Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Rozsudek - část 2.

Pomalu se otočil.
V chodbě stálo nějaké stvoření, vysoké asi metr padesát, jednolitě černé jako antracit. Jen tvář – pokud by se dal tváří nazvat ovál na přední straně hlavy – mělo sněhově bílou a v ní symetricky rozmístěné čtyři oči. I jejich výraz byl symetrický  - zatímco dvě levé zíraly pobaveně, z těch pravých čišela ostražitost. Tři páry končetin odkazovaly toho tvora spíš do říše hmyzu, ale Doktor věděl, koho má před sebou.

„Ty jsi Hun,“ vydechl překvapeně. „Kde se tu bereš? Tvá rasa přece žije na opačném konci vesmíru. Snažíte se zotročit všechny, které máte ve svém dosahu, jenže ten není moc velký, protože vaše technologie neumožňují intergalaktické lety…“
„Teď už ano,“ přerušil ho Hun typickým skřípavým hlasem.
„Bohužel ano. Ukradli jste Maldovaranům Severní hvězdu, která umí jako všecky jejich lodě cestovat červími dírami. A navíc má v paměti všecky planety, u kterých se kdy zastavila. Kolik jste jich už zničili?“
„Hodně, Doktore. Ta, které říkáte Země, bude jen jednou z mnoha. Cvičný cíl pro mladé bojovníky.“
„To nesmíte! Podle Stínového prohlášení nelze planety páté úrovně sklízet, ani používat jako líhně, zásobárny náhradních orgánů nebo cvičné cíle. A Země je planetou páté úrovně, takže…“
„Takže co? Kdo nám v tom zabrání? Ty?“
„Jistě. Já. Tedy mohl bych…čistě teoreticky…“
„Ovšem – čistě prakticky - jediné, co můžeš dělat, je přihlížet.“ Tvor zachřestil výběžky na prostřední končetině a chodba za ním se zaplnila desítkami dalších Hunů.
„Ustup, Doktore!“

Poslechl a přitiskl se zády ke stěně. Pochodovali kolem něj a nasedali do svých bitevníků, které poslušně klesly dolů.
Doktor nahmátl v kapse sonický šroubovák. Zemi zachránit nemůže, ale kůži sobě i své společnici ano. Stačí vyslat nouzový signál a TARDIS se kolem něj zhmotní, pak naberou Donnu a...
Hun jakoby mu četl myšlenky.
„Tvá přítelkyně je už na cestě k Zemi. Přesně tak, jak si to přála. Trošku proti tomu spěchu sice protestovala, ale přítomnost Án-drjúa jí jistě plně vynahradí to, že tě opustila bez rozloučení. Zdá se, že si našeho služebního droida mimořádně oblíbila,“ uchechtl se.
Doktorovi se na moment zastavila obě srdce. Proč ji jenom nechal samotnou?
„Chci s ní mluvit! Hned!... Tedy, jestli je to ještě možné,“ dodal sklesle.
„Zatím je,“ kývl Hun. „Výsadkový modul letí před námi jako návnada. Počkáme, až bude v dosahu pozemských protivzdušných sil, které ho pochopitelně sestřelí, a pak naši piloti zaútočí. Poté, co vyřadíme obranu, dostanou planetu na hraní kadeti. Můžeš to sledovat v přímém přenosu. Pojď, vezmeme tě někam, kde budeš mít mnohem lepší výhled.“
Vzápětí Doktorovy paže stisklo několik černých klepet. Nebránil se, nechal se strážnými vléci na velitelský můstek, doufaje, že jeho hubatá společnice je pořád ještě naživu.

„Spojte mě s modulem,“ zavelel Hun.
„Donno!“ vykřikl Doktor, sotvaže se objevila na obrazovce.
„Doktore! Tak ráda tě ještě vidím! Koukej, letím domů! Stalo se to přesně, jak jsi předpověděl. Jsi nejlepší, vážně. Děkuju moc!“
„Nemáš za co,“ neúspěšně se pokusil o úsměv. Neušlo jí to.
„Ale no tak, nebuď smutný! Já vím, nestihli jsme se ani rozloučit, ale Án-drjú pořád cosi mlel o startovacím okně, že se otevírá nebo co, znáš mě, já těmhle věcem vůbec nerozumím, ale slíbil, že mi bude dělat doprovod a že se mnou zůstane až do konce života. Není to prima?“
„To jistě je. No, rád jsem s tebou cestoval. Bylas úžasná.“
„Ale prosím tě, jsem jenom obyčejná holka z Cheswicku. To já musím poděkovat tobě, ukázals mi tolik neuvěřitelných věcí, ale víš…“
„Vím. Bylo mi ctí, Donno Nobleová.“
Ještě se uvidíme, dodal v duchu. Nenechám tě v maléru, ať už mě to stojí cokoliv.

Stačil mu jediný pohled na kontrolní panel, aby věděl, že než se k ní s TARDIS dostane, výsadkový modul překročí zapovězenou hranici, ale bylo mu to jedno. Aspoň ona musí přežít. V zamyšlení málem přeslechl její další slova.
„Dávej na sebe pozor, Doktore! Já vím, že ti tam nic nehrozí, ale přece jen, chtěla jsem ti to říct, na té lodi je…“ Vtom vypadl zvuk.
„Co se děje?“ obrátil se Doktor na Huna.
„Nic. Drobná závada. Už je to v pořádku.“
„… stejné jako měli Hathové, pamatuješ?“ pokračovala Donna. „ Ale třeba to nic neznamená. Tak se měj!“
Hathové? Co je sem plete? A pak mu to došlo. Na palubě Severní hvězdy je klonovací zařízení -  a Hunové k němu mají přístup!
„Sbohem, Donno.“
Obrazovka potemněla. Všechno potemnělo.
V nebezpečí už nebyla jen Donna a Země, ale celý vesmír. Protože Hunové se teď můžou replikovat do nekonečna. Zaplaví galaxii, červími dírami proniknou do těch dalších a všude budou rozsévat zkázu.
A já jsem bezmocný…Nedokážu je zastavit. I když – jedno řešení by tu bylo. Přesněji řečeno – jediné. Promiň, Donno.

Doktorovy rty zkřivil sarkastický úsměšek.
„Konečně je ta husa pryč!“ ušklíbl se. „Nebyla to moje přítelkyně, ve skutečnosti se na mě nalepila a byla k zbláznění otravná. Dík, že jste mě jí zbavili. Fakt si to vychutnám, až uvidím, jak se rozletí na milion kousků!“
Čtyři Hunovy oči, tentokrát ve vzájemné shodě, vyzařovaly nedůvěru.
„Co tak najednou? Vy lidi jste divná rasa. Napřed spolu jednáte laskavě, skládáte si komplimenty, a pak se chcete dívat, jak ten druhý umírá.“
„Jo, lidi prostě takoví jsou. Zrazují se, intrikují, navzájem si podrážejí nohy. Jenže já nejsem člověk, ale Pán času. Ano, Pán času, klidně si to ověř, a vážně si myslím, že prokážete službu všem rasám, když Zemi vymažete z hvězdné mapy. Jinak se ty pozemské vši rozlezou časem do každého koutu vesmíru.“
„Pán času?“
V Hunově ruce se objevila malá krabička. Skenovací paprsek přelétl Doktorovu postavu od hlavy k patě.
„Hm, mluvíš pravdu.“
„Já vždycky mluvím pravdu. A jen tak pro zajímavost -  vím o jednom zařízení, v němž pozemšťané testují antigravitronové štíty. Mimochodem mnohem dokonalejší než má Severní hvězda. Ta laboratoř se kvůli lepší simulaci kosmických podmínek nachází na oběžné dráze. Nepochybuji, že vy byste ji dokázali využít.“
„A jak by lidé přišli k takové technologii?“
Doktor pokrčil rameny. „Planeta páté úrovně. Tam už se dá najít cokoliv. Ale když ji chcete roztřískat na kusy, vaše věc.“
Hun chvíli přemýšlel.
„Dobře. Přiblížíme se tedy k Zemi, přitáhneme laboratoř z orbity, a pak dokončíme misi. Motory na plný tah! Otevřít silo! Aktivovat meziplanetární tahač! Připravit letouny!“

Severní hvězda nabrala rychlost. Z venkovních skenerů zmizel Měsíc a nahradila ho stále se zvětšující modrá planeta. A výsadkový modul - drobounký bod směřující do její atmosféry. Hun, zaujatý vidinou získání antigravitronové technologie, mu už nevěnoval pozornost.
Zato Doktor na něj upřeně zíral, zuby sevřené, zaťaté pěsti v kapsách saka. Čtverný úder jeho srdcí mu duněl v hlavě jako válečné bubny.
Vsadil všechno na jednu kartu. Jestli to nevyjde…
Z maldovaranské lodi odstartoval tahač - obrovitý stříbrný krab, a za ním hejno bitevníků.
Země se o překot blížila. Osud vesmíru visel na vlásku.
A pak začal sonický šroubovák v Doktorově pravičce zuřivě vibrovat.

Současně se všemi prostorami Severní hvězdy rozječela siréna.
„Toto je policejní zásah! Okamžitě zastavte a vzdejte se nebo bude použito donucovacích prostředků ve shodě se Stínovým prohlášením!“
„Co to má znamenat?? Jak nás našli??“ vykřikl Hun - a pak zahlédl spokojený úsměv na tváři svého zajatce. „To ty!“
„To já,“ přitakal bezelstně Doktor a vzápětí se skácel k zemi zasažen omračovacím paprskem.
Na můstek vpochodovala judoonská zásahová jednotka. Její velitel sice vypadal jako těžkopádný nosorožec, ale reflexy měl rychlejší než blesk. Okamžitě si uvědomil, že tento evidentně zaskočený Hun patří kvůli vraždě a krádeži kosmické lodi mezi deset nejhledanějších bytostí, a použil paralyzér podruhé, tentokrát se smrtícím účinkem..
Současně vylétly z judoonského korábu, který v těsné blízkosti sledoval Severní hvězdu, samonaváděcí vlečné sítě a posbíraly do jediného všecka plavidla mířící k Zemi.
 
Když se Doktor probral, zjistil, že se jeho nejhorší obavy naplnily.
Ležel na podlaze Bouřkové cely, podivně otupělý a prázdný. TARDIS stála na chodbě, jen kousek od něj a přece nedosažitelná, oddělená temporálními mřížemi. Byly neviditelné, ale on věděl, že tam jsou, cítil je. Odsud se už nedostane, leda nohama napřed.
Namáhavě se posadil. V hlavě měl ticho, dunění zmizelo.
Takže to vážně udělali. Vzali mu všecko, co činilo jeho život smysluplným. Ale co čekal, milost nebo snad díky, že zachránil svět i vesmír? Řeknou, že to bylo jen další vměšování a bude vinen v dalším bodě obžaloby. Má před sebou jen nekonečné živoření. A Donna? Neodvažoval se pomyslet. Beznaděj ho zaplavila jako přílivová vlna.
 A vtom ji uviděl.

Kostku – ne velkou, o hraně tak patnáct centimetrů, průsvitnou až na jednu stěnu, která byla přeškrtnutá modrým pruhem.
Visela ve vzduchu vedle  TARDIS a mírně se pohupovala. Protřel si oči, ale byla tam pořád. A pak zabušila na dveře – pět rychlých úderů a tři s vteřinovou prodlevou.
Další obsílka? To snad ne! Ale nakonec…co se mi ještě může stát horšího? Vyskočil na nohy. „Hledáš Doktora? Tady jsem!“
Kostka obletěla modrou budku a pak se zastavila před vchodem do Bouřkové cely. Temporální mříž byla neprostupná nejen pro Pány času, ale i pro jejich výtvory. Kdokoliv jiný jí mohl projít bez problému.
V té chvíli mu došlo, že ho ještě nezbavili timelordské podstaty. Pořád cítí přítomnost mříží, pořád je tedy Pánem času, pořád zbývá naděje.
„Identifikuj se!“ vyzvala ho úředním hlasem kostka.
„Jsem Pán času známý jako Doktor, cestující v TARDIS typu 40.“
Krátce se zablesklo. „Identifikace potvrzena. Zásilka se rozbaluje…“  
 
S úžasem pak naslouchal větám o zrušení zvláštního dodatku… zejména pak soudního zákazu o přiblížení se k planetě Zemi, a to na základě jistých důkazů z budoucnosti, zaprotokolovaných Gour‘ hrou‘ noumem, velitelem judoonské zásahové jednotky, s přihlédnutím k podílu obžalovaného Doktora na zadržení zvláště nebezpečného zločince…

Tak to bychom měli, pomyslel si. Rasa Pánů času už dávno zmizela kdesi v hlubinách universa, ale jejich úřední šiml pořád ještě vesele řehtá. Protentokrát to Doktorovi ale vůbec nevadilo.
V ohybu chodby se objevil judoonský policista. Zastavil se před Bouřkovou celou a pomocí anachronického klíče odemkl mříž.
„Jsi propuštěn,“ zamručel.
„Vážně? A co ona?“ ukázal Doktor na TARDIS.
„Taky. Sbal si svou loď a vypadněte odsud.“
„Zdvořilosti tě na akademii teda nenaučili, čekal bych aspoň omluvu nebo tak, za nezákonné zadržení, uvěznění, případně…“
„Vypadni,“ zamručel Judoon výhružně.
„Dobře, zapomeň na mě. Jako bych tu nikdy nebyl…“ Doktor láskyplně pohladil modré dřevo své nejvěrnější společnice, luskl prsty…a strnul.
To, co zaslechl…obě srdce mu poskočila v náhlé arytmii.
 
Zpoza rohu se vynořila Donna, nešetrně postrkovaná dvěma Judoony.
„Nesahejte na mě!“ vřískala. „Nic jsem neprovedla, tak do mě laskavě přestaňte dloubat, vy nosorožčí trdla!“
Díky blízkosti překladatelského okruhu TARDIS mluvila nejčistší judoonštinou, v níž ale chyběl ten správný ekvivalent pro výraz nosorožčí trdla. Naštěstí, protože jinak by nejspíš vyfasovala pár elektrických šoků. 
Když uviděla Doktora, rozběhla se k němu a pevně ho objala, až zalapal po dechu.
„Myslela jsem, že už se nesetkáme!“
„To já taky. Je mi líto, že ti to nevyšlo, však víš, s Án-drjúem.“
„Ani mi ho nepřipomínej,“ prskla Donna. „Když nás chytli do té sítě, představ si, že otevřel přechodovou komoru a vyskočil! Málem mě to vycuclo ven taky…“
„Tak tos měla vážně štěstí.“
„To si piš. Co bude teď?“
„Co kdybych tě vzal domů?“
„Jako doopravdy? Ale počkej - ten soudní zákaz…nesmíš přece na Zemi!“
„Teď už můžu kamkoliv. Tak jdeme?“
„Nemusíme spěchat. Letošní Vánoce jsou beztak pryč.“
„Zapomínáš, že mám stroj času. Přistaneme na Štědrý den ráno, zvládneš koupit i dárky.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.„Počkám si na ten příští. Máma asi byla naštvaná, ale děda mě chápe. Vždycky říká: Donno…“
„Přestaňte tu už konečně vrkat a zmizte, než vás nechám popravit za maření úředního výkonu!“ Judoonskému veliteli zjevně došla trpělivost.
„Rozkaz, admirále!“ Doktor uličnicky zasalutoval a vtáhnul Donnu do TARDIS.
„Kamže jsme to měli původně namířeno?“
„Planeta fontánových hor?“
„Správně. Takže – allons-y!“
 
TARDIS vklouzla do časového víru a tříprstá orchidej si spokojeně začala prozpěvovat.
 
Léta Páně 2015, dne 11.8. věnováno autorem Tessa
Share
  
14.8.2015 | 22:52    Kendy

Neznám, proto jsem se musel prvním dílem krapet protápat, viz můj komentář. Ale myslím, že jsem se nakonec docela chytil. 
14.8.2015 | 16:40    Tessa

To mě těší. Díky. (A pokud neznáš seriál, pak mě to potěšilo dvojnásobně Úsměv)
14.8.2015 | 8:08    Kendy

Tak jsem dnes přelouskl druhou část a dobrý. Bavilo mě to.
11.8.2015 | 19:33    Tessa

To mám radost, Hesiono. Děkuju.
11.8.2015 | 15:54    Hesiona

Pěkně se mi četlo, Tesso :)
11.8.2015 | 13:16    Tessa

Těžko.
Dík za vpuštění.
11.8.2015 | 12:06    JC senior

Dramatickou situace uklidňuje zpěv tříprsté orchideje.
Bude líp??