Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Rozdělení cest /22/

Mnoho párů očí zářících ve tmě, zvuky džungle, vzduch, že by se dal krájet, tudy jsme přece prošli před chvílí!
„Co se stalo? Nefunguje to, že jo?“
Doktor pustil mou ruku. „Funguje. Jen tu potřebuju ještě něco vyřídit, než odejdeme. Tak co, kde tě máme, krasavče? Á, tady jsi…“
Zarachotily petlice a pak ten gallifreyský blázen vstoupil do lví klece.
„Doktore, co to…?“
„Pšt,“ sykl. „Hlavně klid. Ultrazvuková bariéra sice pořád funguje, ale i tak, nevím, co udělá… Zdravím!“ To patřilo zvířeti uvnitř. „Pojď, vezmu tě domů.“
Hluboké prsní zařvání zaniklo v sérii vysokých tónů, které vydal sonický šroubovák. Vzápětí vyšel Doktor ven a v ruce nesl něco malého a zplihlého.
„Morphang – v celé své kráse. Retransformoval jsem ho. Poněkud bolestivé, ale účinné. No, pro jistotu jsem ho i paralyzoval, aby ho náhodou nenapadlo vzít na sebe moji podobu, i když soudím, že DNA Pánů času je na něj příliš složitá, než aby…“ strčil šedou amébu do kapsy.
„Zoologickou přednášku si nech na jindy, ano? Musíme odsud rychle vypadnout nebo…“ slova mi uvázla v krku.
Teleportace je úžasná věc, když se někam potřebujete rychle dostat. Nebo někoho pořádně vyděsit.
Zničehonic stál před námi chlapík, o něco vyšší než Doktor, s tenkými dlouhými končetinami, nepřirozeně protáhlým obličejem a párem horečnatých očí, které planuly neklidným ohněm. Otřásla jsem se a ucítila, jak se ke mně Florius v panice přitiskl.

„Už jsem se bál, že nepřijdeš,“řekl Doktor klidně.
„Máš něco, co patří mně,“zasyčel ten muž.
„Mám něco, co ti zaručeně nepatří. Ukradls to z Merovijské biobanky poté, co bylo zakázano na morphanzích dělat pokusy a sclavijská Nejvyšší rada rozhodla o uložení zbylých exemplářů do hibernačního boxu. A koukám, že ses je nejen ukradl, ale pokusil se i o symbiotické spojení s jedním z nich. Moc se nepovedlo, co? Nejsi zrovna ideál krásy…“
V té chvíli se ten tvor na něj vrhl, ale Doktor byl připraven. Záblesk soniku, nelidský výkřik a tělo se zkroutilo na podlaze.
„…ale ultrazvukový bič na tebe pořád platí, to mi ulehčí práci,“ pokračoval Doktor, jako by se nechumelilo, a nepřestával mířit šroubovákem na zhroucené tělo. „Kde máš ty ostatní? Mluv!“
„Nic ti neřeknu!“
„To si jenom myslíš. Stačí, když změním frekvenci, třeba takhle…“
Pavoučí končetiny začaly tlouct do podlahy ve zběsilém tempu a nehezká tvář se proměnila v masku čistého utrpení.
„Doktore, dost!“
„Nepleť se do toho, Sáro!“
„Nic ti neudělal, tak ho, sakra, přestaň týrat! Kde se v tobě ta krutost bere?“
Blýskl po mě očima, ale šroubovák sklonil dolů.
„Jsou v amfoře… v mém pokoji,“ zasténal muž.
„Kolik?“
„Patnáct.“
„Zaveď nás tam a rychle. A žádné hlouposti!“

Pokoj, jak se ukázalo, se nacházel jen pár kroků od zvěřince. No, pokoj, spíš jen špinavá špeluňka, kde kromě lůžka, stoličky a police, pod kterou stála amfora s ulomeným uchem, nebylo zhola nic.
„Otevři ji!“
„Co to je?“ zeptal se, když viděl lesknoucí se hladinu v hrdle.
„Olivový olej. Oni jsou…pod ním. Je tam taková kapsa.“
„A pak, kdo koho týrá,“ řekl znechuceně Doktor. „Zvedni tu amforu!“
A zatímco muž svíral v náručí těžkou nádobu, Doktor aktivoval manipulátor, pak popadl chlapíka za rameno… a byli pryč.
„On nás tu nechal,“ zašeptal ohromeně Florius.
„To ne, vrátí se, uvidíš. Já ho znám.“
Ale možná jsem ho znala špatně. Čas plynul a on se nevracel. Zato Florius zbledl a začínal se chvět. Posttraumatický šok ho konečně dohnal. A když se podzemím rozezněly hlasy, doprovázené dupotem nohou, roztřásla jsem si i já. Nebylo se kde schovat, ani kam utéct.
Přitiskla jsem Floria ke stěně a instinktivně ho zaštítila tělem. Vteřinu nato se rozletěly dveře…

Voják, který se v nich objevil, ustrnul uprostřed pohybu. Ráda bych řekla, že při pohledu na můj zpola odhalený hrudník, ale to bych si fandila. Ve skutečnosti byl ochromen nečekaným zábleskem, v němž se objevil Doktor.
„Honem do TARDIS! Není tu bezpečno!“

A stáli jsme tam.
„To teda bylo za minutu dvanáct,“ vydechla jsem.
„Promiň, musel jsem se postarat o vězně a vysvobodit morphangy. Ale přišel jsem včas, ne?“ usmál se a pustil nás z objetí. Florius se však sesul k zemi jako hadrová panenka.
„Co mu je?“
„Šok. Asi. Před chvílí totiž zabil člověka. Poprvé v životě, řekla bych.“
„Doufám, že taky naposled,“ pravil Doktor vážně a poklekl k chlapci. „Koho?“
„Gladiátora, co mě chtěl…no to je jedno. Florius ho probodl.“
„Co tě chtěl…ale nestalo se nic, že ne?“ zkoumavě se na mě podíval.
Zavrtěla jsem hlavou. Při vzpomínce na to polonahé tělo pokryté jizvami ze soubojů se mi zadrhl hlas a rozklepaly ruce. Nestalo se nic, ale připadala jsem si obrácená naruby a špinavá. A Doktorův pohled to celé dělal jenom horší. I když jsem byla pod ochranou TARDIS, cítila jsem vnitřní tlak, který pořád narůstal. Jako v papiňáku, který nemá pojistný ventil.
Doktor přiložil k Floriovu čelu sonický šroubovák. Dvakrát to píplo a chlapec zvláčněl a začal zhluboka oddechovat.
„ Teď bude chvíli spát. Vymazal jsem mu z paměti poslední prožitou hodinu. Nemá smysl, aby v sobě nesl trauma z viny po celý život. Dobře vím, jak těžké to je. A nepomůže ani vědět, že v tu chvíli jiná možnost neexistovala.“ Vstal.
„A teď ty.“
„Ne.“ Couvla jsem. „Nechci. Už jsem jednou zažila, jaké to je být bez vzpomínek – a taky to začalo tím, že zmizí jen ty ošklivé.“
„Jseš si jistá?“
„Jo.“
„ Jak chceš. Vážně mě mrzí, co se stalo. Vlastně jsem ti ani nepoděkoval. Zachránila jsi mě. Popravdě, už jsem přestával věřit, že tě ještě kdy uvidím. Když ses objevila…“
„To je Floriova zásluha, ne moje - a vůbec, nech to plavat.“
„To nemůžu. Jsi statečná a poradila sis…“
A tehdy to ve mně ruplo.

„Musíš o tom pořád mluvit?“ zaječela jsem. Nepoznávala jsem vlastní hlas, jako by mě něco posedlo, zalykala jsem se křikem, ale nedokázala jsem přestat. „Pořád to připomínat? Pro tebe je to jenom další dobrodružství, že jo? Další příběh pro dlouhý zimní večery. Jenže kolik chybělo, abychom tam umřeli? Jako Titus – úplně zbytečně! Mohli jsme skončit stejně - Florius, já i ty. Ty vlastně ne, zapomněla jsem. Ty jedinej máš těch deset životů…nebo dvacet? Já mám jen jeden. Tenhle!“
„A bojíš se o něj. Chápu tě...“ pokusil se mě přerušit, ale já se nedala.
„Chápeš? Nechápeš vůbec nic! A víš, co je na tom nejhorší? Že už tě trochu znám a vím, že se snažíš pomáhat. Tak proč mám pocit, že kamkoliv přijdeš, přinášíš s sebou smrt?“ dodala jsem vyčerpaně.
„Protože je to pravda.“
Doktor, bílý v obličeji, se shýbl, vzal Floria do náruče a bezbarvě řekl: „Myslím, že je přišel čas to skončit. Nejdřív tady a pak… počkej tu na mě, za chvilku se vrátím.“

Schoulila jsem se do klubíčka vedle konzole a dala průchod pláči. Slzy pomalu odplavovaly tíhu událostí minulých dnů, která mě tak drtivě zavalila, a já zničehonic zatoužila po svém starém životě, jednoduchém a stereotypním, kde se mimozemšťané vyskytovali jen v knihách a filmech a smrt zdála být na hony vzdálená. Ale někde hluboko uvnitř jsem věděla, že ho už nikdy nedostanu zpět.
O hodinu později jsem, vykoupaná a převlečená do vlastních šatů, stála na prahu otevřených dveří, a pozorovala, jak svítá. Pěšinkou vzhůru kráčel Doktor. Prošel kolem mě, jako bych byla vzduch, a zamířil ke konzoli. „Zavři, odlétáme.“

Poslechla jsem, a taktak se zvládla udržet na nohou, když TARDIS divoce odstartovala, jakoby zrcadlila Doktorovo rozpoložení.
„Chci se omluvit,“ řekla jsem. „Nemyslela jsem to tak. Byla jsem na tebe hnusná a...“
„Bylas upřímná. Za to se omlouvat nemusíš. Upřímnosti jsem si na svých společnících vždycky cenil. A mně díky ní došlo, čemu všemu jsem tě vystavil. To už se nebude opakovat.“
„Takže se nezlobíš?“
„Nemám důvod.“
Ulevilo se mi. Dobře jsem si uvědomovala, že Doktor dělá, co může, bez nároku na odměnu, i na pouhé „děkuju“, které mu lidi zatraceně dluží. Z Floria sice vinu sejmul, ale té jeho vlastní ho nezbaví nikdo. A rozhodně není třeba mu to hystericky připomínat.
„Takže – kam se vydáme teď?“
„Já netuším, ale ty domů.“
„Domů? A proč? To jako za trest?“
„To jako, abys byla v bezpečí.“
„Bezpečí neexistuje. Vzpomeň si na Florencii nebo Cardiff. Bezpečno není nikde. Kdo jiný tohle ví líp, než ty?“
„Myslím, že by sis měla sbalit. Kdy že ses měla vrátit z toho výletu do Londýna?“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ne. Takže – kdy?“
„30. května. Proč? Je to důležité?“
„Jo. Nerad bych tě vrátil ve špatný den.“
„Říkáš to, jako bych byla nějaká věc. Hračka, co sis vypůjčil pro pobavení. A když se už nehodí, prostě ji vrátíš, kam patří, a najdeš si jinou.“
Měla jsem chuť křičet, ale došlo mi, že by to stejně nebylo nic platné. Tak jsem za sebou aspoň práskla dveřmi a dělala, že neslyším Doktorovo tiché: „Křivdíš mi.“

Bylo to jako dejà vu.
Zase jsme stáli naproti sobě v zahradě za naším domem a kolem byla teplá májová noc. I ten důvod byl stejný jako tenkrát. Až na to, že jsem zvorala, co šlo. A takhle jsem se loučit opravdu nechtěla.
Doktor se díval na mě, nebo spíš skrze mě, a mlčel.
„Víš, co teď přijde?“
Zavrtěl hlavou.
„Já se zeptám, jestli tě ještě někdy uvidím, a ty odpovíš: Možná, ale spíš ne, a já řeknu: Budu se držet toho možná…“
Pamatoval si to. Malinko se usmál, ale oči měl vážné. Jako tehdy. A jako tehdy jsem v nich spatřila osamění, a dostala chuť ho obejmout, vrátit se s ním do TARDIS a nikdy ho už neopustit.
Místo toho jsem mu podala ruku a on ji pevně stisknul.
„Děkuju. Za všecko.“
„Jo, ještě tohle,“ sáhl do kapsy pláště a podal mi krabičku ve tvaru londýnského doubledeckeru, plnou želé bonbonů. „Suvenýr z výletu…na památku.“

A pak se otočil a odešel z mého života.
 
Léta Páně 2015, dne 20.7. věnováno autorem Tessa
Share
  
20.7.2015 | 23:00    JC senior

Snad ukvapěně a s nedůvěrou jsem se proplétal sítí neznámých slov. Je za nimi lidský příběh, neuvěřitelně složitý, rozumově neuchopitelný, přesto lidký. 
A snad každý máme v sobě nějaký sonický šroubovák, kterým zle vymazat jen ty špatné vzpomínky.
*
20.7.2015 | 22:41    Tessa

Ještě chybí epilog, aby se příběh uzavřel...
Ano, myslím, že se Doktor opět vrátí, i když pravděpodobně ne na LW. Fanfikce se zdá být natolik specifický útvar, že je asi lepší dát ji na web určený fanouškům, aby se autor dočkal zpětné vazby od více čtenářů.
 
Děkuji za vpuštění, za přečtení i za tvá slova...
20.7.2015 | 15:48    Doremifa

¨...on se vrátí...někdy.
 
 
škoda, že je konec, ještě bych si pár doušků dala. Dík!