Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Ti, kdo spolu mlčí /23/

Tak jsem ji nakonec přece jen měla zpátky – svou jednoduchou, stereotypní existenci.

S profláklými fórky kolegů v cestovce, kde jsem pracovala, s hašteřením nad odjezdovými itineráři, i pátečním posezením u skleničky poté, co autobusy narvané turisty konečně odfičely z našeho parkoviště směrem na jih.
S dokola omílanými frázemi, jimiž jsem klientům připodobňovala vybrané exotické destinace k ráji, a přitom si v duchu říkala: Kdybyste jen věděli…
S televizními zprávami plnými jobovek, telenovelami plnými stupidit, a supermarkety plnými plných nákupních košíků.
S máminým lamentováním, že bych si konečně měla někoho najít, místo toho, abych seděla jako sůva ve svém pokoji.
S důvěrně známými proměnami naší zahrady, která postupně odkvetla, vydala ovoce, zežloutla a opadala.

Uplynulo půl roku a já toho života měla plné zuby.

Moje večery se začaly podobat jeden druhému jako vejce vejci.
Dlouhé hodiny jsem brouzdala internetem a hledala něco, úplně cokoliv, co bylo záhadného, tajemného nebo aspoň nevysvětlitelného, něco, v čem by mohli mít prsty mimozemšťani nebo dokonce samotný Doktor. Zvlášť pečlivě jsem pročesávala Cardiff a okolí, ale nikde ani zmínka o torchwoodském týmu a jeho aktivitách. Jen bláboly, fámy a dezinformace. Nepochybovala jsem, že většinu z nich vypouští do éteru počítačová kouzelnice Toshiko, ale musela bych být špičkový analytik, abych oddělila zrno od plev.
Pátrání jsem pokaždé zakončila vytočením čísla, které mi tenkrát dala – a pokaždé jsem se dozvěděla, že volaný účastník není dostupný a zkuste to, prosím, později.
Ano, v mém mobilu se skrývalo i jiné číslo, ale zmáčknout současně jedničku s hvězdičkou jsem se prostě neodvážila, protože odmítnutí bych asi neunesla.
Jediným pojítkem s Doktorem tak pro mě i nadále zůstával Torchwood.
Avšak toho dne, kdy jsem si zabukovala letenku do Cardiffu, pevně rozhodnutá na náměstí Milénia třeba bivakovat, dokud tam nenatrefím na Jacka Harknesse, toho dne se všecko změnilo.

Byl to jeden z těch sychravých zimních dnů, kdy se šedivé nevlídno válí v ulicích od tmy do tmy a předvánoční čas nepřináší očekávání, nýbrž deprese a chřipky. I mně bylo jaksi divně, když jsem ráno vstala, bolel mě každý sval, každá céva i nerv, jako by se mi tělo mělo každým okamžikem rozpadnout na jednotlivé buňky.
A tak jsem se omluvila v práci, zaplatila přes internet banking tu letenku a zalezla zpátky do postele.
Ležela jsem, docela nesvá, protože tohle byla vážně atypická chřipka, a ve chvílích, kdy jsem se propadala do mrákotného trhaného polospánku, se mi zdálo o Doktorovi. Poprvé od návratu domů.
A taky o TARDIS, slyšela jsem její charakteristický zvuk… a najednou mi došlo, že to není sen. Vstala jsem, pár vteřin bojovala se závratí, která zlomyslně proměnila podlahu mého pokoje v kolotoč, a pak doklopýtala k oknu.

Stála vzadu v zahradě, mezi holými stromy dobře viditelná. Jako by čekala.
Jako by čekala na mě.
Sáhla jsem do skříně pro krabičku ve tvaru londýnského autobusu. Bonbony z ní jsem už dávno snědla (měly podobu miminek a já si připadala tak trochu jako kanibal), ale prázdná nezůstala. Vylovila jsem odtud malý lesklý klíček, přehodila si přes noční košili župan a vklouzla do bot.
V tom okamžiku přívěsek na mém krku vydal pronikavý zvuk. Škubla jsem sebou. Modrá "galaxie" uvnitř kuličky vířila jako šílená a vyzařovala intenzivní světlo. Něco aktivovalo onu částečku energie, uzmutou Davidem ze srdce TARDIS. Ale na přemýšlení nebyl čas. „Pospěš si!“ zaznělo mi v mozku a já poslechla.
Když jsem doběhla k modré budce, dělaly se mi mžitky před očima. Ale jestliže jsem si představovala, že v otevřených dveřích stát vysoký štíhlý muž v hnědém obleku a s úsměvem otevře náruč, čekalo mě zklamání. A tak jsem si odemkla a vešla dovnitř.

V řídící místnosti nikdo nebyl. Kontrolky na konzoli líně pomrkávaly, ale po Doktorovi ani památky. Otřásla jsem se chladem. Přívětivé teplo, kterým TARDIS vždycky vítala návštěvníky, zmizelo také. Možná zase ztrácí energii, něco se jí stalo a něco se stalo i Doktorovi…proč by tu jinak byla?
S neblahou předtuchou jsem začala prohledávat vnitřní místnosti. Pusto, prázdno. A pak jsem zaslechla, jak TARDIS startuje a ulevilo se mi. Jenom jsme se minuli…
Jenže když jsem se vrátila do řídící místnosti, vyčerpaná, jako by něco odsávalo životní energii i mně, nic se tam nezměnilo. Avšak průsvitný válec uprostřed konzole pulsoval, což znamenalo, že loď letí – a pilotuje se sama. Znamenalo to, že Doktor potřebuje naléhavě pomoc.
Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy. Opřela jsem se zády o jednu ze stropních vzpěr a pomalu se svezla do dřepu. Srdce mi bušilo jako šílené a žilami proudil tekutý oheň. Vteřinu před tím, než jsem omdlela, jsem zahlédla, jak mi začínají světélkovat dlaně.

Když jsem se probrala, TARDIS už stála. Anebo možná visela v mezihvězdném prostoru. Zjistit se to dalo jen jedním způsobem. Ale já se nemohla vstát.
Něco mě celou paralyzovalo, nedokázala jsem pohnout ani očima, které upřeně zíraly ke dveřím, jako by tam hledaly odpověď. Stát přede mnou plačící anděl, ten by koukal, jak umím nemrknout, pomyslela si ironicky, zatímco mi zpod ochromených víček začaly dolů sklouzávat první slzy.
A pak jsem zaslechla tu píseň. Zněla odněkud z dálky, úplně tiše. Slovům jsem nerozuměla, ale stačilo to, aby se mi sevřelo srdce.

O chvíli později cvakl zámek.
Doktor vešel, zabouchl dveře a vyčerpaně se o ně opřel. Dýchal ztěžka, jakoby přemáhal bolest. Mě si nevšiml, a já se nedokázala pohnout, ani na něj jen zavolat, protože mě hlasivky odmítly poslechnout.
S pohledem upřeným na konzoli TARDIS, pod níž se ukrývalo její srdce, udělal několik potácivých kroků, shodil ze sebe plášť a pozvedl k očím ruku. Zářila, víc než tehdy ve Florencii, a světlo kolem ní vytvářelo chvějivou aureolu. Tušila jsem, co se děje, ale mohla jsem jen bezmocně přihlížet odevzdanému výrazu v Doktorově tváři.
Obešel konzoli a přitiskl na ni dlaně. Válec se dal do pohybu a TARDIS vzlétla - bez obvyklého cukání, něžně a opatrně, jakoby muž na její palubě byl tím nejkřehčím nákladem.
Doktor pohledem obkroužil celý prostor, jen mě, ukrytou za sloupem, jeho oči minuly. A já náhle věděla, že se loučí, protože v tom byl nekonečný smutek i strach z nevyhnutelného. Regenerační energie už začala přepisovat buňky jeho těla, už to nemohl zastavit. Mohl jen zoufale zašeptat: „Já nechci jít!“, a pak světlo kolem něj vybuchlo.
Rozpřáhl paže, zvrátil hlavu dozadu a začal hořet.
A hořela i TARDIS, zmítající se jako v bouři, a hořela jsem já, neboť ve mně proudila krev Pána času. „Nevím nic o působení regenerační energie na lidské tělo. Může se stát cokoliv,“ řekl mi tenkrát - a teď tedy přišla ta chvíle, kdy jsem to měla zjistit. Zemřu spolu s Desátým, blesklo mi hlavou, a kupodivu se ve mně rozhostil nečekaný klid.

Ale osud tomu chtěl jinak.
Dveře TARDIS se znovu otevřely, dovnitř jimi vtrhl mohutný vír a popadl mě jako peříčko. Provázena Doktorovým bolestným křikem, vyletěla jsem ven.
Tohle tu už jednou bylo, pomyslela jsem těsně předtím, než jsem narazila do vlhké a studené země a ztratila znovu vědomí.

„Ahoj, Sáro,“ řekl kdosi. „Rád tě zase vidím.“
Zkusila jsem otevřít oči, a hele – šlo to! Do mého zorného pole vplul známý obličej. Ještě slabě zářil. Ale to přece… neříkal snad: Jiný muž, jiná tvář?
„Ty ses… nezměnil,“ vydechla jsem.
„Ne. Už jsem ti říkal, že já nemůžu regenerovat. Ale stejně to pekelně bolelo. A co ty? Můžeš vstát? TARDIS tě tu vyhodila jako pytel brambor, ale nedivím se, vzhledem k tomu, co se tam dělo.“
Při té vzpomínce mi naskočila husí kůže.
„Hořels… Doktor hořel,“ opravila jsem se, protože mi konečně došlo, kde jsem.
„Já vím,“ řekl David Logan. „Cítil jsem to. No, doufám, že jsem aspoň malinko omládl, když jsem si nemohl vyměnit celé tělo.“
Pomohl mi na nohy – a pak podržel mou ruku ve své a zkoumavě je prohlížel. Na obou bylo pořád patrné dohasínající světlo regenerační energie. „Kdepak jsi k tomu přišla?“
„To je dlouhá historie. Za šálek čaje ti ji řeknu. Tady je na povídání přece jen trochu zima.“

Opustili jsme tedy zahradu, ozdobenou popraškem sněhu, a usadili se ke krbu. Bylo hodinu před půlnocí, Annie už dávno spala. David se nezdržoval vařením čaje, místo něj nám nalil po sklence sherry a přiťukli jsme si na shledání.
„Tak spusť, jsem jedno ucho.“
Byl pozorný posluchač, nepřerušoval mě, jen chvílemi přikyvoval, když se Doktorovo jednání a slova propletly s tím, co měl uloženo v paměti. Když jsem skončila, chvíli trvalo, než promluvil.
„Doufal jsem, že se jednou vrátíš. Vlastně jsem si to tak trochu pojistil. Ano, ta kulička. Víš, mám stejnou. A obě zrnka energie byla stále pevně spojená s TARDIS. Měla tě sem odnést, kdyby se Doktorovi něco přihodilo…kdyby byl nucen regenerovat. Protože ten nový, ten, který se teď řítí časovým vírem, si tě možná bude pamatovat – a možná taky ne. Ale nemyslím, že by k tobě cítil totéž co Desátý. Byla to ovšem sázka do loterie, protože k té regeneraci vůbec nemuselo dojít během tvého života. Mohlas už být po smrti, a v tom případě bychom se už nesetkali.“
Zaskočil mě.
„Jak to myslíš – cítil totéž co Desátý? Doktor a já jsme byli kamarádi. Nikdy mi neřekl…“
„A v tom je právě jeho problém. On nikdy nic neřekne. Vždycky to za něj musím udělat já…“ nadechl se a tiše řekl: „.Sáro, mám tě rád. Stejně jako měl on. Ale…“
„…on už tu není a nikdy nebude, kdežto ty ano,“ doplnila jsem.
„Ale na rozdíl od něj bych nikdy nedal přednost zachraňování vesmíru před tebou,“ opravil mě. „Být napůl člověkem má svoje výhody. Aspoň víš, co je důležitější.“
Nesouhlasila jsem, ale nechala jsem si to pro sebe.

Byla to dlouhá noc - a většinu z ní jsme spolu jen tak mlčeli.
Když jsem nad ránem usínala ve stejné posteli jako posledně („No ne, máš dokonce vlastní noční košili! To je od minule pokrok!“ smál se David), byla jsem rozhodnutá, že s ním zůstanu. A nejen proto, že jsem se z jeho reality neměla jak vrátit.

O dva roky později se nám narodil syn.
David jásal, když doktoři tvrdili, že čekáme dvojčata, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Lékařské kapacity si nad tím mohly hlavy ukroutit, ale my jsme věděli své.

O dalších patnáct let později, právě když se vdávala Annie, se hned vedle svatební tabule zhmotnila modrá budka. Vykoukl z ní rozčilený tmavovlasý muž a křikl na naše užaslé hosty: „Nerad ruším, ale potřebuju pomoct. Dalekové jsou zpátky!“
David sebou cukl a mimoděk udělal dva kroky k TARDIS, ale to už se mezi svatebčany propletl náš Danny. „Rozumím! Jdeme na to! Allons-y!“
Dveře klaply a Doktor s Dannym byli pryč.
David mě objal kolem ramen. „Bude v pořádku, neboj se. Je v dobrých rukách.“
„Já vím,“ odpověděla jsem.
 
KONEC
 
Léta Páně 2015, dne 21.7. věnováno autorem Tessa
Share
  
27.7.2015 | 16:58    Doremifa

...to nebylo těžké. Mám tenhle žánr dost ráda a sama jsem se v minulost dopouštěla jeho pošťuchování.
Nojo, maléry a dobrodružství! Když ono to někdy nejde od sebe rozlišit. :)
Děkuju, Tess.
27.7.2015 | 16:08    Tessa

Neříká se "maléry", ale "dobrodružství", BohunkoTytyty
 
Nějaká série s Doktorem a Dannym možná spatří světlo světa, ale ne tady a ne hned. Zatím si vystačím s původními seriálovými společnicemi (no, i když  teď jsem začala psát o malém klukovi jménem Alec, ale zatím vůbec netuším, jak to dopadne).

Kdyby sis chtěla přečíst pár dalších fanfikcí a scifi povídek, zvlášť doporučuju autorku Tessunu (ne, fakt to nejsem jáÚsměv), tak zkus tohle: https://forum.doctorwho.cz/viewforum.php?f=34&sid=0d5c8a2e01300841cc118bc32417e714
 
Časem se tam objeví i moje další kousky.
Dík, že jsi to se mnou a s Doktorem vydržela celých třiadvacet dílůÚsměv
27.7.2015 | 12:37    Doremifa

...a je zaděláno na další maléry. (?) :)
21.7.2015 | 22:29    Tessa

Uvidíme...Úsměv
21.7.2015 | 20:10    Sendy

Sakra, já vůbec nestíhám. Napravím se. 
21.7.2015 | 18:49    Tessa

Díky za vpuštění.
 
Ještě přidám stylové rozloučení s Desátým Doktorem :
 
 
Pár vysvětlivek k tomu:
Vale Decem (latiníkům jistě netřeba překládatÚsměv) je ta píseň, kterou Sára slyšela.
Jinak video zachycuje nejen všechny seriálové společnice Desátého, ale všecky jeho předchozí a jednu následnou reinkarnaci...
21.7.2015 | 18:23    JC senior

Kdo zná všechny ty bytosti, kdo se v nich i pozná, pochopí. Pochopí, že štěstí je jen jedno a nezáleží ve které galaxii.
*