Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Rozsudek - část 1.

Donna vyšla ze sprchy a s hlavou omotanou ručníkem právě přemýšlela, co si vzít na sebe, když to uslyšela.
Překvapeně zamrkala, vklouzla do županu a po špičkách proběhla chodbičkou, která vedla z  jejího pokoje do kontrolní místnosti. Potichu otevřela dveře a opravdu – Doktor zpíval. Na dlani držel nachovou tříprstou orchidej, kterou si odvezli na památku z Ilmarió, a učil ji ukolébavku. Nejspíš tu samou, kterou slýchával jako dítě, neboť vyprávěla o krásách Gallifrey a melodii měla zvláštní a jímavou…
„Nevěděla jsem, že umíš zpívat.“
Zmlkl, vzhlédl k ní a… „Doktore, ty jsi naměkko!“ konstatovala pobaveně.
„Divíš se? Jsou Vánoce.“
„I na Gallifrey?“
„Jistěže ne. Ale Vánoce rovná se svátky, a svátky znamenají, že jsou všichni spolu…“ kousl se do rtu.
„Nech toho,“ zabručela Donna. „Ty tvoje psí oči mě vždycky rozbrečí. Přece jsem tě k nám domů na svátky zvala aspoň stokrát.“
„Já vím, ale… to bys nepochopila.“
„Jasně, že ne. Jsem jenom hloupá pozemšťanka, která zdaleka nedosahuje inteligence Pánů času…“ Donninu tirádu přerušilo zuřivé zabušení na dveře, pět úderů v rychlém sledu a tři s vteřinovou pauzou. „Co to sakra je? Neříkej mi, že už jsme přistáli, a tohle jsou první koledníci! Nejsem oblečená!“
„Nepřistáli jsme. Nejsou to koledníci. A neotvírej!!“
„Proč?“
„Prostě proto.“
Bylo to stejné, jako jí říct Běž! Přitáhla si pásek na županu a bojovně vyrazila ke dveřím.
„Donno! Ne…“
Pozdě.

 „To nemáte kouska vychová… Hele, on tu nikdo není!“
„Ale je,“ vzdychl Doktor. „Prosím tě, hlavně nevypadni!“
V té chvíli proletěla nad Donninou hlavou dovnitř kostka - ne velká, o hraně tak patnáct centimetrů, průsvitná až na jednu stěnu, přeškrtnutou modrým pruhem - a vyčkávavě kroužila kolem konzole. „Identifikuj se!“ vyzvala Doktora.
„Ani náhodou!“odsekl.
„Co to je?“ Donnu rázem přešla závrať z pohledu do hlubiny pod TARDIS, která nehnutě visela mezi hvězdami.
„Soudní obsílka,“ řekl neochotně.
Zabouchla dveře.„Děláš si srandu? Předvolávají tě za svědka?“
„Pochybuju. Ale ať je to, co chce, má to zpoždění nejmíň třicet let.“
„A jak to víš? Něco mi tajíš, že jo! Někohos zabil nebo vyloupil banku nebo snad neplatíš alimenty?“
„Ještě ty začínej! Bylo to dávno a už je to promlčené…aspoň myslím…“
„Identifikuj se!“ opakovala kostka.
„Ne. A neotevřu tě. Považuj se laskavě za nedoručenou a zmiz odsud.“
 
Nato se krátce zablesklo a po konzoli přeběhla řada fialových jiskřiček. „Identifikována trvalá adresa - TARDIS typ 40, patřící Pánovi času, který si říká Doktor.  Zásilka se rozbaluje…“
„Nepatří mi,“ namítl Doktor, „jen spolu cestujeme,“ ale kostka pokračovala: „Toto je zvláštní dodatek k rozsudku číslo 6578XP/230…“
„Tak dobře, když jinak nedáš,“ zavrčel, „ale mluv k věci, omáčku vynech.“

„…I když obžalovanému Doktorovi nebyla prokázána vina v plném rozsahu – totiž vměšování se do vnitřních záležitostí jiných planet a nepřípustné zasahování ve smyslu přepisování dějin, přesto se mu tímto zakazuje přiblížit se k planetě páté úrovně, obecně známé jako Země, na vzdálenost menší než 360 000 pozemských jednotek zvaných kilometry. Porušení tohoto zákazu bude potrestáno odnětím TARDIS řečenému Doktorovi a jeho doživotní internací v Bouřkové cele, a to v podobě obyčejného smrtelníka bez možnosti regenerace. Proti rozsudku se nelze odvolat. Od tohoto okamžiku je veškerý pohyb TARDIS typu 40 monitorován Vrchním velitelstvím Judoonských exekučních sborů. Konec audiozáznamu.“

„Co to má znamenat?“ zeptala se Donna.
„Že tu máme štěnici, ale já ji najdu…“
„Ne tohle, ale to předtím!“ Ze způsobu, jakým stiskla rty, pochopil, že jde do tuhého.
„Slyšelas, nesmím se přiblížit k Zemi, soudní zákaz. Nebo příkaz?“
„To není vtipný! Má to snad znamenat, že mě na Vánoce nevezmeš domů?“
„A kdyby? Neříkalas náhodou, že ve skutečnosti Vánoce nesnášíš? A že se mnou chceš cestovat po celý svůj život?“
„To ano, ale Vánoce…“
„Ty budeme prostě trávit spolu. Neboj se, jsem dobrý společník. Nebudeš se nudit.
„Na to teda zapomeň!“
„Poslouchej, Donno, tohle je vážné. Judooni se s nikým nemazlí. Nepodplatíš je, neoblafneš, ani neukecáš. Opravdu bych mohl přijít o TARDIS, a taky o to, co ze mě dělá Pána času. Kdysi jsem už sice žil jako obyčejný člověk, ale to bylo dobrovolné, no ne úplně, jenže…“
„Ty poslouchej mě, vesmířane! Jestli letos budou máma s dědou jíst krocana beze mě, přijdeš o mnohem víc než je modrá budka a tvoje timelordská dušička, to si teda piš!“
Do ticha, které se rozhostilo po jejím odchodu, si začala tříprstá orchidej broukat ukolébavku. A Doktorovi došlo, že tentokrát má vážně problém.

Následující hodinu strávil prohledáváním řídící místnosti, i když mu bylo jasné, že judoonské sledovací zařízení operuje pod maskovací úrovní číslo osmnáct, kterou neodhalí ani Pán času. Ale opravdu se snažil. Protože nešlo jen o jedny promeškané Vánoce, a dokonce (jak si poněkud rozpačitě musel připustit) ani o Donnu samotnou. Šlo o celou Zemi, kterou už nebude moct chránit, jako dosud. O Zemi, kam se vracel rád a tak trochu jako… domů.
Nakonec hledání vzdal a nasměroval TARDIS na Claredon3, jehož povrch pokrývala bělostná substance. Byla k nerozeznání od pozemského sněhu, až na to, že nestudila, ani netála. A navíc voněla, malinko po kokosu a malinko po čerstvé pryskyřici, a při východu prvního ze dvou claredonských sluncí dostávala zlatavý nádech. Znát tuhle planetu lidé, nepochybně by ji nazvali Vánoční.
Doufal, že ta krása trošku zvedne Donně náladu, ale když zaklepal na dveře jejího pokoje, odpovědělo mu jenom ticho.

„Hej, Donno! Pojď ven! Něco ti chci ukázat!“
Žádná odpověď.
„No tak… já vím, že se zlobíš, ale nějak to vyřešíme, slibuju. Pojď se podívat, bude se ti to líbit, vážně, je to nádhera!“
Nic. Ani hlásek, ani náznak pohybu. Doktor znejistěl. Tohle se Donně nepodobalo. Byla vždycky zvědavá, nadšená, rázná, občas pěkně hubatá, ale nikdy, nikdy nemlčela. A taky byla jenom člověk. Hrklo v něm jako ve starých pendlovkách: Co když nesnesla pomyšlení, že se už nikdy nebude moct vrátit – a vzala si život?
„Donno, jsi v pořádku? Slyšíš mě? Mluv se mnou!“ Bez odezvy.
„Dobře, odemknu si a jdu dovnitř!“ vytáhl z kapsy sonický šroubovák a … „Opovaž se, vesmířane! Dotkni se těch dveří a volám 999 a nahlásím vloupání, vydírání, omezování osobní svobody a znásilnění!“ zaječela.
Doktorovou tváří přelétl úsměv. Je naštvaná, takže v pořádku.
„No tak, nenechávej mě čekat! Přistáli jsme na úžasné planetě. Co by lidi za to dali, kdyby tu mohli prožít Vánoce!“
„Doktore, víš, co je na cestování to nejlepší?“
„Nové zážitky? Nová místa, nové rasy…?“
„To, že se vždycky vrátíš domů. Ale já už nemám kam.“
„Já taky ne.“
„To je něco jiného! Ty máš TARDIS…“
„Mám, ale… to není totéž jako…“
„Ale zvykl sis.“
„Na to se nedá zvyknout. Nikdy.“

Doktor vyšel ven z TARDIS, lusknutím prstů za sebou zamkl, nadechl se vzduchu, který voněl malinko po kokosu a malinko po čerstvé pryskyřici, a vydal se volným krokem nazdařbůh k obzoru. 
Donnina slova bezděky otevřela staré rány. Stopy, které zanechával v claredonském „sněhu“, se zvolna začaly vyplňovat, a po chvíli se nedalo poznat, že by tudy kdo prošel.
Když se o pár hodin později vrátil, po Donně nebylo stále ani památky. Zatvrzele odmítala opustit pokoj, a tak se Doktor v dalších dnech jen tak bezcílně potloukal vesmírem a čekal. Občas ji v noci zahlédl na vnitřním skeneru, jak se krade do kuchyně pro jídlo, ale neudělal nic, aby jí zkřížil cestu. Popravdě ani nevěděl, co by jí měl říct. Koneckonců – do téhle situace ji dostal on. Můžete být klidně Pán času a poletovat si bez zábran časem i prostorem, ale vaše minulost vás jednou stejně dožene.

Nakonec zaparkoval na Měsíci, když si předtím pečlivě ověřil, že se tento souputník Země nachází v bezpečné vzdálenosti od ní. Poslední, co by si přál, bylo, aby mu v modré budce přistálo judoonské zásahové komando.
Otevřel dveře TARDIS a opřený o futro zíral na milovanou planetu, která v dáli modravě zářila na inkoustovém pozadí vesmíru. Nevěděl, jak dlouho tam stojí, možná hodinu, možná dvě, když vtom za sebou zaslechl tiché kroky a stejně tichý hlas.
„Proč mi tohle děláš?“ zeptala se Donna. „Schválně mě trápit takovým výhledem, to se vůbec nepodobá Doktorovi, kterého znám.“
„Chtěl jsem se rozloučit. A říkal jsem si, že bys i ty třeba chtěla. Už se sem nevrátíme,“ odpověděl, aniž se ohlédl.
„Copak nemáš žádný plán? Nejde to zvrátit, napravit, něco udělat?“
„Je mi líto.“
„Tak fajn. Nesnáším loučení, takže zvedni kotvy. Poletíme. Kam mě vezmeš?“
Pomalu odtrhl zrak od Země. „Co třeba Planeta fontánových hor?“
„Klidně. Ta nebo nějaká jiná, to je fuk. A promiň, že jsem… není snadné smířit s tím, že se ze mě stal houmlesák.“
„Já vím.“

Doktor zadal patřičné souřadnice, ale TARDIS místo aby poslušně odstartovala, se jen zachvěla a vydala podivný zvuk.
„Copak se děje? Ale, ale! Co to tu máme?“
„Problém?“
„Žádný problém. Skener jen ukazuje, že na odvrácené straně Měsíce parkuje maldovarská vesmírná loď. Páni! Je nádherná, podívej! Taková tudy neletěla už stovky let! Možná tisíce. No, spíše desítky tisíc…“
„Doktore, vzpamatuj se! Schovává se tu cizácká loď, pěkně za bukem, aby nebyla ze Země vidět – a ty řekneš „no problem“?! A rozplýváš se tu jak děcko, co dostalo novou hračku. Nenapadlo tě, že to může být zase nějaká invaze? Budeš jen tak přihlížet? Jasně, budeš, protože přece nemůžeš nic dělat…“
„Donno…Donno… vysvětlím ti to, pokud mě ovšem pustíš ke slovu. Maldovarané nejsou vojáci, ale obchodníci. Nejšikovnější a nejprohnanější obchodníci v celém vesmíru. Obchodují s planetami, a když říkám planetami, nemyslím tím jenom jejich obyvatele.“
„Chceš říct, že se dá prodat a koupit sakumprásk celá planeta?“
„Jistě. Samozřejmě neobydlená. Kvůli nerostnému bohatství. Maldovarané mají obzvlášť vyvinutý čich na lukrativní nerosty a hlavně na zisk z nich. Provozují Galaktickou burzu a jsou fakt dobří. Ale taky udělají čas od času dobrý skutek, a místo aby to prodali, něco prostě darují. Jako kdysi dávno Zemi tlupu pithecanthropů. Prý likvidace skladových zásob. Náhodou jsem se přichomýtl k tomu, když je vysadili kdesi v Africe. Trochu se stydím, ale tehdy jsem těm tvorům nedával žádnou šanci na přežití. A vidíš – vy jste nejen přežili, ale vyvinuli se, ovládli celou planetu a teď saháte po hvězdách! Jste úžasní!“

Donna zaraženě mlčela. Doktorova slova stavěla úplně na hlavu to, co si pamatovala ze školy.
„Když to říkáš, tak asi jsme… Ale co tu Maldovarané dělají teď?“ nakrčila čelo. „To se přiletěli podívat, jestli furt ještě chodíme nahatí a spíme v korunách baobabů? Co chtějí? Obchodovat s námi? Nemyslíš, Doktore, že na tohle je pro lidstvo přece jen trochu brzo?“
„Máš pravdu. Země ještě není na takový kontakt připravená. Někdo by jim to měl říct.“
„A kdo asi? Když kromě nás nikdo neví, že tu jsou?“
„Myslíš…?“
„Nemyslím. Je to na tobě, Doktore.“
„Ano, asi ano. Ovšem…jistě! To je skvělé!“
„Zase si tolik nefandi. Říct jim to můžu i já. Jsem koneckonců místní, ne?“
„Co? Aha. Ne, skvělé je něco jiného. Oni tu už kdysi byli, dokážou přistát na Zemi. Víš, co to znamená? Můžou tě vzít zpátky, když nemůžu já. Ostatně, jejich císař mi dluží laskavost. Jo, je to tak! Donno, pojedeš domů!“
„To mě chceš strčit do rakety k nějakým ufounům? Tobě asi přeskočilo!“
„Nejsou to ufouni! Vypadají jako ty nebo já…teda skoro. Nesežerou tě, neboj. Pevně se drž!“
„Já vím, že nesežerou. Ale stejně…“
„Všechno dobře dopadne, uvidíš.“
„Říká ten, co nechal vybuchnout Vesuv,“ zamumlala Donna.
 
O chvíli později přistáli uvnitř maldovarské lodi.
Nepozorovaně, jak si Doktor myslel, neboť když vyšel ven, nebyla TARDIS obklíčena obřími štíry, pověstnou ochrankou vesmírných obchodníků, ale stála v pohodě uprostřed skladiště přecpaného nejrůznějším zbožím. Krom něj a Donny tam nebylo živáčka. Stejně ale ukryl modrou budku před cizíma očima jednovteřinovým časovým posunem.
Vyšli do dlouhé chodby, lemované spoustou dveří. Některé byly odemčené, a Donna si neodpustila cestou alespoň nakukovat dovnitř. Všude bylo jako po vymření. A pak ji cosi zaujalo…cosi povědomého a kdesi vzadu v hlavě se jí rozsvítila červená kontrolka.
„Doktore…“
„Teď ne!“ máchl netrpělivě rukou, protože z jedné z těch místností právě kdosi vyšel.

„Zdravím! Já jsem Doktor a tohle Donna,“ nasadil Pán času svůj nejzářivější úsměv.
Se stisknutými rty to, pravda, byla celkem fuška, ale jinak to nešlo. Odhalené zuby se na Maldovaru odjakživa pokládaly za známku agrese.
Jenže už nestihl varovat Donnu, která se naopak rozzářila jako měsíček v úplňku. Stál před ní totiž muž jejích snů – štíhlý a zároveň svalnatý, s kávovou pletí a oním zvláštním půvabem, který příroda propůjčuje pouze mulatům.
„Koukni na něj!“ zašeptala. „To je ale fešák!“
Doktor se nemusel koukat, aby věděl, co dotyčnému naopak chybí – modrá tvář a několik párů panožek. O třetím oku na zátylku mohl jen spekulovat, protože „mulat“ stál čelem k nim.
 „Je to android, Donno, ne Maldovaran,“ syknul.
„A to vadí?“
„Mně by teda vadilo zamilovat se do androida.“
„Kdo tu mluví o zamilování? A vůbec, hleď si svého, vesmířane! Vždyť ty ani nevíš, co je to láska.“
To by ses divila, pomyslel si hořce Doktor, a v té chvíli „mulat“ promluvil.
 
„Vítám vás na palubě Severní hvězdy, milí cestovatelé. Já jsem Án-drjú a budu vaším průvodcem. Následujte mě, prosím.“
Pokud šlo o Donnu, ta by majitele eroticky zastřeného hlasu následovala klidně až do pekla. Výstražné světýlko v její hlavě zablikalo a pohaslo.
Doktor už tak důvěřivý nebyl. Android s lidským jménem a vytvořený podle lidských měřítek krásy budil podezření. Ale možná ho obchodníci jen chtějí použít jako prostředníka při jednání s pozemšťany. A pak si náhle uvědomil, že se s názvem té vesmírné lodi už jednou setkal.
„Stará dobrá Severní hvězda!“ zahlaholil. „ Ta už musí hezky dlouho přesluhovat, co? Ještě pořád patří těm siamským dvojčatům…jak oni se jenom jmenovali? Už vím – Cas a Pol…“
Án-drjú nezaváhal ani zlomek sekundy.  „Jistě, pane. Ale pánové Cas a Pol teď odpočívají. Oznámím váš příchod, jistě se s vámi budou chtít co nejdříve setkat.“
To nepochybně, řekl si v duchu Doktor, pokud tu ovšem máte stroj na zhmotňování právě vymyšlených bytostí.

Android je opustil v místnosti zařízené v minimalistickém stylu pouze dvěma sedátky a oknem s výhledem do vesmírné temnoty.
„ Brzy se vrátím. Chovejte se, prosím, jako doma.“
„Fajn. Takže – ty, Donno, se tu pohodlně usaď a hlavně nikam nechoď. Já se zatím trochu porozhlédnu kolem.“
„Jdu s tebou.“
„Ne. Tentokrát ne. Hezky tu počkej na Án-drjúa. Kdybych nebyl zpátky včas, trošku ho zabav. Spoléhám na tebe a tvůj šarm.“
Vidina tête-à-tête s pohledným mulatem vzala Donně námitky z úst. „Tak dobře. A nemusíš spěchat. I když moc pohodlné to teda není,“ konstatovala rozmrzele na adresu té divné židle, ale Doktor ji už neslyšel. Počkal, až androidova záda zmizí za rohem a začal systematicky prohledávat jednu místnost za druhou. Chvíli trvalo, než se dostal do obrovské haly, na jejímž prahu zůstal překvapeně stát.
 
Volně tu levitovala snad stovka jednomístných plavidel ve tvaru vosy, jejíž zadeček tvořila pevně uchycená zet-neutronová nálož. Jenže jakkoliv byly zbraně tím nejlukrativnějším zbožím, Maldovarané s nimi nikdy neobchodovali. Takže buď někdo z nich porušil vlastní etický kodex anebo…
Anebo je správně, pomyslel si. Teď ještě zjistit, kdo to má na svědomí… Zarazil se. Ne, já už nic nesmím zjišťovat, ničemu zabraňovat, do ničeho se vměšovat. Já jen popadnu Donnu a zmizíme odsud – a Zemi necháme na pospas těm…ať už jsou, kdo jsou, moje věc už to není, přesvědčoval sám sebe, ale z místa se nehnul.
Nohy jakoby mu zdřevěněly, zatímco hlavou letěla jedna teorie za druhou. Zvyk je prostě železná košile.
Náhle zachvění podlahy ho probralo. Severní hvězda se dala do pohybu.
Pak ucítil v zádech něčí pohled.
Léta Páně 2015, dne 10.8. věnováno autorem Tessa
Share
  
19.8.2015 | 15:23    Tessa

Asi jo, ono se mu čas od času stejská po všech společnících, kteří (tedy hlavně které) kdy prošli TARDIS. Ale moc si to nepřipouští, jinak by se musel zbláznit.
Díky, že jsi se zastavila (pokud jde o sci-fení, budu i nadále průběžně k službámÚsměv)
19.8.2015 | 1:33    Doremifa

...po Sáře se Doktorovi nestejská?
Bezvadně jsem si zase zasci-fila. Kuju.
12.8.2015 | 9:28    Kendy

Netuším taky, ačkoliv s jistotou vím, že historikem nejsem :)
11.8.2015 | 13:23    Tessa

Každý má svoje "doma". Pro Donnu je to Země, pro Doktora Gallifrey a pro křesťana nebe. Ale fakt nedokážu najít nějakého společného jmenovatele těchto tří faktů.
Snad jen - Doktor na otázky neodpovídá, on je klade. Bohu je klademe my - a on rovněž neodpovídá (nebo ne tak, jak jsme my lidé zvyklí komunikovat mezi sebou).
11.8.2015 | 11:48    Tessa

Kendy, jsem ráda, že ti časoprostorový skener funguje bezchybně. Jankovitá navigace je totiž vždycky předehra k problémům....
 
Mimochodem, s tím Vesuvem je to pravda (viz díl Ohně Pompejí), jak dobře víme my fanoušci a jak netuší historiciÚsměv
 
Tož vzhůru na palubu Severní hvězdy dotáhnout tuhle epizodu ke konci...
11.8.2015 | 9:34    JC senior

Všichni jednou opustíme Zemi. Znamená to, že se nemáme kam vrátit? A chceme se vůbec vracet? Otázky na které neodpoví žádný Doktor, ale skutečný Pán času, který nepotřebuje žádná technická "kouzla" protože On je začátek i konec.
*
10.8.2015 | 23:33    Kendy

Můj skener úspěšně dokončil kalibraci i načítání dat nutných pro správnou orientaci v čase a prostoru.
 
Jo abych nezapomněl, Vesuv mě rozesmál.
 
10.8.2015 | 13:47    Tessa

Nejsem vedruvzdorná, naopak. Ale mám klimatizovanej šuplík a z něj jsem to vytáhla. Klidně se vrať, kdy chceš, tohle je "vánoční" kousek, tož třeba tě trochu ochladíÚsměv
10.8.2015 | 13:41    Sendy

Sakra,  Tess, ty jsi snad vedruvzdorná! Já z horka skoro ani nečtu. Ty píšeš jak ďábel. Takže se vrátím někdy v noci, až teploměr klesne k dvacítce a můj mozek se zase (snad) probudí k nějaké činnosti.