Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Doktor v nesnázích /20/

Cosi ošklivě křuplo a vzápětí se ozvalo tlumené buchnutí, jak se Doktorovo čelo potkalo s podlahou. Zůstal ležet bez hnutí.
„Cos to provedl?“ zaječela jsem na Crispa tentokrát já a vrhla se ke zhroucenému tělu Pána času. Bylo mi srdečně fuk, že mě ten šílenec může další ranou poslat na věčnost, strach o Doktora přehlušil i můj pud sebezáchovy.
Opatrně jsem ho převrátila na záda. Nereagoval, oči měl v sloup, ale dýchal. Přitiskla jsem mu ucho na hrudník… a oddechla si. Obě srdce tloukla a jejich slabý, ale pravidelný rytmus připomínal vzdálené dunění bubnů. Zato pod Doktorovou hlavou se začala šířit kalužinka tmavé krve. Bože dej, ať je to jen rozseknutá kůže a ne fraktura lebky!
 
K uším mi dolehlo jakési mumlání.
‚Zasloužil si to… zasloužil si to,“ opakoval pořád dokola mladý Donatus, lehce se kolébal ze strany na stranu a těkal očima po místnosti jak štvané zvíře. Došlo mi, že je asi opilý, ale než jsem stačila cokoliv říct, zničehonic vyběhl z triklinia. Na vteřinu jsem zadoufala, že shánět pomoc, ale rozum pragmaticky poznamenal: „Zdrhl jako malej kluk. Ten už se nevrátí. Takže – co uděláš?“
Dobrá otázka. Vyděšená trčela jsem tu v cizí epoše, v cizím domě, se dvěma těžce zraněnými muži na podlaze. Doktor, který by si určitě věděl rady, byl v bezvědomí, ne-li v komatu, a Titus, propíchnutý vlastním synem, umíral.
Musím něco udělat, ale co dřív? Jak to jenom bylo - zajistit životní funkce, zastavit krvácení…nebo snad obráceně? A kdo má přednost? Titus nebo Doktor? Náhlý záchvat paniky mi sevřel hrudník, zatímco adrenalin vyletěl do závratných výšek. Nakonec jsem udělala jedinou rozumnou věc – začala křičet.
„Pomoc! Pomozte mi někdo!“

„Paní?“ téměř okamžitě nakoukla dovnitř kudrnatá Floriova hlava. Ten uličník musel poslouchat za dveřmi.
„Sežeň lékaře! Rychle!“
Přelétl očima tu spoušť, přikývl a zmizel. „Mnemóne! Mnemóne!“ rozlehl se chodbou jeho jasný dětský hlas.
Vzala jsem senátora za ruku a snažila se nahmátnout puls. Byl tam, ale skoro neznatelný, nitkovitý, a každou vteřinou slábl. Vypadalo to špatně.
Uplynula snad jen minuta, nebo možná deset (moje vnímání času přestalo fungovat v okamžiku, kdy Doktor padl) – a do místnosti vrazil drobný prošedivělý mužík a za ním Florius, vláčející velký plátěný vak.
„To je Mnemón, umí léčit,“ řekl klučina. „On je Řek,“ dodal, jako by se tím vysvětlovaly Mnemónovy schopnosti, a vyběhl zase ven.
Lékař zatím klidně a beze slova poklekl u senátora a jeho záda mi zaclonila výhled. Ne však na dlouho.„Titus Donatus je mrtev,“ konstatoval tiše, a v té chvíli mu z tváře sklouzla maska nezaujatého profesionála.
Zabořil obličej do dlaní. Chápala jsem ho. Byl-li otrok, a to podle všeho byl, stačilo, aby jej někdo obvinil, že se dost nesnažil svého pána zachránit, a rovnou by ho následoval do Hádu.
Ale možná ho měl prostě jen rád. A proč taky ne - Titus, kterého jsem poznala, byl laskavý a mírný člověk. Jenže truchlení teď muselo počkat.

„Ještě někdo tu potřebuje tvoji pomoc, Mnemóne…“
Ale než zareagoval, ozvalo se vedle mě: „Au…“
Doktor zamžikal očima a pak se s bolestným ušklíbnutím ztěžka posadil. Neskutečně se mi ulevilo.
„Jsi v pořádku?“
„Ne, to nejsem. Třeští mi hlava…“ sáhl si na čelo. „Mám tam bouli jako husí vejce…“ a dotkl se zátylku. „A tady taky. Krvácí to…“ pohlédl zmateně na ruku a pak si ji utřel do saka.
„Co se stalo?“ rozhlédl se kolem… a tvář mu zkameněla.
„ Crispus. Probodl svého otce a tebe praštil do hlavy. Senátor bohužel zemřel.“
„Ne, to ne!“ vykřikl Doktor.
„Je mi to líto,“ řekla jsem.
„Ne tak jako mně. Moje vina. Kdybych …“
Nemusela jsem ovládat telepatii, aby věděla, nač teď myslí. Onen řetězec událostí, na jehož konci byla Titova smrt, začal naším příletem.
„Kdybych nám nepomůže,“ připomněla jsem mu jeho vlastní nedávná slova. „Musíme najít Crispa. A zajistit, aby nesl zodpovědnost za svůj čin.“
„Postarám se o to,“ řekl Doktor stejným tónem, jakým mluvil s Lokim - než ho nechal napospas Strážcům stromu.
„Opravdu?“ zaznělo ode dveří.

Stál v nich mladý Donatus a za jeho zády vykukovaly zarostlé tváře chlapů v červených tunikách. Vigilové! Tentokrát se rozum spletl. Crispus neutekl, on si šel pro posily.
„To by se ti líbilo, ty barbare, co? Hodit vraždu urozeného senátora na jeho jediného syna! Byl bys zabil i mě, kdyby se mi nepodařilo tě omráčit. Za tohle skončíš v aréně! Vstaň!“
„Jo, to bych mohl,“ souhlasil Doktor a natáhl ke mně ruku. „Pomoz mi.“ A zatímco se škrábal na nohy, vtiskl mi do dlaně sonický šroubovák. „Běž do TARDIS,“ šeptl. „A zítra večer je sem přiveď.“
„Takže, kohopak tu máme?“obrátil se na Titova dědice s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „Crispus Donatus Doctor, vrah a lhář. Moc pěkná kombinace. Tvá matka z tebe musí mít radost.“
„Mou matku sem netahej!“ vřískl Crispus a hlas mu přeskočil fistulí. „Chopte se ho!“
„Ó ano, chopte se mě, pochopové!“ Doktor teatrálně rozpažil ruce, udělal dva kroky směrem k hloučku u dveří – a pak vyrazil na druhou stranu, dveřmi, které vedly ven do zahrady. Vigilové se jako jeden muž vrhli za ním.
Já se pokusila prosmýknout kolem Crispa do chodby, ale chytil mě za paži. „Ty zůstaneš tady!“
„Ani náhodou!“
Nenávist k tomu spratkovi vymrštila mou nohu dřív, než jsem uvědomila, co dělám. Trefa. Crispus zaskučel a zlomil se v pase.

Se sonikem v hrsti jsem se řítila ke hlavnímu vchodu, když vtom jsem málem vletěla do náruče dveřníkovi, který pospíchal opačným směrem.
„Neviděla jsi senátora, paní? Venku stojí oddíl pretoriánů a jejich velitel s ním chce okamžitě mluvit, jinak prý nechá vyrazit dveře!“
No, skvěle! Císařovi oplechovaní hoši tady ještě chyběli. Pokud vigilská hlídka Doktora chytne, Crispus ho s radostí vydá Domitianovi, jen aby si udržel statut loajálního občana. A vigilové běhat uměli…
„Salve, je tu ještě jiný východ?“
„Dva. Boční vedle kuchyně, pro dodavatele, a pak branka vzadu v zeleninové zahradě.“ Zkoumavě na mě pohlédl. „Ale nepochybuju, že císařští obklíčili celou vilu. Protože tohle určitě není zdvořilostní návštěva“
„Ne, to není.“ Víc nebylo třeba říkat, všichni už věděli, co se stalo dopoledne v cirku.
„Senátor je mrtev. Snad bude vojákům stačit mladý pán, nebo jak mu říkáte. Naposled jsem ho viděla v trikliniu.“
„Děkuji, paní.“ Salvus pospíchal do hloubi domu.

Co teď?
Ven se nedostanu, takže se musím ukrýt někde ve vile, než se to tu uklidní. Ale kde? Počkat… kdo vždycky zná všecky schovávačky v domě? Dítě! Potřebuju Floria!

Zatímco jsem přemýšlela, jak se vrátit do jídelny a nenarazit přitom na Crispa, ozvalo se od vchodu několik silných ran, završeným praštěním dřeva. Pretoriánům zjevně došla trpělivost. Současně jsem z druhé strany zaslechla cvakání okovaných bot, jaké nosili vigilové. Honička stále pokračovala, ale co horšího, blížila se ke mně. A na dovršení všeho na vzdáleném konci chodby objevil Crispus. Šoural se skoro v předklonu, doprovázen dveřníkem, a nepříčetný vzteky. Byla jsem v pasti. Trčela jsem tam jako terč, všem na ráně.
A tak jsem se z náhlého popudu přitiskla ke stěně, otočila sonický šroubovák proti sobě a dvakrát zmáčkla to drobné tlačítko.
Nebude to fungovat, pravil rozum. Sklapni, sykla jsem.
Ve stejné chvíli se zpoza rohu vynořil Doktor. Byl bledý a na nohou se držel jen silou vůle. Vigilové mu dýchali prakticky na záda. Bez jediného zaváhání proběhl kolem mě, ale srážce s Crispem, který se proti němu vyřítil jako beran s hlavou skloněnou, už zabránit nedokázal. Stejně jako jeho pronásledovatelé. Všichni skončili na jedné hromadě, a vzápětí se v chodbě zaleskly první vycíděné pancíře.

Císařstí se s nikým nepárali.
Sebrali protestujícím vigilům jejich pracně uštvanou kořist a spoutali ji, přibrali Crispa a nakonec i v rubáši zabalené tělo mrtvého senátora. Snad aby se Domitianus mohl na vlastní oči přesvědčit, že rebel už nežije a zchladit si žáhu aspoň na domnělém vrahovi. Celou tu dobu jsem tam stála opřená o zeď, a přesto na mně nikdo, byť na zlomek vteřiny, neulpěl pohledem. Jen Doktor, když klopýtal okolo ven, pootočil nepatrně hlavu a věnoval mi povzbudivý úsměv.
Stále chráněna filtrem vnímání, vytratila jsem se z vily pár minut po nich.

V TARDIS panoval klid. Junilla Justa stála u konzole, uždibovala z hroznu vína a zamyšleně pozorovala potemnělé monitory.
„Kde je můj manžel a syn?“ zeptala se ledově. Zdála se pekelně naštvaná - anebo vyděšená. Za dané situace to bylo fuk, protože moje odpověď ji mohla jedině zhoršit. Neboť - jak říct ženě, že se právě stala vdovou přičiněním vlastního syna?
„On…“hlas se mi zadrhl, „ víš, přišli císařovi vojáci… vzali je s sebou, všechny.“ A bylo to venku. Jestli se ale Junilla začne vyptávat na podrobnosti…Nezačala. Přijala tu zprávu se stoickým klidem a hlavou vztyčenou.
„Je tedy po všem. V tom případě se můžeme vrátit zpátky domů. Na ženách se imperátor nemstí.“
„Radši byste měly zůstat tady. Doktor říkal…že… úplně bezpečno bude až zítra večer.“
„Úplně bezpečno nebude nikdy. A co říká Doktor, mě vůbec nezajímá. Pustíš nás ven a hned!“
„A když ne?“
„Pak si to vynutíme násilím. Jsme tři. Ty jsi sama.“
„Tohle je létající dům a já ho umím řídit…“ Blufovala jsem, ale to ona nemohla vědět. „Než přivedeš dcery, odnese nás stovky mil daleko.“
„Do Gallifreye?“
„Třeba.“
Junilla Justa ke mně přistoupila a oříškové oči jí potemněly, když řekla: „Tam by ses měla vrátit. Ty i ten tvůj Doktor. Nemáte právo zasahovat do našich životů. Nepatříte sem. Pusť nás ven a dejte nám konečně pokoj! Už jsem přišla o muže i syna. Co ještě můžu ztratit?“
Měla pravdu. Titus byl mrtev a ona ani její dcery nebyly pro Domitiana důležité. Zato Doktor ano. Nějak jsem nevěřila, že by se z tohohle průšvihu dokázal jednoduše vylhat. Jeho pokus o záchranu odsouzenců vidělo celé Koloseum. A jestli je císař milovníkem bleskových rozsudků i poprav, pak by se Doktor taky nemusel dožít zítřka.
Otevřela jsem dokořán dveře.
„Můžeš odejít. Kdykoliv budeš chtít.“

Odešly hned, Flavia s Livií ovšem se zjevnou nechutí. Nejspíš se jim v TARDIS líbilo.
Vzápětí se nahoru přihnali otroci a začali odnášet všechno, co sem prve nanosili. Kmitali rychle, protože budka větší zevnitř je děsila k smrti, avšak z pohledů, které ode mě pečlivě odvraceli, jsem pochopila, že jejich paní už ví o událostech ve vile pravdu.
Zamkla jsem za nimi a pokryla znovu TARDIS filtrem vnímání, pro případ, že by se o ni zajímali nevítaní zvědavci.
Najednou jsem se cítila neskutečně unavená. Během jediného dne jsem viděla víc krve a mrtvých než za celý život, a šok z Titovy smrti i Doktorova zranění ve mně pořád ještě přetrvával.
Cestou do svého pokoje jsem na podlaze našla drobnou stříbrnou sponku, kterou nejspíš ztratilo některé z dvojčat. Ačkoliv jsem se chtěla jen na chvíli natáhnout, usnula jsem, sotva se má hlava dotkla polštáře.

Když jsem se probudila, vládla už venku tma.
Podle hodin na konzoli bylo něco po desáté. Bezcílně jsem bloumala místnostmi a připadala jsem si osamělejší než kdykoli předtím. Představa, že budu do dalšího večera jen trpně čekat, jestli se Doktor vrátí nebo ne, byla nesnesitelná. Netušila jsem však, kam ho odvedli, a kde bych ho měla hledat.
A tak jsem nakonec odkryla známý panel, položila dlaně na telepatické rozhraní a zavřela oči.
„Najdi ho, TARDIS, jestli můžeš…“
Našla a ukázala mi to.
Když se obrazy v mé hlavě uklidnily, pochopila jsem, že nemám šanci se k němu dostat. Doktor seděl v koutě kobky, hlavu opřenou o kamenný sloup, a soustředěně hleděl do tmy, v níž se ozývaly lidské výkřiky a mručení neklidných šelem. Nacházel se v podzemí Kolosea, odkud vedla jen jedna cesta.
Nahoru, do arény.
 
 
Léta Páně 2015, dne 1.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
3.6.2015 | 7:54    JC senior

Doma, na naší planetě, v současně reálném čase...
Jak potřební by byli takoví "doktoři", kteří uklidní Ukrajinu a zkrotí IS!
Ale to by byla už příliš fantastická scifi.
Ó Bóže
2.6.2015 | 21:59    Tessa

Děkuju všem za čtení a komentáře...
 
 - Pro Hanelku - jelikož nehrozí, že by z tohohle "povídáníčka" někdy byla knížka, jednou až napíšu závěrečný díl, vytisknu to a pošlu ti na čtení před spaním...Úsměv
 
 - Doktor je tulák po hvězdách, a bét duma nemá ve slovníku. Miluju tuláky, protože mají o čem vyprávět (a já o čem psát)
2.6.2015 | 21:09    JC senior

Junilla Justa  má pravdu, máš bét duma...
*
2.6.2015 | 16:38    básněnka

dvě srdce u Doktora, hej to je ale tóra...
 
návaznost je vazká hmota
mám bílou tógu
 
pro Godota(Doktora)Úsměv
2.6.2015 | 10:09    hanele m

já potřebuju knihu! do ruky, tu bych přečetla - na netu tyhle záležitosti nestíhám  Pláč
1.6.2015 | 21:29    Tessa

Děkuji za vpuštění a čtení. Omlouvám se za tu dlouhou pauzu, díky které se asi trochu ztratila návaznost, ale moje Múza holt stávkovala (prej za nižší daně a vyšší společenskou prestiž). No, nakonec jsme společnými silami Doktora z té prekérní situace dostaly, aby vzápětí spadl, jak on to už umí, do jiné, mnohem prekérnějšíÚsměv
1.6.2015 | 20:19    Doremifa

...no, pořád mazec. Ráda jsem sdílela. 
Fajn!