Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Váš příběh - Kapitola IX.
Tato kapitola je kopií originálu zveřejněného na http://vaspribeh.wz.cz. Na uvedeném webu naleznete příběh vždy aktuální a svým hlasováním taktéž můžete ovlivnit jeho směřování. Těším se na spolupráci! :-)

„Taky tě honil dráb?" zeptal se hlásek odkudsi zhora. Myril pomalu a jen s největší námahou otevřel oči.

„Jak se jmenuješ?" položil neznámý tazatel bolestí polomrtvému Myrilovi zvesela další dotaz.

„My-my-myr-ril..." vysoukal ze sebe na bahnité zemi ležící švec. Začal si uvědomovat, kde se nachází a co jej sem, do temné a hustým kapradím zarostlé škvíry mezi vlhkými dřevěnými domy, přivedlo - totální vyčerpání, zmatenost, a strach. Probíral se ze mdlob. Pulzující bolest hlavy opět nabírala na intenzitě i tempu. Poraněná noha nejevila nejmenší známky funkčnosti. Zaschlá krev na obličeji při každém pohybu úst či očí bolestivě praskala. Třásl se zimou. „A... t-ty?" dodal neurčitým směrem, kterým tušil neznámého tazatele. Podařilo se mu promnout si oči. Pomalu zdvihl hlavu. Úzkou štěrbinou mezi střechami domů viděl hvězdy. Byl tedy v bezvědomí mnoho hodin. Potěšující bylo, že jej Mistrovi kumpáni dosud nenalezli - o tomto těsném prostoru mezi domy tedy nejspíše ani oni nevěděli. Byl před nimi tedy nyní v bezpečí. Ale byl v bezpečí i před smrtí?

„Já se jmenuji... mmm... každý mi říká jinak..." zamyslel se hlásek. Bylo to dítě, o tom nemohl být pochyb. Chlapec. „Jak chceš, abych se jmenoval?" převapil Myrila po chvíli přemýšlení neobvyklým dotazem. Chce si hrát, říkal si Myril, kterému se v rámci možností vrátilo plné vědomí. Budu si s ním hrát. V bolestech se posadil. Opřel se o slizkým mechem porostlou stěnu domu. Co dělá malý chlapec tak pozdě v noci venku?

„Tak jak se jmenuji, Myrile?" netrpělivě se dotazoval hošík, stále ukrytý Myrilovu zraku kdesi v temnotě. Myril neodpovídal. Měl zavřené oči. Přemýšlel. Vzpomínal a snil.

Toho dne prodával, tak jako každý sudý pátek, své boty na zelenokopeckém tržišti. Obchodům se dařilo, čas mu rychle ubíhal. Ne však tak rychle, jak by si dnes představoval. Chtěl být co nejdříve doma, u své milované ženy. Blížil se totiž termín narození jejich potomka a on si nepřál nic jiného, než držet svou ženu za ruku, až TO přijde. Když se k jeho stánku přihnala udýchaná sousedka, věděl, že už TO přišlo. Nechal zboží zbožím, tržbu tržbou (již nikdy se s tržbou z tohoto dne nesetkal) a uháněl jak nejrychleji mohl za svou ženou. Rozrazil dveře a nalezl ji v čistě bíle povlečené posteli s drobným děťátkem v náručí. Dítě řvalo a ona se šťastně smála. Vypadala jako anděl.

„Máš syna, ševče," pronesla porodní bába, která u kamen prala zakrvavená prostěradla.

„Syna!" zopakoval štěstím omámený Myril. „Mám syna!" zopakoval, jako by té zjevné skutečnosti nemohl uvěřit.

„Ano drahý," klidným hlasem zopakovala jeho krásná žena, „máme syna. Živika."

„Živik. Jmenuj se Živik," pronesl po chvíli tiše švec.

„Tak jo, to je pěkný jméno," nadšeně souhlasil klučina. Seskočil z trámu kdesi vysoko na Myrilem a obratně před něj dopadl na všechny čtyři. Postavil se a svýma velkýma očima si ze svých stodvaceti centimetrů výšky raněného ševce zkoumavě prohlížel. Myril ho také zkoumal pohledem. Kluk se mu líbil. Mohl mít tak devět deset let, rošťácky rozcuchané krátké vlasy, jiskřičky v tmavých očích. Živik. Ano, takto možná vypadá můj Živik, znělo teskným tónem v Myrilově tupě bolející hlavě.

„Honil tě dráb, to je jasný," zhodnotil vážně závěr svého pozorování ten malý rozumbrada a znalecky pokýval hlavou. „Seš dobrej, žes mu utek," dodal uznale.
 
„Teď jak sem k bráně dali tohohle novýho mladýho, pořádně se naběháme, co?" usmál se naknec rošťácky. Mladýho? Myril si vybavil staříka podřimujícího před branou. Asi se hlídky střídaj, řekl si.

„Nebude tě hledat maminka?" zeptal se Myril starostlivě. Chlapec si sedl vedle něj a smutně odvětil, že maminku nemá. Že žije u jedné staré pani s dalšími devíti sirotky. „Stará Veňousková je hodná, to jo, ale rychle se unaví a brzo usne. A doma je nuda, tak se se... souruzenci... vždycky rozběhnem do města," plamínky v očich se mu opět rozhořely. Planuly mládím a životem.

„Chceš jabko?" zalovil klučík v kapse svých záplatovaných kalhot a vytáhl krásně rudé jablko. Hrdě si jej prohlížel a Myril se snadno domyslel, proč chlapec utíkal před drábem. Pousmál se a nabízené jablko s radostí přijal. Až do teď pro bolest ostatních částí těla nevěnoval pozornost silně kručícímu prázdnému žaludku. Jablko přišlo vhod.

„Děkuji. Živiku, chceš půlku?"

„Ó né, jablek mám až pocaď," ukázal pokaď, „tohle je pro tebe. Jen pro tebe," zvážněl a usmál se na ztěžka oddychujícího ševce. Ten náhle pocítil touhu udělat chlapci radost a také ho něčím obdarovat. Vzpomněl si na předměty, které v rychlosti pobral při útěku ze sídla Společnosti. Sáhl pro vak a začal se v něm rozbolavělýma rukama přehrabovat. Chlapec jej se zájmem a neskrývanou zvědavostí pozoroval. Myril s potěšením zjistil, že v jeho vaku se nachází několik (snad) zlatých sošek, něco málo pestrobarevných kamenů, dvě lahvičky, z nich jedna s jakousi nespecifikovanou jemně světélkující tekutinou, kousek stříbrně se lesknoucího provázku a - no vida! Do dlaně mu sám vklouzl vojáček. Krásný, do detailu vyvedený a pestře malovaný cínový vojáček.

„Na, tumáš. Za to jabko," usmál se Myril na chlapce a podal mu figurku. Klučikovy oči se rozzářily. Figurku nadšeně přijal a dlouho Myrilovi děkoval. Objal jej kolem krku a radostně mručel. Živik. Desetiletý hoch plný života. Myril jej pevně stiskl. Na bolest svého těla nehleděl. Hlavní bylo, že v jejich objetí ustupovala bolest srdce a prázdnota duše.

Zatímco Myril pomalu vychutnával lahodně sladkou chuť bezchybně rudého jablka, chlapec si hrál v jeho blízkosti s darovaným vojáčkem. Sotva metr široká skulina mezi plesnivými domy, z obou stran hustě zarostlá a plná prastarého haraburdí a odpadků byla jeho hernou a místem Myrilova odpočinku. Polkl poslední lahodné sousto a cítil, že nedokáže udržet své oči otevřené. Usínal. Jeho tělo potřebovalo klid a spánek. Bál se, zda se znovu probudí, ale nedokázal cestu do říše snů již více oddalovat.

„Živiku, utíkej prosím už domů. Já teď budu odpočívat. moc to potřebuji, víš?" chlapec se na něj vážně zahleděl svýma hlubokýma tmavýma očima a mlčky souhlasně přikývl.

„Tak ahoj. A... dík že sis se mnou povídal. A dík za vojáčka," krátce ale horoucně Myrila objal a zmizel kdesi v hustém křoví a kapradinách. Myril sledoval hvězdy. Toulal se myslí v nekonečném prostoru mezi nimi. Usínal.

Kohout svým falešným rádobyzpěvem ohlašoval ráno. Myril otevřel oči. Zlehka, bez námahy. Bolest hlavy? Jen jemný tlak kdesi hodně hluboko. Byl překvapen, avšak potěšen. Opět se opřel o vlhkou stěnu domu. Úzký trs paprsků pronikl do skuliny, která byla jeho úkrytem. Teplý slunečný vzduch mu hřál do tváře. Zavřel oči a slastně si vychutnával sluneční svit. S radostí shledal, že ho noha bolí - snad ještě nikdy se tolik neradoval z bolesti - nyní to však znamenalo jediné - že neztatil cit a že může nohu znovu, byť za cenu bolesti, ovládat!

Zapraskání větví kdesi vpředu průrvy. Zakletí. Tupý zvuk padajícího těla. Opět zakletí, tentokráte o mnoho peprnější. Zvuk čehosi mohutného, s velkými problémy se sunoucího úzkým prostorem mezi domy.

„Mhuek! No do koňskýho lejna! Sakra!" prskal první hlas.

„Nenadávej. Jdi. Mistr řek. Tak dem!" poroučel udýchaně druhý.

„Pche, Mistr. Věří bábě! Ať sem sám de! Je mi ňák blbě..." posteskl si první.

Myril zpozorněl. Věděl že musí okamžitě zmizet. Cítil se o mnoho lépe než včera, byl si však jist že ani s pomocí karmia by dva hromotluky nyní nepřemohl. Vstal s menší námahou, než předpokládal. Nechápal, jak se jeho stav mohl o tolik zlepšit za jednu jedinou noc, ale byl za to upřímně rád. Snad pomohlo karmium? Vzpomněl si na noční setkání s malým chlapcem. Nyní mu to celé připadalo jako kdysi dávno. Jako sen. Pamatoval si však jistě, že chlapec odbíhal opačným směrem, než se nyní blížili jeho pronásledovatelé. Šlehán ostrými větvičkami se prodíral stále se zužujícím prostorem mezi domy. S obtížemi v předklonu překračoval nestabilně navršené hromady prken, klestí, starých hrnců a bůhví čeho ještě. Náhle tvrdě hlavou narazil do zdi. Cesta končila. Nadávající svalovci se přibližovali. Pochyboval sice, že by se dostali až sem - prostor zde byl natolik úzký, že i Myril zde byl doslova zmíčknut - přesto by však raději zmizel. Ale kudy? Ten kluk sem ale přeci běžel, nechápavě si opakoval Myril. Při pohledu na zeď, jejíž vrchol ani neviděl, upustil od myšlenky, že by šla přelézt. Otočil se a se strachem hleděl směrem, odkud se přibližovaly stále hlasitější nadávky. Připravoval se na nevyhnutelný střet. Proč už se jen u rabiátů nedostavili projevy otravy karmiem? Přešlápl nervozně na místě a zaslechl zpod nohou zavrzání. Opět přešlápl. Zevrzání. Dupl. Dutý zvuk. Pohlédl pořádně do stínu pod svýma nohama a shledal, že stojí na dřevěném poklopu! Poodstoupil, aby poklop nadzvedl a s překvapením zjistil, že je plísní a trávou pevně srostlý se svým okolím. Bylo jisté, že jej již pěknou řádku let nikdo neotevíral. Ale.. včera... chlapec... Myrilovi už zase něco vůbec nehrálo. Opět ale neměl čas na přemýšlení. S pomocí svých karmiových ševcovských rukavic zabral a ztrouchnivělý poklop zvedl. Pod poklopem byla úzká hluboká šachta, končící kdesi v tmavých hlubinách. Myril naštěstí neměl čas na přemýšlení o bezpečnosti klzkého žebříku, po kterém do šachty kvapně sestupoval. Víko nad sebou zaklapl právě včas. Ještě ani nedosáhl dna tajemné šachty, když slyšel tupé dunivé kroky dopadající na poklop. Kroky však po chvíli utichly a on konečně dosáhl dna. Tvrdého, jistě kamenného. Nacházel se v naprosté tmě. Ticho kolem bylo děsivě absolutní. Vlhký puch dlouho nevětralého zatuchlého prostoru jej přidušoval. Začal se třást chladem. A trochu i strachem.

* * *

Nejaktuálnější pokračování a více informací na vaspribeh.wz.cz
 
Léta Páně 2015, dne 30.3. věnováno autorem Michal Jakl
Share
  
30.3.2015 | 7:38    JC senior

Zastavil jsem se u tvého díla poprvé, takže nejsem v dějovém obraze. Podle formy a literárního stylu, který používáš, to vypadá, že má jít o rozsáhlejší dílo, snad román. Rozsáhlosti lze dosáhnout bohatostí děje nebo jen bohatostí slov. Mně spíše vyhovuje úsporná, až zkratkovitá forma posunující děj i skokově, se zvolňujícími, pro čtenáře jakoby oddychovými pasážemi.