Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Kukošky
Ne, nespletl jsem se: nejsou to kukačky s chybou. Kukoška je bulharsky slepice. Tím taky končím s kukačkami a Bulharskem. I já, jako mnoho jiných městských dětí, jsem měl příbuzné na vsi, kam jsem občas jezdil na prázdniny. Moje teta - Loudová - byla starostlivá hospodyně, která musela mít všechno v pořádku, jinak neměla jinou náladu, než špatnou. Tu měla pořád, protože nestíhala „to své“ a navíc i část strýcovy práce: ten zase až tak pracovitý nebyl. Ne, že by byl flákač, ale občas to „své" trošku ošidil.

Bylo mi tuším dvanáct let, když jsem přijel na své poslední prázdniny. Ledva jsem se převlékl do něčeho, v čem jsem se mohl pohybovat po vsi omrknul jsem hospodářství a blízké okolí. Spokojen - i šel jsem se přivítat s přáteli z minulých prázdnin. Olítal jsem půl vsi, až jsem je našel ve stodole u sousedů řvoucí smíchy. Stěží jsem je přiměl k tomu, aby mi řekli, co je tak rozveselilo. Mirek Slonek, řečený Chobot, mi - ještě se zalykaje smíchy - vyprávěl, že jeho maminka vyhodila na kompost jakýsi zkvašený kompot. No a do tohoto kompotu se pustily slepice. Alkohol ze zkvašeného kompotu udělal své, namazané slepice byly rozhodně roztomilejší, než opilý člověk - nepraly se, nemluvily sprostě, jenom se potácely, potácely, až nakonec postupně ulehly tam, kde zrovna byly a usnuly. Už jsem ani nevyslechl konec a honem, honem jsem chtěl vidět kukošky mazavky. Kdepak, povídá Mirek, ty už zase zobou jak vzteklý. Máma myslela, že jsme jim něco provedli my, tak nás vyhnala ze dvora. Hrozně mne mrzelo, že jsem neviděl alkoholem zblblé slepičí hejno a muselo to být na mně vidět. Klukům se mne zželelo: nic si z toho nedělej, on se zase nějakej kompot zkazí a my tě určitě zavoláme...

No jo, ale to víte několik dní a bůh ví jestli vůbec - a nedočkavý zážitkuchtivý mladý muž musí za týden zpět domů... nějak mne ten slib neuspokojil. Řešení mne napadlo - jako už mnoho řešení v mém životě - na záchodě. Ani jsem klukům nic neřekl, došel jsem si do hospody s pětilitrovou sklenicí od okurek a vyžebral na hostinském něco slitého zvětralého piva. Ten sice kroutil hlavou, nač mi to je, ale nakonec vzal mou sklenici a dal mi svoji, třílitrovou s asi litrem nepříliš vábně vonící tekutiny. Mazal jsem domů a honem do špajzu, kus tvrdšího chleba a ten jsem namočil do starého piva. Nedočkavě jsem už za několik minut vyběhl a celý obsah sklenice vylil na kompost. Slepice se lajdaly kolem a skoro jako schválně obcházely předloženou návnadu. Jedna lest navazovala na druhou: trochu zrní (toho je na hospodářství vždy trochu po ruce) jsem pohodil mezi v pivě namočený chleba. To už jsem dlouho nečekal. Slepice, které začaly zobat zrní, pak braly všecko napořád a za chvíli byl chleba v tahu (vlastně ve slepičích žaludcích). No a? Ono nic! Pak si lehla první, druhá padla, třetí a za chvíli všech asi dvacet "kukošek" div nahlas nechrápalo. Slepice ležely už několik minut a mně najednou ten čas připadal nějak dlouhý. Vzal jsem jednu slípku za nohy a trochu s ní zatřepal. Kvok - pravila mroucím hlasem, pootevřela jedno oko a upadla opět do alkoholické agonie.

Mezitím přišla teta odkudsi ze zahrady, kde okopávala cosi - nejspíš nějakou zeleninu - a poslala mne přes celou ves do prodejny pro kvasnice, potažmo droždí. Lidi, to byl fofr! jen aby mi něco neuteklo - a ono málem ano.

Vrátil jsem se v momentě, kdy slepice ležely na hnojišti jako bez života, teta nad nimi lamentovala něco o slepičím moru a jak v zoufalství spráskla ruce: pane Bože, to je škody! Jak ty ruce spráskla, slepice, které na lamentování nereagovaly, najednou vyskočily, několik vteřin zmateně vrávoraly a pak podlehly své přirozenosti a pokračovaly v práci jim tak vlastní: v zobání čehokoli, co se jim jen trochu zdálo být k snědku. Protože jsem - naštěstí - byl ve správnou chvíli pryč, byl jsem mimo podezření. Když si teta polohlasem meditovala „co se to těm slepicím mohlo stát, no ale snad jsou už v pořádku, stejně je to divný - Franto (strýc), nevíš co by to mohlo být, no jo, ty nikdy nevíš nic" musel jsem se usmát – „no, co ty se směješ, víš co je to přijít o dvacet slepic? To by nebylo žádný vajíčko k snídani" a pak už jen brumlala něco, čemu jsem nerozuměl.

Víte, kdy jsem se přiznal? Bylo mi sedmatřicet let, tetě šestasedmdesát... smála se nejvíc, co jsem kdy pamatoval a smířlivě špitla: tak takhle ono to tenkrát bylo, ty jeden hajzlíku !


Léta Páně 2012, dne 25.7. věnováno autorem bear
Share
  
26.7.2012 | 12:12    Tessa

a nebudu psát, co já po pivu


...mutuješ...?:D
26.7.2012 | 9:16    bear

Tessi - to je jako bajka - polidšťuješ opilce kohouta (ztráta autority) /:-)Sendy - asi je to pravda, ale - prosímťa - nestoupej si do řady se slepicemi. Už těch přirovnání bylo dost... a nebudu psát, co já po pivu :D
26.7.2012 | 8:50    Sendy

Já po pivu taky spím jak zabitá. :D
25.7.2012 | 19:34    Tessa

Srandičky, srandičky...polehávající slepice jsou nic proti opilému kohoutovi,kterého jsem viděla (nikoli ovšem opila) já. Snažil se ze všech sil udržet rovnováhu, ale i tak mu byl dvůr malej. K tomu si do kroku kokrhal příšerně mutujícím hlasem. Slepice (kterým to"opilé" zrní chamtivě sezobal) na něj jenom nevěřícně koukaly. Myslím, že ten den ztratil všechnu autoritu.