Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Injekce
Jak již asi víte, ale možná ani nevíte - byl jsem na vojně hlavně kuchařem. Od třetího až do dvacátého měsíce služby. Před tím jsem byl pancéřovník - průzkumník, jako civilním povoláním skutečný chemik jsem byl členem chemického družstva, jako rychle a snadno se učící jsem byl ještě radistou, jako malíř i kreslířem map: to jsem stihnul za pouhých deset týdnů vojny s cílem, abych si zajistil nějakou tu ulejvku. Vždy jsem raději pracoval, než šlapal pořadová, stokrát po sobě rozebíral a skládal samopal, lehký kulomet a pistoli. Výsledek se velmi lišil od mých představ: zatímco kluci po zabíračce odešli na ubikaci a dokonce později i na vycházku, já vkresloval do map linie fronty, značky tanků, dělostřeleckých opěrných bodů, pozorovatelen a stanovišť odstřelovačů. Prostě namísto, abych já vyoral s vojnou vyoral jsem sám se sebou.
Po kuchařském kurzu jsem veliteli slíbil, že podepíši smlouvu vojáka z povolání - dízláka. Myslel jsem tím ovšem ihned, to je v pátém měsíci vojny. Dostal jsem se - zřejmě díky tomu slibu - tehdy dost rychle do kuchyně. Kuchař jsem byl spíš špatný (ze začátku), nanejvýš tak asi průměrný (po půlroce práce a později) a jediné, proč mne v kuchyni drželi, byla ochota pracovat. Nebylo tedy velkou ztrátou pro vojsko, pro kamarády, když jsem byl z kuchyně exkomunikován po odmítnutí podpisu na smlouvu, kterou jsem slíbil podepsat před skoro šestnácti měsíci: Podepsal bych tehdy, řekl jsem v kuchyni veliteli, který mne ohodnotil jako podrazáka. Teď, před koncem vojny mne už k tomu nic nemotivuje. Takže vy jste se na mne vyprdnul, pravil Golem svým vysoko neseným hlasem. Vyfouknul špačka cigarety ze špičky někam mezi kotle a velké elektrické pánve (však ona to směna uklidí!) a doložil: takže já se zase vyprdnu na vás. Zítra se hlaste u roty!

Nakonec to nešlo tak rychle, ale za deset dní jsem otevřel dveře o velitele mé rodné roty (rozuměj roty obrněných transportérů, odkud jsem odešel ke kuchyni, do kuchyně): soudruhu kapitáne, tak jsem tady! Kapitán Hora, pro svou malou postavu přezdívaný Kopeček, zkřivil ústa a s notným sarkasmem v hlase povídá: jo, tohle jsem tušil! Naprostá absence vojenského vystupování. S nováčkem bych si poradil, ale co s takovym starym bobrem, vojíne? Hlaste se sofort na ošetřovně u podporučíka doktora Valenty!
Dumal jsem a dumal - proč? netušil jsem, že už před týdnem se doktor dohodl s Kopečkem o převelení na ošetřovnu. Kopeček se mne zbavil a doktor potřeboval chlapa, kterému práce nevadila a navíc správně tušil, že mu za tento přechod budu do konce vojny vděčen. V tom se zmýlil, já jsem mu vděčen ještě dneska, po padesáti letech. I myl jsem tedy chodby, vynášel odpady, přestýlal postele, nosil nástroje určené ke sterilizaci do nemocnice a zase zpět, denně docházel do lékárny (i když to někdy nebylo třeba). Později, když mi doktor začal důvěřovat, jsem mu pomáhal i v ordinaci: nejdřív jen s papíry, telefony, hlášeními, později jsem převazoval, mazal, omýval, holil, připravoval třeba šití, injekce, dlahy a takové podobné, méně náročné věci. Navíc měli pacienti trochu lepší porce jídla, neboť kamarádi z kuchyně tak oceňovali moji opozici k velmi neoblíbenému Golemovi (v padesátých letech nějaká opozice byla na pováženou. Dnes již vím, že Golem byl docela dobrý chlap, neboť mohl se mnou vytřít i vojenský kriminál, kdyby o to opravdu stál).
Jednou ráno, okolo osmé hodiny, povídá doktor: Tak začneme. Koho tam máme?
Četař Křesťan, vojín Horváth, desát...
Horváth? přerušil mne doktor, Horváth? to už je tento týden po třetí a jistě zase něco blbě simuluje. Zkuste se ho nějak zbavit! Pane Bože, já měl nápad ještě než doktor dokončil poslední slovo: při poslední návštěvě jsem si uvědomil, že se milý cikán (tehdy jsme ještě nemuseli říkat Rom) hrozně bojí injekce. Dali jsme mu jen tak, abychom něco udělali, injekci fysiologického roztoku (sterilní, mírně osolené vody). Vydržel, protože dostal dva dny klidu u roty a to mu za to sebeovládání stálo. Zavolal jsem toho četaře, podal doktorovi jeho kartu, zdravotní záznam a šup vedle do přípravny. Našel jsem nejdelší punkční jehlu - snad patnáct centimetrů dlouhou, Žanetku - ušní stříkačku asi na čtvrt litru kapaliny, do které jsem natáhl jedovatě vypadající roztok zeleného inkoustu ve vodě, jemně cáknutý jodovou tinkturou. Křesťan odešel, zavolal jsem »vojín Horváth«, podal doktorovi záznam a špitl: ...řekněte mi o injekci! Vždyť jsme mu jí dali včera! To nemá smysl... Pane doktore!... a udělal jsem prosebný kukuč, uvidíte, že... Dobře - no, to jsem zvědav!
Tak co vám schází vojíne?

Pán doktor .. a už mlel. Objevil jsem se ve dveřích a mrkl. Doktor pochopil: ...tak ta malá injekce předvčírem vám nepomohla? Nevadí, dáme vám větší... trochu to asi bude bolet a pálit, ale.... Viděl totiž, že milou Žanetku držím v pravé ruce a levou k ní přidržuji tu jehlu (nejde nasadit, Žanetka má na konci takovou kuličku, aby nedošlo k eventuálnímu poranění zvukovodu). Horváth se ohlédl, když viděl tu soupravu: stokilový chlap v bílém, injekce jak petrolejová lampa s podivně žlutozeleným obsahem a jehla jak útočný bodák, zavyl, oči jak tenisáky, košili, čepici, opasek, bluzu do ruky a než jsem vyběhl chodbu, byl už z ošetřovny pryč.

Po měsíci života na ošetřovně bylo potřeba posílit skupinu pracující v lomu. Koho myslíte, že tam poslali? On ten Golem zas tak moc dobrý nebyl a jistě v tom měl prsty. Práce ale ušla, dokonce se mi líbila, taková chlapská... vojna skoro žádná, vycházky, celkem volnost po práci - dokud byl výkon! a ten byl (nebyli jsme přece blbci).

Pár dní před koncem vojny jsem se doktorem setkal na vycházce, U Slunce. Měl taky rád pivo. Dobře, povídá, že jste nebyl na ošetřovně. Víte, koho mi tam přidělili? Horvátha... no, není jako vy, pravda, ale celkem ujde, proto to neříkám. Já jen, že když mu vykecal druhý zdravoťák, jak to bylo s tou injekcí, tak se na vás hrozně chystal...
Léta Páně 2012, dne 1.6. věnováno autorem bear
Share
  
4.6.2012 | 11:16    bear

Dívky - to je úžasné, kolik toho o té vojně víte!! Moje chyba
2.6.2012 | 22:29    Sendy

V jedné chvíli bys (třeba muže sežrala láskou a za hodinu bys ho zabila, že někde pohodil fusekle a trenýrky

Ano, ale v reálném čase. Ne s odstupem mnoha let. Při takovém vyprávění předpokládám, že vypravěčův názor na jednu a tutéž osobu je konzistentní.
Těmi ašibkami jsem myslela nejčastěji interpunkci, a to nejen ony uvozovky.
Je mi líto, že z mé kritiky (řekla bych spíš z názoru čtenáře) nemáš dobrý pocit. Není za ní nic osobního. Jen čtu, vnímám, utvářím si názor a ten pak sděluji. Jinak už to se mnou nebude. ;-)
2.6.2012 | 12:22    Tessa

Vzpomínkové vyprávění, ve kterém je příběh, k němuž odkazuje název (tedy Injekce) ukrytý víceméně jako anekdota. Z tohoto pohledu mi přišel úvod zbytečně rozvláčný a popisný. Na druhé straně - kdyby to byla, řekněme, první část obsáhlejšího textu (ve smyslu "Co jsem všechno zažil na vojně"), pak by byla i úvodní část přiměřená.
I mě ovšem silně rušil poněkud zvláštní způsob interpretace přímé řeči. Aby se odlišili jednotliví účastníci dialogu, stačí pouze umístit každou "novou" řeč na nový řádek. Je to běžná praxe, na jakou jsou čtenáři zvyklí, novátorství v tomto směru sice možné je, ale odvádí to zbytečně pozornost od samotného děje.Kurzívu bez uvozovek beru, ale kurzíva a ještě tučné je prostě chaos.
A pokud jde o tzv. nekorektnost při kritizování chyb - jestliže autorovi uniknou při kontrole u vkládání textu (což se občas stává každému z nás), není problém požádat kteréhokoliv z adminů o opravu. Netýká se to samozřejmě stylistických úprav celých pasáží, neboť se předpokládá, že autoři vkládají díla ze svého pohledu hotová.
2.6.2012 | 10:14    bear

Sendy - nazdar. Ta přímá řeč se tam prolíná. Potřeboval jsem odlišit mluvčí. Uvozovky? nač? - vždyť jsi pochopila, že je to přímá řeč - i bez uvozovek. Kontradikce? ano - účelová a vůbec netuším, co se ti na tom nezdá. V jedné chvíli bys (třeba muže sežrala láskou a za hodinu bys ho zabila, že někde pohodil fusekle a trenýrky - to je paralela :D ). Tak jsem holt nedůvěryhodný. Přečetl jsem si to ještě jednou a našel ašíbku - neuvedenou (neztučněnou ) přímou řeč. I přesto, že v tomhle bodě máš pravdu, nemám z tvé kritiky dobrý pocit. Bude se ti to zdát divné, ale přesto ti za ni děkuji.
Olunko - to asi žena nepochopí a asi ani dnešní muži, kteří už vojnu znají jen z vyprávění. Není to procházka růžovým parkem - tedy - nebyla, zejména v padesátých létech...nezdá se mi, že by Sendy měla až tak bezvýhradně pravdu. Krom toho se mi zdá nekorektní kritizovat chyby, které se nedají následně odstranit - je to jen otázka jednoduché úpravy editoru... ovšem je tu i jiná možnost, že? nepsat.
1.6.2012 | 23:05    Olunkas

když přijde na vojnu, nejsou chlapi k zastavení;-)
ohledně tech. poznámek má sendy pravdu, ale milá vyprávěnka
1.6.2012 | 14:37    Sendy

Já se přiznám, že jsem za rozpacích. Ale popořadě.
Proč například je přímá řeč jednou kurzívou, podruhé tučně a proč není v uvozovkách? Text by byl rozhodně (aspoň opticky) přehlednější.
Dále množství závorek: Je to tvoje vyprávění, můžeš se rozmáchnout, vysvětlivky začlenit do textu, vtipně je vyzvednout. Netřeba je uzamykat mezi závorky.
Pak jsem se trošku ztratila v logice ohledně Golema. Nejdřív tvrdíš, že:
Dnes již vím, že Golem byl docela dobrý chlap, ...

abys o odstavec dál říkal, že:
On ten Golem zas tak moc dobrý nebyl...

Vzhledem k tomu, že to celé vyprávíš se stejným odstupem, vnímám ten rozdíl jako buď tvou nepozornost při psaní, nebo tvou nedůvěryhodnost coby vypravěče.
Našla jsem tam několik "ašíbek", ale ty považuji za překlepy.
Jinak dobrý, vyprávěnka. Taky doma říkáš, že to byly nejkrásnější roky tvýho života? :)
1.6.2012 | 13:45    Olunkas

pouštím a vrátím se večer, chci si přečíst v klidu;-)