|
"Jak jsem se proslavila"
Milí Litvebáci,
posílám, možná trochu opožděně, text do občasníku apadrť. Naložte s ním jak uznáte za vhodné. Přeji hodně zdaru a díky.
„Žáci, začínají vám prázdniny, ale nemyslete si, že budete lenošit… Víte co pravil jeden slavný malíř o kterém jste se nedávno učili v dějinách umění? „Ani jeden den bez kresby.“ Vemte si to k srdci - a o prázdninách žádné flákání, pěkně se skicákem a barvičkami do přírody. Léto je nejvhodnější doba, kdy si můžete procvičit malování v plenéru. Po prázdninách si zkontroluji, jestli jste si moje slova vzali k srdci.“
Byla jsem tehdy studentkou druhého ročníku uměleckoprůmyslové školy a doporučení našeho profesora kreslení, známého brněnského malíře, jsem vzala vážně. Vzpomněla jsem si na naše příbuzné na Valašsku a rozjela se tam. Teta, strejda, i celá rodina, mě velmi mile přijala a poskytla mi ubytování. Pamětlivá svého poslání, vyrážela jsem každé ráno se skicákem a akvarelkami zachycovat krásy Javorníků. Byly pro mne velmi inspirativní. Líbily mi pasinky s roztroušenými stády oveček nebo strakatých krav, staré osamělé dřevěnice, ale půvabné shluky těchto stavení, jakoby vrostlých do malebného prostředí valašské krajiny. Krajiny kotárů, zvlněných kopců s namodralými lesy, krajiny s čistými, zurčícími horskými potůčky. Dřevěná vesnická zástavba byla ještě původní, nenarušená pozdější výstavbou nevzhledných panelových a cihlových domů.
Záhy jsem se stala svými vycházkami a malováním velmi populární, a to hlavně u dětí, kterých bylo v této nevelké, roztáhlé dědině mnoho. Jen co jsem vyšla se skicákem a akvarelkami z chalupy, přidávaly se ke mně. Nakláněly se nade mnou se svými střapatými hlavičkami, zvědavě mi nahlížely přes rameno, ochotně mi přinášely z potůčků čistou vodu k malování. Byla jsem jimi obletována a mně se to líbilo. Asi po čtrnácti dnech, na začátku srpna, jsem se vrátila domů, spokojená, se slohou plnou obrázků. Zbytek prázdnin jsem již strávila doma s rodiči a třemi sourozenci.
Asi týden před začátkem školy maminka zjistila, že malému bráškovi něco mrňavého putuje po límečku jeho bílé košilky. Breberuška. „Krindapána, kde se to tu vzalo,“ spráskla ruce a okamžitě provedla „vlasovou revizi“ u všech členů rodiny. „Něco“ málo objevila u dvou mých mladších sester, něco u malého brášky, ale bohužel nejvíc u mne, a proto jsem byla prohlášena za původce těchto nesnází. A okamžitě nařídila radikální řešení. Ostříhat vlasy, natřít hlavu špiritusem, po celý den ji mít zavázanou v šátku - a po celé dva dny nevycházet z domu. Což o to, to by se dalo vydržet, já se ale zrovna pyšnila tehdy módním koňským ohonem, a o ten jsem přišla. Moje husté hnědé vlasy mi ostříhal tatínek, vyhlášený všeumělec... Nový školní rok jsem tenkrát k údivu mých spolužáků a spolužaček začínala ostříhaná na kluka. Po maminčině drastické „hygienické proceduře“ jsem se sice nevítaných breberušek zbavila, ale první týdny ve školních lavicích byly pro mne krušné. Ach jo… Kdykoliv se nade mnou někdo naklonil, profesor nebo spolužák, trnula jsem hrůzou, že uvidí něco nepatřičného v mých vlasech.
A jaké to bylo s mými prázdninovými kresbami a obrázky? Za ty jsem byla panem profesorem pochválena, ty byly umístěny s ostatními vydařenými kresbami spolužáků na stěnách naší třídy. Nikomu jsem se ale tenkrát nepochlubila jak „draze“ byly vykoupeny…
Vlasy mi záhy dorostly a já se zase mohla chlubit bujnou hřívou, ale na to léto, kdy jsem rodinu „obšťastnila“ nemilými dárečky, na to léto se k mé nelibosti tak hned nezapomnělo. „Víte, to bylo tenkrát,“ říkávala maminka, „kdy nám naše malířka přivezla do chalupy plno nevítaných hostí.“
Léta Páně 2013, dne 22.8. věnováno autorem
hariet
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
