Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řezbář 3/5

* * * * * * * * * *
 
     Johanka ležela stulená do klubíčka jako dítě v matčině lůně a myšlenkou probouzela zářící bod uprostřed svého těla. Netrvalo dlouho, svaly jí ztěžkly a žilami začalo proudit sladce malátné teplo. Takhle ji to učila babička.
    Johanka jí tak říkala, i když to byla jen cizí stará žena, která se ujala dívenky, nalezené na opuštěném cikánském tábořišti. Poskytla jí svou náruč, střechu nad hlavou a podělila se s Johankou o zbytky jídla, co se jí občas podařilo vyžebrat. Vyměnila svou a její samotu za trochu vzájemné lásky. Poznala totiž, co jiní ne – Johanka měla dar a stařena ji učila s ním zacházet tak, aby jednou mohla být užitečná lidem kolem sebe. A také, aby jej předčasně neprozradila někomu nepovolanému. Protože ti, co se liší, jsou bez milosti vyvrženi.
    Jenže pak babička zemřela a Johanka skončila v hospodě U zeleného věnce. A teď pozbyla i jedinou spřízněnou duši, kterou tu měla.

    Chtělo se jí plakat, ale to bylo jediné, co si nesměla dovolit.
    Pláč je jako déšť. Uhasí světlo, které v sobě neseš a ty budeš stát bezradná ve tmě a strach tě sevře jako okovy. To nesmíš připustit. Musíš probudit světlo, uvolnit a naslouchat hlasu své mysli. Jenom tak budeš silná.
    A ona sílu potřebovala. Musela dostat  Zdeňka z vězení dřív, než z něj udělají zmrzačenou lidskou trosku. Jako z Maryny Schuchové a Doroty Groerové. Z popravčí káry je vynášeli katovi pacholci v náručí téměř polomrtvé. Obě shořely jako usvědčené čarodějnice, aniž měly jen špetku stejného nadání jako Johanka.
   Adalbert s Matyldou se vydali k rychtáři orodovat za Zdeňka, ale vrátili se s nepořízenou. Proti Bobligovi byl i rychtář malý pán. V hospodě zavládla beznaděj. Matylda se střídavě modlila a plakala. Její muž chodil bezcílně sem a tam a rozbíjel všechno,co mu přišlo pod ruku. Jakoby tím chtěl říct, že už nic z toho nebudou potřebovat. Do krčmy, na kterou ukázal inkvizitor, teď nepáchne ani ten největší zoufalec.

    Když ráno vyšlo studené listopadové slunce, byla Johanka připravená.
U žlabu na dvoře si opláchla tvář, zapletla těžký tmavý cop a přehodila přes ramena tenký plášť. Nechránil ji proti chladu o nic víc než holá kůže, ale mohla si aspoň stáhnout kápi hluboko do čela. Nestála o to, aby někdo věděl, kam jde. Vyklouzla z hospody a se skloněnou hlavou pospíchala k domu v těsném sousedství hradeb, jemuž  se každý vyhýbal širokým obloukem. Odhodlaně zabušila na vrata.
    „Copak si přeješ, slečinko? Zabloudilas?“
    Ve dveřích stál hrbatý skřet a posměšně na ni zíral šilhavýma očima. Zhluboka se nadechla.
    „Chci mluvit s panem z Edelštadtu. Mám pro něj důležitou zvěst.“
    „Skutečně?“
   Popadl ji za rameno,  vtáhl do chodby a přirazil ke stěně. Bouchnutí dveří zaznělo dutou ozvěnou. Jako když sklapne víko rakve.

      „Tak povídej, maličká!“ zasyčel jí z bezprostřední blízkosti do obličeje. Johanku ovanul hnilobný puch z jeho zkažených zubů. Odvrátila tvář, ale on ji uchopil za bradu a otočil zpátky.
   „Do očí se mi dívej, když s tebou mluvím!“
   Ucítila, jak jí mužova pravice vklouzla pod plášť. Ohmatával jí ňadra a potměšile se přitom usmíval. Byl si jist, že Johanka o pomoc volat nebude.
Na okamžik zpanikařila. Užuž se mu chtěla vytrhnout a utíkat, pryč z tohoto temného domu, pryč z města, nad kterým se vznášela smrt. Na Zdeňka, mysli na Zdeňka! Utečeš a on zemře.
    Pohlédla mu tedy do očí a pevně prohlásila:
    „Jdu za panem Bobligem. S tebou mluvit nebudu.“
   Sevřel jí prs, až vykřikla bolestí.
   „Ale budeš…Tak ven s tím nebo budeš litovat, žes vůbec překročila tento práh!“
   „Chci,aby propustil Zdeňka. Toho z krčmy U zeleného věnce. Nic neudělal, je nevinný.“
   Zachechtal se nad tou nehoráznou drzostí. Tak ona chce? Co si ta holka o sobě myslí? Žebrota špinavá a chce poroučet císařskému inkvizitorovi! Už jen za tohle by zasloužila natáhnout na skřipec! Pěkně pomaloučku, až by všechny kosti v tom mladém těle praskaly jako suché větve. Ale ještě před tím by si s ní mohl trochu užít , nakonec úplně  ošklivá není…
   „To já jsem mu poradila, co má vyřezávat. Ty figurky, co jim říká chiméry. To já mu vedla ruku,“ pokračovala Johanka. „To já jsem…“
   „Copak jsi?“ ušklíbl se.
   „Čarodějnice,“ vykřikla hlasitě. Odskočil od ní, jakoby ho uštkl had.

   „Co je to tu za rámus, Ignáci?“
   Na nejvyšším stupni schodiště stál Boblig z Edelštadtu  a znechuceně shlížel dolů.
   „Pane..“ sluha ukázal na Johanku ,  „ona…  ona tvrdí, že je čarodějnice.“
    „Zajímavé,“ Boblig beze spěchu sestupoval ze schodů, aniž spustil zrak z dívky, která vzdorně jeho pohled opětovala. Jestli byl překvapen, že se nějaká čarodějnice odvážila až do jeho domu, nedával to na sobě znát.
    „Neviděli jsme se už někde?“ zeptal se lhostejně.
    „Včera, Vaše Milosti, v krčmě U zeleného věnce.“
    No jistě, ta umolousaná děvečka z kuchyně.
    „A tvrdíš o sobě, že jsi čarodějnice?“
    „Ano, Milosti, jsem.“
    „To je ve vašem městě dneska kdekdo,“ ušklíbl se. Jen to neříkají dobrovolně a tak nahlas. Většinou jim kat se svými pacholky musí pomoci, aby kápli božskou.
    „A můžeš to nějak dokázat?“
    „Dokázat?“
    Johanku nenapadlo, že bude muset něco dokazovat. Nestačí snad, že se přiznala?
    „Dokázat,“ potvrdil inkvizitor nebezpečně laskavým hlasem. „Čarodějnice přece znají všelijaká kouzla…“
    „Kouzla neznám,“ posmutněla Johanka. „Ale umím poznat nemoc v těle,“ řekla v naději, že to je ono, co chce Boblig vědět, „a umím namíchat léky.“
    „Na to jsem se neptal,“ sykl. „Umíš přece létat vzduchem? Proměnit muže v kozla? Uřknout krávu, aby dojila krev? Přivolat krupobití? Vyhnat pohledem plod z ženského lůna?“
    Chrlil na ni ty strašné otázky  jednu za druhou, bez nadechnutí, ale když se konečně odmlčel, musela jen zavrtět hlavou.
    „Pak nejsi žádná čarodějnice a mrháš mým časem. Vrať se, odkud jsi přišla a už mě neobtěžuj! Ignáci!“
     „Tak jdeme,“ skřet popadl Johanku za rameno a vlekl ji zpátky ke dveřím.

     Tohle ne, pomyslela si zoufale, takhle to nemělo skončit. Měli ji přece zavřít a pustit Zdeňka! Jeden vězeň za druhého, co na tom sejde. Ale nepustí ho. Nedokázala to.
 „Počkejte, Milosti, prosím!“ vytrhla se z Ignácova sevření.
 „Umím… umím předpovídat budoucnost!“
 „Opravdu? A kde ji vidíš? V křišťálové kouli nebo ve vnitřnostech černého kocoura?“
Inkvizitor se ani nepokoušel zastírat jízlivost. Ta bláznivá ho jen okrádá o čas, který chtěl věnovat vydatné snídani. Nikdy nepřihlížel tortuře s prázdným žaludkem.
    „ V očích,“ vyhrkla Johanka. „každý má svou budoucnost vepsanou v očích.“
    „I já?“ uchechtl se.
    „I vy,“ potvrdila vážně.
   „Tak mi tedy pověz, jaký mě čeká osud,“ obrátil se k ní Boblig čelem, oči do široka otevřené.
   „Ale, pane,“ Ignác tajně za zády udělal rukou znamení proti uřknutí. „Co když je to opravdu čarodějnice…může vás uhranout!“
    „Kušuj, hlupáku! Já jsem proti takovým stvůrám dobře vyzbrojen, to bys už měl vědět!“
    Johanka sebrala všechnu odvahu (a že bylo jí jen pramaloučko) a vpila se pohledem do inkvizitorových očí. Zatajila dech a soustředila se.
Měl zorničky sotva zvíci špendlíkových hlaviček, ale ona jimi i tak proklouzla do jeho hlavy a dál do tunelu, zprvu temného a pak náhle jiskřícího barvami. Obrazy, které se zjevovaly a zase mizely, dokázala hravě rozluštit, ale ona hledala něco jiného. Snažila se číst nejen Bobligovu, ale i svou vlastní a také Zdeňkovu budoucnost, protože ta byla neúprosně spjata právě s tímto člověkem. To, co zahlédla, jí vyrazilo z hrdla zoufalé zajíknutí.

    „Tak co vidíš? Mluv!“
    „Budete mít spoustu peněz a  dožijete se ve zdraví vysokého věku,“ zašeptala.
    „To je přesně to , co jsem chtěl slyšet,“ pokýval hlavou  inkvizitor. Jako by nečekal nic jiného.
    „A přesně totéž chce slyšet každý!“ zařval náhle. „Takže každému předpovíš šťastnou budoucnost a bohatství a všichni jsou spokojeni. To dokáže i ten největší pitomec a bez kouzel! Táhni z mého domu, ty podvodnice!“
    „Ne, každému ne...“ protestovala Johanka. „…tak to není!“
Protože pro ni ani Zdeňka budoucnost nepřichystala bohatství a už vůbec ne dlouhý život. Ale to už jí sluha smýkl ke dveřím a vystrčil na ulici. Ozvalo se opět duté bouchnutí a pak zarachotil klíč v zámku.

    „Škoda, že jsme si ji tu nenechali, byla taková pěkná a mladá, “ zabručel si Ignác pro sebe. Teď, když jeho pán odhalil tu holku jako falešnou čarodějnici, zase mu otrnulo a před očima mu vyvstala lákavá vidina dívčího těla.
 „Jen se neboj, brzy budeš mít v práci jinou křepeličku,“ Boblig  jako by četl jeho myšlenky. „Stejně mladou a hezkou. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ten kluk.... ten Zdeněk dnes vypověděl strašné věci o Kristýně Sattlerové.“
    A jako obvykle se nemýlil.
 
Léta Páně 2016, dne 4.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
8.6.2016 | 20:55    Tessa

Ano, vzpomněla sis dobře, básněnko. Část reálií v povídce je vzata ze skutečných čarodějnických procesů (v tomto případě v Šumperku),podle kterých byl natočen film Kladivo na čarodějnice.
4.6.2016 | 19:58    Doremifa

...zajímavě předeš a zaplétáš a chutě vyvoláváš. Zase přijdu.
4.6.2016 | 19:10    básněnka

nařknutí z čarodějnictví..vzpomněla jsem si na Malleus maleficarum
4.6.2016 | 16:00    JC senior

Příběhy se zaplétají, rozplétají nebo jen plynou.
A někdy taky vše najednou.
*