Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Peklotoč 3
Třetí kapitolka satirického příběhu. Jakákoli záměrná či náhodná podobnost je pouze výplodem vaší fantazie.
Za tisíce let:
 
Z maximální lenosti a apatie se probíral postupně.
Ze všeho nejdříve ucítil svědění na zadnici, a tak se mimoděk podrbal. Nato přišlo uvědomnění si onoho drbání - a mysl se pomalu začala probouzet. V tuhle chvíli byl ještě dost líny na to, aby otevřel oči. Bylo mu krásně. Jedna myšlenka se pomalu vlnila za druhou, nejprve o příjemných pocitech. Pomyslel na to, že něco takového dlouho nezažil. Jenže pak to šlo ráz naráz. Odněkud ze stínu vyskočila vzpomínka na rozpálené křeslo, a do řiti! - mocně to s ním škublo. Kdyby ho na nože brali, nevyskočil by výš.
S rostoucím údivem sledoval to žhnoucí křeslo. Necítil bolest a na nohách stál překvapivě rychle (po takové době sezení). Klíčila v něm naděje. V hlavě se mu pro změnu honilo tolik myšlenek, že nebyl s to žádnou pořádně chytit. Z toho kolotoče ho dostal až hlas. Byl docela obyčejný, asi jako když jinému prodáváte chleba: „Jidáš?“
 
Při vyslovení svého jména se rychle otočil.
V otevřených dveřích viděl muže ve středních letech - oblečený v černém lehce ošoupaném obleku, svíral v jedné ruce štos jakýchsi svitků, druhou ruku nedbale zastrčenou v kapse. V obličeji vypadal jako kdokoli druhý. Husté napomádované vlasy měl pečlivě sčesané dozadu.
Tvářil se mírně pobaveně a prohlásil: „Oblečte se, prosím.“
Jidáš se radoval čím dál tím víc. Jestli ho chtějí obléct, na křeslo už ho nešoupnou. Alespoň ne teď. Byl nyní sice nahý, ale červená barva ve tváři rozhodně nepatřila studu.
Rozhlédl se kolem: „Žádné oblečení tady není.“
Postava ve dveřích snad až teatrálně vzdychla: „A co byste chtěl mít na sobě?“
Jidáš se už smál: „A víte, že je mi to teď úplně fuk?“
„Něco na sobě mít musíte. Jinak vás nemůžu pustit z téhle místnosti.“
 
Ale to už Jidáš kráčel k východu – a k postavě v něm. „Já nevím, tak třeba jenom nějakou dlouhou košili... vybavil si, co nosíval... v tu ránu shledal, že má na sobě onu košili. Dokonce na ní stále byla nevypratelná skvrna, jak ho kdysi poranil zbloudilý šíp. Vyvalil zraky. Ani nemusel nic říkat, a muž v obleku k nevyřčené otázce poznamenal: „No co je? Jste démon a můžete vypadat jak chcete.“
Jidáš nevěřícně zakroutil hlavou a představil se sám sebe ověšeného těžkými zlatými řetězy, které by ho svou vahou táhly k zemi... když ho tíha řetězů opravdu donutila pokleknout, „oblékl se“ do jednoduché splývavé tuniky.
 
„Taky můžete něco udělat se svým tělem nebo obličejem, jestli chcete.“
Jidáš se jenom ušklíbnul: „Jestli chci dělat něco se svým obličejem?“
Nechtěl, proč by taky jo? Ale okamžitě ho to zaujalo. Hodně rychle ho tyhle věci přestávaly překvapovat. Na rozpáleném křesle jeden vidí všechny svaté a jenom se modlil pro nějaký ten zázrak. A hele, je to tu. Napadlo ho, co kdyby zkusil něco opravdu hnusného, velkého....zubatého... něco...
Muž ve dveřích protočil oči a zakroutil hlavou.
Vytáhl ruku z kapsy a držel v ní zrcátko velké na dvě dlaně. Otočil ho na Jidáše, aby se podíval.
Jidášovi zatrnulo, když spatřil tu zrůdu. Hned si dlaní promnul svoji vlastní tvář: „Tak takhle bych vážně vypadat nechtěl.“
Muž ve dveřích pokrčil rameny: „Nikdo vám to nepřikazuje... ale proč jsem vlastně tady,“ sám se podíval do zrcádka, jestli mu drží účes. Zašustil svitky a pokračoval: „Tady vám nesu všechna lejstra, která budete potřebovat,“ a začal mu je po jednom podávat. „Tady vyplníte svoje údaje, zajdete s tím personální úřad, kde vám přidělí nové jméno. Tady ten je pro úřad spravedlnosti, odevzdáte jim ho vyplněné a podepsané z personálního úřadu. Proškolí vás, co tady můžete a co ne, co můžete na Zemi a co ne, tak dále a tak dále.“ Pak už to muž ve dveřích vzal hopem. „Tohle donesete na zdravotnický úřad, tohle zase na životní prostředí, tohle na školství... a všude potřebujete mít podpisy z předchozích míst. Rozumíte?“
Moc tomu nerozuměl (nebo v tento okamžik nezkalené radosti možná nechtěl), na každý pád se mu zdálo, že už je v té kobce dost dlouho.
„Jasně, že rozumím,“ pokýval hlavou a jenom čekal, až ten muž uhne, aby odsud mohl konečně vypadnout.
Muž podal Jidášovi zbytek svitků. Pokýval hlavou, usmál se a pronesl: „Vítejte v pekle,“ a na místě zmizel.
Léta Páně 2016, dne 1.2. věnováno autorem Firren
Share
  
1.2.2016 | 14:41    Tessa

Tak už se nám příběh pomalu otvírá. Ten výskok z křesla mě fakt pobavilÚsměv
 No, naskýtá se otázka - Který čerchmant asi potřebuje Jidáše a na co? Jsem zvědavá, co se dozvím dál.
 
Pokud jde o stylistickou stránku, drobné proškrtání by neuškodilo. Třeba onen až příliš podrobný popis muže, který pustil Jidáše. Měl asi navodit dojem, že chlápek vypadal naprosto obyčejně (tedy rozhodně ne jako ďábel nebo démon, i když jím asi byl), nicméně z pohledu Jidášova muselo to odění naopak vypadat nezvykle (možná i groteskně), uvážíme-li, že Jidáš ve své době nemohl znát jiné ošacení než tuniky, košile a pláště.
Ohledně onoho příchozího ovšem zároveň panuje v textu určitá jednotvárnost - muž ve středních letech, muž v obleku, 2x muž ve dveřích. Úplně nejjednodušší by bylo ho pojmenovat, a prosté užití jmen by ukázalo, kdo právě hovoří a jedná. Pokud na jméně nezáleží (nebo ho čtenář nesmí znát), pak by bylo fajn použit na střídačku nějakých synonym - chlapík, týpek...nebo třeba úředník (což je koneckonců patrné z jeho chování a listin).
Neber to, prosím tě, jako nějakou rýpavou kritiku. Můj pohled vychází z toho, že příběh se dostal za úvod a děj by se tedy měl poněkud rozběhnout. V téhle kapitolce se toho moc nestalo, a popisy (pokud nejsou opravdu pro následující děj nezbytné) to celé ještě zpomalují. A taky různé "vycpávky" - Při vyslovení svého jména se rychle otočil....
Jidáš byl překvapen, takže by stačilo  Rychle se otočil nebo škubnul sebou a otočil se.
 
Občas to mívám při psaní stejně - snažím se do textu narvat co nejvíc detailů, aby byl čtenář v obraze, a zapomínám nechat prostor pro jeho vlastní vidění a fantazii.