Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Poslední svého rodu /4/
„Býval to klášter, kdysi,“ řekl Henry. „Měl být z příkazu Jindřicha VIII. zrušen, ale mniši jej odmítli opustit a zabarikádovali se v kostele. Pro Jindřichova kancléře Thomase Cromwella nebylo nic jednoduššího, než je obvinit ze zrady, nechat v tom kostele upálit a klášter rozbořit. Říkalo se, že tam ty nešťastné duše straší, a tak do ruin nikdo nechodil. Jen já. No, každopádně jsem žádného ducha nepotkal, a že jsem v těch místech strávil spoustu času. Měl jsem tehdy takové to objevitelské období. Rýpal jsem se polní lopatkou v hlíně v naději, že najdu poklad, anebo - jako Indiana Jones - alespoň magický artefakt nedozírné historické hodnoty. Fotil jsem kytky a brouky a představoval si, že jsem cestovatel, který objevuje neznámé rostliny a živočichy a domorodé kmeny. Občas jsem se dokonce vykrádal z domu, když měla máma noční, a pak ležel mezi těmi hromadami kamení, koukal na hvězdy, a přemýšlel, jestli tam někde nahoře je život a jakou má asi podobu.“
Všelijakou, pomyslela si Donna. Většinou takovou, která by se ti, milý Henry, ani trochu nelíbila.
Neklidně se zavrtěla. Všiml si toho.
„Nenudím vás?“
„Vůbec ne. Jen si říkám, že já bych se asi bála, sama, v noci, na takovém místě.“
„Já měl větší strach z kluků, co mě ve škole občas šikanovali. V ruinách jsem se cítil bezpečný. Tedy až do toho lednového odpoledne. Několik dnů předtím silně pršelo a já nemohl ven. Když konečně liják přestal, natáhl jsem si gumáky a šel se aspoň projít. Podnikat se nedalo nic, všude byly obrovské louže a spousta bláta. Na mém oblíbeném místě mě však čekalo překvapení. Promáčená půda se v jednom místě propadla, ale vzniklá jáma nebyla plná vody, jak by se dalo čekat. Zel tam otvor, který vypadal jako vchod do podzemí. Dokonce jsem tam zahlédl něco jako schody. Okamžitě jsem utíkal domů pro baterku, provaz a lopatku, a takhle vybaven jsem vlezl dovnitř.“
„To bylo nebezpečné!“
„To bylo, ale vykládejte to klukovi, co si myslí, že je na stopě zakopaného pokladu.“
„A našel jste něco?“
„Našel. Bohužel. Starý džbán. Ale něco v něm rachotilo a převalovalo se, a já byl přesvědčen, že to budou zlaté mince a drahé kameny. Vynesl jsem ho ven, vytáhl z jeho hrdla jakousi rozpadající se ucpávku a vysypal obsah ven. Nejdřív mě zaujala ta brož. Byl na ní reliéf ženské tváře, bělostný, jako z alabastru. Vlasy spletené do složitého účesu odkazovaly možná až k antice, a já si pomyslel, že bude hodně stará a cenná, a když ji zkusím prodat, mohl bych si koupit toho walkmana. Strčil jsem ji do kapsy a prohlížel si zbylé dva předměty. Vypadaly jako kulečníkové koule, ale krom tyrkysové barvy na nich nebylo nic zvláštního. Potěžkal jsem je, vážily míň, než bych čekal. Nenapadalo mě nic, k čemu by mohly sloužit, a užuž jsem je chtěl zahodit, když jsem ucítil, že začínají hřát. Bylo to příjemné, ruce jsem měl mokré a studené, a tak jsem je pevně sevřel v dlaních a vychutnával si to teplo. Současně jsem si všiml, že jejich barva pomalu světlá, až po chvíli byly úplně průhledné – a uvnitř každé z nich jsem uviděl schoulené nějaké stvoření. Myslím, že kdybych je v tom okamžiku upustil, mohlo všecko dopadnout úplně jinak. Ale já si je zvedl před obličej a užasle pozoroval, jak se ti tvorové pohnuli a protáhli a pak ta vejce – to už jsem věděl, že to jsou vejce, a ne obyčejné koule -, pak ta vejce praskla a já ucítil neskutečnou bolest. Takovou jsem nikdy předtím, a vlastně až doteď nezažil. Jako když se obnažené nervy ponoří do vroucího oleje…“ Henry se odmlčel. Zuby měl zaťaté, oči se mu zúžily. Donna pochopila, že traumatizující zážitek je pořád živý.

„Vypadali jako miniaturní dráčata,“ navázal po chvíli, „ ti tvorové, co se vylíhli přímo před mýma očima, a vzápětí se neoddělitelně spojili s mými dlaněmi. I když se to zdálo nemožné, bolest pořád zesilovala, a oni rostli současně s ní, zvětšovali se každou vteřinou…mával jsem rukama, abych je setřásl, ale marně. Strašně jsem křičel, i když mi bylo jasné, že mě nikdo neuslyší…“
„Neuvěřitelné!“ vydechla Donna.
Henry k ní obrátil zmučený pohled. Na čele mu perlily kapky potu.
„Taky si myslíte, že lžu,“ řekl bezbarvým hlasem.
„Ne!“zavrtěla prudce hlavou. „Nemyslím. Já…viděla jsem věci… stejně neuvěřitelné – a byly pravdivé. Pokračujte, prosím. Teda, jestli vám to nedělá potíže…“
„Není už skoro co vyprávět. Všechno kolem mě vybuchovalo v oslnivé záři a já věděl, že umřu. Těsně předtím, než jsem se propadl do agónie, objevil se tam zničehonic muž. Nevím, kde se vzal, nevzpomínám si, jak vypadal, ale prostě tam najednou stál a vykřikl: Nechte ho být! Je to jen dítě! Vemte si mě! Tak pojďte! A oni ho poslechli. Odtrhli se z mých rukou, pak jsem zahlédl modrý záblesk a svět kolem mě zčernal. Probral jsem se po několika hodinách v nemocnici. Později mi pověděli, že mě tam v náručí přinesl nějaký člověk ve světle hnědém plášti. Říkal prý cosi o tom, že mě našel vedle otevřeného transformátoru, ale než se ho stačili pořádně vyptat, byl pryč. Dodnes si všichni myslí, že jsem strkal prsty, kam jsem neměl, a tohle mi udělal elektrický proud. Strávil jsem dokonce dva měsíce na psychiatrii, než mi došlo, že nemá smysl trvat na své verzi. Nemusím snad ani dodávat, že se v ruinách nenašlo nic, co by ji podpořilo.“

Henry dopil vystydlý čaj. Donna seděla bez hnutí a zírala zamyšleně do podlahy.
„Škoda, že si nepamatujete, jak ten člověk vypadal. Ale v takové situaci je to pochopitelné.“
„Taky byste si to nepamatovala. Je to důležité?“
„Ne. Asi ne. Důležité je, že jste přežil…“
„To ano. A za ty roky jsem si zvykl, že se lidé odvracejí, kdykoliv pohlédnou na moje ruce. Samota nakonec není tak zlá, jak se na první pohled zdá.“
Milosrdná lež všech opuštěných a nemilovaných, pomyslela si Donna. To znám.
„A co ta brož? Tu už asi nemáte…“
„ Mám. Vlastně ani nevím, proč ji po celou tu dobu pečlivě opatruju. Snad, aby mi připomínala, že to nebyl sen. Počkejte, ukážu vám ji…“

„Je moc hezká. A vážně vypadá jako hodně stará.“
„Líbí se vám? Tak si ji nechte. Kdoví, třeba přišel čas, abych se odpoutal od minulosti a pohnul se dál. A teď vy - povězte mi něco o sobě.“
„O sobě? Obyčejná sekretářka z Cheswicku, dvě stě úderů za minutu a …to je všecko, myslím, že jsem nevynechala nic.“
„Tomu nevěřím.“
O dvě hodiny později si uvědomila, že tu večeři doma už nestihne.
Henry trval na tom, že ji doprovodí, a Donně dalo hodně práce mu to vymluvit. Nakonec se dohodli, že spolu další den zajdou na oběd, a oběma to pomyšlení udělalo skutečnou radost.

Když pak stál před obchodem a poslouchal, jak klapot Donniných podpatků slábne v dálce, uvědomil si Henry, že tak uvolněně se ve společnosti nějaké ženy necítil už roky. Vlastně od chvíle, kdy se s ním rozešla Adele. Milovala ho, ale nedokázala překonat fyzický odpor, který v ní vyvolával sebemenší dotek jeho znetvořených rukou. Tenkrát uvažoval dokonce o sebevraždě. Dnes v noci byl rád, že zůstalo jen u těch úvah. Donna v něm znovu probudila chuť do života.
Možná by se byl podivil, kdyby věděl, že ona uvažuje úplně stejně. Rázovala liduprázdnými ulicemi, ale měla pocit, že se vznáší.

Pak zabočila za poslední roh a málem vrazila do modré budky, stojící přímo uprostřed chodníku.
Kdykoliv jindy by neviděla nic radši nežli TARDIS, ale dneska měla plnou hlavu Henryho a zítřejšího oběda s ním.
Doktor s rukama v kapsách se nonšalantně opíral o stěnu. Když ji uviděl, v očích mu blýsklo.
„Á, Donna Nobleová…neměla jste být náhodou včas na večeři doma, slečno?“
„Říkal kdo?“ naježila se Donna.
„Říkala tvoje matka… než se mnou vyrazila dveře. Ale já jsem v tom tentokrát nevinně. Nemám pravdu?“
„Co tady děláš?“ Donna se rozhodla ignorovat otázku i její poťouchlý tón, a přešla rovnou do útoku. „ Ještě neodletěls? Nebo jsi už zase zpátky? Vesmír tě nudí?“
„Jistěže ne. Prostě…chybělas mi.“
„To pochybuju,“ odsekla. „I když teda - tváříš se, jako by ti uletěly včely… stalo se něco? Cos provedl, než jsem si stihla vypít s Henrym čaj? Vyhladils Daleky? Zmasakroval Sontarany? Spáchal v čase díru, která nejde zalepit?“
„Takže Henry se jmenuje…“ teď to byl pro změnu Doktor, kdo ignoroval otázky. Ale Donně neušlo, že jeho tvář dostala prázdný a odtažitý výraz. Jako tenkrát, když se ho zeptala na jméno Rose Tylerové.
„Jo, Henry,“ pohodila hlavou. „ Je moc milej a pozval mě zítra na oběd, no, věřil bys tomu?“
„Ne.“
„Žárlíš.“
„Jak jinak.“
„Myslela jsem si to,“ řekla spokojeně, ale vzápětí zvážněla. „Dnes jsem vyslechla jeden moc zvláštní příběh. Víš co? Já ti ho povím, a ty mi na oplátku řekneš, co se stalo tobě. Férová nabídka, ne?“
„Zvážím to.“
„A mohl bys to zvažování uspíšit, než tady umrznu?“
Doktor mlčky luskl prsty.
„Komediante,“ zabručela Donna a vstoupila otevřenými dveřmi do TARDIS.

„No, a to je všecko,“ řekla o pár minut později. „Věřím mu každý slovo. A víš proč? Protože mám neodbytnej pocit…“
„Teď já,“ přerušil ji Doktor.
Když skončil, vytáhla Donna z kapsy kabátu brož.
„Ano, to je ona. Vezmu si ji zpátky, když dovolíš. Slitina z Temné hvězdy nemá na lidský organismus zrovna pozitivní vliv.“
„ Škoda jen, že ses tam neobjevil o chvilku dřív. Nebylo by se mu nic stalo. Nemusel tak hrozně trpět.“
„Jo. Je mi to líto. Ale myslím, že to byla ve skutečnosti TARDIS, kdo ho slyšel křičet. Ten klášter je zvláštní místo. Nestabilní. Muselo to v ní vyvolat nějakou časovou idiosynkrasii, že dokázala lokalizovat ten zvon i Henryho hlas. Já se tentokrát s ní jen vezl. Nemohl jsem udělat nic víc, než ho dostat do nemocnice, protože zkolaboval.“
„Nemohls udělat víc tenkrát. Ale teď…“
Doktor zavrtěl hlavou. „Ne. Vím přesně, na co myslíš, a říkám ne.“

Založila si ruce v bok a nebezpečně sladce se usmála.
„Jistěže nemůžeš,“ řekla. „ Ty přece cestuješ v čase výhradně pro zábavu, že? Skáčeš do minulosti jen, když se nudíš nebo chceš někoho ohromit. Pojď, Donno, mrknem se do Pompejí, bude tam sice dneska trošku horko, ale co na tom… Jelas někdy na mamutovi? Ne? Žádný problém, uděláme si exkurzi do doby ledové…“
„Ty to nechápeš,“ přerušil ji Doktor. „Prostě to nejde. Nemůžu se pořád vracet v čase, abych napravoval omyly, křísil mrtvé, vytvářel alternativní reality. Je to proti zákonům Pánů času!“
„No, když je to proti zákonům Pánů času…“ pokrčila Donna rameny, „tak s tím pozemská jepice asi nenadělá nic. Ale dovol mi jednu jedinou otázku. Ti šír-ch-ánové byli poslední svého druhu?“
„Ano, myslím, že ano.“
„A jsou mrtví?“
„Ano. Nastavil jsem sonický šroubovák na nejvyšší možnou intenzitu. Nepřežili. Byly to ještě děti.“
Kousl se do rtu při vzpomínce na ty žalostné tyrkysové hromádky, které se z posledních sil snažily spojit s čímkoliv živým v té chladné, promáčené půdě. Ale nenašly nic, jen smrt.
„A není to věčná škoda?“
„To už je třetí otázka, Donno!“
„Já vím. Dobrou noc, Doktore.“

Když Donna se sklenicí mléka v ruce vešla druhý den ráno do obývacího pokoje a uviděla modrou budku, která parkovala přímo před okny, spokojeně se usmála.

„Jaký je plán?“ vpadla o minutu později jako velká voda do TARDIS.
Doktor zvedl hlavu od konzole a protřel si oči.
„Taky ti přeju dobré ráno. Pracoval jsem celou noc, byl jsem v Knihovně, tahal rozumy z jejího centrálního počítače, prolítal půl vesmíru a nakonec vytvořil tohle…“ ukázal na zeleně fosforeskující kouli, uloženou na zvláštním podstavci.
„Co to je?“
„Bezpečnostní schránka. Hibernační box. Říkej tomu, jak chceš. Dovnitř se nedostanou žádné atronové částice. Aspoň doufám.“
„Aha. Dobrá práce. Cool barva. Jde ti k vlasům. A teď - jaký je ten plán?“
„Něčeho se pevně držet, protože startujeme…za tři, dva, jedna…teď!“

„No skvělý,“ řekla Donna, když vyšla ven a zapadla po kotník do kaluže. „Nevzala jsem si galoše. Počkej chvíli, nějaké si najdu v šatně.“
„Klidně se pro ně vrať, ale pak uslyšíš Henryho křičet,“ sykl Doktor. „A přísahám, že znovu už se sem vracet nebudu! Támhle je!“ ukázal na umouněnou postavičku, která, vzdálena asi deset metrů od nich, obrácená zády, právě vytahovala ucpávku z hrdla džbánu. „Honem! Nesmí se jich dotknout!“
 
Henry si zastrčil brož do kapsy a natáhl se po jedné tyrkysové kouli, když ho Donna popadla za ruku.
„Nech to ležet!“
Překvapeně k ní obrátil obličej. „Hej! To je moje! Já to našel! Co si myslíte, že děláte??“
„Zachraňujeme tě,“ a bleskově mu zkroutila za zády i tu druhou.
„Nechte mě! Pomoooc!“
V té chvíli je všecky oslnil prudký záblesk.
„Mám je!“ křikl Doktor. V natažených pažích držel to, co nazval bezpečnostní schránkou. Modré jiskření uvnitř dávalo tušit, co teď obsahuje. „Rychle zpátky do TARDIS! A modli, ať nás pustí přes práh!“
„Promiň, Henry,“ řekla Donna a pustila chlapce. „Ještě se uvidíme.“

„Proč ten spěch?“ zeptala se, klouzajíc blátem za Doktorem.
„Za pár vteřin se tu zhmotní další TARDIS. A já bych vážně nerad potkal sám sebe. Kdoví, co by s tímhle místem udělalo.“
„Ale to je blbost,“ namítla Donna, sotvaže bez problémů vpadli dovnitř a dveře za nimi klaply. „Říkals, že TARDIS sem přivolal Henryho křik. Teď není v ohrožení života, takže nemá proč křičet, a ona nemá důvod sem letět.“
Doktor položil kouli zpátky na její podstavec. „Já vím, co dělám, věř mi.“
„Tím si nejsem jistá,“ zamumlala Donna.
Modrá budka skočila v čase i prostoru zpátky do Londýna.

„Páni, to už je hodin! Před chvílí bylo osm a teď chybí do dvanácté sotva deset minut!“ pohlédla Donna na hodinky a pak podezřívavě na Doktora. „Ty chceš, abych to rande zmeškala! Vždyť se ani nestihnu převléknout!“
„Čas je relativní,“ mrkl na ni. „Vsadím se, že za těch deset minut budeš mít na sobě nejen své nejlepší šaty, ale taky budeš stát v pozoru na domluveném místě. No, ale kdybys přece jen nestíhala, jsem tu pořád já a TARDIS…“
Neuznala ho hodna slova a vyletěla ze dveří jako střela.
Vyšel ven v stejném momentě, kdy běžela kolem, převléknutá přesně, jak předvídal. „Jestli to prošvihnu, tak si mě nepřej,“ zahrozila mu a zmizela za rohem.
„Promiň, Donno, je mi to líto,“ řekl tiše.
Nedbaje nevraživých pohledů, které na něj vrhala přes okno Donnina matka, zvolna přecházel sem a tam a čekal.
Ne dlouho.

Když znovu objevila, hlavu sklopenou k zemi, sevřelo se mu srdce. Vlastně obě. Ale nechal ji dojít až k sobě, aniž by udělal jediný vstřícný krok. Zvedla k němu tvář s make-upem rozmazaným slzami.
„Tys to věděl,“ řekla smířeně.
Přikývl.
„Alternativní realita. Změnili jsme minulost, Henry už není zmrzačený…“
„…ale taky to není stejný Henry, kterého jsem včera poznala,“ doplnila. „Ten krámek tam je pořád, ale patří nějaké Adele Waterfordové. Právě se chystala na oběd se svým manželem…“
„Mrzí mě to. Jestli ti to pomůže, můžeme jít na oběd spolu. Znám jeden skvělý restaurant na konci vesmíru…“
„To si děláš legraci…“
„Jistěže ne. Pojď! Je to tam ohromně nóbl. Bude se ti to líbit. Nikdo ani nemrkne, i když budeš mít kolem očí černé šmouhy jako havíř…“
„Ty…!“ udeřila ho pěstí do prsou.
„Jo, já,“ usmál se zeširoka. „Tak jdeme?“
„Tak jo…“

Vrátili se o dva dny později.
Cestou vyložili na jedné hodně zastrčené planetě šír-ch-ání vejce. Nechali je v kaldeře vyhaslé sopky, u jezírka s teplou vodou, která páchla jako zkažené maso. Kolem dokola se to hemžilo oranžovými červy, jejichž velikost a množství donutilo Donnu k předčasnému úprku do TARDIS.
„Bude trvat pár set let, než se vylíhnou,“ řekl Doktor, „ a další tisíce, než dospějí a pokusí se opustit planetu. A pořád budou hodně, hodně daleko od Země.“

V Londýně panovala jasná noc. Úplněk zářil jako malé slunce a myriády hvězd za ním nezůstávaly pozadu.
Donna přiměla Doktora, aby nechal TARDIS zhmotnit pár desítek metrů nad kopcem, kde Wilfred Mott jako obvykle mžoural do velkého dalekohledu.
Když pak modrá budka měkce dosedla do trávy, rozběhl se starý muž bez váhání k ní.
„Ahoj, dědo!“ Donna ho pevně objala a Doktor s úsměvem zdvihl ruku na pozdrav.
„No to je dost, že taky ukážeš doma!“ zahartusil děda naoko. „Vždyť jsem ti ještě ani nestihl poděkovat za ten dárek, cos mi přivezla. Tvoje matka ho sice chtěla hned vyhodit, ale já řekl: Nech toho! Tohle není obyčejnej ká… kde já ho jenom mám, aha, tady…!“
„Ne!“ vykřikli Doktor s Donnou současně, ale už bylo pozdě.

Měsíční světlo se dotklo duhového oblázku a ten explodoval v křišťálově průzračné tříšti. Wilfred poněkud zkoprněl, když se na jeho dlani vyrostl zničehonic metr vysoký vodotrysk, ale jako správný voják neucukl. Trvalo dobře dvě minuty, než na zem dopadly poslední krůpěje,a na jeho dlani zbyla docela nepatrná loužička.
„To jsme teda měli štěstí,“ podotkl pak. „Stát se tohle v obýváku, vyžene nás tvá matka z domu oba. A kam máte namířeno příště?“
„Já nevím,“ řekla Donna. „On je šéf.“
Doktor pokrčil rameny. „Netuším, ale něco vymyslím…“
V té chvíli začal kdesi uvnitř TARDIS zvonit mobil. „…anebo taky ne,“ dodal. „Donno, jdeš se mnou?“
„Že váháš. Měj se, dědo.“
„Sbohem. A dávejte na sebe pozor!“ křikl za nimi Wilfred, ale oni ho už neslyšeli.
Modrá budka se rozplynula v nočním vzduchu a na kopci se znovu rozhostilo ticho.

KONEC
Léta Páně 2015, dne 19.12. věnováno autorem Tessa
Share
  
22.12.2015 | 0:26    Doremifa

...já jsem si moc pochutnala. Děj, pravda, malinko zrůžověl, ale je to ten odstín, který můžu. takový uvěřitelný lila.  Děkuju a přeju hezké svátky. Úsměv
19.12.2015 | 21:57    JC senior

No, čekal jsem, že snad Donna se usadí v krámku se starožitnostmi jako šťastná manželka, která bude jen vzpomínat na nějakého vemírného cestovatele, který si říkal Doktor. A časem si nebude jista co je pohádka a co pravda.
Vše je jinak...
19.12.2015 | 17:21    Tessa

Dík za vpuštění, akorát netuším, cos myslel tou červenou knihovnou...
19.12.2015 | 11:22    JC senior

Čekal jsem, že "knihovna" zčervená, ale jen lehce zrůžověla a s přibývajícím svítáním se vytratila i ta růžová...
A vytratila se skutečně, nebo jen změnila barvu na modrou a čas se prolne s časem a ticho bude ozvučeno vášní?