Policisté Williamsona svázali a odváděli ho ze skladu, kde se dva zdravotníci v růžovém marně snažili oživit vedoucího. Nasedli do policejního auta a to se vydalo ulicemi města. Policisté něco říkali, Williamson ničemu nerozuměl, nechal se slepě dirigovat a bylo mu bídně.

Přijeli k nízké budově s kupolí uprostřed, policisté Williamsona vyvedli z vozu a vlekli ho do budovy. Ve velké místnosti uprostřed seděl za stolem muž s velkou hlavou, Vata. Podíval se na Williamsona, pohlédl krátce na velkou obrazovku počítače, a pak začal něco říkat.

„Min akrate ti Manim Sorso fere if?“

Williamson bez translátoru ničemu nerozuměl, bylo mu pouze jasné, že se nachází u nějakého místního soudu. Těžce se může obhajovat člověk bez tlumočníka a bez obhájce.

„In alate de ti whi it if?“

Opět bylo ticho, slunce dopadalo skrz prosklenou kopuli a v paprscích se točil zvířený prach.

„In atrute it ti, pin agrot ti bar grotere bar krc gati talesi.“

Soudce tlesknul dlaněmi, zkřížil ruce na prsou a lehce se uklonil.

Policisté popadli Williamsona a vlekli ho do auta. Cesta do vězení byla poměrně dlouhá, jeli dost daleko za město. Tam se Williamsona ujali jiní policisté a zavedli ho do samostatné cely. Vypadalo to tam jako v nějakém starém pozemském vězení. Palanda, díra místo záchodu, zamřížované okno a dveře. Williamson si sedl na palandu a vzal hlavu do dlaní. Netušil, jak dlouho má ve vězení zůstat, netušil, co se bude dít, nevěděl, jestli má očekávat popravu nebo jiný tělesný trest.

 

* * *

 

Průvod Lubrijů stále nabíral nové členy a šinul se pomalým krokem hlubokým lesem. Garcia kulhal z posledních sil, čelo měl orosené a připadalo mu, že každou chvíli omdlí. Najednou se cesta prosvětlila a procesí se ocitlo na mýtině, kde byl uprostřed pouze jeden velký kruhový dřevěný dům s polokulovitou střechou. Lubrijové zavedli Garciu dovnitř. Kolem stěn byla sedadla, Lubrijové na ně usedali, Garcia byl dostrkán doprostřed místnosti k velkému stolu, u kterého stálo křeslo větší, než by potřebovali Lubrijové.

Jamala vešel do místnosti, na hlavě měl klobouk s vysokým dnem, zakončeným nějakou stylistikou listu. Pokynul Garciovi ke křeslu, ten se posadil a úlevou vydechl. Jamala mu však nedal příležitost odpočívat. Vytáhl nějakou hůlku, začal s ní mávat před Garciovýma očima. Při tom zpíval nějakou monotónní melodii a díval se Garciovi upřeně do očí. Nedalo se nic dělat, Garcia upadl do transu a hleděl upřeně dopředu, aniž by o sobě věděl.

Jamala pronesl slavnostní formuli: „In alate git ibla Galubri bar it ibla.“

Dotkl se hůlkou Garciova čela, a ten spustil řeč, bohužel ve španělštině.

„Vidím veliké nebezpečí, Lubrijové, budete stát před knězem Gavaty a ten vás přemůže, potom přijde pomsta Gavatových kněží, budete umírat po desítkách, tato svatyně padne a bude rozprášena, mnoho měst Lubrijů bude zničeno, utíkejte, dokud je čas.“

Garcia se odmlčel, Jamala stál vedle něho a nechápavě na médium zíral. Translátor pochopitelně nemohl nic přeložit, protože byl nastaven na angličtinu, a navíc Garcia mluvil v pozemském slovosledu. Lubriové na sedadlech se začali netrpělivě vrtět. Jamala ukázal hůlkou na Globara a ten jako ve snách přistoupil k němu.

„Min alink ti da vra, Globar, in is bar vot Manim bo govar ibla if? In amalu de it ibla, vot in alate itti. In is dar vot hol late if?“ říkal vyčítavě Jamala.

Globar poklekl a položil hlavu na špičky Jamalových nohou. Jamala ho nohou odstrčil a odkráčel z místnosti.