Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Főrsiktig

Tomáš byl unavený, jeho žena ležela v posteli a jako obvykle se mazlila s tabletem. „Tak aspoň zhasni, já na rozdíl od tebe ráno vstávám o hodinu dřív,“ procedil mezi zuby, neboť nehodlal opustit právě nalezenou ideální polohu a už vůbec nechtěl udělat ty tři kroky k vypínači. Klára se na něj krátce podívala, beze slova vstala, popošla ke dveřím a zhoupnutím hmatníku spustila tmu. Poté vklouzla zpět pod deku a pokračovala v bloudění po síti.
 
 
"Jestli jedeš zejtra do Prahy, tak by ses měl stavit v Ikei pro tu stoličku,“ prořízla ticho a surově ho navrátila do světa bdících.
 
„Jo,“ snažil se jí stručně odbýt.
 
 
„Posledně ses vymlouval, žes nevěděl kterou. Jak tě znám, tak Főrsiktig si nezapamatuješ, ani kdybych ti to opakovala stokrát. Nechceš se radši podívat?“ Nedala se, nacpala mu tablet před oči a oslňovala ho plastovým nesmyslem. „Je to tahle s těma modrejma ťuflíkama, fakt už ji potřebuje.“ Zamžoural na fotografii, souhlasně zakýval hlavou a na znamení definitivního konce dne, ji mechanicky políbil na tvář. Pochopila, a proto po něm už skutečně nic nechtěla.
 
Čekání na jižní spojce ukrojilo už dobrých dvacet minut z jistoty, že stihne povinnou návštěvu severského obchoďáku, vyzvednout holku ze školky i začátek zápasu. „Debilní Praha,“ utrousil nahlas a rozhlédl se po stojících vozech, jež ho ze všech stran obklopovaly. Z nápisů na jejich karosériích bylo zřejmé, že většina z nich nebyla místní. Nesnášel tuhle opakovanou bezmoc, kdy trávil svůj volný čas na zablokované silnici. Dobře věděl, že všichni, co jedou z Hradce do Teplic, nebo z Brna do Karlových Varů, nebo odkudkoliv kamkoliv a ani trochu nechtějí do Prahy, tak do ní stejně musí vjet jako do pasti. Dalších deset minut ho dotlačilo k rozhodnutí, že vynechá obchoďák a raději vyslechne další kolo Klářiných výčitek, než aby se nechal připravit o televizní účast na pohárovém zápase.
 
 
Po hodině a půl se konečně ocitl doma. Spěšně převlékl dceru a zřítil se do křesla. „Tatí, budeme si hlát,“ žvatlala maličká a očka jí zářila nadšením. Tomáš však na hraní neměl ani pomyšlení, už za několik málo minut totiž měla na trávník vtrhnout jeho oblíbená sestava a skutečnou hrou se měla pokusit probojovat do dalšího kola poháru UEFA.
 
 
„Evičko, běž si teď na chvíli do pokojíčku, já teď nemůžu.“ Malá se otočila a zklamaně odešla.
 
 
Tomáš se natáhl na sedačku a dychtivě sledoval souboje svých hrdinů. Po nějaké době se pomalu otevřely dveře, v nichž stála dcerka oděná do šedivé zástěry s červeným lemováním. Chvíli jí nevěnoval žádnou pozornost. Popostoupila tedy blíž, držíce přitom v rukou malý tác s talířkem naplněným plastovým obědem, příborem a pohárkem na nožce. „Uvažila jsem ti kuže s nádivkou, podívej,“ pronesla hrdě, když mu pokládala své dílo přímo pod nos, napodobujíc při tom starostlivou péči vlastní matky.
 
 
Tomáš se chopil příboru a předstíral konzumaci maminčina kuřete. „Bylo to moc dobré, Evičko,“ odpověděl v naději, že dítě bude spokojeno a bude se dál věnovat hře na maminku.
 
 
„Ještě tady máš pitíčko, to je oplavdický“. Natahovala k němu drobnou ručku s pohárkem, přičemž se soustředila, aby ani kapka nápoje nepřišla na zmar. Tomáš do sebe otočil kalíšek vody a znovu se ponořil do zápasu.
 
 
Kdyby se na ní jen na okamžik podíval, zahlédl by dvě jiskérky, jež zvěstovaly její nadšení z právě objevené hry. Zaujetí se projevilo nekonečným opakováním stále téhož. Malá hospodyně pilně nosila jeden pokrm za druhým. Tomášovi hra vyhovovala, protože jeho role v ní mu umožňovala nerušené sledování zápasu, který se pro jeho tým vyvíjel dobře.
 
 
Těsně před koncem prvního poločasu cvakly vchodové dveře. V pokoji se objevila Klára. Tomáše její přítomnost vytrhla z fotbalové hypnózy. „Ahoj, podívej, jak si tady pěkně hrajeme.“ Uvítal manželku a demonstrativně smočil mikrolžičku v neexistující polévce, přičemž začal usilovně foukat do prázdného talířku. „Evička mi už uvařila snad celý jídelní lístek.“ Usmál se a ukázal na hromadu snězených imitací potravin.
 
 
„Ještě pivko, tatí“ vložila se do hovoru Evička. Tomáš do sebe znovu obrátil nádobu, požitkářsky mlaskl a pronesl „Máš ho dneska jako křen, Evi.“ Načež malá odcupitala do své kuchyňky v pokojíčku.
 
 
Klára se posadila vedle Tomáše, láskyplně ho objala a polohlasně položila otázku, na niž není nutné odpovídat. „Je šikovná, viď?“
 
Odpověděl „celá ty“ a spiklenecky na ní mrkl.
 
Klára s ním pár minut sdílela rodinnou pohodu, pak pomalu vstala a zmizela v chodbě. Tomáš se trochu divil, kde se v ní náhle vzalo tolik vyrovnaného klidu a že se hned nezačala shánět po tom plastikovém štokrleti. Její nečekanou náklonnost však přisoudil tomu, že zřejmě ocenila, jak se dceři celé odpoledne věnoval a jakou skvělou hru si spolu zahráli.   
 
 
Hvizd píšťalky rozlomil utkání na dvě poloviny a vrhl Tomáše zpět do reality obývacího pokoje. Byl v dobrém rozpoložení, zápas se vyvíjel výborně, jeho žena zjevně nepátrá, zda splnil všechny zadané úkoly a malá nechce nic víc, než aby občas zašermoval příborem a pozřel trochu vody.
 
 
Z jeho rozjímání ho však velmi rychle vytrhla kadence Klářiných kroků, které zlověstně zaduněly chodbou. Podle jejich počtu vytušil, že Klára se vrací z koupelny. Zastavila se ve dveřích a vrhla na něj nazlobený pohled. Tomáš nechápal, co se stalo a marně se pokoušel v jejím výrazu vyčíst důvod náhlého obratu v jejím chování.
 
 
Chvilku ho nechala na pochybách, načež se ho zeptala „Že ty ses pro tu stoličku zase nestavil?“ ani tentokrát nečekala odpověď. Tomáš se horečně pokoušel sestrojit nějakou uvěřitelnou lež, protože pravdu by Klára nestrávila. Nikdy neměla pochopení pro fotbal, natož pro fenomén jménem UEFA. Díval se jí do tváře. Čas se zbláznil a začal pracovat proti němu, neskutečně rychle okrajoval vteřiny - ticha. S jeho plynutím se však Klářin nasupený výraz začal opět měnit, tentokrát v ironicky pobavený. Příležitost k záchraně situace zůstala nevyužita.
 
 
„Víš, ty vůbec kolik je naší dceři?“ zeptala se ho.
 
 
„Dva roky,“ vydechl Tomáš ve snaze zvrátit neblahý vývoj zápasu probíhajícího právě na jejich domácím hřišti.
 
 
„Fajn, a víš, proč jsem potřebovala, abys koupil tu stoličku?“ Klára si zkřížila ruce pod ňadry, počala si ukazováčkem poťukávat na paži a zjevně očekávala jasnou odpověď.
 
 
„No, asi aby se na ni mohla postavit,“ váhavě reagoval Tomáš
 
 
„Přesně tak, aby se na ní mohla postavit, třeba když si jde umýt ruce, protože je moc malá a nedosáhne na kohoutky.“ V Klářině tváři se počal objevovat další překvapivý výraz – pobavený.
 
 
„No tak já jí tu stoličkou koupím ve středu. Pojedu tam znova, tentokrát už na to nezapomenu, fakt slibuju,“ pronesl Tomáš a úspěšně si nasadil kajícný výraz.
 
 
„O tom nepochybuju, protože to pivko jako křen, na kterém sis tady doteď pochutnával, rozhodně nebylo načepovaný v koupelně, ale spíš nabraný jen o místnost vedle.“ Pronesla vítězně.
 
Tomášovi se před očima náhle vybavila stolička, modré ťuflíky a dokonce si vzpomněl i na ten nezapamatovatelný název Főrsiktig…
 
Léta Páně 2015, dne 1.5. věnováno autorem Kendy
Share
  
22.6.2015 | 7:30    Kendy

Díky za názor. Kratičkou historku jsem zkrátka nafouknul, protože mě to přifukování bavilo. Nicméně si z níže uvedeného beru poučení, že není dobré to moc přehánět.
 
20.6.2015 | 21:45    j@newe

pocitove bych se priklonila k tessininu nazoru, ale nevim, zda by dilko neztratilo povidkovy charakter... nebot kratit by se zde mohlo opravdu jak trochu, tak i dukladne... ten pribeh se da rici jak v peti vetach, tak i v deseti, v padesati atd. vetach... napsal jsi to rozvinute, protoze te to bavilo tak psat... a tak to ma byt
5.5.2015 | 22:30    Kendy

Tessa: Však já patent nijak nezmínil, měl jsem spíš na mysli jen něco na způsob dostatečné kompetence. :-)
 
5.5.2015 | 21:24    Tessa

Neznamená to vůbec nic. Být adminem na LW= mít povinnosti, nikoliv patent na rozum.
Všecky texty posuzuju z pohledu čtenáře, který náhodou taky píše, a kterého text buď zaujme, i přidá poznámku, nebo nezaujme, i přidá poznámku rovněž.
Omlouvám se za komentář, který nesměřuje k dílu, avšak chtěla jsem věci uvést na pravou míru...
1.5.2015 | 21:48    Kendy

Doremifa: Ačkoliv se tu zatím spíše zvědavě rozhlížím, tak jsem si už stihl povšimnout, že Tessa je jedním ze zdejších administrátorů, což samo o sobě asi ledacos znamená.
1.5.2015 | 19:18    Doremifa

...myslím, že Tessa je velmi kompetentní vyjadřovat se k prozaickým útvarům (jakož i k básním) a rozhodně neuděláš chybu, pokud se do jejich povídek či prózy na pokračování začteš. Já oceňuju dobře promyšlenou dějovou linku a její přehledné dovedení do pointy, přičemž nelze pominout svěží jazyk v přímé řeči a poutavě rozehrané akční situace. Rozhodně se do nich pusť, jsem přesvědčená, že se budeš bavit.
1.5.2015 | 17:52    Kendy


Úsměv, zájem… jen naiva, nebo chronický nespokojenec (čti Čech) by očekával víc. :-)

Na míru tvé upovídanosti se zaměřím, až tě budu číst. :-)
 
1.5.2015 | 15:27    Tessa

Právě že já tu historku neznala. Čili jsem stále čekala, co se z toho vyklube, když ses poměrně široce rozmáchl. Jinak - nevyšel jsi z toho nijak špatně. Zájem jsi vyvolal a úsměv taky...
A krom toho - já jsem ve svých textech taky vcelku upovídaná, ale bojuju s tímPohoda
1.5.2015 | 14:24    Kendy

básněnka: Za umístění produktu jsem nic nedostal, tak spíš ne. Prostě mě inspiroval fakt, že je k vidění snad všude, kde mají doma malé caparty.

Doremifa: to jsem rád, já se bavil právě tou výrobou maličkostí okolo hlavní historky. Je vidět, že jsem ji neslyšel sám, ale že se jedná o všeobecně známou, což jsem netušil. Vyslechl jsem ji v podání, co se stalo u sousedů…

Tessa: Máme k dispozici bratru čtvrt milionu slov, proto si myslím, že čas od času si můžeme dovolit ten luxus a trochu si jimi zplýtvat… Jak už jsem psal výše. Historku jsi nejspíše už znala, proto ti přišlo zbytečné ji rozvádět do plochy. Kdyby tomu bylo naopak, tak si troufám tvrdit, že bych z toho možná až tak špatně nevyšel. Nicméně jsem za tvá slova rád, počítal jsem s tím, že tady asi dostanu do kožichu. Možná, že tu třebas časem dospěji i k poznání, že jsem se narodil ke všemu možnému, jen ne ke psaní. Poznání jsou cenná, stejně jako věcná kritika
1.5.2015 | 13:07    básněnka

ať žijou stoličky i s jejich pitíčky...Úsměv
nejni to skrytě reklamózní na Ikeu?
1.5.2015 | 12:37    Doremifa

...mě se ta povídka líbila. Popravdě víc se mi líbily ty brambory okolo řízku-pointy, protože o podobném faux pas jsem slyšela už dřív. A taky budiž přiznána jedna z pohnutek mých sympatii k textu, neb na jejich počátku stála nepodstatná zmínka o Karlových Varech. A autora by mohlo zajímat, jakou banalitou lze u čtenáře vyvolat libé pocity. :)).
1.5.2015 | 11:35    Tessa

Spíš než povídka je to krapet víc rozvedená anekdota. Situace popsaná věrohodně, ale přesto je vyplýtváno příliš mnoho slov, než text dospěje k pointě.
Je sice zajímavé vědět, že Klára nosí tablet i do postele a že Tomáš je zanícený fotbalový fanda, detailní popisy ale ubírají mikropříběhu na spádu. Klidně by to celé mohlo být o polovinu kratší a výsledný dojem - totiž úsměv, který vykouzlil - by byl stejný.