Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Suď mě, jestli chceš...
Toto je fanfikce zaslaná do literární soutěže Rassilonův brk. Téma: Jsem dobrý muž? - což je otázka, kterou si občas Doktor klade, když se musí rozhodovat mezi dvěma zly. Jak sám říká: Občas nemůžeš zvolit správně. Ale zvolit musíš...
 
TARDIS se vznášela v hlubokém vesmíru a podřimovala.

Doktor seděl v křesle, na klíně otevřený kušmárský lexikon, ale nečetl. Marně se pavoučí písmenka hemžila na řádcích a snaživě měnila barvu (a tím i obsah textu z naučného na lehce erotický), on je nevnímal.
Zíral do prázdna a neprobral ho ani zánik blízké galaxie, který vykouzlil v prostoru neonovou kaskádu. Nuda je strašná věc, to ví každý člověk. A co teprve nuda Pána času, který může všecko (no, skoro všecko) a neví, co by, protože všecko už někdy zažil.

„Jsem moc starý,“ řekl zničehonic do ticha. „Možná bych měl jít.“
TARDIS se na protest dvakrát zakymácela. Už delší čas se Doktor toulal sám, jako by čekal na něco neodvratného, a den za dnem ztrácel své obvyklé nadšení, empatii i chuť pomáhat někomu z maléru. Před hodinou sice odklonil z kolizního kursu asteroid, mířící na Londýn, ale jen proto, že si chtěl ve Starbucks dát kávu v klidu a ne rozmetaný na kusy.
 
„Jo, možná bys měl,“ozvalo se náhle.
Doktor se vyklonil z křesla a mírně znechucen zíral na cosi, co vypadalo jako hybrid pudla a zahradního trpaslíka.
Dřív by ho určitě znepokojilo, že něco takového dokázalo obejít bezpečnostní protokoly a dostat se dovnitř, letargie mu však otupila smysly. Teď ho spíš zaujalo, že v místě, kde mají živé bytosti (tedy ty humanoidní) oči, nos a ústa, neměl onen tvor nic, jen tmu, zčeřenou jako vlnky na rybníku.
 I mírné znechucení je ovšem lepší než nuda, a tak obě Doktorova srdce začala bušit o něco rychleji.
„Co jsi zač?“ zeptal se.
„Osud,“ pravil pidižvík důstojně.
„Jestli takhle vypadá Osud, není divu, že si mu nikdo nemůže přijít na jméno.“
„Jsem Osud Země, a ty bys měl vážně jít, nechceš-li vidět, jak tvá milovaná planeta udělá bum a prásk a bude takříkajíc v čudu a zapomenuta na věky věkův amen. Chybí už jen jeden, dva, tři, čtyři…“ na dotvrzení svých slov čtyřikrát dupnul.
Doktor se otřásl. Od chvíle, kdy se dozvěděl, že čtyři údery předznamenají jeho smrt, neměl tohle číslo rád. Přesto se mírné znechucení začalo měnit ve zvědavost. 

„Čtyři co?“
„Zásahy do osudu Země. Vždycky jsem to byl já, nehmotný a všudypřítomný, kdo určoval, co bude - než ses mi do toho začal plést! Už jsi mé verdikty změnil šestadevadesátkrát! Tobě je to asi fuk, ale pokaždé, když překopeš dějiny, stanu se já naštvanější, hmotnější a reálnější. A tak jsem si řekl – stokrát a dost! Až budu mít kompletní i tvář, smrsknu se do jediného, ničím nezměřitelného bodu - a celá Země se mnou. Finito, the end, konečná.“
„Nesmysl. Takhle fyzikální zákony nefungují.“
„Já mám své vlastní zákony! Vsadíš se?“
„Ne. Nevsázím se od té doby, co jsem v jednom baru na Beta Amoxilis prohrál svou oblíbenou šálu.“
„A když ti řeknu, že Země bude zároveň vymazána i z časového kontinua? Tví milí společníci a ještě milejší společnice se nikdy nenarodí, nepotkají tě a neprožijí s tebou všechna ta úžasná dobrodružství. Jim to samozřejmě bude fuk, ale ty přijdeš o všechny vzpomínky na všechny své životy spjaté se Zemí. “
„I tak. Je to nesmysl.“ Doktor zaklapl lexikon, který uraženě zavřeštěl. „Dej si odchod, skřete, mám práci.“
„To bych se divil. No, jak chceš,“ pokrčil trpaslík rameny a byl fuč.

Jenže když o pár GČJ (gallifreyských časových jednotek) později zabránil Doktor dalšímu sontaranskému útoku na Zemi, objevil se Osud znova. Uvelebil se na konzoli a posměšně mrkal jedním okem (tím, které posledně ještě neměl), dokud ho Doktorův výhružný pohled nepřiměl zmizet.

Poté, co Doktor úspěšně rozmluvil invaznímu komandu Aquarijců úmysl přeměny světového oceánu ze 71% zemského povrchu na rovných sto, a nasměroval je do neobydlené soustavy Hydrargus, aby tam mohli založit své vodní líhně, navštívil skřet TARDIS opět.
„Vidím, že sis moje varování nevzal k srdci,“ řekl… a opravdu viděl.  Fungl nový pár jeho očí (levé bylo, pravda, o pár pátků starší) Doktora přece jen malinko zviklal. Přesto vetřelce odpálkoval: „Já mám dvě srdce. Jedno varování jim nestačí.“

Brzy nato vzala TARDIS Doktora do 43. století, aby se stal vyjednavačem ve sporu mezi Pány z Rowe a Vévody z Aracainu.
Obě rasy považovaly Zemi za své léno a hrozily, že ji radši vhodí do černé díry, než by se jí vzdaly. Mírová konference se konala přímo v modré budce a stala se majstrštykem Doktorovy diplomacie, byť přitom musel použít několik nefér psychohmatů. Když znepřátelené strany nakonec svorně odsvištěly stejnou červí dírou, doopravdy si oddechl. Ne na dlouho.
„Máš tu puch jako v Galaxy baru ve tři ráno,“ řekl Osud a pochlubil se nosem cyranovských rozměrů. Doktora rázem přešla dobrá nálada.
„Doufal jsem, že tě už neuvidím.“
„Doufáš správně. Ještě jednou zasáhneš – a neuvidíš už nic.“
„Blufuješ, že ano?“
„Myslíš?“ Osud mu oplácel upřený pohled bez jediného mrknutí.
Doktor znejistěl. Nesnášel, když musel dělat kompromisy, ale teď mu nic jiného nezbývalo. Osud opravdu nevypadal, že jen tak žertuje. „A když ti slíbím, že se odteď zdržím veškerého vměšování a že budu jen zvenčí pozorovat, jak to dělala moje rasa odjakživa?“
„Odpovím, že akorát blázen by věřil tvým slibům.“
„Přísahám! Jen, pokud by Země… však víš… rád bych zachránil své přátele.“
„Dobrej pokus o zadní vrátka, ale máš smůlu, timelorde. Stá intervence do běhu dějin právě začala.“
„Jak to?! Já přece nic nedělám! Do ničeho se nepletu! Stojím tady,TARDIS visí nad orbitou a neví o nás živá duše!“
„Řekl jsem – stokrát a dost! Mně je jedno, jestli ty nebo někdo jinej. Mně už trpělivost došla.“
„Poslyš, dej mi šanci! Změním to, co chce někdo změnit, zase zpátky. Nebo ještě líp - zabráním tomu. Nestane se to. To je fér nabídka, ne?“
„Fér nabídka? Od Pána času?“ Osud se zachechtal a znělo to, jako když šlápnete kočce na hlavu.

Nastalo ticho.
Zírali na sebe a Doktor cítil, jak se ho zmocňuje panika. Užuž sahal do kapsy pro sonický šroubovák (i když netušil, jak ho použít, aby se Osud nažral a planeta zůstala celá), když vtom skřet dodal: „Dobře, abys teda neřekl…“
Poklepal na konzoli a TARDIS otevřela na stěně časoprostorové okno.
Nějaký muž tam právě upevňoval na zápěstí drobné dívky přístroj, který se nápadně podobal manipulátoru časového víru. Byla to divná dvojice – on v dokonale padnoucím obleku, ona v plášti a lněné kytlici.
„Kde jsme a kdy?“ zeptal se Doktor.
„Konec 21. století. Wales, pár mil od Cardiffu. Tajná laboratoř. Tak tajná, že o ní neví nejen žádná vláda, ale ani žádné výzvědné služby.“
„A co Torchwood?“
„Ten už dvacet let neexistuje.“
„Aha. Ale co s tím chtějí dělat? Vždyť je to polotovar.  Pro pohyb v prostoru nebude fungovat. Jen v čase a ne moc daleko, sotva pár století.“
„Copak to pro změnu historie nestačí?“ opáčil Osud a vypařil se.
„Připravena?“ zeptal se muž.
„Ano, pane.
„Zahajuji operaci Stream!“
Ten hlas!  Odkud ho jen znám? pomyslel si Doktor.
„Tři, dva, jedna, start!“ a dívka zmizela. Současně se zavřelo i okno a vzduchem se prohnal štiplavý vír zbytkové energie.
„Tak to bychom měli,“ povzdechl si Doktor.

                                                       ***
Celý den hustě pršelo. Kráčela s hlavou skloněnou, další zmoklá myš v hloučku, vlekoucím se krajinou.
„Nesmíš se lišit na první, ani na druhý pohled. Za žádnou cenu nevzbudit podezření,“ kladl jí na srdce Arni.
Nelišila se. Nikdo tady neměl takové znalosti, aby zjistil, že její plášť, vyrobený pomocí nanotechnologie, pouze vypadá jako vlněný, že je nejen hřejivý a nepromokavý, ale taky antibakteriální, nehořlavý a neprůstřelný pro kulky jakékoliv ráže (ne, že by právě to poslední bylo ve 13. století zapotřebí). Že chlebové kůrky v jejím vaku obsahují ve skutečnosti tolik živin a energie, že by to stačilo dřevorubci na týden, a voda v čutoře je vodou jen podle chuti a vzhledu. Kamufláž byla dokonalá.

„Ať se děje cokoliv, ty musíš být v dokonalé kondici. Nesmíš to zvorat, jinak…“
„Jo, já vím.“ Tohle slýchala vždycky. Ještě nikdy nic nezvorala. Proto si ji taky vybral. Do svých pětadvaceti byla Leia už lecčím, nejdéle pak agentkou nejmenované organizace. Ale ještě nikdy nezabila člověka.
„Už jsi s tím otravná, vážně. Prostě jen dokončíš, co ten před tebou nestihl. Taková drobná, ale zásadní finalizace,“ vrčel Arni, kdykoliv to zmínila.
Jen šílenec nazve „finalizací“, když do zraněného chlapa naperete dávku masožravého streptokoka a pak si hodinu, dvě počkáte, než se změní v hromádku nekrotické tkáně, pomyslela si. Je to vražda. I dnes  - natož před osmi sty lety. Arni bezpochyby šílenec je. A vizionář. V jeho případě mezi tím není rozdíl. A ze mě udělá první cestovatelku časem. Za to stojí i zabít.

„Tak si to shrňme - podle  starých kronik byl 23. října 1298 lord Edwin pobodán během mše v opatství Abergavenny. Pachatel, který údajně do kláštera přišel týž den spolu se skupinou poutníků z Cardiffu, nestihl utéct. Chytli a při výslechu ubili k smrti. Zraněného Edwina se ujali mniši a podařilo se jim ho vyléčit. A přesně tomu ty zabráníš. Protože jinak by se rok nato oženil a…“
„..a dál už to známe,“ kývla, před očima rodokmen počínající Edwinem a završený jménem současného diktátora. Ten napřed genocidou zdecimoval vlastní národ a nejbližší sousedy, a pak natáhl ruce po zbytku planety.
Svět stál na pokraji globální války. Nápad použít časovou teleportaci a změnit minulost byl stejně šílený jako doba, v níž jsme žili. „V čase můžeš cestovat, ne, že ne,“ tvrdil Arni. „ Však uvidíš.“
Šel za realizací Projektu Stream jako buldok, nepřipouštěl žádné pochyby ani diskusi.
 „Proč třinácté století?“ zeptala se hned na začátku. „Nestačilo by třeba odstranit jeho babičku? Nebo dědu? Jít tak hluboko je zbytečně složité a riskantní.“
„Právě proto to vyjde. Ledaže bys selhala ty sama,“ dodal a oči mu zaplály zeleným ohněm. Tehdy si poprvé (a zdaleka ne naposled) uvědomila, že se ho vlastně bojí.

Takže teď šlapala v lijáku, a snažila se být nenápadná.
Začátek vyšel dobře.
Vortex mashine, Arniho vynález, ji přenesl k hospodě U dvou vran, kde se chystali nocovat poutníci, směřující do Abergavenny.
Když požádala jejich šéfa, ryšavého Baldura, zda se může připojit, jen přikývl a natáhl ruku. Sevřel v  hrsti jejích pár měďáků… a pak ji náhle vzal za bradu a přitáhl k sobě. „Taková pěkná holka,“ zašeptal s křivým úsměvem, „může přece všecky ty peníze ušetřit. Zahřej mi v noci lůžko a máš je zpátky, co ty na to?“
Ve vteřině jí do dlaně vklouzl bojový nůž. Jeho špičku významně přitiskla na Baldurův rozkrok a úsměv opětovala: „Takový silný chlap by přece nerad běhal po světě bez své mužné ozdoby. Dotkni se mě, a do smrti budeš čurat vsedě, co ty na to?“
Vztekle ji pustil a couvl. Udělala si nepřítele. Školácká chyba. Teď musí být dvojnásob opatrná.
Čekala, že v noci o něco pokusí, ale jediné, co se  na ni vrhlo, bylo hejno hladových blech.

Ráno vstali do deště, který je pak provázel celý den, a neustával ani teď, kdy už se zase smrákalo. Není divu, že cesta probíhala v zasmušilém mlčení. Nevadilo jí to, alespoň nemusela odpovídat na ničí otázky. Držela se co nejdál od Baldura, ukrytá mezi ženami, které tvořily v hloučku poutníků většinu. Do cíle zbývalo už jen pár mil, ale v té slotě se zdála každá z nich bez konce.„Nevíš, kdy tam budeme?“ zeptala se jednoho z mužů ozbrojeného doprovodu.
Nevrle odpověděl: „Brzo. Za chvíli sejdeme k řece. Opatství leží tak půl míle za mostem.“
Opravdu, záhy přišlo prudké klesání a les ustoupil trávě. Z šera zněl hukot řeky. Možná až příliš silně. Když došli na břeh, ani ji nepřekvapilo, že chybí nejdůležitější položka z onoho výčtu. Most.

To zaskočilo i Baldura, ale jen na chvíli. Řeka se prý dá přejít ještě v jednom místě, kus proti proudu, jen do kláštera to na noc už nestihnou.  
O dvě hodiny a čtyři míle později si Leia vyzkoušela, jaké to je plížit se v naprosté tmě přes chatrnou lávku, jíž cloumá zdivočelá voda. Byl skoro zázrak, že se dostali všichni na druhý břeh bez úhony.
Baldur je zavedl ke skalnímu převisu, pod nímž bylo relativně sucho, ale Leia se zabalila do pláště a schoulila se o pár metrů dál u paty dubu. Spala jako zajíc, trhaně a se smysly zbystřenými, takže ji to, co se nad ránem objevilo mezi stromy, rázem probralo. Sáhla po noži a tiše se vydala v ústrety něčemu, co by ve třináctém století opravdu nečekala. Světlu baterky.

                                                    ***
„Mám já tohle zapotřebí?“ vrčel Doktor, když potřetí zakopl o zlomyslný kořen, a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Zdálo se, že zlomyslnými kořeny se les přímo hemží. Když k tomu připočetl déšť a tmu jako v ranci, musel připustit, že zažil už lepší noci, než byla tahle.
Strávil hodiny pátráním po té dívce a cíli její cesty časem. Nakonec ji TARDIS zaměřila… a pak ho vysadila tady, uprostřed ničeho… a poraď si, jak umíš, Pane času. Hlavně sebou hoď, protože odpočet zániku Země už běží. Nakonec sebou hodil akorát do bláta, což mu náladu nezlepšilo.
Právě když se rozhodl, že se vrátí do TARDIS, převlékne a počká na ráno (protože kdo by chtěl měnit dějiny právě teď, uprostřed noci a plískanice), ucítil pod žebry, těsně u páteře, špičku něčeho velice ostrého.

„Zahoď tu baterku a žádné prudké pohyby!“ sykl tichý hlas. Poslechl. Svítilna zapadla do podrostu, odkud vyplašila myš. „Co jsi zač a co tu děláš?“
 „Jsem Doktor a hledám…“ došlo mu, že ten hlas patří dívce, „jenom si tady tak hledám. Hele, nemohla bys tu zbraň dát pryč? Aby třeba někdo omylem nepřišel k úrazu.“
„Doktor čeho?“
„ Prostě Doktor. A rád mluvím s lidmi tváří v tvář, tedy pokud s tím nemáš problém.“
„Ani v nejmenším.“ Bleskově se shýbla, popadla baterku a posvítila mu do obličeje.
„Tak jsem to nemyslel!“ zakryl si oslněné oči.
Využila toho a pozorně si ho prohlédla. Proužkovaný oblek, košile, kravata, tenisky (?)
„Nová móda? To, co máš na sobě…“
„Jo. Kosmická. Poslyš, co kdybys mi přestala svítit do očí? Musíme si promluvit.“
„My dva? A proč?“ Sklonila světlo dolů.
„Protože se chystáš udělat něco, co změní historii.“
„Vážně?“
„Vážně. Něco, já nevím, možná jen nějakou drobnost, která následně ovlivní budoucnost.“
„Dobrý nápad! Co třeba tě zabít…?“
„Já nejsem důležitý. Ale co třeba - zabít někoho jiného?“
„A dost! Koukej se vrátit tam, odkud jsi přišel, nebo…!“
„Ty to nechápeš. Tvůj čin nezasáhne budoucnost, ale přítomnost! A to hned! Země zanikne, všechno bude zničeno…“
„Konec světa? Fakt? A budu slavná?“ ignorovala naléhavost v jeho hlase.
„Myslím, že si to nestihneš užít…“

Vtom zapraskalo kousek od nich křoví. Vylezl z něj Baldur, v ruce sekyru.
„Co se to tu děje?“
Oči se mu zúžily, když spatřil divně oděného cizince  a světlo, které nepocházelo z ohně, leda by byl ďábelský.
„Kdo to je?“
Ten zmetek mě sledoval! blesklo Leie hlavou.
„On?“ zasmála se. „Jen takový šašek… že?“
„Ano, jistě. Šašek, jsem šašek,“ Doktor hbitě vytáhl z jedné kapsy sonický šroubovák, z druhé jablko a začal jimi žonglovat. „Vidíš, neškodný…“
Baldur fascinován sledoval zářící modrou špičku soniku. Chvilku trvalo, než mu to došlo.
„Jseš ve spolku se satanem! Takové my upalujeme!“ a vrhl se na Doktora.
Leia reagovala okamžitě. Než udělal třetí krok, ležel ryšavec v bezvědomí na zemi.
„A je to. Až se probere, namluvím mu, že zakopl a upadl. Doufám, že si to nebude pamatovat.“
„Radši se pojistíme,“ Doktor namířil sonik na Baldurovu hlavu. „To mu vymaže z paměti posledních pět minut.“
Leia zvážněla. „Kdo jsi doopravdy?“
„Doktor, Pán času z planety Gallifrey. A hodlám ti zabránit v tom, co máš vykonat.“
„Když nevíš, o co jde, jak to chceš udělat?“
„Netuším. Ale já něco vymyslím. Tohle bych si, s dovolením, zase vzal,“ sebral jí baterku. „Ještě se uvidíme.“

                                                       ***
Ten noční zážitek ji rozhodil. Baldur si nic nepamatoval, což přičetla otřesu mozku, ale ona ano. Do detailu. 
Zatímco se poutníci mlhou vlekli k bráně opatství, přemýšlela, nakolik to komplikuje situaci. Že tu narazí na někoho z jiné doby, případně z jiné planety, v plánu nebylo. A že ji bude chtít vyšachovat ze hry, teprve ne. Pán času znělo spíš jako internetový nick než název cizí rasy, a navíc - proč by se nějaký emzák staral zrovna o Zemi? Nedávalo to smysl.

V kostele si Leia našla výhodné místo v uličce vedoucí k oltáři. Edwin měl dorazit každou chvíli. Prostor se plnil mnichy i poutníky, ale muž, který si říkal Doktor, mezi nimi nebyl.
Rozezněl se zvon a zároveň vstoupil lord se svou družinou. Prošel kolem ní - a pak se to stalo.
 Z lavice o tři řady před Leiou vyběhl muž v kutně benediktina, dvakrát blýskla čepel a Edwin padl k zemi. Strhl se povyk.
Leia vystartovala dopředu, v dlani ampulku plnou bakterií. Prodrala se ke zraněnému, poklekla, chytla ho za paži a… ucítila na pravém zápěstí ocelový stisk. „Nedělej to.“
Střihla pohledem přes rameno a setkala se s tmavýma očima, hledícíma zpod mnišské kápě. „Nedělej to,“ opakoval šeptem Doktor.
„Já musím!“
„Ne takhle. Vyřeším to jinak, slibuju.“
„Jak bys mohl? Nevíš, co je v sázce!“
„Právě, že vím…“
„To je on, zadržte ho!“ zazněl pánovitý hlas.

Leia vzhlédla a zkoprněla. Stál tam Arni, oděný jako šlechtic, a ukazoval přímo na Doktora. „Chopte se ho! Napadl lorda Edwina!“
„To není pravda!“ vykřikla. „Byl to …“ vstala a rozhlédla se po tmavých hábitech okolo. Který z nich? Netušila. Pachatel si nemohl vybrat lepší mimikry.
Dva ozbrojenci mezitím popadli Doktora a táhli ho ven. Nebránil se, jen křikl: „Utíkej!“
Já? Proč? A neříkal snad Arni, že máme jen jeden přístroj a jednu šanci? Tak, kde se tu sakra najednou vzal?
 „Arni?“
Lapl Leiu za ruku a strhl jí ze zápěstí vortex mashine. „Ji taky! Je s ním spolčená!“
Vrhli se na ni, spoutali jí ruce, naštěstí nijak pevně, jak si uvědomila, a vyvlekli před kostel, kde už stál svázaný Doktor. Neprotestoval, zato nespouštěl oči z Arniho.
. „Do krypty s nimi! Tam počkají na smrt!“

Krypta byla plná kostí a lebek. Arni nechal přinést louče, pak vykázal všechny ven a zamkl. S rukama na prsou a zjevným uspokojením si prohlížel zajatce.
„Arni, vysvětlíš mi…“ začala Leia.
„Sklapni nebo tě vlastnoručně uškrtím!“
„Nejmenuje se Arni,“ řekl Doktor a pohlédl na svou společnici, „ale Master, a moc rád ubližuje lidem, protože ví, že tak ublíží i mně. Že mě to nenapadlo hned – projekt Stream… primitivní přesmyčka.“
„Primitivní, avšak účinné, že, Doktore? Hm, vypadáš dobře - když jsem tě viděl naposled, byls legrační prďola v kloboučku a s parapletem v ruce.“
„Vážně? Nepamatuju se.“
„To chápu.“
„ A nechceš na oplátku vědět, jak jsem naposled viděl já tebe?“
„Jak?“
„Mrtvého. Odmítls regenerovat, když tě zastřelila vlastní manželka. Sám jsem tě podle gallifreyského zvyku spálil na hranici, takže mě poněkud překvapuje, že tě tu potkávám.“
Leia zaraženě mlčela. Netušila, oč tu běží, zato věděla jistě, že ji Arni, pardon Master, podrazil. To mu nedaruje, jen co se zbaví těch zatracených pout.

„Doktore, Doktore, tolik let a pořád ses nic nenaučil. To, cos údajně zažil, se nikdy nestane. Změna programu. Drobná úprava budoucnosti. Proč bych ti jinak chystal tuhle malou past, do které jsi nakráčel přesně, jak jsem předpokládal?I když - tys vlastně neměl na výběr…“
„Ne, neměl. Osud Země…“
„No jistě, Osud Země! Povedl se mi, co říkáš? Vystrašil tě? Dobře! Ani ti nedošlo, jak se mohl dostat do TARDIS? Ale ona poznala technologii Pánů času a pustila ho dovnitř,. Chytré, že? Apropó, TARDIS -  ta moje to už má za sebou, vezmu si tvou. Nevadí, že ne? A teď vzhůru do nového života! Věř mi, netoužím se oženit, natož umřít. Budu Vládcem vesmíru.“
„Tys byl vždycky skromný hoch.“
 Arnimu zeleně zaplály oči. „ A ze všeho nejdřív oddělám Zemi jako prašivého psa!“
„To těžko. Pořád jsem tu já.“
„Ó ano, zapomněl jsem. Jenže zbytek tvé existence čítá sotva pár vteřin. A až začneš regenerovat, zabiju tě zas.  Znova a znova - kolikrát bude třeba.“
Doktor zbledl. „Nedělej to. Zbyli jsme už jen my dva…“
„Omyl! Zbyl pouze jeden Pán času. Já!“
Z Masterovy dlaně vylétl blesk a Doktor se bez hlesu zhroutil, ve tváři výraz nevěřícného údivu.

Master přistoupil k nehybnému tělu: „Tak regeneruj! Nebudu tu stát věčnost! Dělej, slyšíš?“ a kopl do něj.
Leie nevěnoval jediný pohled. Chyba.
Švihla uvolněnou rukou, v níž pořád měla ampulku, tlakový uzávěr sykl a do ranky na Masterově krku se vevalil pluk hladových bakterií. Úder pěstí do ohryzku a složil se vedle Doktora. A pak se začaly dít věci.
Fascinovaně zírala, jak mu mizí maso z tváří a znovu se vrací, bobtná modrými puchýři a přitom žhne ohněm. A když ten zhasl, Arniho šaty začaly splihávat, jakoby se z nich tělo pomalu, ale jistě vypařovalo.

„Cos to provedla??“
Leia přelétla očima k Doktorovi, který se omámeně zvedal ze země. „Ty žiješ!“
„Jak vidíš. Jen mě omráčil. Ale cos udělala ty jemu?“
„Streptokok, původně určený pro Edwina.  Evidentně účinný i na Pány času - nebo co jste zač.“
„Zabilas ho!“
„A nelituju toho!“
„Tohle nechci nikdy slyšet, rozumíš?“ Doktor se sklonil nad tím, co bývalo Masterem, a z prstů mu začala sálat zlatistá zář regenerační energie. „Vydrž, pomůžu ti.“

Pak popadl vortex mashine, modře na něj bliknul a vtiskl ho Leie do ruky. „Vrať se domů… jakže se vlastně jmenuješ?“
„Leia.“
„Vrať se domů, Leio, a zkus něco rozumnějšího než zabíjet lidi. Jo, a tohle už znovu nebude fungovat, zablokoval jsem nevratně všecky spoje. Sbohem!“
„Počkej! Ale co bude s námi? Čeká nás globální válka!“
„Země to přežije. A vy lidi taky. Vy vždycky přežijete,“ a zmáčkl tlačítko a poslal ji pryč.
   
                                                    ***
TARDIS se vznášela v hlubokém vesmíru a podřimovala.

Doktor seděl v křesle, na klíně otevřený kušmárský lexikon, ale nečetl.
Pavoučí písmenka to už dávno vzdala a válela se v jednom chumlu na stránce, ale on je nevnímal. Ještě nikdy se necítil tak bezmocný jako teď, když na skeneru sledoval, jak nad modrou planetou vyrostl první atomový hřib.
Edwinův praprapotomek zaťal drápy do Země.

 „Mrzí mě to,“ zašeptal Doktor. „Snažím se vás bránit před hrozbami z vesmíru, ale před sebou samými vás ochránit nedokážu.“
Vydržel se dívat jen chvíli.
Pak zaklapl lexikon, vytáhl ze skříně mnišský hábit a nastavil souřadnice na 23. říjen 1298, Země, Wales, Abergavenny.

TARDIS nesouhlasně zakvílela.
„Občas nemůžeš zvolit správně,“ řekl. „Ale zvolit musíš. Suď mě, jestli chceš…“
 
 
                     -------------------------------------------------------
 
Na vysvětlenou: Master - Doktorův kamarád z dětství, později jeho nepřítel (úhlavní, jak s oblibou říká). Smyslem Masterova bytí je Doktora zabít nebo mu aspoň přes jeho přátele ublížit. Zásadně nectí pravidla, takže, přestože by měl být dávno mrtev, stále se vrací do Doktorova života jako bumerang. Časovou válku přežil Master jen díky tomu, že z ní dezertoval a při katastrofě na Gallifrey se nacházel na opačném konci vesmíru. On a Doktor jsou tedy jediní poslední Páni času.
 
Léta Páně 2015, dne 17.10. věnováno autorem Tessa
Share
  
21.10.2015 | 14:03    Tessa

Chvalozpěvu netřeba. Ten potěší člověka, ale autora nikam příliš neposune. Kritiky je mi třeba Tytyty
Pokud jde o invenci, to víš, autoři fanfikcí nejsou svázani rozpočtemSmích, to se jim to pak vymýšlí...
Dík, že jsi četla. A neboj, počítám tak rok, dva, a bude mě bavit zase něco jiného...
19.10.2015 | 23:39    Sendy

Ejhle! Doktor! Tohohle znám, mám opakovat chvalozpěv? Tak jen trošku: tvoje doktorský povídky mi přijdou mnohem nápaditější než seriál. Chápu tvoje utrpení při krácení, ale tady jsem neměla pocit nadbytečnosti textu. Dobrá práce.
18.10.2015 | 18:11    Tessa

Je. Proto mě potěšil. Neznalost předlohy může být v pochopení trochu omezující, takže se snažím psát a v textu zároveň vysvětlovat,viz 23 (nebo kolik vlastně) dílů téhle fanfikce na LW.
Tahle povídka ale byla psána pro "whovianskou" soutěž a hodnocena  porotou znalou věci, takže tam jsem se soustředila spíš na dodržení zadání, než vysvětlování.
Mám radost, že jsi se zastavil, četl a dokonce, jak říkáš, měl tendenci vytvářet i vlastní verze toho, kam by se příběh mohl ubírat. Dík.
18.10.2015 | 17:53    livebet

to neznámStydím mrknu na to a zkonzultuju s kolegou scifimaniakem. Tady vidíš, že s tou neznalostí je můj komentář o to autentičnějšíÚsměv
18.10.2015 | 17:36    Tessa

Avízo jsem zapomněla.
18.10.2015 | 17:35    Tessa

Ano, má. Fanfikce vždycky vychází z nějakého díla, v tomto případě je to britský seriál Doctor Who (ve VB kultovní, běžící od r.1963). Používá termíny, postavy i prostředí z tohoto díla, ale vytváří si své vlastní příběhy. Takže Doctor Who - u nás to běželo pod názvem Pán času (ale jen série vysílané ve VB od r.2005).
Vznikl jako rodinný ( a trochu výchovný) seriál, ale v poslední době nastoluje i poměrně dost takových skoro filosofických otázek. Doktor už není mimozemšťan, který se někde objeví a podle vzoru "Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem" dá věci do pořádku. Docela zlidštěl, a v druhém plánu, pod hromadou scifi rekvizit, je to docela poučnej. příběh.
Právě sem dokoukala nejnovější epizodu, která trochu připomíná onen zmíněný pokus. Doktor se musel rozhodnout, zda nechá vyhladit vikingskou osadu, ve které se náhodou a ne zcela dobrovolně ocitl, jinými militantními mimozemšťany. Nerovný souboj moderní technologiie s meči a sekerami by skončil zkázou té vesnice, emzáci by ale odletěli s vědomím, že lidi jsou primitivní a pro ne dost důstojní protivníci, a planeta jako celek by dál byla v pohodě. Nebo, zda má Vikingům pomoct zvítězit a vyslat tím do vesmíru signál, že tu je rasa a planeta, o kterou stojí za to se servat ( a zničit ji, pochopitelně).
18.10.2015 | 17:23    livebet

cokoliv, měl jsem zato, že fanfikce má nějakou předlohu, ale možná se pletuÚsměv
 
18.10.2015 | 17:17    Tessa

Děkuju moc za obsáhlý komentář. Stručnější být už neumím - i tak jsem při škrtání ronila krvavé slzy...
Na jaký původní CO byla fanfikce napsaná? Měls na mysli téma nebo dílo?
18.10.2015 | 17:07    livebet

zajímavá, "pružná" povídka. První část se mi četla dobře, pak jsem měl kapku ambivalentní pocity ve střední pasáži, trochu se mi to rozběhlo do více směrú a začal si dosazovat "vlastní verze", což mi trochu vždy naruší kontinuitu čtení (jestli má tohle slovní spojení vůbec smyslDumám) teda jakože jsem se v poslední části vrátil zpět na koleje. Povídka je velice dobře profesionalně zvládnutá a navíc máš bezesporu invenci
starý, leckdy profláknutý témata , nahlížet vlastní původní magií. To dilema se táhne celou povídkou, ale podle mýho názoru anotace někdy škodí, protože apriori nutí čtenáře ten aspekt v textu hledat. V některých částech by nebyla větší stručnost na škodu, ale jak říkám, celkově nadprůměrnej text.
Taky jsem si při čtení vzpomněl na jeden pokus, kterej popisoval tuším Koukolík. Jede vlak řítí se na sto lidí připoutanejch ke kolejím a muž na mostě nad kolejema muže vlak odklonit na jinou kolej tím, že z mostu shodí na výhybku neznámého člověka, který stojí na mostě vedle něho. Jeden nebo sto? Do hry přichází ten fenomém osobní účasti (strčit do někoho je mnohem těřší volba než to udělat prostřednictvím nějaké páčky nebo tlačítka nebo podpisu na listině. Tohle má přesnej odbornej termín, na kterej si bohužel nevzpomínám, ale chci tím říct, že v tom je to jádro pudla. Politici směrujou smrtící vlaky na naše pouze podpisam a proto je to dilema až tak netrápí. A v tom je ta tragédie. Ale to už jsem došel někam asi jinam.
 Mimochodem, nějak jsem nerozlušlil, na jaký původní byla tahle fanfikce napsaná?
18.10.2015 | 14:58    Tessa

Bohunko, děkuju za komentář. Mám na Doktorových příbězích nejraději ty situace, kdy musí řešit nějaké morální dilema, přičemž jakékoliv rozhodnutí, které udělá, je vlastně špatné. Možná i proto se tenhle příběh psal skoro sám (bohužel jsem  následně zjistila, že hrubo překračuje povolený rozsah 21 000 znaků a musela jsem ho celý proškrtat. Bylo to peklo, ale na druhé straně bych sem zase musela dát na pokračováníSmích)
18.10.2015 | 14:48    Doremifa

...jak snadné je zničit Zemi. Lze jenom doufat, že má naše planete mocného příznivce, který to nedopustí. 
Zneklidňující, dobře vystavěný příběh, barvitě kolorovaný kreativními detaily.
18.10.2015 | 14:43    Tessa

Ještě k té tvé otázce: Lidstvo a zodpovědnost - to nejde dohromady, jak se dnes a denně přesvědčujeme. Dokud nezměníme žebříček priorit, odrovnáme se jako rasa dříve nebo později i bez atomových bomb.
 
Spíš jsem nechala na konci nezodpovězenou otázku, kterou si možná vnímavý čtenář položil takyí: Jestliže Doktor zabitím Edwina přepsal minulost, jaká byla budoucnost Země? Byla lepší nebo naopak pootevřel dveře jiným událostem, které by se jinak nestaly, a které přinesly lidstvu daleko horší utrpení a zkázu?
17.10.2015 | 22:13    Tessa

Dík za vpuštění. Uznávám, že fanfikce je prioritně určena spíš fanouškům, ale po předchozím vložení téměř 25 podobných příběhů jsem doufala, že ani pro čtenáře na Litwebu už Doktor není jen velkou neznámou.
Ano, jde o záchranu, ale není lhostejné čeho. Kupodivu i v reálném životě stojí občas člověk před podobnými morálními dilematy...
17.10.2015 | 21:52    JC senior

Příběh a ne krátký, mě zavádí někam, kde jsem nikdy nebyl, mezi osoby, které neznám, do dějů o kterých nevím zda kdy byly. Je záhadný? Ani ne, působí přirozeně, je neuvěřitelný? Děje se mnoho neuvěřitelných věcí. Je humanitně orientován? Ano, vždyť jde o záchranu a je lhostejné čeho...
*
A jestliže na začátku byla otázka, kterou si klade "lékař"civilizace, pak na konec přidám vlastní. Lze léčit budoucnost zásahem do minulosti, nebo raději odpovědnými činy současnosti?