Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Kačenka
Dneska je to Kateřina, v nejlepším případě Káťa, Katka a snad Katuška (pro nějakého pěkného mládence); Káča jenom pro maminku Milenu, když nesouhlasí s něčím, co se Kateřině zdá být normální. V době, v níž se odehrála tato drobná příhoda, to byla Kačenka, která ale už ve svých třech letech se mračila, když ji někdo takto pojmenoval a vyžadovala, aby jí každý říkal Katunko. Říkám-li tři roky, myslím tím přesně tři roky: Katunka měla ten den narozeniny. Sebral jsem doma nějakou bižuterii - bůhví, kde se u nás vzala. Moje žena na ni netrpí, nenosí ji, já pochopitelně také ne a syn tehdy nosil na krku na hrubém řetízku tři žiletky. Dětský postříbřený prstýnek, bižuterní náušnice s klipsy, dva náhrdelníky: jeden z mořských lastur celkem i hezky provedený, druhý ze skleněných perel imitujících zvláštní zelenou barvou malachit, spojený řetízkem ze žlutého kovu, snažícího se imitovat zlato. Věděl jsem, že jako většina holčiček i tato naše Kačenka je v tomto směru už budící se ženou a navěsí na sebe, co se leskne a co je na dosah dětských tlapek. Maminka Milena je švagrová, Katunka tedy byla a je moje neteř. Ono to vlastně není důležité a stejně o tom bude ještě zmínka v trochu jiné poloze. Dojedeme, přivítáme se s Milenou i dětmi, (Kačenka má o dva roky staršího brášku, který ale dnes ostrouhá) a - samozřejmě bez odkladu gratulujeme. Páni a dámy, to jste snad neviděli - očička rozzářená jak dvě supernovy, okamžitě prsten na prst (jejda - na který, je trochu velký na každý, snad na paleček?), náhrdelníky oba na krk, dvakrát omotané, náušnice (au)... a co potom? jasně - ZRCADLO ! a veeelké obdivování, a zkoušení tak a zase onak, a jiné šatičky - no ženská, jak se patří! Maminka Milena nás pohostila koláči a kávou, trochu povídání, trochu si s holčičkou pohrát... ono synovi už bylo dvacet a ve mně se začaly probouzet dědečkovské choutky.
Bouchly vrata. Přišel Milan, švagr, a Katunka hned k němu a už zdaleka hlásí: Tatínku, je u nás tlustej stlejda z Lovosic a pšines mi špelky a dlahý kamení! Panebože, já bych tu holku sežral! No řekněte: divíte se? Smáli jsme se všichni, ale já - protože jsem tak zvaně "háklivej" na dětské šplechty - jsem smíchy řval. Že to pro mne byl Pan Zážitek, to dosvědčuje fakt, že si to po dvaadvaceti letech pamatuju, jako by se to stalo před před několika dny...


Léta Páně 2012, dne 27.7. věnováno autorem bear
Share
  
29.7.2012 | 13:21    bear

Nu bať... mám ještě cosi v arzenálu na toto téma ve sbírce Bezelstné povídky... Dík za koment :+
29.7.2012 | 12:41    JC senior

Cosi fan tutte - všechny jsou takové, to věděl Mozart, ti před ním i ti po něm...
28.7.2012 | 11:41    bear

Flavia - dík. Prohrábnu paměť, ALE OBÁVÁM SE , ŽE TAK DALEKO NESAHÁ...
27.7.2012 | 23:46    Flávia

Deti sú naše zrkadlá a do tých troch, štyroch rokov, dokonca nevinným. Bear, vidím, že próza je u Teba doma. Čo takto ju uvítať aj s príhodou, ktorú si ako dieťa vyviedol Ty?
Bude mi potešením.