Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řezbář 2/5
 
    Příčinou byl nevelký obtloustlý mužík v černém šatu. Jeho kulatá, měsíci v úplňku podobná tvář, vyhlížela dobrotivě, ale tmavé pichlavé oči nenechávaly nikoho na pochybách, že dokážou nahlédnout až dno lidské duše. Tenké rty měl zkřivené v nepatrném úšklebku.
Byl ve městě cizincem, ale přesto zde každý znal jeho jméno. Jméno, které nahánělo hrůzu nejen na nedalekém panství, ale dokonce i tady ve městě. I tady už byli ti, na které ukázal prstem.
Stál ve dveřích a zkoumavě přejížděl po lokále pohledem, pod kterým se dospělí muži krčili jako školáci, přistižení kantorem při nějaké lotrovině. Nakonec se jeho zrak zastavil na Johance. Okamžitě couvla do kuchyně, dlaň pevně přitisknou na ústech, aby zdusila výkřik.
    První se vzpamatovala Matylda. Přestože dobře věděla, jaká pověst příchozího provází, rozhodla se předstírat, že je to jen další host. Další vážený host, jehož je třeba nakrmit a napojit - a pochopitelně tentokrát na účet podniku.
Hostinská němým gestem převelela dva čeledíny od stolu, který stál vedle krbu, kusem špinavého plátna úslužně otřela dubovou desku a uklonila se:
„Prosím, vzácný pane, rač se posadit!“
 
   Než cizinec došel ke stolu a usedl zády k sálajícímu ohni, krčma se vyprázdnila jako mávnutím kouzelného proutku. Adalbert, který jindy lpěl na každém měďáku, nechal beze slova všechny odejít bez placení, a sám pospíchal se džbánem do sklepa, kde měl pro vlastní potřeby soudek vína. Lišilo se od patoků, které naléval nahoře, jako hermelín od psího kožichu. Instinktivně vytušil, že tomuhle hostu musí nabídnout jen to nejlepší.
    Matylda s cizincem osaměli.
Výřečná hostinská pojednou jakoby spolkla vlastní jazyk. Žmoulala v ruce utěrku, čekala, až host projeví nějaké přání, a současně toužila být sto mil odsud.
    „Tohle znáš?“
    Na mužově dlani se znenadání objevila dřevěná figurka. Lidská tvář vyrůstala z těla, které mohlo patřit medvědu, nebýt toho, že namísto tlap měl rybí ploutve.
    Matylda zavrtěla hlavou.
    „Pěkné, že? Líbí se ti to?“ zeptal se ledabyle, ale ona postřehla v jeho slovech zvláštní tón.
Co má odpovědět? Figurka se jí nelíbila, ba dokonce v ní vyvolávala jakýsi podvědomý odpor, ale má ji snad pohanět, když ten člověk naznačil, že je pěkná?
    „Tak líbí nebo ne?!“práskl jeho hlas jako bič. Hostinská se mimoděk přikrčila.
   „Ano,“ vykoktala, ale když zahlédla záblesk v mužových očích, rychle se opravila: „Totiž ne, pane.“
    „Tak ano nebo ne?“
    „Nevím,“ řekla nešťastně. „Nikdy jsem nic takového neviděla. Možná je to nějaká vzácnost, ale já jsem jen hloupá ženská, takovým věcem já nerozumím.“
    „A tvůj syn jim rozumí? Víš, že tohle pekelné stvoření vyrobil on?“
    Zdeněk?
Matylda byla upřímně překvapená. Pořád si hraje s nějakými dřívky, ale aby vyřezal něco takového – s jeho mdlým rozumem? Vyloučeno! Třebaže se ta figurka Matyldě ošklivila, neušlo jí, jak precizně byla zhotovená.
     „To není možné,“ řekla klidně. „Náš Zdeněk…“
    „Kde je tvůj syn?“přerušil ji stroze. „Zavolej ho!“
    „Hned to bude.“
    Ale, než udělala těch patnáct kroků do kuchyně, kde se krčili Zdeněk s Johankou, tiší jako myšky a hltající každé slovo odvedle, pojednou si uvědomila, že cizinec použil výraz „pekelné stvoření“. Mohl to být jen slovní obrat, ale mateřský instinkt Matyldě napověděl, že se její jediné dítě ocitlo v nebezpečí.
   Jenže neuposlechnout příkazu Františka Jindřicha Bobliga, císařského inkvizitora znamenalo dostat se do velkých potíží. S výrazem odsouzence na smrt se sklonila k synovi.
 
    „Zdeňku, pojď se mnou, chce tě vidět pan z Edelštadtu!“řekla hlasitě a vzápětí mu pošeptala: „Ukloň se a mlč. Předstírej třeba, že jsi němý, jen pro boha živého nic neříkej!“
    Bylo to zbytečné varování, Zdeněk předstírat neuměl. Sice se hluboce uklonil, ale když spatřil svůj výtvor na stole před Bobligem, bezelstně vyhrknul:
    „Pane, vy jste našel mou chiméru? Musel jsem ji vytrousit včera, když jsem byl u mistra Antonína. Děkuji, že jste mi ji přinesl.“
   „Takže je tvoje? To tys ji vyrobil… tu, jak říkáš… chiméru?“
   Zdeněk horlivě přitakal.
   „Máš jich víc? Rád bych si tvou práci prohlédl.“
   „Přinesu je, pane,“ Zdeněk se rozběhl do své komůrky, kde odpočívaly další figurky pečlivě schované do slamníku. Byl šťastný. Konečně někdo, kdo jeho dílo ocení!
    „Pořád tvrdíš, ženská zatvrzelá, žes tyhle věci nikdy neviděla?“ obrátil se inkvizitor k Matyldě. Byla v obličeji bledá jako plátno, ale dokázala jeho pohled opětovat.
   „Nikdy.“
   „Věřím ti,“ řekl nečekaně mírným hlasem. „Proč asi Zdeněk před tebou tajil, co dělá?“
   Pokrčila rameny, ukolébaná změnou jeho tónu.
   „Protože ho k tomu navedl sám ďábel!“ zařval Boblig. „Copak nevidíš, že to jsou podoby ďábelských tvorů?! Nebo si myslíš, že tohle jsou stvoření boží?! Že milosrdný Bůh by dovolil přivést na svět něco takového?“

   Matylda pochopila, že jde do tuhého. Vrhla prosebný pohled na manžela, který právě stanul ve dveřích s plným džbánem, netuše, co se tu odehrává.
    „Naleju ti, pane, naše nejlepší moravské víno,“ postavil před inkvizitora hliněný pohár, ale Boblig jej hrubě odstrčil a vztyčil se za stolem v celé své nevelké výšce. Za jiných okolností by vypadal směšně, ale teď si nikdo nedovolil ani pousmání. Kromě Zdeňka, který rozzářený jako sluníčko, vysypal na stůl všechno své bohatství. Ale Boblig z Edelštadtu si je neprohlížel a nežasl nad ním, jak chlapec čekal. Místo toho došel ke dveřím, prudce je otevřel a do krčmy vstoupil rychtář v doprovodu městských biřiců.
     Další minuty se odehrály v naprostém tichu. Na pokyn inkvizitorovy ruky se biřici chopili zmateného Zdeňka, Matylda vydechla a svezla se Adalbertovi do náruče. Než stačil složit to nenadálé břemeno na židli, byli všichni pryč.
 
  * * * * * * * * * *
                                              
   Vojtěch Podolský stál na balkoně a kouřil.
Dveře za jeho zády byly dokořán a do obýváku jimi proudil syrový listopadový vzduch. Stále čekal, že se zevnitř ozve obvyklé „Zavři, táhne!“, ale v pokoji bylo naprosté ticho. Co by za to dal, za ten kňouravý a zároveň panovačný hlas své ženy, který nesnášel, v posledních letech čím dál víc, ale ona mlčela.
    Když u nich před pěti dny (Bože, zdá se to jako celá věčnost!) zazvonili policajti s Jobovou zvěstí, řekla pouze: „Je to tvoje vina.“  
Od toho okamžiku neotevřela ústa.
     „Šok,“ pravil přivolaný lékař a ujistil Vojtěcha tím blazeovaně profesionálním tónem přerostlého Všeználka: „To přejde, chce to čas.“
Nepřešlo. Mlčela, i když pak spolu stáli nad tou polámanou hromádkou, která zbyla ze synova těla a která držela pohromadě jen díky dlahám a obvazům. Jen stěží zadržoval slzy, chtěl řvát a něco rozmlátit, jen tak holou pěstí, aby ze sebe dostal tu strašlivou bolest, která mu párala vnitřnosti. A ona mlčela, pohroužená ve svém vlastním světě, když ten jejich společný se rozsypal na prach.
 
    Zamáčkl nedopalek o zábradlí a místo do popelníku jej odhodil do záhonu s růžemi. Zbytečné gesto zbytečné revolty. Ona ho stejně neokřikne.
Vešel dovnitř a oslovil postavu schoulenou v rohu pohovky: „Obleč se, Marto, musíme jet.“
Vstala a mechanicky si natáhla svetr a pak i kabát. Snažil se zachytit její pohled, ale marně. Snad to tak bylo lepší, měla v očích prázdno a tmu.
   Nastartoval auto a vycouval z garáže. Mlčky k němu přisedla, zapnula si pás a bez hnutí zírala do mlhy, která se válela nad cestou. Zařadil jedničku a vyjeli na nejtěžší cestu svého života.
 Na cestu do stejné nemocnice, kde se jejich syn narodil a kde také zemře. Dnes.
Léta Páně 2016, dne 3.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
4.6.2016 | 19:04    básněnka

no není ani co dodat...působivé
3.6.2016 | 17:20    Doremifa

...no, tak to je mazec. Nevím, která rovina příběhu mě bere víc. Perfektní práce se slovem.