Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Solemnium - Holčička
Projekt Váš příběh nebyl uložen k ledu. Byl pouze převeden do offline podoby a doznal značných změn a rozvoje. Kapitoly byly doplněny, přepracovány a více promotány. Nyní přichází ukázka - nedokončená kapitola holčička. Rád bych zjistil, zda po jejím přečtení pocítíte zájem znát pokračování :-)

„Maminko, proč se dnes neusmíváš?“

„Není mi moc dobře, květinko moje.“

„Ty jsi nemocná?“

„Ne… neboj se, drahoušku. To bude dobré.“

„Pomík už spinká?“ pohodila drobnou ručkou dívenka zachumlaná v peřinách v chudé, ale pevné postýlce. Její milující matka se ohlédla směrem, kterým v pološeru místnosti tušila druhou postel. Ta byla větší – chlapec v ní ležící a spokojeně oddechující byl o několik let starší než dívenka. Matka se spokojeně usmála. Poté se jí bledý obličej stáhl do bolestivé grimasy. To dívenka tisknoucí se v peřinách ke své oblíbené panence naštěstí nezpozorovala.

„Spinká,“ odvětila matka po chvíli přemáhání se nejklidnějším hlasem, jaký dokázala z bolestí staženého hrdla vydat, „a ty bys už měla také, Elleo.“
„A zazpíváš mi ukolébavku?“

„To víš, že zazpívám, drahoušku.“

Matka pohladila dívenku po dlouhých tmavých vlasech a zahleděla se do mihotavého plamene svíčky, stojící na nočním stolku. Tiše si odkašlala. V ústech pocítila chuť krve. Tichým hlasem počala zpívat:
 
„Spinkej, andílku můj drahý,
spinkej sladká holčičko.
Až otevřeš ráno očka,
bude svítit sluníčko!“
 
Hlas se jí rozechvěl. Suše polkla. Na podlahu neslyšně dopadla slza. Dívenka již naštěstí se zavřenými víčka mířila do říše snů. Matka pokračovala v ukolébavce. Chyběla ještě jedna sloka. Poslední:
 
„Maminka ti snídani dá
pak vyběhneš hrát si ven
budeš se smát na celý svět
přijde další krásný den.“
 
Těžce vstala a nejistým krokem vykročila ke dveřím. Ke dveřím, za nimiž čekal Pán času. Než však stiskla kliku, pohlédla naposledy na své milované děti.

„Dej jí svou lahvičku,“ zašeptal hlas zpoza dveří. Hlas pocházející z hlubin času a prostoru. Poslechla. Rozepla stříbrný řetízek a vložila lahvičku do dlaně své dcerky. Přes slzy viděla rozmazaně a záblesk světla, který vyšel z lahvičky po kontaktu s dívčinou dlaní byl jistě jen mámením. Zmatením smyslů nemocné ženy, která již nepatřila do tohoto světa. Znovu došla ke dveřím pokoje. Klopýtala. Bolest na hrudi sílila.

„Pojď,“ ozvalo se znovu z druhé strany dveří. Nebylo možno neuposlechnout. Stiskla kliku.
 
* * *
 
Elleu tentokrát neprobudilo sluníčko, nýbrž nepřirozený hluk odkudsi ze spodního sálu jejich domu. Byla stále hluboká tma. Dívenka byla zmatená – ještě nikdy se neprobudila uprostřed temnoty chladné noci. Rychle vší silou zavřela očka a snažila se znovu usnout. Hluk však sílil. Nedovolil jí spát. Posadila se na své postýlce. Cosi ji totiž tlačilo pod zády. Maminčina lahvička!

„Jistě jí spadla, když mne ukládala,“ pomyslela si dívenka a rozhodla se lahvičku mamince vrátit. A taky jí zajímalo, co je zdrojem toho podivného hluku od ze spodního sálu. Připomínal jí veselí hodokvasů, které čas od času její otec – městský kupec – pořádal pro své obchodní partnery. Rozlehlý dům stranou od města byl pro takováto veselí jako stvořený.

„Avšak od doby, co maminka poprvé omdlela, tatínek přestal podobné akce pořádat,“ převalovala myšlenku zmatená holčička v hlavě. Vylezla z postýlky. Zapla si řetízek kolem krku a rázně vykročila ke dveřím na chodbu. Vtom se ze spodu ozval dívčí výkřik, následován halasným a hrubým mužským smíchem. Cosi padlo na podlahu sálu. Elleu opustila kuráž a roztřásla se strachem. Něco tu nehrálo. Pokusila se vzbudit svého staršího brášku Pomka, avšak ten pouze zabručel , převalil se na druhý bok a spokojeně oddychoval dál. Bude tedy muset dolů sama. Kuráž se jí vrátila. Rázně otevřela dveře na chodbu a vykročila jistými krůčky ke schodům. Ve vzduchu byla podivná směsice pachů. Spálené maso, alkohol, kouř. Nemyté chlupy, shnilé maso a plíseň. Nemoci, bolest, smrt.

Kdyby se jí úlekem a strachem nesevřelo hrdlo, jistě by šíleně vykřikla. Kdyby jí šokem neztuhly všechny svaly těla, jistě by utekla zpět do své postýlky. Nedokázala však nic. Jako kamenná socha stála skryta ve stínu výklenku pod schody a s vyděšeným výrazem v očích sledovala příšerné výjevy v sále.

Na podlaze rudě hořely ohně. Ohromní svalnatí obři přikládali do těchto ohňů veškerým vybavením sálu. Sál byl zaplněn dýmem. Mezi plameny ohňů divoce poskakovaly nahé ženy s divými výrazy v mrtvolně bledých tvářích. Jejich těla zdobily děsivé obrazce a krvácející rány. Zacuchané vlasy jim divoce vlály. Spolu s ženami zde divoce tancovalo mnoho mužů. Mužů všech velikostí a barev pleti. Mužů bohatě oděných i zcela nahých. Mužů, jimž chyběly části těla, některým dokonce obličeje. Někteří měli hlavy koní, jiní prasat či psů. Hýkali, křičeli, rvali se a opíjeli se spolu se ženami. Vráželi do sebe nože. Občas některý z nich uklouzl po krví zalité podlaze a padl do plamenů. Ostatní mu nepomohli, ba právě naopak. Počali sem u smát, plivat na něj a bít ho. Ženy se postupně oddávaly podivným pohybům, které byly nevinné dívence dosud zcela cizí a nechutné. Muži se přidali k ženám. Brzy se celý sál svíjel v obrovském klubku těl.

Náhle odkudsi z plamenů vystoupil štíhlý muž ve sněhově bílém stříbrem zdobeném kabátci a stejně sněhobílých jezdeckých kalhotách. Dlouhé vlasy mu vlály podivným větrem, který náhle chladně zavanul sálem a roztrhal závoj dýmu.
„Slavíte, chásko? Slavte! Zvítězili jsme. Je naše! Přiveďte ji. Jen ji přivlečte, hrdou bojovnici. Silnou matku. Bohabojnou ženu! Vezmu si, co mi patří A pak si vemte vy, co patří vám!“ dav nestvůr se dal do krutého smíchu plného násilí, ponížení a bolesti. Elleiným tělem, dosud ztuhlým křečí, projel prudký záchvěv chladu. Na schodech na sebou zazněly kroky následované dopady taženého těla, bránícího se sestupu do sálu. Řinčení řetězů. Vzlykot vlečené. Ale vždyť…!

Srdce malé holčičky bušilo jako závod. Mozek v hlavě pálil a plíce se nadouvaly k prasknutí.

„Maminko, maminečko, co ti to provedli!“ křičela dívčina němá ústa. Zmučená žena, se z posledních sil bránila. Zmítala se tažena v řetězech, až jí prskaly krvavé strupy všude na těle. Tiše kvílela, v očích šílenství. Svalnatí obři ji dovlekli až před bílého muže, odstoupili do stran a napnuli tak obět v řetězech. Bílý se ďábelsky usmál. Dav po mase lačnících nestvůr utvořil kruh kolem oběti a svého pána. Ellea tak přišla o výhled, nedokázala však neslyšet rozhovor dvojice postav uvnitř kruhu.

„Kde ji máš?!“ zahřměl snad až příliš překvapeným hlasem Bílý. Byl si jist svým vítězstvím natolik, že jej pohled na holou ženinu šíji vyvedl z míry.

„V bezpečí,“ tiše odvětila žena. Následoval tupý úder a tlumený hekot bité. Dav zašuměl vzrušením.

„Znovu se ptám, kde je ta zatracená lahvička?!“ Ellea pocítila nenápadné teplo na své hrudi. Co to ti strašní tvorové provádějí její mamince? Kde je otec?!
Žena neodpovídala. Další tupý úder. Chichot divých žen. Žena mlčela. Teplo na Elleině hrudi narůstá.

„Nejsi mi k ničemu,“ pronesl tichým hlasem ortel Bílý muž. Dav slintajících oblud se vrhl na ženu. Křik a kvílení narůstaly. Bylo slyšet trhání, křupání, a nářek. Děsivější zvuk Ellea dosud neslyšela. Bílý poodstoupil a s neskutečnou slastí sledoval změť těl před sebou. Spokojeně založil ruce a poručil obrům přivléct ostatní obyvatele domu dolů do sálu. Křeč Elleiných svalů povolila. Zahlédla na krátký okamžil vytřeštěné a krví zalité oči své matky. Jejich pohledy se setkaly. Dál to již nebyla Ellea. To pouze její tělo konalo, nezávisle na umrtveném vědomí drobounké dívenky.

Její tělo vyskočilo ze svého úkrytu pod schody. Postavilo se přímo před obry, mířící ke schodům a její ústa pevným hlasem vykřikla:
„Tady jsme!“

Krvelačné bestie ustrnuly v úleku a pohlédly směrem, kde se nacházela drobná postava. Obři nejistě ustoupili o krok zpět. Elleina noha vykročila vpřed. S každým krokem jejího těla obři ustoupili o krok vzad. Spolu s nimi počali ustupovat i divé ženy a krvelační muži. Zanechaly znetvořené tělo ubohé ženy uprostřed sálu. Nemoci, utrpení a bolest se strachem třásly před postupujícím tělem drobné dívenky a ustrašeně se nyní choulily za zády svého Bílého pána. Dívčiny oči hleděly vzhůru do bezvýrazné tváře vysokého muže. Jejími ústy promlouval zástup stínů, které za svými zády nemohla spatřit.

„Nepatří ti. Patří jí. A ona patří nám.“

Bílý stál nehybně a mžikal očima po stíny zaplněném sále. Ústa mu vztekem cukala. Zatínal pěsti, nehty si drásal hřbety rukou. Pálení na dívčině hrudi ještě více zesílilo. Z lahvičky na stříbrném řetízku vyšlehl záblesk oslepujícího modrého světla. Okna explodovala. Stěny domu povolily a ten se zřítil. Z hor nad městem vyšlehly záblesky a celá zem se zalila lávou. Hvězdy explodovaly. Svět přestal existovat. Byla jen tma. Ticho a chlad.

Vystrašený otec seběhl poté, co zaslechl nešťastný výkřik své dcerky, dolů do tichem, tmou a smrtí naplněného sálu. V rychlosti a šoku se ani nestihl podivit tomu, že výkřik nevzbudil jeho ženu, kterou dlouho sužovala těžká nemoc plic… Ve středu hlavního sálu se choulila jeho dcerka Ellea. Slzy jí tekly proudem a tiše volala zpět svou maminku. Pomek dorazil v zápětí. Zůstal stát na schodech, třásl se. I on před krátkou chvílí prožil děsivou noční můru. I on věděl, že již nemá maminku. Zrak měl kalný. Hleděl na stíny poletující sálem. Nehty zatínal do dřevěného zábradlí. Tiše šeptal novou sloku písně:
 
„Spinkej, andílku náš drahý,
spinkej naše matičko.
Neotevřeš víc svá očka,
nevyjde již sluníčko…“
 
* * *
 
„Vítejte barone, vítejte!“

„Buď zdráv, krčmáři! Vyval sudy té nejlepší medoviny, kterou ukrýváš ve svých sklepích! A nanos na stoly jídla, že neuvidím své spoluhodovníky na druhé straně stolu!“

„Jak poroučíte, pane,“ prohodil nadšené drobný krčmář a rozvážným krokem vykročil ke schodům do sklepení. Litoval, že před několika dny vyhnal pomocníka. Dnes se pořádně nadře. Cinkot zlatých mincí, které počal rozšafný baron rozhazovat po pivnici, mu však dodal kuráže. Dnešní zisk bude stát za tu dřinu!

„… No a pak jsme je hnali! Přes kopce a údolí, přes severní lesy, až do bažin. Tam taky patřej, neřádi! Jak my jsme si to užívali, pánové! Byla krásná tahle bitva, protože byla poslední. Rozumíte? Je konec! Tohle panství se zas bude moct věnovat pokroku!“

Takto uvedl medovinou uvolněný baron jeden z mnoha přípitků onoho slavného večera v krčmě Na pěticestí. Před dvěma dny se vrátil z poslední bitvy vleklé války s Gorgony. Úspěch, který regijská armáda završila definitivním rozdrcením posledních gorgonských oddílů, se baron rozhodl oslavit s těmi, pro něž celé ty roky válčil – se svými poddanými. Sezval proto do největší krčmy svého panství všechny kupce, mistry, obchodníky, překupníky, bankéře a vůbec všechny, kteří měli alespoň trochu zásluhu na chodu jeho nevelkého panství. Jedlo se a pilo, oslavovalo, domlouvalo a plánovalo až do hluboké noci.

„A poslyš, pžíteli,“ naklonil se medovinou snad až příliš uvolněný baron k podobně přiopilému muži po pravici, „teď upšímně, jo?“

Muž přikývl. Tvrdě při tom narazil čelem do desky stolu. Baron pokračoval:

„Za ty roky, co jsme.. jsem… tu nebli… nebyl. Fakt včesko v poho?“

Muž se s výrazem důležitosti zamyslel. Hluboce. Přimhouřil oči. Když začal zhluboka oddychovat a pochrupovat, baron přesunul svou pozornost k muži po levici. Stejným dotazem tohoto muže vyrušil od slibných hrátek s velmi stroze oděnou dívkou. Muž se proto na otravu nejprve rozehnal paží, když však zjistil, koho málem udeřil, rychle se probral z alkoholo-milostného opojení a vyskočil do pozoru.

„Poslušně hlásím, velavážený barone, že ač bych rád, nemohu odpovědět na váš dotaz, jelikož jsem po celou dobu vaší nepřítomnosti odhodlaně bránil zájmy království po vašem boku.“

„Nojo, sakra… Mariane, to seš ty? Uhni.“

Baron se pomalým. Velice rozvážným krokem, vydal na obchůzku hlučícím sálem. Jeho cíl byl jasný – nalézt někoho, kdo by mu bych schopen smysluplně a pravdivě odpovědět na jedinou otázku, kterou zvládal udržet v pomotané mysli. Dovrávoral až k mohutnému sloupu uprostřed sálu. Odtud měl skvělý rozhled na všechny hodující. Na ty, kteří do sebe lili korbel za korbelem, na ty, kteří dojídali zbytky hostiny, na ty, kteří tyto zbytky ládovali do svých mošen, taktéž na ty, kteří již nevydrželi a v nejpodivnějších polohách se povalovali na stolech a lavicích či pod nimi. Rozmazaně viděl několik zpěváků, poetů, hráčů, rváčů a milovníků. Viděl taktéž několik podvodníků a zlodějů, ale to nemohl vědět. Celkově byl s pohledem spokojen. Stále však nenalézal nikoho vhodného na rozpravu.

„Už nenaleju!“ rozkřikl se upocený hostinský na otrhaně vyhlížejícího muže v rohu sálu.

„O tom nerozhoduješ!“ oponoval otrhanec, „dneska platí baron, takže rozhoduje baron! Jen a pouze on!“, zamáchal nekoordinovaně rukou směrem k baronovi, stále ještě pohledem zkoumajícímu společnost v krčmě.

„O čem to… tento... nerozhoduješ, krčmáři?“ dotázal se baron po svém vcelku nesnadném usednutí na lavici vedle otrhance.

„Velevážený pane, tenhle chlap mi tu sedí dennodenně, v létě v zimě, ráno v noci. Chlastá hrozně! Opije se, a pak se pobleje. Nebo porve. Nebo podělá. Nebo všechno dohromady. A pak usne. No a když se vzbudí, opije se znovu.“

„Tak ho vyhoť, ne? Je to tvůj… teda vlasě můj… náš lokál, krčmáři.“

„Nemůžu, vážený barone. Platí. A jak! No jen se pochlub tady našemu baronovi!“

Otrhanec odkudsi zpod vrstev zbytků oděvů vytáhl naditý měšec. Vysypal jeho obsah na stůl a baron div neoslepl září drahokamů všech možných barev a rozměrů. Otrhanec si hlasitě ulevil, vítězoslavně se usmál a kvapně sesypal drahé kameny zpět do váčku.

„Tak to vidíte, barone,“ pokrčil krčmář beznadějně rameny, „za pár těhle kamínků bych moh postavit novou krčmu. Vždyť on tenhle otrhanec vlastně dotuje celej provoz! Ale jaký jsou s nim trable, co vám budu povídat. No tak jsem mu řek, že dneska mu už ale nenaleju, protože nechci, abych měl ostudu před celým panstvím a před vámi. No a zbytek znáte.“

Baron nevnímal ani polovinu z krčmářových nářků a stížností. Jeho mysl nyní zvládala pouze jednoduché úkony. Chtěl znát pravdu o dění na svém panství po dobu své nepřítomnosti a také chtěl znát původ těch nádherných drahokamů. Otrhanec sedící po dlouhé roky v krčmě na rozcestí hlavních cest panství se zdál klíčem k oběma otázkám.

„Nalej mu, krčmáři. A mě taky!“

Krčmář opět bezradně pokrčil rameny a odběhl. Otrhanec jakoby váženého spolustolovníka ani nevnímal. Hleděl opile kamsi do snových dálek před sebou.

„Hej, pobudo. To pití není za marno.. damro… darmo. Chci oppovědi.“

Baron pronesl své dvě otázky. Dostal na ně však jen jednu odpověď

„Dům s černou alejí.“
 
* * *
 
„Má ohnivý oči!“

„A ve vlasech hady!“

„A ten meč, hlavně pozor na ten jeho meč!“ překotně šeptem varovali vyděšení měšťané mírně se kymácejícího barona na počátku dlouhé aleje lemované stromy s černými listy.

„Neboj se, lide můj! Vyhrál jsem jinačí bitvy! Poražil početnější nepřátele! Beztak to bude jen nějakej ničemnej lapka, co vám tady nedá spát,“ uklidnil odhodlaným dav podnapilý baron. Právě se rozednívalo. Cesta z krčmy Na Pěticestí trvala něco málo přes hodinu, takže nikdo z přítomných nestihl vystřízlivět dostatečně na to, aby baronovi jeho snahu o hrdinský čin a záchranu krásné dívky vymluvil.

O domě s černou alejí kolovaly mezi lidem hrůzostrašné pověry. Před mnoha lety, krátce po vypuknutí války s Gorgony zemřela paní tohoto domu. Její muž, kdysi zámožný kupec, se od té doby pokoušel utopit smutek v alkoholu. Nakonec utopil sám sebe, když se opilý při návratu z hospody svalil do rozvodněné řeky. V domě zůstaly dva sirotci – chlapec a dívka. A obrovské jmění. Avšak lidé, kteří se po smrti kupce pro nešťastná dítka vypravil, nalezli jen chladný prázdný dům plný děsivých stínů a zvuků. Po několika dnech zčernaly listy všech stromů v aleji a v noci prý z některých oken vyšlehávaly různobarevné záblesky. Polekaní měšťané se shodli, že dům je prokletý a raději se mu obloukem vyhýbali. Tak uplynulo několik let. Jaké však bylo překvapení měšťanů, když z bezpečné vzdálenosti shledali, že dům a přilehlé zahrady nezarůstají, ba právě naopak – dům byl obklopen překrásnou zahradou plnou exotických rostlin mistrovsky zastřižených do krásných tvarů.  Bylo tedy vybráno několik odvážných, kteří se vypravili černou alejí zjistit, kdo prokletý dům obývá. Jediný, který se z této výpravy vrátil, krátce před svým skonem zvládl vyblekotat cosi o plamenech pekelných, krásné dívce a jejím strážci s plameny v očích.

„Tss, plameny v očích, to tak,“ odplivl si baron u posledního ze stromů. Stál před mohutnou, bohatě zdobenou bránou. Byl sám. Samotou střízlivěl. Na okamžik zaváhal. Uchopil čepel svého meče. Meče, který ho nezklamal ani v nejtěžších bitvách.

„Přeci se teď nemůžeš vrátit! Jak bys před nimi vypadal? Ty, pokořitel gorgonské rasy, blízký přítel samotného krále!“, tato slova by mu meč jistě řekl, kdyby mohl mluvit. Otevřel bránu.

Vstoupil do překrásné zahrady, v níž chybělo jen jediné – život. Cítil to. Z mnoha bitev znal smrt. Dokázal vycítit její blízkost. Byla tu teď s ním. Velmi blízko. Vykročil ke vstupnímu portálu. Nezafoukal ani větříček, ptáci zde ani nikdy nebyli. Byl zde jen chlad. Chlad a krása skvostných uměleckých děl vytvořených z rostlin, které byly i nebyly živé.

„Nechoďte hlavním vchodem, vašnosto. Obejděte to hezky zezadu, tam je takové průrva,“ zněla baronovi v hlavě otrhancova rada. Ten jediný se zřejmě z tohoto domu dokázal vrátit bez újmy. A navíc jako boháč. Ale nikdo mu to nevěřil – každý si myslel, že drahé kameny někde nakradl. K otrhancovi to tak nějak více sedělo.
Skutečně, skulinka akorát pro jednoho. Baron se protáhl dovnitř a ocitl se v postranním salonku. Byla tam. Nyní ještě blíže. Jeho milenka – smrt. Usmála se na něj a pokynula. Následoval ji. Prováděla ho mnoha pustými, avšak očividně udržovanými místnostmi. Dovedla jej až do velkého sálu. Zde barona políbila a rozplynula se na tisíc stínů.

„Vítej v mém sídle!“

Do sálu vstupovala postava v těsném černém obleku, přepásaném zlatým páskem, vykládaný blyštivými drahokamy. Muž skutečně působil ohnivým dojmem - měl dlouhé rezivé vlasy, vzadu sepnuté zlatou sponou do culíku a v očích podivný jas. Jeho pohled pálil a svíral. Baron právě vystřízlivěl. Polkl horkou slinu.

„Děkuji za uvítání, pane. Rád bych věděl, s kým mám tu čest?“, odvětil přehrávaně klidným hlasem baron, znalý vybraných mravů.

„Jsem tu pouze zahradníkem. Mistrem zahradníkem,“ překvapila barona odpověď, „starám se tu o květiny. Hlídám, aby neuvadly a aby nám je někdo n e o t r h á v a l,“ vyslabikoval zrzovlasý s jasným důrazem každé písmeno posledního slova. Byl neozbrojen.

Baron byl zkušený válečník. Věděl, že slova nejsou v jejich rozhovoru důležitá. Svíral rukojeť svého věrného druha a očekával jistý útok - odkudkoliv.

Jeden byl za sloupem, druhý za závěsem na opačné straně a třetí pod poklopem v dřevěné podlaze sálu. Zaútočili současně.
 
* * *
Léta Páně 2015, dne 30.11. věnováno autorem Michal Jakl
Share
  
8.12.2015 | 23:50    Michal Jakl

Děkuji za všechny názory a komentáře! :-) Moc si vážím Vašich názorů a pokusím se nad nimi zamyslet ;-)
3.12.2015 | 21:47    livebet

já fakt nevím, přečetl jsem to ale nezačet jsem se, jestli rozumíšÚsměv Ta povídka je taková povolená prádelní šnůra, na který vlajou mnohokrát vypraný košile tohohle žánru. Zkus si najít vlastní styl, neboj se.(právě i na tomto servru je autorka, která ho v tomto žánru má a dala ti koment) Máš tu pár silných pasáží, ale ztrácí se v takový obecný, mnohokrát použitý omáčce. Bez tý "červený linie". Moc popisuješ a vysvětluješ, jako bys měl strach o to, aby čtenář správně pochopil. A to je, dle mýho právě špatně. Na pokračování zvědavej jsem, i když upřímně říkám, že zatím nic mocPohoda
30.11.2015 | 21:31    JC senior

Internet není kniha...zde raději čtu stručně vyjádřené, rychle se vinoucí děje, směstnané do co nejméně slov a řádků.
Kniha rozvolňuje mé vnímání a lépe přijímám bohatost a "melodii" textu.
To tedy k formě. Konstrukce příběhu, alespoň pro mě, je zatím neodkryta. Samozřejmě piš další pokračování, třeba s ohledem na názory, které se vyskytly. 
30.11.2015 | 21:06    Doremifa

...ne, já jsem to nedočetla. Druhou půli jsem jenom tak přeběhla očima. Některá spojení mi připadala spíše komická, než děsivá:  "Zmítala se tažena v řetězech, až jí prskaly krvavé strupy všude na těle." Tlumený hekot - fakt příšerný slovo. Spolu s nimi počali ustupovat i divé ženy a krvelační muži. Zanechaly znetvořené tělo... - matoucí. Atd. Ta povídka mohla být poloviční a přesto vytěžit potenciál příběhu.
Jo, a taky mně na Tobě mrzí, a to je jiná kapitola komentáře, že čtenáři předložíš takové obsáhlé dílo s přáním: 
"Rád bych zjistil, zda po jejím přečtení pocítíte zájem znát pokračování :-)." Jasně, každý autor by něco rád zjistil, ale dívala jsem se do Tvých komentářů, ani jednomu autorovi jsi sám žádnou odezvu neposkytl. 
Tož tak. Prostě jsem nedočetla.
 
30.11.2015 | 19:06    Sendy

Máš poněkud komplikovaný způsob vyjadřování. Napsala bych mnohoslovný, ale to by nebylo přesné. Ta popisnost tříští mou pozornost, ruší a zpomaluje tempo děje. (Aha, teď koukám, že se opakuju po Tesse.)
Prostě uber. Čtenáře (aspoň mě) přitahuje spíš nedořčenost než podrobný popis. 
30.11.2015 | 18:02    Tessa

Zájem pocítěn. Pokračuj, zatím se to vyvíjí zajímavě.
 
Dvě malé poznámky: - Když budeš šetřit přívlastky, dáš čtenářově imaginaci větší prostor...čili popis jen tam, kde je to naprosto nutné pro další děj.
 
-Cliffhanger na konci by byl překvapivější, kdybys ho předem neprozradil...Svíral rukojeť svého věrného druha a očekával jistý útok - odkudkoliv.
 
Nepříliš podstatné je asi i to, odkud se útočníci vynořili - zpomaluje to děj, moment překvapení je fuč.
Já bych to viděla nějak takhle:
...Baron byl zkušený válečník. Věděl, že slova nejsou v jejich rozhovoru důležitá.
 
Byli tři. Vynořili se ze svých úkrytů a zaútočili současně...