Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Poslední svého rodu /1/
Volné, ale opravdu volné pokračování povídky Rozsudek
 
 
„Ne, opravdu ji musíš nechat v TARDIS.“
Doktor vysvobodil tříprstou orchidej z Donniny tašky a opatrně ji posadil na konzoli.
„Říká kdo?“ opáčila Donna.
„Říkám já. Pravidlo číslo pět - Nezavlékat cizí organismy na Zemi.“
„Šutr je taky organismus?“
„Jak kdy. Ale ten duhový oblázek, co jsi tajně sebrala na planetě Fontánových hor, ten není. Klidně si ho vezmi domů.“
„Fajn. Dám ho dědovi, bude se mu líbit.“
„Jen ať ho nevystavuje měsíčnímu světlu.“
„Proč?“
„Nevím. Zapomněl jsem. Á…už jsme tady. Vítej zpátky doma, Donno!“
„Dík za odvoz. Tak já jdu pozdravit rodinu, ale ne, že mě tu necháš trčet půl roku jako minule! Koukej se zas brzo ukázat, vesmířane! Adresu znáš – Země, Londýn, Cheswick…“
„Znám. Užij si Halloween, Donno. Měj se…“
 
Klaply dveře a Doktor osaměl.
Zadal nové souřadnice, a zatímco orchidej chraplavě prozpěvovala jakousi pijáckou odrhovačku, kterou ji naučila Donna, nechal TARDIS zhmotnit se o pár desítek kilometrů dál. Bylo to jeho oblíbené místo, kde samota nabývala úplně jiných dimenzí, a kam se uchyloval, když ho občas přepadla únava z cestování, či pocit marnosti.
S rukama v kapsách pláště a límcem ohrnutým proti větru bloumal nazdařbůh mezi polo zřícenými zdmi. Nevadilo mu, že padá soumrak, protože TARDIS za jeho zády svítila do šera jako maják. Zhluboka vdechoval vzduch hořce vonící po tlejícím listí, myšlenky v jeho hlavě zvolna přestávaly vířit jako roj zdivočelých včel, a on cítil, jak se mu vrací obvyklá energie. Fungovalo to. Vždycky to fungovalo.
Přesto se rozhodl ještě na chvíli natáhnout na lůžko, než znovu odstartuje vstříc světům, které na něj kdesi ve vesmíru čekaly.
 
Z tvrdého spánku jej vytrhl poplašný systém TARDIS, kterému přezdíval „klášterní zvon.“ Ozýval se vždy, když se smyčky času zašmodrchaly natolik, že hrozil paradox. Ale kde by se vzal paradox tady, uprostřed opuštěných středověkých ruin?
Doktor se vřítil do kontrolní místnosti a jediným pohledem přelétl monitory. Žádný obraz, jen rozmazané čmouhy, jako by se TARDIS nacházela uprostřed časového víru, což byl samozřejmě nesmysl. Zároveň si ale uvědomil, že pod zvukem „klášterního zvonu“ slyší zvon skutečný, jenž zní velice blízko – a velice naléhavě.
Rozběhl se tedy ke dveřím, prudce je otevřel – a strnul.
 
Modrá budka pořád stála tam, kde ji před pár hodinami zaparkoval, ale budovy kolem ní povstaly z trosek.
Světlé pískovcové zdivo, štíhlé sloupy, ladné gotické oblouky, do detailu vykreslené v letním slunci. Všechny siluety se však chvěly, rozostřené jako fata morgana nad sálajícím pískem pouště. Současně se přes to v krátkých záblescích míhal jiný obraz – pobořené stěny, rozbité sloupové hlavice, stromky vyrůstající z hromad kamene. Reality se vrstvily, prosakovaly do sebe navzájem a zase se rozpadaly takovou rychlostí, že se Doktorovi zatočila hlava. Vypadalo to, jako by se o TARDIS přetahovaly dvě různé časové zóny. Ještě chvíli a chrononová energie ji roztrhá na kusy.

Doktor bouchl dveřmi, tryskem se vrátil ke konzoli, a jeho prsty rozehrály mezi tlačítky a páčkami hotový koncert.
„Dobře… dobře… jen klid, pracuju na tom, no tak - necukej sebou, dělám, co můžu …“
Indikátor data zobrazil na monitoru číslo 1305. Doktorovi se sice nevybavovala žádná významná událost toho roku, ale na podrobnou analýzu stejně nebylo kdy.
Musel TARDIS co nejrychleji ukotvit ve starší z obou realit, v té, která ji k sobě neúprosně táhla, a to znamenalo bezpečně ji provést časovými turbulencemi, které teď budkou otřásaly, jako by do jejích stěn kopal rozlícený obr.
Než se mu to povedlo, propotil košili. Ale „klášterní zvon“ konečně ztichnul, světla přestala blikat a TARDIS sebou házet. Zbývalo jediné – zjistit, co za tím vším vězí.
 
Už na něj čekali.
Nevelký hlouček, tmavé kutny, bledé tváře. Jednu z nich ke svému překvapení poznal.
„Godriku!“
„Otče Godriku,“ opravil jej mnich důstojně.
„Aha. Takže – otče Godriku, co se děje?“
„Pojď se mnou, Doktore. Uvidíš sám.“
 
                                            * * * * * *

Ještě nebyla doma ani půl hodiny, a už Donna litovala, že přemluvila Doktora, aby ji vzal zpátky na Zemi.
„Jeden by myslel,“ řekla, nalévajíc si sklenici džusu, „ že když se vrátí po deseti měsících do rodného hnízda, dostane se mu uvítání a ne výčitek.“
„To nejsou výčitky, ale fakta,“ opáčila Donnina matka. Stála u sporáku, míchala jakési ragú a poznámky trousila přes rameno, aniž se na dceru podívala. „Jeden by myslel, že ženská v tvém věku bude mít solidní zaměstnání nebo aspoň rodinu, případně obojí. Co máš ty? Nic. Zato jsi věčně v luftě s chlapem, kterému bych nesvěřila ani vyvenčit psa.“
„Nemáš psa,“ namítla Donna.
„Ty víš, jak to myslím!“
„Zato ty nevíš nic. Protože kdybys věděla…no nic, to je jedno, stejně bys tomu nevěřila. Jdu se projít. Na večeři jsem zpátky.“
„Na kterou večeři? Myslíš tu dnešní? Nebo snad vánoční? Tu loňskou jsi prošvihla, pamatuješ…?“

Ale Donna už matku neslyšela. Přehodila si kabát a doslova vyběhla ven.
Ulice byly plné zombie, upírů a dalších monster, proti kterým takoví Dalekové vypadali jako neškodné barevné popelnice. Všude se rozléhal smích, křik a zvuky, při kterých šel mráz po zádech. Někde poblíž plakalo dítě.
Donna si razila mezi strašidly cestu s neochvějností ledoborce, hluchá k prosbám o cukroví i uštěpačným poznámkám.
Nakonec ji ale přece jen těsně obstoupila skupinka teenagerů ve fosforeskujících maskách a nevybíravě se dožadovala sladkostí. Donna si dala ruce v bok, přejela puberťáky zničujícím pohledem a spustila: „Já teda nemám nic proti tradicím, ale co je moc, to je moc. Takže…“ ani nedokončila větu, když ten největší kostlivec řekl: „Sorry, omlouváme se. Hezkej den, madam,“ a hlouček se rozplynul. Ale než udělala dva kroky, ozval se z bezpečí davu tentýž hlas: „Chcípni, ty krávo jedna blbá lakomá!“

Donně došlo, že na to, aby se uklidnila po přestřelce s matkou, si vážně nevybrala to nejlepší místo a čas. Užuž se chtěla obrátit na cestu k domovu, když vtom uviděla ten krámek.
Nějak si nevybavovala, že tu vůbec nějaké starožitnictví je, jenže ona tady koneckonců poslední dobou moc nepobývala. Krom toho dobře věděla, že podobné obchůdky mívají jepičí život. Jeden den nablýskaný vývěsní štít a druhý den jenom prázdná výloha s nápisem K pronajmutí.
Tahle výloha zbožím doslova přetékala. Ale nebyly to japonské vějíře, ani desítky porcelánových serepetiček na krbovou římsu, co přitáhlo Donnin pohled. Uprostřed se blýskal naleštěný starý dalekohled. Přesně takový si přikládali k oku dávní kapitáni, aby zjistili, jestli ta temná čára v dáli je skutečně toužebně vyhlížená pevnina. Donna netušila, zda se hodí i k pozorování hvězd, ale byla si jistá, že tenhle vánoční dárek určitě udělá dědovi radost.
Neváhala ani vteřinu a vstoupila dovnitř.
 
Zvonek nade dveřmi cinkl a na ni dýchlo nejen příjemné teplo, ale i starosvětská atmosféra minulých časů.
Ovšem v hlase, který se vzápětí ozval odkudsi zezadu, zazněla čistě moderní netrpělivost a nezdvořilost: „Je zavřeno. Běžte pryč!“
„Děkuju za milé přivítání,“ opáčila ironicky Donna. „Mě taky těší, že vás poznávám. A číst pořád ještě umím – na cedulce stojí Otevřeno.“
Z místnosti za krámem vyšel muž asi čtyřicetiletý, ruce zastrčené do kapes tvídového saka.
„Omlouvám se. Myslel jsem, že to jsou děti. Už se mi tu prohnaly tři velké tlupy, a bonbony bohužel došly. Asi nebyl dobrý nápad mít otevřeno na Halloween.“
Usmál se a Donnu rázem přešla zlost.
„Naopak. Kdyby bylo zavřeno, přišel byste o zákaznici.“
„To bych vážně nerad. Jste totiž dneska jediná. A víte co? Já teď tu cedulku otočím a celý obchod budete mít jen pro sebe. V klidu si vyberete…“
„Já už mám…“ Donna se zarazila, protože si uvědomila, že si v tom spěchu nevzala peníze, ani kreditku.
„Tak jo. Fajn,“ přikývla, protože jí připadlo hloupé hned zase vypadnout.
Muž prošel kolem ní, uslyšela cvaknutí klíče. Možná to nebyl tak dobrý nápad, pomyslela si. Doufejme, že se z něj teď, když zamkl, nevyklube nějaký psychopat.

„Právě jsem si uvařil čaj. Dáte si se mnou?“
„Děkuju, ráda.“
Nechtěla být nezdvořilá a taky se jí majitel krámu docela líbil, přesto, předstírajíc, že si prohlíží zboží, šla za ním až ke dveřím do zadní místnosti. Chtěla si být jistá, že jí do toho čaje nic nenasype, jenže se postavil tak, aby mu neviděla na ruce. Ale to, co na zlomek vteřiny přece jen zahlédla, ji naplnilo zděšením. I když stál zády k ní, jako by vycítil, když sebou trhla. Povzdechl si a otočil se.
„Původně jsem vás chtěl požádat, jestli byste ten tác neodnesla ke stolu vy, ale ona by ta hra na schovávanou stejně dlouho nevydržela. Jmenuju se Henry Waterford. Ruku vám ale nepodám. Vím, že ženy se něčeho takového nerady dotýkají.“
Donnin pohled sklouzl ke znetvořeným pařátům, které vyčnívaly z rukávů saka. Některé prsty na nich chyběly, jiné se zdály být spečené k sobě. Bylo s podivem, že to, co kdysi bývalo lidskou rukou, pořád ještě dokáže jako ruka fungovat.
„Donna Nobleová,“ řekla klidně. Usmála se, napřáhla pravičku a velmi opatrně stiskla tu Henryho.
„Nebojte, nebolí to. Už dávno ne,“ opětoval její úsměv.
„Jak… jak se vám to stalo? Ne, promiňte, není slušné se ptát…“
„Rád vám to povím, i když se obávám, že budete jen další v dlouhé řadě těch, kdo mi neuvěřili ani jediné slovo.“
Obratně vzal tác a odnesl ho k intarzovanému stolku. Nechal Donnu, aby nalila čaj a pohodlně se usadila.
„Bylo mi dvanáct a byl jsem outsider, lůzr, socka, nazvěte to, jak chcete. Řeklo by se, že na malém městě se to tak nebere, ale opak je pravdou. Neměl jsem walkmana, značkové oblečení, tudíž ani žádné kamarády. Jenom starou Leicu po strejdovi, a tak jsem se celé dny poflakoval po okolí a fotil všecko, co mě zaujalo. Ale jedno místo jsem měl nejradši – a právě tam se to stalo…“
 
                                              * * * * * *
Léta Páně 2015, dne 16.12. věnováno autorem Tessa
Share
  
17.12.2015 | 20:20    Tessa

Jé, to mě těší , live, žes mi dal přednost před klasikem. Na druhé straně - on ti nikam neuteče, nic nového už nenapíše, je to holt taková ta jistota v záloze...Úsměv
 
16.12.2015 | 21:09    livebet

nedávno jsem někde koupil Philipa Dicka, ještě jsem ho neotevřel. Asi si říkám, přečtu si z tohohle žánru něco zase od Tessy.  Tak jsem si to teď přečet, a Dick ještě chvíli počkáÚsměv
16.12.2015 | 12:00    Tessa

Jen do zítřka. Pak budeš vědět víc...anebo taky neDumám
 
Děkuju za vpuštění. Přiznávám, že když jsem tuhle povídku psala, říkala jsem si - pokud jde o Litweb, dost už bylo Doktora. Ale stejně jsem ji nakonec vložila, pro tebe a další čtenáře s představivostí....
16.12.2015 | 11:53    Doremifa

...stalo se co? No, dobrá, dobrá, počkám. Máš to zatraceně pěkně rpzehrané. Přímá řeč přirozená, dialogy nejsou křečovité, detaily, ač fantaskní, krásně zapadají do děje a lechtají představivost...dobrá počkám.