Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Poslední svého rodu /3/

„Cože??“
Dotkl se vzduchu před sebou, jenž byl čirý jako sklo - a stejně tak tvrdý.
Poodstoupil tedy a zamyšleně zíral na svou loď, která tam stála jakoby nic, avšak bezpečně chráněna neproniknutelnou bariérou. Doktor ji obešel kolem dokola, pozorně se přitom rozhlížeje, ale nic nenasvědčovalo tomu, že jde o dílo některého z jeho nepřátel. Ty štíty musela zapnout sama TARDIS. Ale proč?

„Proč?“ řekl nahlas. „Co se děje? Vysvětlíš mi to nějak?“
Pošetilá otázka. Třebaže byla živá a občas řešila věci po svém, s Doktorem TARDIS nikdy nemluvila. Odpověď musel najít sám. Nakonec mu to netrvalo ani moc dlouho.
„Tohle?“ zvedl do výše očí džbán. „Ty je nechceš vevnitř, že? Bojíš se jich?“
Světlo na střeše modré budky krátce bliklo.
„Nemusíš. Jsou to jen… vejce, zárodky.“
Doktor se opatrně přiblížil k místu, kde tušil bariéru. „Nemůžou nikomu ublížit. Odvezeme je spolu někam na kraj vesmíru …“ udělal krok dopředu a „… ty to myslíš vážně, že jo?“ dodal, když znovu narazil.
Další bliknutí.
„Podívej, bez tebe to nedokážu. Potřebuju tě. Jak jinak bych je dostal odsud pryč? Nebo snad…ne, opravdu, to nemůžu, slíbil jsem … ty chceš, abych je tu nechal?“
Bliknutí.
„Dáváš mi vybrat? Buď je tu nechám, nebo mě nepustíš dovnitř? To je vydírání!
A vzpoura!“
TARDIS nereagovala. Silové pole nezmizelo.

To vypadalo špatně.
Ještě nikdy takhle otevřeně nebojkotovala jeho rozhodnutí. Musela mít opravdu vážný důvod. Ale jaký, k čertu?
Každopádně měl teď Doktor jen dvě možnosti – buď tu stát jako trouba se džbánem v ruce, a, až se mniši vrátí ze mše, přiznat Godrikovi, že nemůže dodržet slib, který mu dal…anebo nedodržet slib, který dal Godrikovi, a bez přiznání tajně ukrýt vejce někde v klášteře, než vymyslí, jak přimět TARDIS, aby spolupracovala. Jinými slovy – byl v koncích a ta možnost mu zbyla vlastně jen jedna jediná.

Popošel tedy několik metrů zpátky, postavil džbán na zem a vrátil se k bariéře.
„Spokojená? Můžu domů?“
Natáhl ruku před sebe. Žádná překážka. Luskl prsty a budka se otevřela. Doktor proběhl kontrolní místností a začal prohledávat vnitřní prostory.
„Kam jsem to jenom dal…? Tady není, tady taky ne…vážně by mě nenapadlo, že budu někdy potřebovat lopatu a krumpáč… a hele! Vedle bazénu, hm, vážně, nevzpomínám si, že bych to sem někdy dával, trochu rezavé, no nevadí… Jdeme na věc.“
U konzole se ještě shýbl a vytáhl ze spodní přihrádky drobný šperk, který kdysi, když ukládal Mastera na pohřební hranici, našel v jeho kapse. Ponechal si ho tehdy z nostalgie, jenže pro tu teď nebylo místo. Patřičně aktivována, dokázala slitina z Temné hvězdy, obsažená v broži, generovat slabé stázové pole. Jako pojistka proti předčasnému vylíhnutí šír-ch-ánů nic moc, ale Doktor nebyl zrovna v situaci, kdy by si mohl vybírat nebo vymýšlet sofistikovanější řešení.
Vložil brož do džbánu a s nářadím přes rameno se vydal znovu do sklepení.

Když se pak kradl jako zloděj zpátky do TARDIS, z kostela stále ještě zněl tlumený zpěv mnichů.
Levandule stále ještě omamně voněla, barva nebe přecházela do holubičí šedi a ptáci se svými hlasy přidávali k večerním chválám, ale teď to celé vyhlíželo spíš jako klid před bouří, než co jiného.
 
Vědomí, že tu namísto bezpečí zanechal časovanou bombu, nutilo Doktora ke spěchu.
Otevřel na konzoli informační kanál a zadal klíčové slovo: šír-ch-án.
Kupodivu toho nenašel moc. Pár textů, nějaké záběry v 3D, všechno věci staré hezkých pár století. A nic, co by už nevěděl. Něco tu nehrálo. TARDIS by měla mít uloženo všecko, co se kdy naházelo v knihovnách na Gallifrey. Důkladnost a puntičkářství Pánů času při mapování vesmíru byla všeobecně známá. Tahle ubohá hrstka informací prostě nedávala smysl. A pak si všiml drobné ikonky v dolním rohu monitoru.

Archiv TARDIS
Zapečetěný soubor
 
Doktor začal trpělivě prolamovat jednu bezpečnostní úroveň za druhou. Nakonec mu obrazovka nabídla malý bílý kruh uprostřed černé plochy. Chvíli na něj zíral. Bylo mu jasné, že má jen jeden pokus. Pak to riskl a proti směru hodinových ručiček vepsal do kruhu znaky svého skutečného jména.

Bylo jich šest.
Šest členů Nejvyšší Gallifreyské Rady, šest pilotů TARDIS. Jeho TARDIS. Ovšem dlouho před tím, než si ji krádeží přivlastnil on. Protože tady byla zaznamenána její první cesta časovým vírem.
Směřovala na rudý měsíc Hrugh, kde mělo být za přítomnosti Pánů času jakožto nezávislých pozorovatelů uzavřeno příměří mezi soustavami Lagron a Nalgesir.
Během návratu se však Time Lordi kvůli naprosté banalitě dostali do prudkého sporu a dva z nich demonstrativně opustili kontrolní místnost. Ostatní na sebe štěkali přes konzoli a řízení lodi nevěnovali pozornost. Nezkušená TARDIS tak místo na Gallifrey skončila na planetě Laxamaria, která odedávna sloužila šír-ch-ánům jako hnízdiště.

Tamní obyvatelé je uctívali jako bohy a čerstvě vylíhlým mláďatům přiváděli jako oběti své vlastní děti. Pokládali to za čest a výsadu - být pozřen šír-ch-ánem a stát se tak součástí jeho těla znamenalo sice nesmírně bolestivou smrt, ale současně i svého druhu nesmrtelnost, neboť Laxamařané věřili, že jejich vládcové žijí věčně.

TARDIS se materializovala v ohromné hluboké podzemní prostoře, kde probíhala inkubace vajec, zahřívaných minerálními prameny.
Během krátké pauzy, než se Páni času uklidnili a znovu navedli svou loď do vortexu na správný kurs, nenapadlo jednoho z nich nic lepšího, než vzít několik těch tyrkysových koulí do TARDIS.
Byly to zřejmě atronové částice uvnitř lodi, co způsobilo překotné líhnutí a nebývale agresivní útok malých šír-ch-ánů. Žádný z Pánů času nestihl zareagovat, bránit se, natož zregenerovat. Nikdo nepřežil.

Nejvyšší Rada nechala v odvetu Laxamarii kompletně zničit.
Další desítky let pak gallifreyské lodě vyzbrojené sonickými anihilátory systematicky pročesávaly jednu galaxii za druhou a likvidovaly každého šír-ch-ána, kterého kde našly. Podle zprávy, kterou Nejvyšší Rada posléze vydala, byli vyhlazeni všichni.

Ne tak docela, pomyslel si Doktor. A já – nebýt TARDIS, která si to všechno pamatovala - bych byl nakráčel přímo do smrtící pasti, otřásl se při vzpomínce na poslední okamžiky těch šesti nešťastníků.
Zlehka se dotkl konzole.„Děkuju.“
Patová situace však trvala dál. Doktorovi bylo jasné, že po tomhle TARDIS nikdy nedovolí, aby vzal vejce šír-ch-ánů na její palubu. Ale stejně tak je nemohl nechat na Zemi. Zatraceně!

Vtom ucítil prudkou bolest hlavy a všechno kolem na zlomek vteřiny zčernalo. Blížil se další crossover. Klášter se znovu stal časově nestabilním místem. Čím dřív odsud vypadne, tím líp.
Rozhodl se vrátit do doby, ze které sem byl přitažen. Nic nezkazí, když se poradí s Donnou. Většinou sice mívala dost ulítlé nápady, ale toto rovněž nebyla zrovna standardní situace.
 
No ano - pořád ještě zbývala možnost sestrojit sonický anihilátor a dvěma výstřely všecko skoncovat, avšak takováto primitivní řešení Doktor z duše nesnášel.

Zadal tedy koordináty (Země, Londýn, Cheswick...pousmál se v duchu), zatáhl za dematerializační páku a … nic.
TARDIS se jen nepatrně zatřásla, ale válec uprostřed konzole se ani nehnul. Namísto zvuků, které vždycky provázely start, se na hlavním monitoru objevilo jediné slovo.
 
POMOC

„Ne, ne, ne!“ vykřikl Doktor.
„Teď ne! Moje priorita jsou šír-ch-áni! Nemůžu zabránit jejich opětovnému vylíhnutí, jen ho oddálit, ale nevím, na jak dlouho. Na nic jiného prostě nemám kdy! Ať jsi kdo jsi, pomoz si, jak umíš…“ odmlčel se, nespouštěje oči z pěti sinavých písmen, pulsujících na temném pozadí. Ještě nikdy nikomu pomoc neodmítl. Až teď...
Bolest v jeho hlavě zesílila, přidalo se mravenčení v konečcích prstů. Věděl, že venku se znovu začínají spolu svářit dvě reality. Musel okamžitě pryč. Kapituloval. „ Tak dobře, kde a kdy?“
Když na obrazovce vyskočila řada číslic, pochopil, že už neoddálí nic.
„Vezmi mě tam! Rychle!“

Tentokrát skočila TARDIS v čase úplně potichu. O to silněji vzápětí zalehl do řídicí místnosti zoufalý křik.
Doktor se sonikem v ruce se vyřítil ven.
 
Léta Páně 2015, dne 18.12. věnováno autorem Tessa
Share
  
27.12.2015 | 16:40    Tessa

To sice zní sluchu nás pozemšťanů (zvláště těch zadlužených) velice libě , jenže - kdybys byl Doktor, neponechal bys je napospas Dalekům, Sontaranům ani jiné bojovné rase, ba ani mezihvězdnému mrazu, tmě a vakuu, ale našel bys jim nějakou příjmenou planetu, kde by mohli žít, aniž by někoho otravovali. No a oni by se množili, mutovali, a netrvalo by dlouho a vyrazili by do vesmíru, zabavovat ne televizory a auta, ale technologie, planety, popřípadě rovnou celé galaxie.
A bylo by vymalováno
19.12.2015 | 9:38    JC senior

kdybych já byl doktor
co s vekým D se píše
a má existence
nebyla jen story
leckoho bych vyhnal
do mezihvězdné říše
v neposlední řadě
právě exekutory!!
Ó Bóže
 
 
19.12.2015 | 0:06    Doremifa

...prostě Tě ráda čtu a těším se na další. Nic chytřejšího mě na konci kapitoly nenapadlo.  Dík.
18.12.2015 | 16:51    Tessa

Copak hory, on má celou planetu - teda v případě, že si píše nad "a" čárku. Exekutora na něj!...Tak mě napadlo, jak by si asi s exekutorem poradil Doktor?Dumám
18.12.2015 | 16:39    JC senior

No jo, Florencie... 
zaujala mě cesta do Fontanových hor, jistý Fontana mi něco dluží, vymlová se a ejhle, on má hory...
Úsměv
18.12.2015 | 16:14    Tessa

Děkuji za klik a šup a uloženoÚsměv
Jména a místa si vymýšlím, ale  společnice jsou převzaté ze seriálu (ovšem Sára z mé přechozí série, tak ta je čistě moje). Pokud jde o planety a vesmírné potvory, ty existují v mé fantazii (a kdoví, třeba i v realitě,se kterou se ovšem pozemšťani nemají šanci nikdy setkat). A místa na Zemi? Některá se dají dokonce najít na mapách (třeba Avebury, Londýn, FlorencieÚsměv) a ta ostatní bezejmenná většinou taky - třeba klášterů, které nechal zrušit Jindřich VIII, nebo které padly za oběť anglikánsko-katolickým třenicím, je v Anglii bezpočet. Ten, kde se odehrává tahle povídka, je prostě jeden z nich.
18.12.2015 | 15:24    JC senior

Klik - šup ...a je uloženo. 
Ta jména postav a názvy míst si vymýšlíš, nebo někde skutečně existují, v literatuře, ve filmu, nebo dokonce v realitě?
Ó Bóže