Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Poslední svého rodu /2/

„Úžasné! Neuvěřitelné!“ šeptal Doktor.
Skulinou pootevřených dveří pozoroval dva tvory, kteří neklidně korzovali po klášterním sklepě. Uprostřed zela hluboká, čerstvě vyhrabaná jáma, a oni chodili kolem ní, nakláněli nad ni hlavy a děsivě vyhlížejícími zobany vyluzovali zvuky, překvapivě podobné kotěcímu mňoukání. Tlapy s ostrými drápy přitom zatínali do hliněné podlahy, zatímco blanitá křídla na jejich hřbetech sebou škubala v marných pokusech o vzlétnutí. Mezi zbytky slizu a bláta, zaschlými na kůži, už ale probleskovalo elektrizující modré jiskření, které je od věků činilo nepřehlédnutelnými v temnotě vesmírných hlubin.

Doktor opatrně zavřel dveře.
„Fantastické! Ani ve snu by mě nenapadlo, že je někdy uvidím na vlastní oči. Myslel jsem, že už dávno vymřeli a zůstali jen součástí mýtů, ale…“ pohlédl na svého společníka a zmlkl.
Výraz ve tváři otce Godrika jasně naznačoval, že opat jeho nadšení nesdílí.
„Takže víš, co jsou zač?“ zeptal se zachmuřeně.
Doktor přikývl.
„Šír-ch-ánové, jedni z nejstarších stvoření ve vesmíru. Šír-ch-án je prastaré laxamarské slovo a znamená něco jako Stvořitel, který…“
„Stvořitel?? A dost! Dost těch rouhačských řečí!“ opat zašermoval rukama, jako by odháněl obtížný hmyz. „Kdybych tě neznal, Doktore, řekl bych, že jsi s těmi monstry nějak spřízněný, když se tak nad nimi rozplýváš, - a nepochybuji, že by toto faktum velice zajímalo Svatou inkvizici. I tvoje mizející budka a všechna ta kouzla, kterými vládneš…“
„Žádná kouzla, ale technologie, výsledky vědeckého pokroku. Pro vás je zatím věda totéž co magie, ale jednou… ano, já vím… ještě je brzy. Vlastně bych tu vůbec neměl být… ale TARDIS přitáhl hlas vašeho zvonu, a tak... Co přesně ode mě chceš, otče Godriku?“ položil mnichovi zásadní, leč zbytečnou otázku. Tušil, jaká bude odpověď - a opatova slova jeho domněnku jen potvrdila: „Znič je! Jsi jediný, kdo to zvládne. Ve jménu Božím - pozabíjej ty zplozence pekel, a ochraň náš klášter před zkázou!“
Kdyby jen klášter…pomyslel si Doktor. Věděl, co se o šír-ch-ánech vypráví, ale dávají mu nějaké báchorky snad právo vymazat z existence stvoření, která jsou dost možná poslední svého druhu? Krom toho v téhle chvíli beztak neměl ani tušení, jak to provést. Nikdy se o tyhle tvory nezajímal.
„Doufal jsem, že ses z našeho setkání během bitvy u Akkonu poučil, ale jak vidím, bývalý křižák se v tobě prostě nezapře. Jenže já, na rozdíl od vás, nezabíjím ve jménu Božím. Ani v žádném jiném. A už vůbec ne děti,“ řekl odmítavě.
„Děti říkáš?“ Z Godrikových slov se vytratila veškerá bojovnost. Zbyla v něm jen únava a hořkost. „V tom případě se podívej dovnitř ještě jednou. Pořádně. Vpravo, ten krajní sud s vínem.“
Doktor znovu pootevřel dveře. „To ne!“ vydechl otřesen, když uviděl to, čeho si prve nevšiml.

Oblý tvar sudu byl znetvořen jakýmisi vybouleninami, které pulsovaly v rytmu srdce.
Na nejhořejší z nich byly ještě znát vytřeštěné oči a ústa otevřená v neslyšném křiku. Poznal tu tvář, i když se její rysy zvolna rozplývaly do dřeva. Bratr Marcus, bývalý Godrikův druh ve zbrani, zemřel už před nějakou chvílí, avšak stále bylo zřejmé, že součástí dubového sudu se stal za plného vědomí a nesnesitelné bolesti. Báchorky nelhaly.
„Strašně křičel,“ opat jakoby četl Doktorovy myšlenky, „ale nemohli jsme mu pomoci. Zkusili jsme svěcenou vodu, znamení kříže, jenže nic neúčinkovalo, a přiblížit k nim jsme se báli. A tak jsme zatarasili dveře a nechali ho tam,“ hlas se mu zlomil. „Viděl jsem v životě všelijaké hrůzy, ale tohle…“
„Chápu. Je mi to líto. Opravdu,“ řekl Doktor. „Myslel bych…vždyť nejsou větší než liška, takže se museli vylíhnout teprve nedávno, navíc mají za sebou dlouhou cestu ze zemských hlubin na povrch! Měli by být slabí a bezbranní…“
„Jestli tohle udělaly děti, jak je nazýváš, co pak dokážou jako dospělí?“
„To radši nechtěj vědět, otče Godriku.“
„Pořád si myslíš, že by měli zůstat naživu?“
„Ano,“ řekl pevně Doktor. „Není to jejich vina, řídí se pouze svými instinkty. Šír-ch-ánové se rodí jako predátoři. Jenom neloví jako obyčejné šelmy. Stačí jim, aby se dotkli čehokoliv živého, a promění to v potravu. Či spíše přímo v součást sebe sama.“
A ti dospělí i v cokoliv jiného. Dokázali údajně přeskupit základní částice hmoty s lehkostí varietních kouzelníků, spustit řetězovou reakci a během krátké doby udělat z celé planety bizarní kamennou pustinu, kam se život vracel jen ztěžka a až po desítkách tisíc let. Ale ten život ani planeta už nikdy nebyla táž co předtím. Stvořitelé, kteří ničí. Kteří po dlouhé věky přeměňují vesmír…a kteří se teď dostali na Zemi.

„Ale oni bratra Marcuse…“opat ztěžka polkl, „nepozřeli.“
„Ne. Nejspíš se nechtě zády opřel o sud, když se ho dotkli, takže místo do jejich těl vrostl do něj. Jsou ještě nezkušení, byla to spíš nehoda než skutečný útok. Ale tahle situace nebude trvat dlouho. Brzy budou hladoví. Možná už jsou. A pokud se jim podaří opustit sklep, nic je nezastaví. Musím je dostat pryč, z kláštera, ze Země, z téhle galaxie, a to co nejdřív.“
„Pozor!“ vykřikl opat.
Doktor bleskově přibouchl dveře.
Ve stejné vteřině do nich z druhé strany narazilo jedno z těch stvoření.
Stářím zčernalé fošny rázem zprůsvitněly jako sloupec vody a šír-ch-án jimi bez váhání prostrčil hlavu. Oba muži stihli jen taktak uskočit. Pak to zasyčelo, zoban i dvě chladně modré oči zmizely, a dveře se vrátily do původní podoby. Opat hbitě zastrčil závoru.
„Kolik času zbývá, než projdou ven?“ zeptal se.
„Tak čtyři, pět minut. Učí se rychle. Ta závora je nezadrží. Oni prostě promění dveře ve vzduch. Nerad to říkám, ale vážně by se mi teď hodil nějaký dobrý nápad.“
Doktor vrazil ruce do kapes pláště a začal zuřivě přecházet úzkou chodbičkou sem a tam. Otec Godrik klesl na kolena a začal se polohlasem modlit.

„Nádobu!“ vykřikl najednou Doktor. „Potřebuju nějakou nádobu!“
„…oroduj za nás hříšné… cože? Jakou nádobu?“
„Já nevím, nějakou, asi takhle velkou…“
„Stačil by džbán?“
„Myslím, že jo.“
„Bratře Thomasi! Slyšíš? Pojď sem!“
Na schodech se objevil novic, kterého opat nechal hlídkovat venku.
„Dones z kuchyně největší džbán, co najdeš, ale rychle!“ Mníšek přikývl a vystartoval jako vyplašený zajíc.
Doktor mezitím vytáhl sonický šroubovák, cosi na něm nastavoval a tvářil se docela ustaraně. Poté, co převzal od uříceného chlapce asi osmilitrový džbán, zhluboka se nadechl a řekl: „Otče Godriku, závoru pryč. Až řeknu teď, otevři a hned ty dveře za mnou zase přiraz. Pak začněte počítat do sta. Pokud do té doby nevyjdu ven, seberte všechny a utíkejte co nejdál odsud, jasné?“
„Jasné. Bůh s tebou, Doktore.“
„Teď!“

Doktor před sebe napřáhl sonik a vběhl do sklepení. Opat se pokřižoval. Novic začal chvějícím se hlasem počítat. Vzduch zhoustl napětím a pak i obavami, to když se zevnitř ozvalo bolestné zaúpění. Thomas se zarazil a střelil očima ke schodům, ale opat nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Dvacet devět… třicet…třicet jed…“ Dveře se rozlétly.
Oba mniši svorně vydechli úlevou.
„Hotovo! Můžete dovnitř,“ řekl Doktor. „ Už je tu bezpečno.“
„Kam se poděli?“ zeptal se opat nechápavě.
„Sem,“ kývl Doktor ke džbánu, který si tiskl na prsa. „Podívej se.“
Otec Godrik obezřetně nahlédl dovnitř a na dně nádoby uviděl dvě tyrkysové koule, které slabě zářily. „Jak…?“
„Obrátil jsem časový tok v jejich buňkách. Reverze namísto geneze.“ Zachytil Godrikův nechápavý pohled a dodal: „ Místo, aby šír-ch-ánové dál rostli a vyvíjeli se…no, jednoduše řečeno – proměnil jsem je zpátky ve vejce. Ale je to jen dočasné, vylíhnou se znovu. Teď je vezmu s sebou a najdu jim planetu, kde by mohli žít. Pochopitelně hodně, hodně daleko odsud.“
„Takže už nikomu neublíží?“
„Ne. Slibuju.“

Opat poklekl vedle sudu, který už vstřebal prakticky celé tělo bratra Marcuse. Doktor se sklopenou hlavou mlčky čekal, až modlitba skončí.
Ve stejné chvíli, kdy vyslovil závěrečné Amen, rozezněl se kdesi vysoko nad jejich hlavami zvon. Ale nebyly to už ty divoké, zoufalé údery, které sem přivolaly přes propast času TARDIS, nýbrž pokojné vyzvánění zvoucí k bohoslužbě.
„Nešpory,“ řekl otec Godrik. „Musím jít, Doktore. Připojím se k ostatním bratřím a společně budeme chválit Boha za to, že tě sem poslal. Čaroděj proti silám pekla, kdo by to řekl?“ zavrtěl hlavou. „Vskutku nevyzpytatelné jsou úmysly Páně. Děkuji,“ podal Doktorovi ruku.
Ten ji pevně stiskl a usmál se. „Není zač.“
Společně vyšli po schodech nahoru a v křížové chodbě se rozloučili. Zatímco opat zamířil do kostela, Pán času beze spěchu prošel do rajské zahrady, kde uprostřed úhledných záhonků bylin parkovala TARDIS.

Vzduch voněl mátou a levandulí a taky deštěm, který krátkou přeháňkou zkropil hlínu.
Poklid toho místa byl teď víc než hmatatelný, a Doktor na okamžik zatoužil tu aspoň nějaký čas zůstat, stranou všech problémů a konfliktů. Ale věděl, že to není možné. Musí najít šír-ch-ánům nový domov. A to dřív, než se začnou znovu drát ze skořápek ven.
Pocit spokojenosti nad tím, jak šalamounsky vyřešil tuhle zapeklitou situaci, ho opustil v momentě, kdy narazil do neviditelné stěny.
 
Léta Páně 2015, dne 17.12. věnováno autorem Tessa
Share
  
27.12.2015 | 16:37    Tessa

Live, díky za komentář. No, já jsem naopak technickým vzděláním naprosto nedotčená, což u Doktora zas tak moc nevadí, tam  pro výrobu zbraně nebo nějakého zařízení stačí slátat pár latinsky znějících výrazů a prohlásit to za technologii Pánů času Smích - ovšem dveře - to je jiná. Ty jsou pozemský a měly by fungovat podle zákonů mechaniky nebo jak se ten obor fyzikální jmenuje. Takže - kde je zakopán pudlík?
18.12.2015 | 23:49    livebet

přečetl jsem a přiznám, že jsem narazil na jednu malou pasáž, která mi trochu čtení zadrhla- V tomhle žánru se meze fantazie přirozeně nekladou. ale protože jsem postiženej technickým vzděláním, trochu mě ta mezní závora zdrželaÚsměv
další díl, co tu máš, si přečtu taky, ale ne teďTytyty
18.12.2015 | 16:25    Tessa

Moje fantazie má do košatosti daleko, ale i tak děkuju, Doremi. Duše autorčina, za ouškem podrbaná, blaženě vrní...
18.12.2015 | 16:23    Tessa

Jiří, kdybys byl Doktor...tak co? Viděl bys a prožil neuvěřitelné věci, díky regenaracím bys byl dlouhověký a skoro nesmrtelný, ovšem je otázkou, zda bys taky byl spokojený nebo dokonce šťastný. Já si to nemyslím. Sám Doktor říká: Nesmrtelnost není o tom, že neumřeš. Nesmrtelnost je o tom, že umřou všichni okolo. Myslím, že tohle je samo o sobě dost těžké břemeno - zvlášť nežiješ-li mezi "svými", tj.dlouhověkými Pány času, ale cestuješ s pozemskými "jepicemi", které žijí tak krátce.
Já bych teda Doktorem být nechtěla. Ale cestovat s ním ano. Akorát bych předtím musela trochu trénovat běhSmích
18.12.2015 | 6:08    JC senior

Otloukej se píšťaličko...
chtělo by se napsat. Jenže tato  "píšťalička" má snad nekonečnou řadu registrů a kláves a dokáže rozehrát vzájemně propletené melodie historických konspirací i záhadné futurologie.
A tak si jen občas říkám, kdybych byl Doktor... Úsměv
17.12.2015 | 16:26    Doremifa

...nepřestáváš udivovat nejenom košatostí fantazie, ale i způsobem, jakým ji čtenáři servíruješ.
Moc! 
17.12.2015 | 9:27    Tessa

Asi tak sto let.
Díky za vpuštění do světa.
17.12.2015 | 9:13    Sendy

Pouštím na sklo a připisuji na seznam restuů. Sakra, jak dlouho jsem tu nebyla? :-)