Nevím, v jakém postavení byly hvězdy v okamžiku zrození našeho prostředního synka, hádám ale, že se ve vesmíru musely dít věci.
Přišel na svět za hodinku a stejně bezproblémově i žije. Na rozdíl od svého staršího brášky jedl i spal, zkrátka to bylo úžasné miminko. I když rostl, nestyděl se projevovat lásku svojí pyšné matce, a jako bonus měl úžasný smysl pro humor. S příchodem puberty mi přestal říkat „mami, mám tě rád“. Vyměnil to za „matko, láskuju tě“ a tím si odbyl domácí projevy dospívání.
Oproti nejstaršímu, jehož citový život prožívají celé Poděbrady, o tomhle potomkovi víme akorát to, že je neustále online, a že ho holky chtěj. Soudím tak podle toho, že tu neustále zvoní nějaké slečny, a že se občas od jeho bratra dozvím, že asi randí. Řeknu vám po pravdě, je to docela úleva. Když se nedávno náš divoký prvorozený odstěhoval, zavládl v našem domově klid a mír. Lednice je téměř neustále plná a z pokojíčku už nezní hádky.
A tak pořád přemýšlím, jak je možné, že tohle bezproblémové dítě má takové skóre ve zdravotní dokumentaci. To se ty hvězdy na nebi tenkrát praly, nebo co?
Sedím u stolu a hypnotizuju mobil. Čekám zprávy z nemocnice, už zase. Z dlouhé chvíle, stejnak se nemůžu na nic soustředit, beru do ruky tužku a dělám si seznam jeho hospitalizací v Kolínské nemocnici. Napočítala jsem jich dvanáct, jestli se vám to nezdá, sčítněte to se mnou.
Salmonelóza, to mu bylo teprv půl roku, a ze strachu o něj jsme si tekrát poprvé fakt hrábli na dno. Pak byl dva roky klid. Následoval rozdrcený prst a pár měsíců na to operace chrupu zničeného salmonelou ještě před samým vyrašením. Ve čtyřech letech krvácel do kůže, prý vyjímečná komplikace ke spále. Do nemocnice jsme ho přivezli v bezvědomí. Tenkrát se zamiloval do jedné sestřičky na dětském oddělení. Dá se říct, že ho skoro vychovala. Byl tam fakt často.
Rok na to mu kamarád rozsekl ucho hokejkou. Další spolužák mu rozsekl petkou kůži těsně nad okem. Třídní tenkrát orodovala za kluka, abychom netrvali na jeho potrestání, neb to bylo v zápalu hry. O žádné potrestání jsme samozřejmě nestáli, jelikož hoši byli kamarádi. Škoda, že stejně benevolentní nebyli rodiče té holčičky, co jí náš synek nedopatřením ve škole zlomil ruku. Ti trvali na dvojce z chování a tak byla. Neodpáralo ji ani to, že ho holčička chodila zamilovaně potkávat před náš dům.
Pak si zlomil ruku on sám. První sádru si rozpustil po týdnu v bazénku na kolonádě, další si prostě sundal.
Rok na to jsme ho vezli do Kolína se slepákem. Pobyl si tam týden, já myslím, že je škoda, že mu ho tenkrát rozehnali. Mám takové tušení, že s tímhle slepákem tam ještě zavítáme. Jeho oblíbená sestřička s účesem jako Tina Turner vyplňovala jeho nacionále už zpaměti.
Sotva se nám zotavil, skákal ve škole z prvního patra do přízemí a urazil si nohu nad kotníkem. Složitá operace málem přišla nazmar, když pár dní po sundání sádry přelítl na kole řidítka a tu zlomenou hnátu si vymkl. Při příjmu ho Tina oslovovala Lásko moje, však z něj taky za dobu jejich známosti vyrostl kluk jako jedle.
Vloni si na diskotéce nechal rozbít nos. Rovnali mu ho v Kolíně pod narkózou. Pár dní si tam poležel, s Tinou jsme si tenkrát povídali jako staří známí.
Teď jsem v očekávání, jak dopadla operace jeho kýly. Když si stěžoval předevčírem na bolest v pupíku, poslala jsem ho na chirurgii. Tam se odehrál následující rozhovor.
Lékař: „Tak co ti je?“
Syn: „Mám asi kýlu.“
Lékař: „A na to jsi přišel jak?“
Syn: „Já jsem si to vygůglil.“
Lékař: „Tak to sis vygůglil dobře, taky sis měl vygůglit, jak si to sám říznout.“
Synek: „Sem si vygůglil, že vy to umíte líp.“
Termín byl ihned, a tak ho manžel okamžitě vezl do Kolína. Zabalila jsem chlapečkovi věci, dala jsem mu pusu na čelo, a on mi na rozloučenou řekl:
„Škoda mamko, že už neuvidím tu hezkou sestřičku, bojím se, že mě dají mezi chlapy, když už mi bylo osmnáct. A protože je skutečně plnoletý, na vstupní vyšetření šel už sám, Kurka čekal v  čekárně. Když synek vyšel z ordinace, ukázal tátovi ruku s identifikačním náramkem a na plnou čekárnu křikl:
„Je rozhodnuto, dnes večer mě budou pitvat.“
Tohle všechno mi běží hlavou, když zírám na mobil. Dočkala jsem se, pípla zpráva:
„Mám to za sebou, trochu to bolí a těším se domů, mám nehoráznej hlad. Jo a prý jsem je při operaci překvapil, nebyla to kýla, ale žilní trombóza.“
Strachy mi vyschlo v krku a telefonem sháním lékaře, který ho operoval. Trpělivě mi vše vysvětluje a na závěr dodává:
„Pán je nyní v naprostém pořádku, myslím, že vám ho zítra dáme domů.“
Teprve teď mi to dochází. To sebedestruktivní dítě, můj hodný plyšový chlapeček, je pro ostatní už „pán“. A v duchu počítám. Od jeho posledního pobytu v nemocnici s rozbitým nosem je to teprve jedenáct měsíců, tentokrát to nevydržel ani rok.
Jenom si budoucnu bude muset oblíbit jinou sestřičku. Zatímco on už je pán, Tina s kouřovýma očima dál slouží na dětským.