Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Váš příběh - Kapitola XII.
Tato kapitola je kopií originálu zveřejněného na http://vaspribeh.wz.cz. Na uvedeném webu naleznete příběh vždy aktuální a svým hlasováním taktéž můžete ovlivnit jeho směřování. Těším se na spolupráci! :-)
„Jak jste se dozvěděl, že jsem na tomto dvoře?" zeptal se převora Kličky po chvíli přemýšlení Myril.
 
„Takhle!" vytáhl převor s triumfálním výrazem ve vrásčité tváři zpod vrstev svého hábitu rudým světlem pulzující perlu. Ta byla v mistrně vyvedené, jistě stříbrné, schránce připevněna na, dle ševcova zkušeného pohledu, karmio-stříbrném řetízku, který měl převor zavěšen na svém krku. Myril s nevědomky pootevřenými ústy zíral na tu krásu - záblesky intenzivního rudého světla vycházely v pravidelných krátkých intervalech odkudsi z nitra perly. Myril znal tento odstín rudého světla. Byl naprosto totožný se světlem vydávaným v podzemní komnatě tekutinou v lahvičce na jeho krku.
 
Převor se po chvíli s úsměvem dovtípil, že čekat jakékoliv slovo z úst krásou perly omámeného Myrila je věc zhola zbytečná, a proto pokračoval ve vysvětlování:
 
„Víš, Myrile, tato perla je jedním z mnoha posvátných odznaků a relikvií, které jsou děděny po nespočet generací mezi převory tohoto chrámu. Účel všech dalších pokladů je známý a zjevný - buď značí duchovní moc nebo," usmál se lišácky starý převor, „prostě jen bohatství a sílu kultu Světla. U této drobné perly je to však jinak. Tedy alespoň bylo - do dnešního dne. Nikdo nevěděl, proč se předávala s ostatními relikviemi, ač rozhodně nebyla nijak vzácným předmětem. Žádný z generací převorů však neměl dostatek odvahy, či spíše drzosti, aby i tuto část převorského pokladu nepředal svému nástupci. A možná na tom má svůj podíl i text, který se k této perle váže..." odmlčel se s nesmírně dramatickým výrazem ve tváři.
 
„Jaký text, pane?" vydechl nedočkavě švec. Přesně na to převor čekal - přeci jen jeho poslání vyžadovalo jisté herecké nadání - usmál se a hrobově temným hlasem přednesl:
 
„Aqueles que son o portador de perlas,
esperar por ese día, 
cando o seu corazón comeza a bater. 
Siga entón o seu ser, 
para acompana-lo con todo o meu corazón. 
Aceleración é o camino certo 
desaceleración na dirección incorrecta. 
Chega ao punto en que vai atopar 
de que traer para fóra 
o seu país ea súa nación 
da escravitude do mal Poderoso. 
Sexa un mentor para el, ou o seu pai 
ama-lo e están preparados 
A continuación, vén un día 
cando se fai senor de todo!
 
Převor s důrazem vyslovil poslední slova proroctví a mlčky se zadíval do Myrilových očí. S nadějí a očekáváním. Myril cítil, že by měl něco říci, že by se měl tvářit inteligentněji než doposud, avšak nakonec se rozhodl pro pravdu:
 
„Víte, pane, nerozuměl jsem ani slovu z vašeho přednesu. Ale ta slova zněla velmi podobně jazyku, kterým bylo psáno vše v síni dole pod schody."
 
„Myrile, nemusíš se stydět, že jazyku Dávných nerozumíš. Já také ne. Popravdě - z Věštby, kterou jsem ti právě přednesl nerozumím ani jedinému slovu - stejně jako ty," překvapil opět převor ševce, jehož ústa ať chtěl či ne, jasně prozrazovala údiv a čirou zmatenost. Převor si očividně liboval v překvapeních a náhlých zvratech. Po chvíli se opět usmál a uklidňujícím hlasem pokračoval ve svém skoromonologu.
 
„Může to být skutečně původní znění Věštby, stejně jako recept na jablečný koláč... Ostatně, znění této věštby není žádným tajemstvím - zná jej kdekdo. Na královských univerzitách se o tomto textu studenti učí jako o vzácném dokladu pradávné a dosud nerozluštěné řeči Dávných. Mezi převory kultu Světla se však spolu s perlou předával i trochu kostrbatý překlad. Až do dnešního dne byla jeho pravdivost stejně pochybná jako smysl perly. Teď jsem ale šťastný, že žádný z převorů perlu a překlad proroctví předávat nepřestal - jinak bychom se zřejmě nikdy nesetkali a služebná by tě hnala hodně rychle pometlem z tohoto dvorku."
 
Myril se už už nadechoval, že konečně projeví svůj rozum a zeptá se na znění překladu, ale převor již jeho reakci zřejmě ani neočekával a sám od sebe pokračoval dříve, než se švec stihl nadechnout k vyslovení prvního slova.
 
„Překlad je zhruba takovýto: Až se rozsvítí perla a bude tepat rytmem tvého srdce, jdi velký převore, její dědičný držiteli, a následuj směr, kterým bude rychlost tepu perly zrychlovat. Tam nalezneš toho, který vyvede tvůj národ a rasu ze zatracení. Ten bude novým vládcem."
 
„Mistře převore, obávám se, že překlad je skutečně chybný. Nejsem přeci žádným hrdinným bojovníkem a náš národ již není zatracen. Jsem zelenokopecký švec a Gorgony jsme porazili před deseti..."
 
„Mýlíš se, Myrile", vpadl mu důrazně do řeči převor. Povzdechl si a sdělil Myrilovi vývoj událostí za posledních deset let:
 
„Zelenokopecký ševče, celý svůj život jsi prožil v pohraničních horách, velmi blízko hranic zemí Gorgonů. Musíš přeci vědět nejlépe, že s Gorgony nikdy žádné problémy nebývaly. Nebo se snad pletu?"
 
„Nepletete, pane. Obě naše rasy žily od nepaměti v míru. Nepopíjeli jsme sice společně pivo v hospodách, ale dokázali jsme tak nějak existovat vedle sebe. My jsme si nevšímali Gorgonů a Gorgoni zas nás. Když ale nějaký Gorgon přišel, že chce práci, rád ho každý do služby přijal - při jejich tělesné stavbě a nenáročnosti byli ideální pracovní síla. Dokonce se povídalo i o několika lidsko-gorgonských vztazích - tomu bych ale moc nevěřil. Tak či tak, když nastaly první útoky gorgonských oddílů, nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Pak se ale přihnala králoská armáda, útoky se stupňovaly, odplata střídala odplatu a za několik měsíců každý, kdo unesl zbraň, rukoval do velkých válečných výprav proti gorgonské armádě. Byl jsem asi poslední, komu to připadalo náhlé a nepochopitelné. Každý totiž ve vírů vášní začal vytahovat i ty nejmenší drobnosti, co kdy kde jakýsi Gorgon spáchal, jen aby dokázal špatnost a prohnilost celé jejich rasy a přiživil plamen nenávisti."
 
„Správně Myrile, moc správně. Vidím, že sis udržoval zdravý rozum i když kolem tebe probíhalo válečné běsnění. A právem. Tys sice neměl tolik informací jako naši chrámoví moudří, avšak správně ti připadalo divné, že ti zaostalí a pro nás hloupí Gorgoni náhle vedou cosi jako válku za osvobození rasy. Myrile, Gorgoni nikdy nebyli a nejsou schopní sami vytvořit organizovanou skupinu o více než patnácti členech! Na svém teritoriu v severních zemích žijí po malých rodinných skupinách v jeskyních a polozemnicích. Loví ptáky a okusují kořínky. Nemají ani tušení, co je to město, natož národ a vlast!" rozvášněně zvýšil hlas převor. Ponechal Myrilovi čas na zpracování takto závažných informací. Po chvíli se dočkal jeho nejité reakce:
 
„Vy tedy myslíte, že... že je... že..."
 
„Že je někdo naved," doplnil suše a stručně převor. „Důkazy pro to nemáme, ale ta jejich kasta Vzdušných - Friwre, jak je sami Gorgoni nazývali, je dle popisu od zajatých gorgonských velitelů až příliš podobná Faenům. Tedy přesněji - dle popisů získaných neoficiálně a tajně našimi lidmi."
 
„Vzdušní? Faenům? Našimi lidmi?" nechápavě opakoval Myril. Bolela ho hlava a rozuměl tomu všemu čím dál méně. Ještě se ani nevzpamatoval ze sutečnosti, že zde sedí a přátelsky hovoří s nejváženějším duchovním vůdcem království a už mu byly předkládány informace o jakémsi spiknutí a vyprovokované válce. Bylo toho na něj moc naráz.
 
„Omlouvám se Myrile, že to na tebe tak chrlím, ale je velmi důležité, abys co možná nejrychleji pochopil tyto základní souvislosti. Času nemáme, dík nejjasnějšímu Světlu, málo, ale přesto méně, než by bylo potřeba, víš?"
 
Nevěděl. Netušil. Byl úplně mimo. Ale souhlasně kývl. Převor se ukázal jako skutečně moudrý muž, jelikož očividně pochopil, co se za ševcovým přikývnutím skrývalo. Proto se rozhodl dopřát mu čas:
 
„Vidím, Myrile, že už jsem tě skutečně zahltil. A jistě jsi také unavený a řádně hladový, nemýlím se?"
 
Nemýlil se, ani v nejmenším. Myril podruhé souhlasně přikývl. I nyní převor, tentokráte snadno, poznal, co se za přikývnutím skrývalo. Soucitně se usmál, vstal a pokynem ruky pozval Myrila, dosud přimraženého k lavici, aby jej následoval. Ze dvora pod chrámovou věží vstoupili těžkými dřevěnými dveřmi do dlouhé chodby, která byla fantaskně osvětlována nespočtem barev, vznikajících pronikáním světla přes barevnými skly vykládané mozaiky. Kráčeli pomalu. Mlčeli. Myril nasával typické chrámové vůně kadidla a prastarého ebenového dřeva. Čas od času zaslechl zpoza některých z nespočtu míjených dvěří tiché modlitby mnichů. Prošli druhými masivními dveřmi a ocitli se v rozlehlé jídelní síni. Naoslňovala výzdobou, ta byla typicky chrámově strohá, avšak svou mohutností a vysokým klenutým stropem. Zběžným pohledem Myril odhadl, že zde může společně stolovat mnoho desítek mnichů. V čele prostřední řady stolů bylo umístěno mohutné, zlatem vykládané křeslo, jistě patřící Myrilovu průvodci. Za tímto křeslem byl na zdi zavěšen obrovský gobelín s výjevy symbolizujícími první Paprsek zrození. Převor chvíli s hrdým pohledem dobrého správce vyčkal, než se Myril na sál vynadívá. Prošli, stále mlčky, přes celý tento hodovní sál a vstoupili do dřevem obložené haly. Z ní se na všechny světové strany kromě té, z níž přišli, rozbíhala široká schodiště. Středové schodiště vedlo, jako jediné, dolů. Tím se vydali. Vstoupili do kolmo na směr schodiště vedoucí užší chodby, která byla obložena dřevem, dlážděna mramorovými kostkami a osvětlována svícemi ze zlatých svícnů. Chodba mizela v dáli oběma směry od Myrila. Vykročili vpravo.
 
„Jistě si před večeří rád dopřeješ koupel, mám pravdu?" usmál se stařičký převor. Myril opět pouze mlčky přikývl. A těžce polkl. Slovo koupel mu znělo stejně nedostižně jako Maetin klín. A stejně děsivě jako Arwenova muka. Za posledních deset let v žaláři zažíval koupele sotva jednou za měsíc. Dozorci je pokaždé nahé nahnali do smrduté a ledové stoky za hlavní vězeňskou budovou a švihali je při očistě řemeny a biči, prý aby špína dobře pustila. Při těchto bolestivých a ponižujících vzpmínkách byl Myril převorem doveden mramorovou chodbou k dalšímu, nyní úzkému dlouhéu schodišti. Když po něm sestupovali, pocítil Myril vlhký vzduch prosycený teplou párou. Převor rozhrnul zlatem zdobený závěs a vstoupili do ráje. Rozlehlá ve skále vytesaná místnost, jejíž podlaha i stěny zářily nejbělejším mramorem, jaký jen mohl existovat. Skalní síň vypadala téměř stejně jako Myrilova představa o posmrtné zahradě štěstí. A stejně tak i voněla. Několik vzájemně propojených jezírek různé velikosti, které napájely drobné vodopády pryštící z nitra skal, horké prameny, mezi mramorovými cestičkami a můstky nespočet druhů zeleně, motýli a dokonce několik exoticky vypadajících ptáků. Jelikož byla místnost vytesána ve skále, světlo bylo přiváděno pouze několika velkými otvory vyraženými v jejím stropu. Ty byly zaskleny a vyloženy pestrobarevnými mozaikami. Světlo, které přes ně do této jeskyně vstupovalo, tak mihotavě hrálo, podobně jako v dlouhé chrámové chodbě, všemi barvami. Tato přenádherná místnost se tak střídavě zalévala červeným, modrým, bílým i žlutým světlem. Myril si povzdechl. Úžasem i krásou.
 
„Pane, jak je možné, že chrám v samém srdci Regie ukrývá takovýto..."
 
„Nikdo kromě nás, vysoce zasvěcených, o této jeskyni neví. Lidé by záviděli. Ihned by vznikly bludy a fámy o zahradách neřesti a rozkoše a vážnost kultu by padla. Nepřející dav by se o to rád postaral. Chudý lid by nepochopil, že i my jsme jen lidé a milujeme krásu. A kde jinde, než zde, se dá krása a dokonalost přírody a Světla obdivovat lépe? Copak lze blahořečit světlo a život jinak, než v jeho srdci?" převor se láskyplně zadíval na modročerveného motýla, který přistál na dlouhém květu jakési omamně vonící květiny visící ze skály vedle nich.
 
„Odlož si, Myrile, nalož své potrhané tělo do horké lázně a v klidu přemýšlej o všem, co se ti přihodilo. Přemýšlej i o tom, co jsem ti pověděl na lavičce pod věží. Hlavně o tom. Pošlu sem za okamžik chrámovou služebnou s novým a čistým oblečením a budu tě poté očekávat ve své cele. Nespěchej, je důležité, abys byl připraven na náš další rozhovor. Bude dlouhý a náročný. Usneš-li, spi klidným a vyrovnaným spánkem. A snaž se zapamatovat si své sny," usmál se záhadně převor. Otočil se na patě, na svůj věk překvapivě čile, a odcházel odhrnujíc těžký závěs. Ten se za ním rychle uzavřel a Myril zůstal v tomto po(d)zemském ráji osamocen. Nevěřil svým očím. Nevěřil svým smyslům. Nevěřil vůbec ničemu. Ale byl neskonale šťastný.
 
„To červené kulaté ovoce určitě ochutnej, je výborné! Ale to zelené nezkoušej, to bys další tři dny nic nepozřel..." pronesla zvesela náhle se zpoza závěsu objevivší převorova hlava. Myril sebou polekaně trhl, ale vzápětí se dal do neukrotitelného smíchu, stejně jako převor, zvolna odcházející chodbou do své cely. Myril již na nic nečekal. Svlékl zbytky potrhaného vězeňského oblečku. Své karmiové boty, karmiové rukavice a batoh s cennostmi svlékl také, ale ukryl je pečlivě za skalní výstupek do husté vegetace - ze zvyku a pro jistotu. Magickou lahvičku si na krku nechal - přísahal si, že již navždy. Ani netušil, že má pravdu.
 
Nahý se vydal po bělostném chodníku mezi pestrobarevnou vegetaci. Přešel po úzkém můstku bez zábradlí. Namočil prsty špinavé nohy do jednoho z jezírek. Voda byla skutečná! Ledová, osvěžující, tak čistá! Procházel se několik minut a plnil si plíce vlhce voňavým vzduchem. Splýval s krásou života této před světem ukryté svatyně. Připadal si zde jako piha na kráse, proto se vydal omýt nánosy prachu a zaschlé krve ze svého těla. Nohy jej samy donesly k vyvýšenému jezírku s horkým pramenem. Když do velice horké vody vstupoval, omlouval se jí, že ji znečišťuje. K jeho údivu se voda nezakalila ani trochu, ač v ní již byl po krk ponořen a syčel bolestí. Krvavé šrámy a nezahojené jizvy za celých posledních deset let se nyní naplnily horkou mineralizovanu vodou a nesnesitelně pálily. Nepřipadal si jako ve vodě, ale v plamenech. Tyto plameny však očišťovaly. Po chvíli se jako z plamenů a popela znovuzrozený fénix usadil na skalním sedátku v tomto jezírku. Byl po krk ponořen. Ptáci zpívali, Hle - včelka! Barevné světlo. Modro-žluto-bílo-zeleno-bílo... Omamná vůně. Šumění vodopádů. Ticho. Splynul s vodou. Rozplynul se ve svých snech.
 
„Pane? Nesu váš oděv! Jste tu?" vytrhl ho ze snů hlas. Ženský? Ne - dívčí! Mladě libozvučný. Sladký a jemný.
 
***
Nejaktuálnější pokračování a více informací na vaspribeh.wz.cz
Léta Páně 2015, dne 21.4. věnováno autorem Michal Jakl
Share
  
23.4.2015 | 9:27    Dota Slunská

S jazykem to umíš, ladně a s přirozeností vkládáš do textu množství detailů, které člověka i přes pomaleji ubíhající děj nenudí. Na druhou stranu, člověk se dnes pořád někam žene, mně to přibrždění akce přijde docela příjemné. Jo, člověk by rád četl dál, ať už se schyluje k čemukoli :).
21.4.2015 | 12:00    Doremifa

...tak Meryl je vykoupaný, prospaný, teď možná dojde i na lásku...nějaké jídlo by bodlo. Jenom s červeným ovocem si asi nevystačí.
 
Jo, je to barvité vyprávění, jen se trochu vleče. Tož, leť ke svým dychtivým čtenářům. :)