Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Vždycky se něco zvrtne /19/

 „Opravdu nemůžeš nic udělat?“ ozval se Titus, který až do této chvíle mlčel. „Jsou to vznešení muži, kteří udělali pro Řím mnoho dobrého,  a neprovinili se ničím jiným, než že si dovolili nesouhlasit s císařem.“
Doktor si kousal spodní ret. „Copak o to, na morphanga platí ultrazvukový bič. Ale nejsem si jist, pokud jde o Domitiana. Bude to pokládat za vzpouru, a to by pro tebe mohlo mít nedozírné následky, Tite.“
„Aspoň to zkus!“ vyhrkl Titus. „Mám tam… přítele,“ dodal zlomeně.
„Chápu. Jen musím najít správné nastavení, nepoužil jsem ho už desítky let…“
„Pospěš si!“ vyjekla jsem, neboť šelma právě srazila do písku nejbližší dvojici a jednomu z mužů urvala paži. Několikrát s ní zatřásla, pak ji upustila, a nevšímajíc si křičící oběti, vydala se znovu na lov. Ale to už se Doktor vztyčil, sonický šroubovák napřažený do arény. Lev sebou uprostřed skoku škubl, jakoby do něj narazila střela, dopadl ztěžka na nohy a zanaříkal jako malé dítě.
„Bolí ho to?“
„Pálí. Jeho buňky přeměňují pohlcený ultrazvuk na teplo. Na spoustu tepla. Bolí to nejmíň jako ta utržená ruka.“
Série krátkých impulsů hnala zvíře zpátky k šachtě, kterou bylo vpuštěno do cirku, a jeho skučení přehlušilo i křik diváků, jenž postupně slábl. Nikdo nechápal, co se děje.
„Děkuju, Doctore,“ řekl Titus, když lev zmizel v podzemí.
„Není zač. Ještě pořád to neskončilo.“ A měl pravdu.
 
Odsouzenci okamžitě využili situace. Rozběhli se k císařské tribuně, padli na kolena a meče, které byly beztak jen tupými napodobeninami, odhodili do písku. To gesto nemohlo být srozumitelnější.
Císař povstal, přistoupil k zábradlí lóže a předpažil pravou ruku. Od zaťaté pěsti ostře vystupoval napjatý palec. Zatím vodorovně. Koloseum ztichlo.
Doktor stále ještě mířil sonikem na otvor, v němž morphang zmizel. Zatahala jsem ho za tuniku.
„Posaď se, všichni na tebe koukají.“
On a Domitianus byli jediní dva muži v hledišti, kteří stáli. Císař si ho nemohl nevšimnout. Doktor klesl na židli.
Z míst, kde seděli senátoři, se ozvaly první nesmělé hlasy: „Život! Život!“
Nálada davu je vrtkavá jako dubnové počasí. Jednu chvíli baží po krvi a vzápětí požaduje milost.
„Život! Život! Život!“
Amfiteátr teď duněl jednohlasým skandováním. Domitianus pozvedl paži – a otočil palec dolů.
Do arény vběhla početná pretoriánská jednotka.

„Je mi to líto,“ řekl Doktor, ale Titus ho nevnímal.
Se zaťatými zuby přihlížel, jak vojáci, bez ohledu na nesouhlasný pískot publika, masakrují bezbranné muže. Odvrátila jsem oči… a periferním viděním zahlédla v hledišti pohyb. Hlídkující pretoriáni se z průchodů mezi galeriemi stahovali směrem k nám.
„Doktore!“
Stačil mu jediný pohled. Podal mi šroubovák. „Vezmi si ho, budeš ho potřebovat. Vraťte se co nejrychleji do Titovy vily. Obávám se, že císař to nenechá jen tak. Zcela jistě pošle vojáky, aby Tita zatkli. Takže seber celou rodinu a schovej je v TARDIS, dokud se nevrátím. Spoléhám na tebe, Sáro.“
„A co ty?“
„Já trochu zaměstnám tady chlapce. Uvidíme, jak rychle umějí běhat.“
Zářivě se usmál, jakoby nešlo o život, ale o dětskou hru na honěnou, vyskočil ze židle a propletl se mezi rozčilenými senátory. Vzápětí se ale vrátil a sklonil se ke mně.
„Tímhle se ruší filtr vnímání,“ ukázal na drobné tlačítko. „dvojí zmáčknutí ho zase obnoví. A teď už vážně musím…“ a byl pryč. Prodíral se mezi diváky, kteří mu kupodivu uhýbali. Vojáci bez váhání zamířili za ním.

„Tite Donate, musíme jít!“
Nereagoval. Zíral na tu spoušť pod námi a po tvářích mu tekly slzy. Popadla jsem cíp jeho tógy a škubla jím. „Pane!“
„Septimus je mrtvý,“ řekl nepřítomně.
„To je mi líto, ale jestli odsud nezmizíme, dopadneme stejně!“
Nehýbal se, asi mě ani neslyšel. Byl v šoku. Co teď? Orientační smysl mi nikdy moc nesloužil, takže jsem netušila, kterým směrem Titova vila leží. Ale i kdybych trefila – sama těžko přesvědčím Junillu Justu a její potomky, aby se nechali zavřít do modré budky.
Taky výrazy ve tvářích okolo sedících mužů se mi vůbec nezamlouvaly. Jak asi dlouho potrvá, než některého napadne získat si císařovu přízeň tím, že nás nechá doručit expres do paláce Jeho božstva? Zvlášť poté, co viděli, jak císař umí zatočit se svými protivníky…
Nezbylo mi než Tita drsně probrat. Popadla jsem ho za vlasy a zasyčela mu do ucha: „Jestli okamžitě nezvedneš ten svůj patricijskej zadek, tak se zítra budeš dívat, jak lvi trhají na cucky tvoji milou ženušku a taky dvojčata. A protože v Římě se panny nepopravují, nechá je ještě před tím císař předhodit své gardě!“
To zabralo. Titus na mě vytřeštil oči a už tak bledá tvář mu zpopelavěla. Vymrštil se ze sedadla. „Jdeme!“
Doufala jsem jenom, že vojáci jsou dostatečně zaujati naháněním Doktora, který, soudě podle vzrušeného pohybu na galerii, stále svým pronásledovatelům unikal.
 
Sehnat před Koloseem nájemní nosítka byla otázka několika vteřin. Senátor vylovil ze záhybů tógy stříbrnou minci a nosiči vystartovali jako závodní koně. Během šíleného natřásání v nosítkách se Titus evidentně vzpamatoval.
Ihned po návratu nechal svolat všecky otroky, vydal několik krátkých a jasných příkazů, a zatímco služebníci kmitali jako dobře seřízené hodinky, obrátil se k manželce, která to všechno sledovala mlčky, jak se na správnou římskou matronu sluší. „Kde je Crispus?“
„Odešel. Kam, to nevím, už nějakou dobu mi neoznamuje, kam se chystá a kdy přijde,“ odpověděla klidně Junilla Justa.
„Dobře. Pošlu Santhraka, ať ho najde. Když projde pár Crispových oblíbených hospod a nevěstinců, někde na něj určitě narazí.“
„Vysvětlíš mi, co se děje, Tite?“
„Odjíždíme.“
„Proč?“
„Abychom přežili. Pojď, musíme si promluvit.“
Když se o chvíli později vynořila z pokojíčku, kam se s ní senátor zavřel, jen těžko skrývala rozčilení.
„Kam si myslíš, že se před císařem ukryjeme? Mezi barbary? Protože v celé říši není místečko, kde by nás nenašel!“
„Jsem si jistý, že Doktor něco vymyslí…“
„Ty a ten tvůj Doktor!“
No, tohle si museli vyříkat mezi sebou. Jen jsem doufala, že jim to nebude trvat celou věčnost.
„Tite Donate, Doktorův létající dům stojí nahoře v olivovém háji. Počkám tam na vás, ale pospěšte si. A vezměte s sebou jen to nejnutnější…“

Použila jsem sonický šroubovák a zdánlivě prázdný prostor mezi dvěma olivovníky rázem vyplnila modrá budka. Vytáhla jsem klíček, odemkla a vklouzla dovnitř. Pořád mě ještě uvádělo v nadšení ono „je větší zevnitř“, ale když jsem tu stála sama, bez Doktora, zdál se prostor řídicí místnosti ještě mnohem rozlehlejší, než jindy. A pustější.
Rychle jsem prošla několik nejbližších pokojů, abych se ujistila, že tam není zapomenutý nějaký Doktorův vězeň nebo mimozemská technologie, a že bude bezpečné v nich Titovu rodinu ubytovat.
Pak jsem si śedla venku do stínu TARDIS  a sledovala, jak pěšinkou vzhůru stoupá zástup otroků vlekoucích nejrůznější břemena. V čele kráčela Junilla Justa s dvojčaty, jejichž štěbetání bylo slyšet až sem.
No, holky sklaply hned, jak překročily práh, a já si jejich překvapení jaksepatří vychutnala.
Titova žena na sobě naopak nedala nic znát a klidně řídila vyděšené otroky při skládání „toho nejnutnějšího“ okolo konzole.
Za chvíli to v TARDIS vypadalo jako na tržišti, a nosiči pádili dolů, jako by jim za patami hořelo.
„Kde máš manžela, paní?“
„Čeká na Crispa. Přijdou spolu.“
„Pokud dřív nedorazí pretoriáni a senátora nezatknou. Měl přijít s tebou. Crispovi mohl vyřídit nějaký otrok, kde vás najde.“
Junilla na má slova nereagovala. Buď tušila, že mladý Donatus nějakého otroka prostě poslouchat nebude nebo jsem jí za odpověď nestála. Včera u večeře se sice předvedla jako dokonalá hostitelka, ale odstup, který si udržovala ode mě i Doktora, by se dal měřit na světelné roky. Svým způsobem jsem se jí ani nedivila.
Ukázala jsem tedy všem třem jejich pokoje, řekla, ať si udělají pohodlí a hlavně na nic nesahají, a vrátila se před TARDIS na své pozorovací stanoviště.

„Jak to jde?“ ozvalo se za mnou.
Doktor balancoval na jedné noze a vyklepával si z boty kamínky.
„Utekls jim.“
„Jak vidíš.“
„Skoro jsem se bála, že to nezvládneš. Bylo jich tolik.“
„No, jsem tu. Přiznávám, dost mi pomohli diváci. Římané nemají rádi, když vladař tak okatě ignoruje vox populi. Ovšem ti jeho chlapci oplechovaní by stejně potřebovali víc trénovat.“
„Anebo mít o půl metru delší nohy. Jako ty. Jo, jde to dobře. Junilla s holkama je vevnitř. Na Tita a jeho vypečeného synáčka se ještě čeká. Máš nějaký plán? Odvezeš je daleko? Mají dost nahnáno, že se v celé říši nikam před císařem neschovají.“
„Možná to ani nebude potřeba,“ zavázal si tenisku. „ Jen si ještě něco potřebuju ověřit. Proboha, co je tohle?“ Doktor stál na prahu TARDIS a zíral na ten binec uvnitř.
„Turecký bazar? Opičí dráha? Kdo bude první u konzole, vyhrává bonbon a plyšovýho medvídka! Co? Jedna, dvě…běžíme!“
„Tak to dopadne, když svěříš evakuaci ženské!“ vrtěl hlavou, zatímco se proplétal mezi balíky, koši a amforami. Něco naťukal do klávesnice a pak máchl rukou ve vítězném gestu. „Jo!“
„Co jo?“
„Víš, kolikátého dneska je?“
„Ne. Je to důležité?“
„To bych řekl. Zítřek je totiž posledním dnem božského císaře.“
„Jakože úplně? Umře?“
„Jakože úplně. Tím excesem v aréně si podepsal rozsudek. Zítra ho zavraždí – tedy, pokud má historie dobré informace. Stačí vydržet čtyřiadvacet hodin a císařský dvůr bude mít úplně jiné starosti, než nahánět neposlušné senátory.“
„To je skvělá zpráva! Řekneš jim to?“
„Radši ne. Nechci, aby se zase něco zvrtlo. Naše přítomnost tady už sama o sobě narušila časové kontinuum. Prostě je vezmeme na malý výlet, dostatečně daleko od Říma a zítra, až se vrátíme, bude po všem. A vypadá to, že odletět můžeme co nevidět,“ ukázal Doktor k vile, kde právě zastavila nosítka, za kterými kráčel Santhrax a pošvihával svými důtkami. Z nosítek vystoupil Crispus a oba zmizeli uvnitř.
Jenže minuty plynuly a po senátorovi a jeho synovi ani památky.
Doktor zneklidněl.
„Něco je špatně. Jdu tam.“
„Jdu s tebou.“
„Měla bys radši dělat společnost Junille a jejím dcerám.“
„To budu. Ještě celý den. Ale teď jdu s tebou.“
Doktor pokrčil rameny, zamkl TARDIS a znova ji zneviditelnil. „Pro jistotu,“ zamumlal.

„Co je to vlastně ten morphang?“ zeptala jsem, když jsme sestupovali k vile. „Vypadal úplně jako normální lev.“
„Morphang může vypadat jako cokoliv. A možná i kdokoliv. Kromě Zygonů je to jediný tvor ve vesmíru, kterému stačí pouhý dotyk s jiným živočichem, aby se obratem „oblékl“ do jeho DNA, podoby i vlastností. Ve skutečnosti je to malá šedá améba, na první pohled nevábná a nudná záležitost. Kdysi se jich našla nepočetná kolonie, zamrzlá v metaxinových ledovcích na Sclavii 3. Pak se ukázalo, že jde o pouhou hibernaci, takže je sclavijští vědci probudili a začali je studovat, rozmnožovat a experimentovat s nimi. Někde uprostřed těch genetických hrátek došlo k mutaci a morphangové nabyli schopnost teleportace, ovšem na vzdálenosti v řádu několika metrů. Vypadalo to, že vědci budou mít po legraci, když jim pokusné objekty mizely z chovných klecí a laboratorních stolů. Takže následně nějaká chytrá hlava vymyslela ultrazvukový bič…“ Doktor za chůze utrhl dva zralé fíky a jeden mi podal.
„Jenže, když morphang pochází z planety, která leží bůhvíkde ve vesmíru, jak se dostal sem?“
„Správná otázka. Hned, jak bude Titova rodina v bezpečí, pokusíme se tomu přijít na kloub. Možná jich tu je víc. Na Zemi ale rozhodně zůstat nesmějí.“
 
Tentokrát nás Salvus pustil dovnitř bez zbytečných průtahů. „Pán je v trikliniu. Oba pánové...“
„Díky, cestu známe,“ odmítl Doktor mávnutím ruky jeho snahu nás doprovodit. Ale i kdybychom nevěděli kudy kam, prudká hádka, která se nesla z hloubi domu až ke dveřím, by nás dovedla na správné místo.
„Zničils mi život!“ ječel Crispus jako šílený. „Namísto členství v Senátu a nějakého slušného úřadu chceš ze mě udělat psance! Až nás chytí, skončíme všichni v aréně jako ten pitomec Septimus!“
Otroci, postávající na chodbách, okamžitě mizeli, sotva nás spatřili.
„Neopovažuj se urážet mého přítele!“
„Ne, to ty se neopovažuj mi něco nařizovat! To skončilo! Už mám všeho až po krk!“
„Crispe…ne!“
Nečekané ticho, které po Titově výkřiku nastalo, přinutilo Doktora k běhu. Klusala jsem za ním, jata zlou předtuchou. A bylo to horší, než jsem čekala.
Když Doktor rozrazil dveře do jídelny, ležel senátor v tratolišti krve a tiše chroptěl. Z prsou mu trčela velká ozdobná dýka, a člověk ani nemusel vidět Crispův zuřivý výraz a rudě zacákanou tógu, aby se dovtípil, čí ruka ji tam vrazila.
„Cos to provedl??“ zařval Doktor a okamžitě poklekl k umírajícímu.
 
Avšak mladý Donatus se neobtěžoval s odpovědí.
Místo toho sáhl do výklenku ve stěně, popadl alabastrovou sošku nějaké nymfy a uhodil Doktora do skloněné hlavy.
 
 
 
Léta Páně 2015, dne 29.4. věnováno autorem Tessa
Share
  
30.4.2015 | 20:41    Tessa

Dobrá otázka, básněnko...dík, že jsi se na skok stavila ve Věčném městě...
30.4.2015 | 20:39    básněnka

jo to je překvapení mít nůž v hrudi
to se to pak chroptí a jak život studí
 
 
Doktore pomóc....jenže, kdo pomůže Doktorovi
30.4.2015 | 19:00    Tessa

Copak grády, ale ubezdušenejch jaksi přibývá, a to se Doktorovi teda nepodobá... díky za čtení, Doremi...
30.4.2015 | 13:11    Doremifa

...nó, snadno. Nikomu do hlavy nevidíš ani neodhadneš. Příběh se dal v běh a dostává grády. Jsem zvědavá, kudy ho poženeš.
29.4.2015 | 21:03    Tessa

Po dlouhé době se mi podařilo napsat další díl...dík za vpuštění.
 
29.4.2015 | 20:01    JC senior

Tak se to zvrtlo...
Je nevděčná funkce zachraňovat lidi proti jejich vůli aneb čiň lidu dobře, nymfou se ti odplatí.