Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řezbář 1 /5
Tento příběh se odehrává ve dvou časových rovinách.
Místo je stejné, jen události od sebe dělí 320 let.
Ale na letopočtu nezáleží. Věci mezi nebem a zemí se mohou stát kdykoliv...

 

    Místnost se utápěla v pološeru. Byla tichá, vzdálena od pouličního hluku, a její klid rušilo pouze pípání přístrojů, které monitorovaly životní funkce.
     Je tak mladý, pomyslela si Eliška s lítostí pokaždé, když kontrolovala nehybné tělo, ležící pod tenkou přikrývkou, jediného obyvatele tohoto tichého pokoje. Jeho tvář (alespoň ta část, která vykukovala z obvazů) vypadala takřka dětsky křehce a zranitelně, i když podle záznamu v kartě mu chyběl pouhý měsíc do osmnáctých narozenin. A možná bude chybět navždy.
    Eliška poopravila mladíkovi kyslíkovou hadičku a přelétla očima křivky na obrazovkách. Žádná změna. Dárci orgánů, tak přezdívali tady ve špitále motorkářům. Jak výstižné. Ani sebepevnější přilba neustála většinu nehod. Těžce zraněný a posléze vyhaslý mozek pak změnil lidskou bytost v pouhé skladiště náhradních dílů. Bylo úplně jedno, že tenhle kluk žádný motorkář vlastně nebyl, že si jen tajně vypůjčil tátova harleye, aby se na něm furiantsky projel s vlasy rozevlátými větrem. Nestalo se to poprvé, zato naposled.
   Také jeho mozek nereagoval. Ono nehmotné cosi (Eliška se neodvážila říkat tomu duše, neboť o duši se v žádných zdravotnických učebnicích nepsalo), to, co bylo kdysi Zdeňkem Podolským, se potácelo kdesi v temných hlubinách a nebylo jisté, zda se vůbec někdy vynoří na světlo.
Zítra ráno se sejde konzilium, aby se poradilo, zda má smysl tenhle  život-neživot ještě prodlužovat. Ovšem konečné a nejtěžší rozhodnutí bude na Zdeňkových rodičích.

* * * * * * * * * *                                        
 
  „Co tu okouníš? Pohni sebou, ty kůže líná!“
  Hospodská Matylda vrazila Johance do rukou dva plné džbány a smýkla jí směrem k přeplněnému šenku. „Cožpak nevidíš, že vzácní hosté čekají?“
   Vzácní hosté, ušklíbla se v duchu Johanka, když se proplétala mezi špinavými a páchnoucími chlapy. Seděli tu dva jircháři, soukenický mistr se svým tovaryšem, také pár cizích pobudů, zřejmě kapsářů, kteří přitáhli do města za vidinou bezpracného výdělku, a úplně v rohu u dveří osamoceně městský kat. Svatomartinský jarmark byl za dveřmi a všechny lepší hospody ve městě zaplnili kupci a jejich doprovod, svobodní sedláci i drobná šlechta z okolí. A hospodští si už dokázali ohlídat, aby se chátra nepletla mezi ty, kterým v měšci cinkají poctivé stříbrňáky.
   Všichni ti odvržení se nakonec stáhli sem a jindy poloprázdná krčma U zeleného věnce dnes praskala ve švech. Není divu, že si je Matylda považovala jako vzácné hosty. Aspoň na chvíli tak mohla mít pocit, že její živnost prosperuje.

    Johanka postavila džbánky na pocákaný stůl a hbitě uhnula nenechavým rukám ochmelky, který ji celou dobu hltal očima.
    „Pojď sem… maličká… potěš osamělého vdovce,“ mumlal a dokonce se pokusil vstát a chytit ji za sukni, ale to už mu dopadla na rameno mohutná tlapa a přitlačila jej zpátky na lavici.
   „Jen se hezky posaď, pane, a zavdej si našeho nejlepšího piva.“
   Hostinský Adalbert se tyčil nad opilým soukeníkem jako vrch Šibeničák nad městem. Hovořil chlácholivě a přátelsky, ale oči měl chladné. Každý, kdo ho znal, věděl, že nemá smysl se s ním pouštět do hádky, pokud ovšem dotyčný nechtěl skončit s obličejem zabořeným do hnojiště za hospodou. Avšak mistr Jeroným se nedal odbýt.
   „Nechci to zadarmo,“ brblal furiantsky. „Dám stříbrňák…vidíš?“ a položil na stůl lesklou minci. „Za to snad ta tvoje cuchta stojí,ne?“
   Adalbertovi se chamtivě zablýsklo v očích, zachytil však nesouhlasný Matyldin pohled, a tak jen zavrtěl hlavou.
Soukeník si to vyložil po svém.
   „Dobře, tak přidám… dva… tři… čtyři,“ tvrdošíjně sázel na dubovou desku jeden stříbrný za druhým, nedbaje na to, že se po něm ostatní otáčejí. Hostinský se sklonil, smetl peníze do dlaně a vrátil je do mistrova váčku.
    „Měl bys být opatrnější, pane,“ šeptl mu do ucha. „Není moudré ukazovat přede všemi, kolik máš v měšci.To bys také nemusel dojít domů živ. Po ulicích se potlouká všelijaká cháska, co člověka zabije i pro mnohem menší obnos.“
   Ale nahlas řekl:
   „Silné pivo ti asi zatemnilo rozum, mistře Jeronýme. Jak jinak vysvětlit, že si pleteš počestnou pannu s lehkou holkou?“
   „Prej počestnou… a ještě k tomu pannu!“ vykřikl kdosi a celá hospoda zabouřila smíchem.
Všichni věděli, že se Adalbert před rokem neujal osiřelé Johanky z dobroty srdce. Potřeboval prostě levnou pracovní sílu. A také příjemnou změnu, pokud by se mu časem v manželském loži přestalo líbit, jak závistivě soudili mnozí. Ne, že by na to nepomýšlel. Ale Matylda mu podobné choutky vyhnala rázně z hlavy. Johanka pro ně bude mít větší cenu nedotčená. V to, že by sem snad zabloudil bohatý cizinec, který by za noc s půvabnou pannou zaplatil celé jmění, Matylda nedoufala, ale Macatá Markéta, která měla vykřičený dům hned kousek za radnicí, jistě také skrblit nebude.

   Johance vhrkly ponížením slzy do očí. Popadla nejbližší prázdný džbánek a utekla do kuchyně. Ta však neměla dveře, a tak peprné poznámky na její účet zalétaly až sem.
    „Co se ti stalo?“ zeptal se výrostek asi patnáctiletý, který seděl u ohniště a otáčel rožněm.
Musel slyšet z šenku každé slovo, ale Johanka pochybovala, že rozumí jejich smyslu. Byl stále ponořený ve svém vlastním světě, plném fantazie. Je slabší duchem, říkali ti, kdo si nechtěli Matyldu příliš znepřátelit.  Děti z ulice ho nazývaly jednoduše hlupákem. Ale on nebyl jedno ani druhé, to Johanka věděla bezpečně. Byl jen jiný. A ona ho milovala.
Občas, ve vzácných chvílích odpočinku, ji brával s sebou na cestu do oněch vysněných končin a ona naslouchala jeho vyprávění, a tak trochu mu tu jeho jinakost záviděla.
Ale Zdeněk neměl pouze dar výřečnosti. Pod jeho rukama, vyzbrojenýma malým křivým nožíkem, se z odřezků dřeva rodily pozoruhodné figurky. Těžko říct, zda představovaly lidi nebo zvířata, protože měly z každého trochu. Zdeněk jim říkal chiméry. Bůhví, kde to slovo pochytil, ale Johance se líbilo. Zabydlovaly jeho svět a činily ho ještě zajímavějším a krásnějším. Zdeněk však, veden jakýmsi zvláštním instinktem, je kromě Johanky nikdy nikomu jinému neukázal. Až včera.

    Využil chvilky, kdy Matylda s Adalbertem odešli nakoupit k řezníkovi nějaké maso na sváteční dny, a vytratil se z domu.
Mířil k mistru Antonínovi, uznávanému řezbáři, který pracoval na sochách světců pro nově budovaný kostel svatého Michala. Tak rád by se dostal k němu do učení. Doufal, že když mistrovi ukáže svá dílka, ten se přimluví u rodičů. Jen stěží mohli počítat, že Zdeněk jednou převezme hospodu, když zvládal leda otáčet rožněm a to ještě většinou pečínku připálil. Ale kdyby se jednou stal váženým mistrem cechu řezbářského, pak by určitě hlady nezemřel.

   Ke své smůle však hned ve dveřích narazil na Antonínova tovaryše Proška.
Byl to urostlý nekňuba, který měl obě ruce levé a jestli se k něčemu zcela jistě nehodil, byla to práce se dřevem. Mistr ho nevyhnal jen proto, že Prošek bez odmluvy zastával nejrůznější práce i za učedníka, kterého si Antonín nemohl dovolit živit. Spíš by se však kráva naučila štěkat, než by Prošek dokázal složit mistrovskou zkoušku. Vypadalo to, že bude nadosmrti jen tovaryšem.
    „Co mi neseš?“ spustil zhurta na Zdeňka, vědom si své chvilkové důležitosti.
    „Tobě nic, ale panu mistrovi,“odpověděl chlapec.
    „Mistr není doma,“ lhal Prošek bez uzardění. „ Ale můžeš to předat mně.“
    „Ne.“
Zdeněk couvl a mimoděk pevně stisknul plátěný vak, ve kterém měl své figurky. Tovaryši to neušlo.
   „To je ono? Dej mi to a já to mistrovi v pořádku doručím.“
Chňapl po pytli a začal se s chlapcem o něj přetahovat.
   „Co se to tu děje?“
   Antonín, přilákaný hlukem, vyšel z dílny.
   „Já… přinesl jsem vám něco ukázat. Dělal jsem to úplně sám.“ Zdeňka náhle opustila odvaha, kterou sbíral celý den. „Ale není… to nic důležitého. Vlastně… už musím jít,“ koktal nešťastně.
    „Přece jsi nevážil cestu přes celé město zbytečně,“ usmál se Antonín. „Ukaž mi, co máš a hned můžeš zase utíkat domů.“
Laskavá slova Zdeňka uklidnila. Sáhnul do pytle a podal mistrovi jednu ze svých figurek. Tahle chiméra měla psí hlavu, kočičí tlapy a ocas a na hřbetě úhledně složená orlí křídla. Celé to působilo poněkud strašidelně.
Antonín za celý život nic podobného neviděl. Rychle se rozhlédl, ale ulice byla, až na několik hrajících si dětí, prázdná. Avšak opatrnosti nikdy nezbývá. Zvláště v téhle době.
   „Víš co, chlapče, pojď raději dovnitř,“ s těmi slovy vtáhl Zdeňka do domu.

Prohlížel si ty divné figurky pečlivě jednu po druhé.
Byla to nepochybně skvělá řezbářská práce (Antonín si musel přiznat, že sám by to stěží svedl lépe) s jemnými detaily chlupů i peří. Jeden, možná dva takové kousky by stačily k přijetí do cechu. To bylo jasné i Proškovi, který drze nakukoval mistrovi přes rameno. Jestli Antonín vezme do učení tohohle spratka, dost možná už nebude potřebovat dalšího tovaryše a Proškovo snadné živobytí vezme za své.
    Antonín rozpačitě obracel Zdeňkovy výtvory v ruce. I když odhlédl od uměleckého provedení, pořád tu byla vtíravá otázka: Co to vlastně drží v dlani? Nebyla to zobrazení lidí, andělů, ani světců, ba ani obyčejných domácích zvířat. Nebylo to nic, co kdy člověk poznal.
Psí hlava s poodhalenými tesáky jakoby se lehce usmívala. Anebo možná vysmívala. Jen dumej, člověče, co jsem zač?
   Možná jsou to podoby ďábla, napadlo Antonína, a pak by bylo nejlíp hodit je do ohně. Ale proč s tím chlapec vlastně přišel zrovna za mnou?

    Na tu otázku Zdeněk čekal.
    „Rád bych vás, mistře, požádal, abyste mě vzal k sobě do učení. Moc toho ještě neumím, ale kdybyste se přimluvil u mých rodičů… Já… chci se stát slavným řezbářem, jako jste vy,“ dodal s bezelstným úsměvem.
    „To není tak jednoduché. Musím si to dobře rozvážit,“ řekl Antonín. „Šikovný jsi, to bezpochyby ano, ale pověz, jak se ta tvá zvířata jmenují?“
   „To nejsou zvířata, mistře, říkám jim chiméry.“
   „Tak chiméry… no dobrá,“ zamumlal Antonín, „tak si je zase pěkně schovej, a pokud ti mohu radit, nikomu je neukazuj. Někomu by se třeba mohlo zdát, že jsou to pekelná stvoření.“
   „To nejsou,“ bránil se rozhořčeně Zdeněk. „Chiméry žijí daleko odsud v poušti, kde pálí slunce a celý rok nespadne kapka vody…“
    „Já vím,“ přerušil jeho tirádu mistr, když si všiml, že Prošek špicuje uši, aby mu ani slůvko neuniklo.
   „Vrať se teď domů a já se zítra zastavím u vás v krčmě a promluvím s tvými rodiči. Uvidíme, co se dá dělat.“
   „Děkuji vám, mistře!“
   Zdeněk začal kvapně sbírat své výtvory, aniž zpozoroval, že tovaryš mezitím jednu figurku sebral a ukryl v rukávu. Vyběhl z řezbářova domu, jako by mu za patami hořelo.
    Zvláštní chlapec a divné řezby. Jen aby se to nedozvěděl on, jinak to špatně skončí, pomyslel si Antonín a zamyšleně se vrátil k rozdělané práci.
 
    Zdeněk ho vyhlížel celý další den, ale už se začínalo smrákat a řezbář nikde. A teď navíc někdo asi ublížil Johance, jediné bytosti, která mu rozuměla a kterou měl rád. Sice si otřela tvář, ale on si stejně všiml, jak se jí v očích zaleskly slzy. Zdeněk byl z toho všeho opravdu nešťastný a jako vždycky, když byl nešťastný, sáhl do kapsy pro nožík a kousek dřeva.
    „Co to bude?“ zeptala se Johanka a přisedla si k němu.
    „Ještě nevím,“ řekl a otáčel dřívkem v ruce. „Ještě tam nic nevidím.“
    Ani Johanka nic neviděla. Pro ni to byl jen obyčejný kousek dřeva, ale Zdeněk vždycky tvrdil, že věc, kterou bude vyřezávat, je už ukrytá uvnitř. Na něm bylo pouze, aby ji objevil a pomohl jí na světlo boží. „Je to snadné,“ říkával, „ jen se musíš pořádně dívat.“

   Jenže dneska se nedařilo nic, nač sáhl. Dřevo zatvrzele ukrývalo budoucí chiméru a odmítalo řezbáři ukázat její podobu.
A ještě ke všemu se začalo pálit maso, které Zdeněk nechal bez dozoru. Johanka rychle otočila rožněm a potřela kapouna sádlem, aby zamaskovala tmavou skvrnu na jeho prsou, ale bylo jisté, že co nevidět se v kuchyni objeví Matylda přilákaná pachem spálené pečínky a strhne obvyklý povyk. Ale nic takového se nestalo. Ba naopak – Johanka si náhle uvědomila, že halas, který sem doléhal z šenku, se změnil v rozpačité mumlání a nakonec v ticho, stejně zlověstné jako klid před bouří.
    Zvědavě nakoukla do vedlejší místnosti a strnula leknutím……
 
 
Léta Páně 2016, dne 2.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
6.6.2016 | 21:38    Tessa

Děkuji všem, kdo jste nakoukli a nedali se odradit délkou textu, ani faktem, že je teprve prvním z pěti...
6.6.2016 | 20:30    livebet

vezmu to najednou i s tím nÚsměv
6.6.2016 | 20:29    livebet

mám přečteno a zatím není důvod ve čtení "dalších pokračování nepokračovat".
 Druhej mám zatím rozečtenej, ale vyšetřím si na to  víc času a vezmu to pak celý
najedouÚsměv
4.6.2016 | 18:42    básněnka

přečetla jsem a zaujaly mne ty dvě časové roviny, jdu tedy na pokračováníÚsměv
4.6.2016 | 10:20    Anna Marie

Hodila mne nazpět do doby, kdy jsem jako holka pracovala v nemocnici.
Bylo mu osmnáct a dostal od mámy, toho času vrchní sestry, motorku. 
Zůstal navěky v náručí stoleté lípy, bylo mu na den osmnáct...
Povídka má šmrnc a spád, umíš dobře psát...
 
3.6.2016 | 16:48    Doremifa

...no paráda! Těším se na další :)
2.6.2016 | 18:27    JC senior

Dočkali jsme se...
Zase skvělá scifi povídka z pera zkušené autorky. Neodradila mě ani délka textu a s napětím očekávám pokračování. Konečné Jů a Hele řeknu na konci příběhu, jehož pointu nedokážu domyslet. 
**
 
2.6.2016 | 15:41    hanele m

jen jsem nakoukla během minipauzy v práci, tak se těším, až si to později přečtu Pohoda