Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Benson
povídka z gamblerského prostředí

Možná bylo všechno špatně už od počátku, ale já nic nezpozoroval. Čert ví, v jakých spirálách obíhají myšlenky a do jakých ok se dostanou. Který spouštěč, pulsující v krvi, odstartuje vášeň po náhodách se dvěma definitivními konci: buď a nebo. Co jsem snadno vycítil u ostatních, nebyl jsem schopen odhalit u sebe.
To ráno jsem vstal před svítáním. Dávalo mi to iluzi náskoku a to mě uklidnilo.   
Kuchyňské hodiny se zastavily těsně po půlnoci. Budu muset koupit novou baterii.
 
Monika ještě spala. Ve spánku je krásná a vypadá nezáludně. Často se dívám na spící Moniku, ale nikdy ne déle než přiměřený okamžik. Jakýsi neurčitý pocit mi diktuje, abych i v takové chvíli svůj cit dávkoval, nedával ze sebe příliš. „Vztah musí být remíza, i když ten druhý o tobě zrovna neví“, prohodil kdysi Miloš. 
 
„Takže pro změnu do Švédska?“ ptala se Monika se zalepenýma očima.
„Už jsem tam dlouho nebyl, naposledy před týdnem.“
„Tak Miloše pozdravuj!“
„Uppsala, Uppsala, ďáblu jsem se upsala“ prozpěvovala si Klára v dětském pokoji.
„Co to zpíváš, odkud jsi to vzala?“ zamířil jsem tím směrem.
„To jsem složila pro Tebe, hezky se to rýmuje...“
„Já vím, jsi moc nadaná,“ pohladil jsem ji po vlasech. Co taky říct sedmileté holce, o které si každý myslí, že je moje dcera. Popravdě řečeno já jsem ji za svou dceru považoval už dávno.
„Ale příště prosím méně depresivně!“ 
Vtiskl jsem polibek na její krabatící se čelo.
„Jů a přivezeš mi zase medvídka?“
„A moc tam nedivoč!“ zaznělo z ložnice.  
„Pochopitelně!“ odpověděl jsem s pocitem plné vytíženosti.
   
Linka do Uppsaly měla vzlétnout podle časového plánu. Seděl jsem v odbavovací hale a koukal na reklamní panely. „Nesni svůj život, žij svůj sen!“ tuhle větu říkával i Miloš. Jeho poslední zpráva byla v podobném duchu, i když kryptograficky zašifrovaná. Už v dětství jsme každému písmenu abecedy přiřadili číselné kódy a dodnes si je pamatujeme. „Benson je ideove podchyceny, politika muze zacit.“
 
Najížděli jsme na vzdálený konec vzletové plochy. Vzpomněl jsem si na čtyři roky strávené s Monikou. Moje gamblerská minulost ji kupodivu neodradila, dluhy jsem rychle splácel a žádné další se neobjevily. Zbývalo půl roku a budu zcela oddlužený. Pak se vezmeme. Slíbil jsem jí to. Jen jedno mi po celou dobu kladla na srdce: „Jestli na to ještě někdy šáhneš, je konec!“ Vím, že by to udělala. V důležitých věcech uměla být zásadová. Konečně jsme se odlepili od země. Kdesi pod námi byla mizející Praha. Monika s Klárkou a Miloš v ní zůstávali.
 
V době globálního propojení je zeměpisná vzdálenost relativní pojem. V reálném čase je možné komunikovat s kýmkoliv na druhém konci planety. Je to výhoda, ale pro někoho i paranoia. Jistý asijský gang ovlivňoval třetiligové zápasy v Česku a výhry se realizovaly v Číně. Trvalo hrozně dlouho, než se na to přišlo. Být s někým na dálku propojen znamená mít strach, že vás monitoruje někdo cizí.
 
Byli jsme proto maximálně obezřetní. Mezi jednotlivými výhrami jsme dodržovali časový odstup. Maximálně jednou za dva roky a dost! A částky, které jsme takto získávali, nebyly přemrštěné. Nijak jsme nevyšilovali. Půl mega byl strop, a výš jsme nikdy nešli. „Aby něco zbylo po výplatě na pivko.“ Ono totiž život v osobním bankrotu není žádné terno. Mezi sebou jsme se znali jen okrajově. Já a Miloš jsme se znali s Gothardem, koho dalšího znal Gothard, nebylo důležité. Ani Miloše jsem se na podrobnosti nevyptával.
 
Kdyby něco prasklo, tak jsem toho opravdu moc nevěděl. A mimochodem: tohle už nebyl hazard, ale „ideově podchycené tutovky“, které nemají s gamblerstvím nic společného. Miloš dokázal tuto myšlenku rozebírat u piva donekonečna, mě však spíše, než jeho vše ospravedlňující ideologie, zajímala výše čistého zisku.
 
Letištní hala v Uppsale se od té Ruzyňské moc nelišila. Alespoň co se reklamních ploch týče. Podrážděně jsem mávnul na taxíka, abych se dostal k nejbližší internetové kavárně. Akovka na tři podmáznuté zápasy. Celkový kurz deset ku jedné. První dva zápasy už byly odfajfkované, zbýval poslední zápas v Keni. Ten právě probíhal: stav po prvním poločase 1:0. Takhle by to mohlo i skončit, a kdyby ne, máme tam toho Bensona. Posichruje nám to vlastňákem. Začal jsem listovat v mobilním seznamu, abych překontroloval kontakty. Samozřejmě to nebylo nutné, ale nervy začínaly pracovat.
 
Objednal jsem si kávu a snažil si vybavit místo, kde jsme se minulý týden všichni tři - já, Miloš a Gothard - setkali. S Gothardem jsme vychodili základku. Později se s celou rodinou někam vytratil, a o pár let později se sám znovu objevil. V té době už měl jen švédské občanství, ale češtinu ovládal pořád skvěle. Gothard byla přezdívka. Už si nevzpomínám, jak k ní tenkrát přišel. Na základce měl přezdívku každý. Já s Milošem jsme byli „Johnny“ a „Henry“, stejně jako hlavní postavy z filmu Podraz.     
 
Způsob, jakým jsme před týdnem tady v Uppsale postupovali, byl stejný jako v minulosti. Na internetu jsme si založili sázkařské účty. Gothard obstaral dvě občanky se švédskými jmény a dvěma podobiznami. Na pobočce jsme účty aktivovali a přidali k nim čísla bankovních kont na zasílání výher. Bůhví, kdo byl jejich majitelem, ale určitě nevedla přímo ke Gothardovi.  
Hesla pro vstup do sázkařských účtů byla v tomto okamžiku pouze „naše“.
Gothard prozradil tři tutovky. Vsadili jsme si a vrátili se domů. Jakmile se blížila výhra, jeden z nás letěl zpátky do Švédska. Tam mu Gothard v hotovosti předal polovinu zisku, výměnou za odtajněná hesla. Ověřil si je přes mobil a od tohoto okamžiku patřily virtuální účty s reálnými penězi pouze jemu. S Milošem jsme se střídali ve vyzvedávání hotovosti. Před dvěma roky letěl on, teď byla řada na mně. „Nedávej mu hesla dřív, než si přepočítáš bankovky,“ zdůraznil mi před odletem. „A nezapomeň, že kurz eura se každou chvíli mění!“
 
Surfoval jsem po stránkách s nabídkou zájezdů k moři, zadal do vyhledávače horoskop na dnešní den a znovu se vrátil k tabulce zápasů s aktuálním skóre. V duchu jsem popoháněl čas, který zbýval do konce. Běžela sedmdesátá minuta. Naskakující červené cifry, informující o změnách stavu jednotlivých utkání, mi rozhašovaly žaludek naplněný kávou. Měl jsem pocit, že vnímám každé rozemleté zrnko. V osmdesáté druhé minutě mi zapípala sms-ka. „Johne, problem, zjistim, pak zavolam! Milos“. Měli jsme s Milošem dohodu, že si budeme psát zprávy jenom v nejnutnějších případech. Vše mi docvaklo ve chvíli, když jsem opětovně zvedl zrak na stránku s on-line výsledky. Stav byl vyrovnaný. „1:1“. Ta druhá jednička tam možná naskočila už před několika minutami, ale já jí v tom nepřehledném množství zápasů zpozoroval až teď. To by znamenalo totální kolaps. Nevěřícně jsem koukal na monitor. Noha pod stolem vibrovala, dlaně mi zvlhly studeným potem. Jako bych byl prašivý a ze všech stran označen křiklavým nápisem: PORAŽEN! Anebo: SELHAL JSEM!  Rozhlédl jsem se po kavárně: pulsovala dál svým životem a nikdo si mě nevšímal.
 
Stav utkání se už nezměnil. Dlouho jsem pak ještě tupě zíral na obrazovku jako omámený morfiem, než jsem se dokázal zvednout a zaplatit. Vyšel jsem na ulici jak zpráskaný pes. Nechápal jsem to. Bylo to přece tutovka! Co se kčertu stalo?! 
 
Nějakou dobu jsem se bezcílně brouzdal podél místní řeky. Mísil se ve mně vztek s pocitem viny. Vztek nabýval na intenzitě, blížil se záchvatu zuřivosti. Naštěstí jsem byl v cizím městě plném neznámých lidí. Konečně zadrnčel mobil.             
 
„Johne, posralo se to, náš kůň, Benson, měl zranění, přetržený kolenní vaz nebo tak něco. Odnášeli ho na nosítkách. Zápas pro něj skončil ještě před poločasem. Neměli jsme tam už nikoho, kdo by to moh´ nějak ovlivnit. Gothard mi to volal před chvíli. Ta vyrovnávačka byla taky docela nečekaná… Lidský faktor…Všechno je v pi..“
„Ksakru Miloši, to je průser! Abych mohl vsadit, vzal jsem ty prachy z účtu svoji dcery! Monika jí je tam střádala celá léta. Celých padesát litrů!“
„Nevěděl jsem, že máš dceru?“
„Do prdele, Miloši, to je teď snad úplně jedno, vole!“
„Johne, klid, mohlo to dopadnout hůře. Tys v tom nechal padesát litrů, ale já v tom utopil půlku míče!“
„Děláš si ze mě prdel, kurva! Miloši, řekli jsme si přece jasně, že nebereme výhry nad stanovený limit!“
„Já vím, Johne, dyť já vím, rozdělil bych se s Tebou, dyť víš…“
„Kurva!“
„Ksakru!“
„Kurva!“
„Kurva!“
Těžko říct, kdo z nás típnul hovor jako prvý, ale to teď bylo jedno.
 
Uppsalské ulice pomalu šedly a noční podniky ožívaly. Na jednom z prostranství stálo pianino. Kdosi na něj úspěšně preludoval, dav přihlížejících mu tleskal. Bylo to stejné jako v Praze – ta piana na ulicích. Ještě nedávno jsem Klárce přehrával Bellinu ukolébavku, její milovanou skladbu ze Stmívání. Teď se stmívalo doopravdy. Vzpomínám si, jak byla šťastná, když jsem jí slíbil, že ji to naučím. Stejně jako jsem slíbil medvídka… Za rozsvícenými okny určitě žili podobní lidé jako u nás doma, kde na mě čekali. A doposud mi věřili.
 
Měl jsem peníze akorát na zpáteční letenku, ale už ne na dalšího taxíka.           
S takovým nezdarem jsem jaksi nepočítal. Nevím, kolik uplynulo hodin, než jsem se dokodrcal zpátky na letiště. Do odletu zbývalo ještě moře času, a tak jsem korzoval po obvodu letištní haly a v prostorách k tomu určených si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Přílety, odlety, cizinci všech možných národností a tři vykouřené krabičky během jediného odpoledne.
V jednu chvíli jsem se snažil dovolat Gothardovi, ale měl vypnutý přístroj. Nepřekvapovalo mě to. Na co bych se ho vlastně ptal? Ujistil se, že je opravdu po všem? Seřval bych ho jako svini u koryta, když za to nemohl?
 
Seděl jsem v odletové hale, když zazvonil mobil. Podle vyzvánění bylo jasné, že je to Monika.
 
„Zlato, promiň, nevolala bych, ale jsem toho všeho plná… Slyšíš mě?“
Namísto odpovědi jsem zamručel.
„Volal mi strýc, víš, jak jsem ti o něm vyprávěla, co žije v Americe.“ Monika se na chvíli odmlčela, aby nabrala dech.
„Nemá žádné dědice, spoustu peněz věnoval charitě a mně by chtěl vystrojit svatbu, takovou pořádnou, někde na zámku. Je to jeho poslední velké přání, dozvěděl se o tobě, o nás, že se chceme vzít. A taky nám zaplatí svatební cestu. Udělá mu to obrovskou radost, jako malou holčičku mě měl hrozně rád. Slyšíš mě, zlato? Doslova mě prosil, abych to přijala…
Jo, potkala jsem Milošovu sousedku. Prý viděla, jak ho zatýká policie. Stalo se něco? On s tebou dneska neletěl?“
Monika nečekala na moji odpověď a pokračovala vzrušeně dál.
„Jsem tak šťastná, chápeš to? Budeme mít svatbu jako z Melancholie…“
„Ty možná ano, já už ne!“ řekl jsem a zavěsil.
 
Několik minut jsem ještě zamačkával Moničinu opakovanou snahu se mi dovolat, než jsem s mobilem definitivně třísknul o zem. Rozpadl se na několik desítek menších kousků. Jeden z úlomků dolétl až pod přepravníkový pás odbavovací přepážky.
Na reklamním panelu se objevil světelný nápis Benson & Hedges - kvalitní značka cigaret. Ten jeho odlesk tak hnusně atakoval oči, a mně bylo jasné, že jsem dohrál.
Léta Páně 2015, dne 27.8. věnováno autorem intuista
Share
  
17.9.2015 | 19:41    intuista

Díky Špáďo!! I když všeho moc škodí....mám na mysli ten adrenalin při sázení. Pohoda
17.9.2015 | 7:51    Špáďa

Dobrej kousek nejen pro milovníky sazkařskýho adrenalinu.
30.8.2015 | 19:01    Doremifa

...ano, početla jsem si a bavila jsem se asi tak od první třetiny textu - pak to právě nabralo spád a průšvihový průšvih, jakož i následný děj, se mi jevil autentický a dobře zprostředkovaný. 
Fajn!
28.8.2015 | 18:07    Hesiona

Rozhodně dobré, poutavé a napínavé čtení. Těším se na další :)
28.8.2015 | 9:09    Kendy

Díky za vysvětlení. Rád si od tebe přečtu něco dalšího.
27.8.2015 | 23:41    j@newe

mne se to libilo... pises dobre
27.8.2015 | 22:48    intuista

livebet - díky, jsem rád, že jsem jakž takž zaujal.
Kendy: Měl jsem celý koncept v hlavě a největší problém pro mě představovalo, "jak to napsat"....takže koncept byl hotový už na začátku, když jsem přesně věděl, co bude následovat. Spoilery jsem tím pádem jsem vymýšlel za pochodu... Na jeden zátah to ale napsat nešlo - psal jsem to dohromady možná 8 dnů.....která se ale protáhly na 40 - jelikož ne vždy se mi chtělo psát...;o) Jsem rád, že zaujala!!!
27.8.2015 | 22:24    Kendy

Tvá povídka mě bavila, oceňuji především zdařilou dějovou dynamiku v závěru. Nemohl jsem si pomoct, ale jakmile se objevila přezdívka Gothard, okamžitě mi naskočilo, že ten chlápek k ní musel přijít v Hořicích. :-)

Mám jen jeden dotaz. Měl jsi celý ten koncept podrobně v hlavě a napsal to na jeden zátah, nebo ten úvod vznikal, respektive byl vylepšován až zpětně? Já jen, že jsem tu úvodní skládačku pochopil až při druhém čtení, při prvním jsem trochu tápal. Třeba je to jen můj problém, ale zajímám se o to kvůli tomu, že já se při psaní prózy občas vracím a tvořím ty nápadné spoilery (Kuchyňské hodiny se zastavily těsně po půlnoci…. Uppsala, Uppsala ďáblu jsem se upsala…)až zpětně. Nevím tedy, jestli je to správně, když je čtenář nemusí pochopit. No možná se v tom moc nimrám, ale fakt by mě zajímalo, jak to dělají ostatní.
 
27.8.2015 | 22:02    livebet

no, do Chandlera to má jěště hodně daleko (ale přečti si ho, je to jeden ze dvou nebo tří, co psali "detektivky" a byla to skutečná literaturaÚsměv) Povídky na lit. servrech lidi obecně moc nečtou nebo spíš nedočítaj, takovej je můj dojem. Ale tohle špatný nebylo, vcelku ti to píše a máš pojem, jak se má psát i o čem psát To. že jsem to přečet dvakrát, je pro mě dostatečnej dúkaz.
27.8.2015 | 21:14    intuista

Děkuji...Stydím Jsem rád, že to systém konečně vzal....nějak to pořád nešlo odeslat. Na Raymonda Chandlera a Phila Marlowa se teprve musím mrknout.....znám je jenom podle jmen.
27.8.2015 | 21:10    Tessa

Svět gamblerů, sázkařů, internetových machinací i podvodů je mi naprosto cizí, přesto mě do něj poutavě napsaná povídka aspoň na chvíli hladce vtáhla. "Ich forma" a jistá úspornost vyprávění mi trochu připomněly Raymonda Chandlera. Phil Marlowe svoje počínání glosoval podobným způsobem.
Líbilo se mi to.