Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Záchranná mise /21/

Co jsme spolu cestovali, nebylo to prvně, že se Doktor ocitl v pořádné šlamastyce a potřeboval pomoc. Neměl nic, jen svou výmluvnost (která mu tváří v tvář šelmám bude houby platná)  - a mě. Jenže já na to ještě nikdy nebyla sama. Jednou byl se mnou David a podruhé dokonce celý Torchwood.
Odtáhla jsem ruce z telepatického rozhraní. TARDIS mě pouštěla jen neochotně, jako by mi chtěla ještě něco sdělit, ale já neposlouchala.
Bezmyšlenkovitě jsem otevřela dveře, vyšla ven… a do něčeho měkkého vrazila. Ozvalo se zaječení, při němž tuhla krev v žilách.

„Florie! Co tu děláš?“
Kluk na mě zíral s pusou dokořán a v hrdle mu ještě dozníval zděšený výkřik. Chvíli trvalo, než ze sebe vypravil rozumné slovo.
„Já jsem… hledal létající dům. Ostatní o ničem jiném nemluví, tak jsem ho chtěl taky vidět. Ale chodím tu celý večer a nic. A pak najednou z toho ničeho vystoupíš ty…!“  
Uctivé „paní“ spolkl, fascinovaně nahlížeje za má záda, kam se – jakoby odnikud - ven linulo přívětivé světlo. Bodejť by TARDIS našel, když byla pořád chráněna filtrem vnímání.
„Tak pojď dovnitř, ty špióne…“
Posvátná hrůza, s níž Florius překročil práh, trvala sotva deset vteřin. Pak se vrhl ke konzoli a nadšeně okukoval všecky ty páčky, tlačítka a svítící kontrolky. „Na nic nesahej!“ zarazila jsem v posledním momentě jeho napřaženou ruku.
„Kouzlo…“ zašeptal s rozzářenou tváří. V té chvíli jsem si na jeho místě představila malého Tita a na svém Doktora, a doteď zadržované emoce protrhly hráz. Doslova. Brečela jsem jak želva.

Florius zaraženě mlčel. „Je mrtvej?“ zeptal se po chvíli.
„Kdo?“
„Ten, co přišel s tebou. Tvůj milenec. Doktor.“
„Není můj milenec a není mrtvej, ale zítra asi bude…“ utřela jsem si obličej do tuniky a vylíčila jsem mu všecko, co mi TARDIS ukázala. „ Nemůžu ho zachránit. Dovnitř se nikdy nedostanu.“
„Zkoušelas to?“ řekl věcně.
„Ne, ale…“
„Tak to nemůžeš vědět určitě,“ přerušil mě. „Já myslím, že by to šlo. Já tam jednou byl. Bylo to úžasný! Sice mě pak strážní našli a zmlátili, a doma i táta, ale stálo to za to. Musíš jen mít tu správnou historku…“
Florius se zamyslel. „Co třeba tohle?“ a načrtl několika slovy svůj plán.
„To nevyjde.“ 
„O co, že jo? Co nám můžou udělat? Nanejvýš nakopat zadek…“ pohodil lehkomyslně hlavou.  „A když jsem to vydržel já, tak ty taky.“
No, nenakopali nám zadek, bylo to horší.
Než jsme vyrazili, navlékla jsem si na zápěstí manipulátor časového víru. Neuměla jsem ho nastavit, ale Doktor ano, a jestli se nám podaří k němu dostat, budeme z té bryndy venku, obrazně i doopravdy. Zahalila jsem si hlavu a svěřila se do rukou toho hubeného otrockého kluka.

Po horkém dni si konečně Řím vydechl - a ožil.
Po ulicích rachotily povozy, které mohly do města až po setmění, a mezi nimi se proplétala nosítka patricijů, spěchajících za zábavou, i nejrůznější pochybné existence, obezřetně se kradoucí ve stínech mimo pozorné oči vigilských hlídek.
Florius nasadil důležitý výraz a razil mi cestu. Nekompromisně odpálkoval několik žebráků a dvakrát mě pohotově zatáhl do tmavého portiku, když se poblíž objevili císařovi oplechovaní hoši. Lidi více či méně ochotně uhýbali, občas po nás někdo hodil slovem, ale jinak jsme byli stejně důležití a nápadní asi jako dvě kapky v moři. Nikdo nám nevěnoval pozornost.
Ani ten voják, který hlídal jeden ze vchodů do Kolosea.
„Pane…“ přitočil se k němu Florius.
„Vodeprejskni!“
„Někdo by s vámi rád mluvil…“
„Jako kdo?“ strážný mi věnoval znuděný pohled. „Tahle? Mladej, jestli paseš svoji ségru, tak to sis vybral fakt blbý místo.“
„Žádná sestra!“ Floriovo rozhořčení znělo opravdově. „Je to…“ zašeptal uctivě jméno, které mně nic neříkalo, ale tady údajně otvíralo všecky dveře.
 Druhý vojákův pohled byl o něco pozornější, ale nedůvěra z něj čišela na hony. Koneckonců platili ho za ni. „To má být vtip?“
Florius na mě mrkl. Tohle byla moje chvíle.

„Tak tobě to připadá jako vtip?“ vyjela jsem na strážného. „A co bys řekl tomu, že za pár dní budeš dělat holku pro všecko v té nejzapadlejší posádce uprostřed lesů na Limes Romanus? To teprve bude vtip!“
Znejistěl.
„Rád bych věřil, paní, že jsi ta…ale chápej, amfiteátr není promenáda. Nemůžu tě pustit dovnitř, ledaže…“
„Ledaže?“
„Nějaký důkaz nebo tak…“
„Stačí tohle?“ Vylovila jsem zpod závoje pramen vlasů. Jestli čekal hrst stříbrňáků, musel být zklamán. Kupodivu nebyl. „Ano, samozřejmě!“
Oddechla jsem si. Kštice Caecilie Metelly, obarvená henou, tedy byla opravdu v Římě stejně známá jako její pletky s Domitianem, i vliv, který měla skoro na všecko. Císařova konkubína vám mohla zařídit úžasnou kariéru – stejně jako to, že jste zmizeli navždy ze světa - a ten chudák hlídací pes to moc dobře věděl.
„Čím ti mohu posloužit, paní?“
„Máte tu vězně, cizince, který zabil senátora Donata, ale hlavně zkazil mému pánovi potěšení z Římských her. Chci ho vidět.“
„Proč?“
„Abych se ujistila, že mu nebylo ublíženo a že bude moci dlouhé hodiny umírat, aby za to zaplatil, “odsekla jsem.  „Stačí ti to jako důvod? Nebo mě tu hodláš ještě dál vyslýchat? V tom případě budu nucena zmínit se imperátorovi…“
„Omlouvám se, paní.“
A pak se stal zázrak. Masivní vrata, za která jsem neměla šanci se dostat, se otevřela dokořán. „Budeš si přát doprovod, ctihodná Caecilie Metello? Podzemí je spletité a …“
„Vyznám se tam, bez obav, vojáku.“ A s Floriem v závěsu jsem proklouzla dovnitř, aniž bych vůbec tušila, jak v tom bludišti najdu Doktora.
 
Můj průvodce si však věděl rady.
„Myslím, že vím, kde jsme. Vězeňské cely leží hned vedle zvěřince, ty najdeme snadno. Nejhorší to bude teď, musíme se nějak dostat kolem místností pro gladiátory. Snad se jich tu nebude moc poflakovat, když hry skončily.“
No, museli jsme doufat. Louče na stěnách sice moc světla neposkytovaly, ale jen slepý by si nevšiml, že se do ryze mužského hájemství vloudila žena. Sklopila jsem hlavu a zrychlila krok. Dveře do mnoha místnosti (či spíše kobek) byly otevřené, nicméně všude panoval klid. Odněkud z dálky sice zněla hádka a taky něco jako chrápání, ale zatím jsme na nikoho nenarazili. Pak mě do nosu udeřil zvířecí puch a já se bláhově zaradovala, že máme obtížný úsek za sebou, když v tom nám cestu zastoupil chlap jako hora.
„Ale, ale, kohopak to tady máme? Spratek a děvka…“
„No dovol!“ vřískla jsem. „Jsem ctihodná Caecilia Metella!“ Nafrněný patricijský tón mi začínal docela jít, ale tu horu masa jsem neoklamala.
„Ledaže by se úplně zbláznila, přijít za mnou přímo sem!“ odsekl a strhl mi závoj. „Já ji totiž znám a hodně zblízka a ctihodná je akorát jako můj zadek. A ty se jí teda nepodobáš ani za mák!“
No bezva! Buď se bohapustě chvástal, anebo milá Cecilka testovala nejen mužnost nejvyššího, ale i těch, co stáli na společenském žebříčku jen těsně nad otroky. A my musíme narazit zrovna na jednoho z nich! Svět je fakt malej.

Chlap mě zničehonic popadl za prsa a přirazil ke stěně.
„Dyť to říkám, já mám její míry vobtisklý v rukách, ale todle je, jako když vrána klovne do těsta a povytáhne! Tak povídej, za kým jsi přišla?“
„Nech ji být!“ křikl Florius, ale obr se jen ledabyle ohnal rukou a odmávl ho jako obtížný hmyz. „Zmizni, smrade, než z tebe udělám dva!“
„Budu hádat,“ obrátil se zase ke mně. „Leonidas to je, co? Ten si potrpí na takový vychrtliny, ale máš smůlu, po dnešku si už nevrzne. S tebou, ani s žádnou jinou. Budiž mu zem lehká,“ sykl a jedním škubnutím mi rozerval tuniku až k pasu. Teď šlo opravdu do tuhého.
„Pusťte mě, prosím!“ To zakňourání jsem ani nemusela trénovat. Byla jsem vyděšená jako nikdy.
„A proč? Můžem si užít spolu, abys nevážila cestu zbytečně!“
Zatáhl mě do nejbližšího kumbálu a povalil na podlahu. Bránila jsem se, ale on se jenom rozjařeně šklebil.
Tohle není fér! Copak jsem unikla Dalekům, nosatcům i tomu hajzlíkovi Lokimu jen proto, abych skončila znásilněná a nejspíš i mrtvá ve smradlavém podzemí Kolosea??
Vzepnula jsem se, ale byl to marný pokus. Vzápětí mě ten metrákový chlap zalehl.
Vyrazil mi z plic všechen vzduch a …zachrčel a znehybněl.

Otevřela jsem oči a uviděla Floria, jak nad námi stojí, oči vytřeštěné a rozklepanou bradu.
„Já jsem ho…zabil,“ řekl nevěřícně.
„Dobřes udělal,“zasípala jsem. „Pomoz mi.“
Oba jsme zabrali a mrtvého odvalili. Z boku mu trčel gladius, dost možná, že jeho vlastní. Byla to mistrovská rána, mezi žebry přímo do srdce. Když jsem to Floriovi řekla, jen pohodil hlavou, jako by zabíjet gladiátory byl jeho denní chleba, ale já věděla, že jakmile pomine příval adrenalinu, pravděpodobně se složí. Já sama k tomu neměla daleko. Přitiskla jsem si vlající cár tuniky na hruď a pobídla ho:
„Teď sebou musíme hodit, než ho někdo najde.“

Přikývl. Běželi jsme jako o život. Provázel nás řev šelem, ale opravdu nebyl čas obdivovat všechny ty tygry, levharty a lvy (který z nich je asi morphang?). Jestli nás chytnou, užijeme si toho dosyta - a hezky zblízka.
Klece se zvířaty vystřídaly jiné – s obličeji přitisknutými zevnitř na mříže. Někteří vězni prosili, další mlčeli a jen nepříčetné zírali, a ostatní neartikulovaně vykřikovali. Nakukovali jsme do cel, u jejichž mříží nikdo nestál, ale většinou tam ležela ve změti hadrů nehybná těla. Už jsem ztrácela naději, když…
„Doktore!“
Vyskočil na nohy a vrhl se ke dveřím.
„Sáro!“
Za ten výraz úžasu v jeho očích to všecko stálo.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkli jsme dvojhlasně a pak se rozesmáli. Já – pravda – trochu hystericky. Okamžitě si toho všiml. Oči mu sklouzly na moje roztržené oblečení a šťastný úsměv se vytratil. „Myslím to vážně,“ řekl.
„Jsem. Díky Floriovi. A něco jsem ti přinesla.“
Prostrčila jsem do cely sonický šroubovák. Zámek cvakl a já se znovu ocitla v pevném objetí, proti kterému jsem tentokrát ovšem neprotestovala. Ale bylo mi jasné, že ani na to není čas, protože se na konci chodby ozvalo: „Co se tu, sakra, děje?“
„A taky mám tohle,“ strhla jsem ze zápěstí manipulátor vortexu.
„Jsi úžasná!“
Doktor bleskově vyťukal nějaký kód a popadl mě za ruku. „Chyť se Floria!“

Zablesklo se a byli jsme… pořád v Koloseu.
Léta Páně 2015, dne 18.7. věnováno autorem Tessa
Share
  
20.7.2015 | 22:44    Tessa

Dynamický díl je jen slabým pokusem napodobit dynamiku děje v seriálu, kde je nejpoužívanějším slovem: RUN!Úsměv
 
Díky za návštěvu a kometáře.
20.7.2015 | 12:25    Doremifa

...konfrontace vesmírné technologie s antikou. Tenhle díl je hodně dynamický, těším se na další maléry.Úsměv
18.7.2015 | 22:13    JC senior

Konec dobrý, všecho dobré...ale tady to nějak neplatí ???
Čekejme, že ani Koloseum neodolá mimogalaktickým mocnostem a otevře své brány. Vždyť ta roztržená tunika za to stojí.