Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Váš příběh - Kapitola X. + Interludium I.
Tato kapitola je kopií originálu zveřejněného na http://vaspribeh.wz.cz. Na uvedeném webu naleznete příběh vždy aktuální a svým hlasováním taktéž můžete ovlivnit jeho směřování. Těším se na spolupráci! :-)

Stál nerozhodně na místě. Tiše a pozorně. Nemohl se rozhodnout, zda si více přeje něco slyšet nebo nic neslyšet. Tak či tak, nezaslechl vůbec nic. Ani kapající vodu, ani dunění ruchu velkoměsta nad ním. Neslyšel ani skupinku hladových krys, které se k němu opatrně přibližovaly. O jejich podlých záměrech se dozvěděl až ve chvíli, kdy se mu jedna z nich zahryzla do levého lýtka a další dvě se současně dravě sápaly po nohavicích vzhůru. Vmžiku zapomněl na bolest svalů a prudce jednu z nich odrazil na stěnu šachty. S bolestivým zapištěním bezvládně dopadla na kamennou dlažbu. Myril silně dupl, čímž se mu podařilo odtrhnout krev sající útočnici ze svého lýtka. Další dopad jeho boty byl pro tuto bestii smrtící. Třetí ze skupiny útočících krys byla osudem svých sester mírně vyplašena, ševcovi proto nedalo příliš mnoho práce shodit ji na zem a v návalu vzteku ji kopancem odeslat kamsi do hlubin temnoty.

Kousanec na lýtku krvácel a rána nepříjemně pálila. Myril nechtěl ztratit již ani kapku krve zbytečně, proto se sehnul a zašátral ve svém vaku. Vytáhl provázek a po utržení kusu látky ze své již stejně potrhané košile si nohu neuměle obvázal. Než vak hodil zpět na záda, spatřil, že jeho spodní část jemně svítí. Na povrchu ve dne by toto světlo jistě ani nepostřehl, zde však bylo podzemí naplněné tou nejtemnější tmou. Proto tento byť jen slabý záblesk Myrila oslnil a donutil přimhouřit oči. Jistě, podivná světélkující lahvička! Když ji švec navázal na zbytek provázku a nasadil ji jako přívěšek na krk, její obsah se rozzářil ještě silněji a osvítil tak nejen nejbližší okolí, ale i vzdálenější prostory úzké chodby. Světlo zahnalo hlouček několika dalších zoufalstvím odvážných krys, které hodlaly pomstít své předchůdkyně. Zahnalo také Myrilův strach z neznámého. Mohl se nyní konečně lépe zorientovat. Ač očekával, že se bude nacházet v nějaké úzké a špinavé stoce, shledal, že přes dva metry vysoká a absolutně suchá chodba je vystavěna vskutku poctivě. Podlaha i stěny dlážděny pravidelnými kamennými bloky, klenutý strop a šířka jistě přes metr umožňovaly bezproblémovou pohodlnou chůzi na obě strany od místa, kde končil vratký žebřík. A to byl kámen úrazu. Myril zoufale hledal jakoukoliv stopu, která by mu napověděla, kterým ze dvou možných směrů se má vydat.

Setrvával stále na stejném místě, a díky světlu si poprvé všiml vrstvy prachu pokrývající podlahu chodby. Velmi mohutné vrstvy prachu. Z tohoto objevu bylo možno vyvodit dva závěry, směřující k záhadnosti celé jeho současné situace. Zaprvé, chodba byla v celé své délce či alespoň v této části uzavřena a téměř či úplně oddělena od povrchu. Kdyby mohl vzduch proudit, nebyl by tu přeci takový dusivý puch a prach by se neukládal v pravidelné jednolité vrstvě. Zadruhé - a to bylo záhadnější, kromě cestiček vyšlapaných od krysích obyvatel podzemí, v prachu nebyla jediná stopa! To byla poslední skutečnost, která po řadě záhadných okolností ohledně setkání se Živikem předchozí noci utvrdila Myrila, že to celé byl jen sen. Tedy přesněji - rozum se utvrdil, že to byl sen. Zbytek těla, hlavně to nepochopitelné COSI, učenci kultu Světla nazývané duše, zarputile obhajovalo skutečnost chlapce. To COSI ševce donutilo znovu shodit vak ze zad a prohrabat jej. Věděl, co hledá. Ohryzek! V první chvíli se radoval - jasnější důkaz chlapcovy existence než dárek od něj snad již ani nemohl získat. Okamžitě však přišlo rozčarování - ohryzek byl zčernalý a totálně seschlý a vysušený. Starý. Hodně starý. Myril se zachvěl. Celým tělem mu projelo ostré mrazení a u srdce zapíchalo. Úzkost mu sevřela hrdlo. Byl zmatený a neschopný jakkoliv rozumově uchopit předchozí noc. COSI ho pudilo rychle vyrazit temnou chodbou vpravo. Tam snad nalezne odpověď. Chce ji nalézt? Bál se dalšího nepochopitelna a jeho rozum se bál s ním. Levé lýtko spalovaly plameny bolesti.

Vyrazil. Přemohl svou nerozhodnost a učinil první pomalý krok vpřed do pravé části chodby. Druhý krok. Třetí. Pomalu a stále jistěji kráčel a vířil za sebou mračna prachu. Po několika desítkách kroků se zastavil a pohlédl na stopy, které po něm zůstaly v pomalu dosedajícím prachu. Vzdychl pln beznaděje a vydal se dál. Chodba vedla stále rovně vpřed. Myril pečlivě ohledával stěny i strop v naději, že nalezne nějaká skrytá dvířka, výklenek, nápis, prostě cokoliv! Kámen za kamenem. Spáry vyplněné prachem. Krysí trus. Víc nic.

Odhadoval, že kráčí půl hodiny, ale jist si tím nebyl. Radoval se, že nohy, ač sužované bolestmi všech možných původů, šlapou a slouží svému majiteli. Dýchalo se velmi těžce a chlad chodby byl nepříjemný, byl však v relativním bezpečí a znal svůj směr. To mu stačilo ke znovunabytí pocitu naděje.

Hlas. Tlumený, velice tlumený - jistě má svůj zdroj kdesi za zdí. Myril zastavil a zakryl dlaní lahvičku na svém krku. Opět se ponořil do naprosté tmy. Ne jeden hlas, ale dva. Hovoří spolu. Dva muži. Švec opatrně našlapoval chodbou vpřed a v místě, kde zpoza stěny chodby vycházely hlasy nejlépe slyšitelně, se zastavil. Ohledal stěnu. Beze změny. Žádná škvírka, žádný otvor či vystouplý kámen nenasvědčovaly významnosti tohoto místa. Přitiskl tedy ucho na stěnu a zaposlouchal se do rozhovoru vedeného na její druhé straně:

„Říkám ti, že seš lempl. Vobyčejnej šmejdskej parchant! Ještě že se toho tvoje máma nedožila, trefil by jí z toho šlak! Prachy z tatínkova utrácet, víno z mýho sklepa chlastat, to jo! Holky si tahat do domu svýho táty a platit jim mejma těžce vydřenejma prachama jak král, to se panáčkovi líbí, co? Ale začít makat? Ani nápad! Budižkničemo! Ale tohles chlapečku přehnal! Myslel sis, že můžeš všechno, viď? Že ti všechno patří, nepletu se? I moje snoubenka, že? Tak mluv! Cos s ní měl?!" zahřmel první hlas. Druhý, se pokoušel sklesle cosi vyblekotat, ale Myril nerozpoznal jediné srozumitelné slovo. První hlas však jeho odpověď nezajímala a nečekal, než dokončí své výmluvy: „Blekotáš jak kozel a přitom seš prachsprostý prase! Ty a moje Marina! Chlíváku! Zmiz mi z vočí! Padej z mýho domu, než na tebe vytáhnu řemen! A už se nevracej, neznám tě, bastarde!" Opět blekotání, prokládané vzlykáním a sliby brzké nápravy. Myrila rodinné trampoty regijských měšťanů už přestávaly zajímat a tak nechal mladého chlípníka jeho osudu a hněvu jeho otce a vydal se chodbou ozářenou svitem lahvičky dál.

Po chvíli zaslechl za stěnou jiné hlasy, tentokrát patřil jeden muži a druhý ženě. Jistá dávka zdravé zdrženlivosti mu však zabránila v přiložení ucha ke stěně - i tak bylo zřejmé, že delší poslech neartikulovaných zvuků by kromě ruměnce na jeho tváři neměl hlubší užitek. Kráčel dál. Jak se brzy dovtípil, chodba procházela přímo přes samý střed Regie a vedla nicnetušícím regiánům přímo za stěnou jejich sklepů, komor, tajných místností a různorodých skrýší a úkrytů. Během následující hodiny Myril vyslechl nespočet rodinných patálií a případů odhalené i právě páchané nevěry. Byl také tichým svědkem plánování několika atentátů, loupeží a příprav k vyřízení a napravení křivd a sporů. Slyšel opilecké báchorky z vinných sklípků i vzlyk nešťastníků z několika soukromých mučíren. Celkově lze říci, že získal dokonalý přehled o životě, zájmech a strastech obyvatel současné Regie. Jeho nálada se začínala zlepšovat a ač stále kráčel přímou chodbou vpřed a nenalézal žádný východ, byl za tuto svou situaci vpodstatě rád. Bohužel, nic netrvá věčně. Vyrazil přeci tímto směrem, aby nalezl odpověď. Aby osvětlil záhadu.

Odhadem několikakilometrový úsek rovné chodby byl zakončen strmým schodištěm vytesaným ve skále a vedoucím kamsi do jejího nitra. Změnilo se klima. Ze suchého nedýchatelna na vlhké nedýchatelno. Po ploše skály stékaly stružky vody, které vyživovaly všudypřítomné mechy a slizké houby. Schody byly velice kluzké. Ze stropu odkapávající kapky Myrilovi k jeho nelibosti dopadaly přímo za krk, ať se snažil uhnout kamkoliv. Brzy je přestal vnímat, měl totiž dost práce s udržením stability na strmých a skutečně velmi kluzkých schodech. Necelý metr široká šachta prudce klesala a nebylo se čeho přidržet - stěny byly snad ještě kluzší než povrch schodů. V mechu pobíhalo množství nerozpoznatelné, ale zato velice hladové havěti. I tu a její útoky musel Myril ignorovat - věděl, že hlavní je neztratit stabilitu. Jak by pád zahájil, dokončil by jej jistě až kdesi v hlubině pod schody. A nebyl by první.

Zaslechl zdola šumění tekoucí vody. Vzduch byl nyní prosycen vlhkem a kyslíkem. Myril se poprvé po dlouhé době zplna nadechl. Zahlédl v hloubi pod sebou ústí tohoto spjovacího schodiště. A první z kostí. Sešel až na poslední schod a zahlédl i zbytek kostí. Byla to lidská kostra. Drobná, asi stodvacet centimetrů vysoká. Ležela nepřirozeně pokroucená pod schody lebkou k zemi. Mnoho kostí bylo zlámaných. Vlastně téměř všechny. Myril, jehož COSI mu pomalu ale nekompromisně jistě počalo vysvětlovat celou situaci, poklekl. Kosti byly dokonale vybělené - místní fauna byla skutečně velice hladová a dravá. Již mu bylo jasné, že klečí u kostry dítěte. Chlapce. Devět až deset let věku. Bylo mu také jasné, jak se polámané kosti dostaly do takto nepřirozené polohy. Bránil se však myšlence, že to je ON. Nebylo přeci možné, aby během několika málo hodin zbylo z lidského těla jen to, co viděl před sebou. Během života již poznal proces smrti a rozpadu lidského těla. Toto přeci z těla zbyde nejdříve po deseti letech! „Ne, to prostě nemůže být on!" promluvil Myril, který si zoufale přál narušit hrobové ticho všude kolem. COSI nekompromisně trvalo na svém. Myril si všiml, že kostra nebohého má sevřenou dlaň. Něco v ní tiskla. Švec věděl, co se v dlani nachází dříve, než opatrně rozhrnul kůstky dlaně a článků prstů. Věděl, ale nechápal. Nevěřil.

„Máš syna, ševče!"
„Živik. Jmenuj se Živik."
„Teď jak sem k bráně dali tohohle novýho mladýho, pořádně se naběháme, co?"
„Ano drahý,máme syna. Živika."
„Syna!"
„Tak jak se jmenuji, Myrile?"
„Tak jo, to je pěkný jméno."
„Honil tě dráb, to je jasný."
„Chceš jabko?"
„Mám syna!"
„Tohle je pro tebe. Jen pro tebe!"
„Živik, Živik, Živik... Živik!"

Ostrá mrazivá bolest podél míchy. Bolest u srdce. Levé lýtko v plamenech. Strach. Horký chlad. Živik - tak plný života, tak mladý, tak energický, tak úžasně veselý. Tak... mrtvý. Pláč. Usedavý něšťatný pláč člověka, který pochopil a přesto stále nechápe. COSI mu doplnilo poslední část příběhu. Ten chlapec nebyl sen. Byl skutečný. Svým způsobem ano. Ale nebyl živý. Již mnoho let nebyl živý.

Mezi kostmi chlapcovy dlaně Myril nalezl vojáčka. Krásně malovanou cínovou figurku vojáčka.

* * *

Interludium I.

„No konečně! Kde jste se zatraceně toulali takovou dobu? Kde ho máte?" vyskočil Mistr ze svého bohatě zdobeného křesla tak nadšeně, až ze zlatého poháru v jeho ruce ukáplo rudé víno. Oba udýchaní a upocení hromotluci se na sebe podívali s čirou bezradností v očích. Poté sklonili hlavy a opatrně, velice bázlivě, pokrčili rameny a přešlapovali na místě. Bruk byl ten méně šťastný z této dvojice - právě jeho totiž zasáhl zlatý pohár mrštěný Mistrem přímo do čela a ošklivě mu ho rozsekl.

„Tupci! Darmožrouti! K čemu vás živim? To sakra nedokážete v Regii najít jednoho chlapa? Raněnýho! Dyť právě teď musí polochcíplej ležet někde poblíž!" rozmáchl Mistr rozhněvaně rukama. Ftron si instinktivně zakryl hlavu v očekávání svého trestu. Bruk jen nechápavě hleděl na zvětšující se louži krve odkapávající mu z těla na podlahu pod ním. Mistr věděl, že se od této dvojice mordýřů nedočká jediného slova. Natož slova rozumného a smysluplného. Dal tedy opět volný průchod svému hněvu a pokračoval v monologu:

„To jste nepochopili, co říkala ta stará bába z Pekařský ulice? Na Tržní náměstí. Kolem brány pro pěší v chudinský čtvrti! Sotva se plazil! Nemoh chodit! A vy? Boty s Karmiem, nažraný, vyspaný... a hovno z toho! Máte aspoň potuchy, kam pokračoval?" odmlčel se a pohlédl Ftronovi, který nestihl včas uhnout pohledem, zpříma do očí. Holohlavý obr zachraptěl. Pootevřel pusu jako kapr položený dlouhou dobu na suchu. Kapr těsně před leknutím.

„Br... brr... bránou neš... šel, Mistře! Hlídač ř... říkal!" Rychle opět sklopil zrak. Bruk se stále tupějším a nepřítomnějším pohledem sledoval kapky krve dopadající na zem.

„Dobře, tak aspoň něco," zklidnil se zdánlivě Mistr. „Jestli teda tomu starýmu dědkovi, kterej u brány pro pěší sedí, můžeme věřit. Pašujem kolem něho přece týden co týden a on si buď spí nebo nepřítomně čumí na tu svojí halapartnu," oči se mu opět začínaly nalévat krví přivedenou vztekem nebezpečně blízko k bodu varu: „Regii neopustil. Tak kde ho sakra máte?!"

Oba svalovci opět mlčeli. Krev z Brukova čela přestala odkapávat. I Mistr nyní mlčel a probodával rabiáty svým pohledem. Právě ve chvíli, kdy přemýšlel jak moc krutý trest uklidní jeho hněv, padl Bruk na kolena. Nešťastně a nepřítomně pohlédl na Ftrona. Než o krátkou chvíli později jeho hmotné tělo těžce dopadlo na kamennou dlažbu místnosti, stihl ještě vztáhnout ruku k Mistrovi. Mistr byl náhle vyveden z míry. Netušil, že zásah pohárem mohutného siláka natolik vyřadí z provozu. Když se však vedle Bruka svalil stejně bezvládně i Ftron, Mistr zavrhl možnost svého podílu na této situaci a byl vyveden z míry o mnoho více. Na jeho krku vyskočilo několik kapek potu - u něho věc velmi vzácná. Nekrátkou chvili stál na místě jako přimražený. Své pečlivě vycvičené svalovce ještě nikdy neviděl tak bezbranné. Vždyť nyní byl i on sám zcela bezbranný! Malátně usedl zpět do svého křesla a zahvízdal na prsty nouzový signál. Každou vteřinou očekával dusot těžkých bot obohacených o karmium. Už už slyšel hluboké oddechování svých kumpánů, předhánějících se, kdo z nich bude u Mistra první a získá tak šanci zaujmout post velitele jednotky po nedávno zesnulém Vargovi. Čekal. Přál si, aby už to úmorné ticho v sále bylo narušeno. Ticho samoty. Ticho, v němž bylo možno zaslechnout kroky smrti.

Uběhlo několik nekonečných minut. Mistr, přeplněn strachu a nejistoty, pochopil, že na jeho signál nikdo nadorazí. Ten tam byl všechen jeho vztek. Seděl na židli a hleděl na bezvládná těla před sebou. Byl ke křeslu přibyt a připoután uvědoměním si vlastní slabosti a malosti. Nechápal zhola nic na této situaci, ač byl zvyklý vždy chápat vše do nejmenšího detailu. Neznal následky zamoření necvičeného organismu karmiem. Přemohl úzkost, opatrně vstal, obešel velkým obloukem bezvládná těla a vykročil po schodech vedoucích do velkého sálu. Prošel jím, nevšímaje si pokladů, které ho vždy dokázaly potěšit svým leskem. Uchopil do dlaně krystal a už už se jej chystal přiložit ke dveřím vedoucím na cvičný dvůr.Zastavil se však ještě na chvíli. Bál se. Věděl, jaký pohled jej po otevření čeká. Nemýlil se.

* * *

Nejaktuálnější pokračování a více informací na vaspribeh.wz.cz
 
Léta Páně 2015, dne 31.3. věnováno autorem Michal Jakl
Share
  
31.3.2015 | 13:09    JC senior

Příběh pokračuje...
Cínový vojáček mi připomněl dětství, velmi vhodná rekvizita do dané situce.