Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řezbář 4/5

    O týden později znásilnil Ignác na kamenné podlaze mučírny (a za pozorné Bobligovy asistence) sedmnáctiletou dceru barvíře Sattlera, radního a jednoho z nejbohatších měšťanů.
Toho dne přišlo právo útrpné zkrátka. Když se probrala z mdloby, ještě než ji přivázali na skřipec, obvinila krvácející dívka pod palbou inkvizitorových otázek své vlastní rodiče z činů tak ohavných, že nad nimi vrtěl hlavou i samotný Ignác, když je zapisoval do smolných knih.
Zato Boblig si mnul ruce. Cesta k ohromnému majetku Sattlerovy rodiny byla otevřená. Neboť co se zabavilo lidem usvědčeným z hereze, náleželo inkvizitorovi. Drobným kazem na té kráse bylo jen fakt, že když se Kristýna vzpamatovala ze šoku a uvědomila si, co udělala, rozdrásala si hrdlo rezavým hřebíkem, který našla v rohu své cely.
    Ve stejný den byl Zdeněk odsouzen k smrti upálením.
 
     Od chvíle, kdy ji Ignác vyhodil z inkvizitorova domu, chodila Johanka jako ve snách, zatímco skutečné sny a spánek se jí vyhýbaly. Horečně spřádala ty nejšílenější plány na Zdeňkovo vysvobození, i když jí bylo jasné, že nemůže uskutečnit ani jediný z nich. Čas míjel a naděje, že Zdeněk vyjde z vězení ne-li zdráv, tedy alespoň živ, se stále zmenšovala. Definitivně za své vzala v okamžiku, kdy obecní sluha vybubnoval nejnovější Bobligův rozsudek a do města přijel první povoz se dřevem. A zatímco pár zevlounů sledovalo, jak zvolna roste nová hranice, hrůzou ochromená Johanka se vrátila domů.
Krčma byla prázdná, ale ji nezajímalo, kam se poděli Adalbert s Matyldou. Stočila se do klubíčka na svém slamníku a kupodivu – poprvé od Zdeňkova zatčení - tvrdě usnula. Ale nebyl to skutečný spánek, který ji zahalil do hebké pavučiny. To se jen její mysl potřebovala oprostit od své tělesné schránky, aby mohla vyhledat jedinou bytost, která by jí mohla poradit. A babička Johance opravdu poradila.

     Toho večera někdo zabušil na okno domku městského kata.
Když mistr popravčí vyšel ven, našel přede dveřmi drobnou postavičku zahalenou v roztrhaném plášti. Tvář skrývala pod kápí, ale nebylo těžké představit, že je to dívka, jež chce zůstat nepoznána. Kat – člověk zbavený cti, který na příkaz jedněch bral život druhým - nebyl věru osobou, v jejíž společnosti by byl rád  někdo viděn.
    „Co tu pohledáváš?“ zeptal se nevlídně.
    „Přišla jsem za tebou, pane, s prosbou.“
    Pane? Nikdy mu nikdo neřekl pane.
   „Víš, s kým mluvíš, děvče?“
   „S mistrem popravčím přece. Nebo jsi jen jeho pomocník?“
   „Ne. Jsem ten, koho hledáš. Pojď dovnitř, ať tě nezahlédnou nějaké zvědavé oči. Jinak by tě už nepustili zpátky do města. Musela bys tu pak žít se mnou , navždycky vyvržená z kruhu počestných lidí.“
    „Na tom mi nesejde,“ odpověděla. Vstoupila do světnice a stáhla si kápi z hlavy.
    Spatřil půvabný obličej orámovaný pletenci vlasů temnějších než havraní křídla, plné rty a hluboké černé oči, kterými ho nečekaná návštěvnice doslova propalovala. Musel by být eunuch, aby s ním ten pohled nepohnul, a to on nebyl. Žil sám od chvíle, kdy se před dvaceti lety ujal řemesla po svém otci. Za celou tu dobu se nenašla  žádná, která by se dobrovolně chtěla stát jeho manželkou a sdílet s ním toto zvláštní vyhnanství a  opovržení, ale přesto (nebo možná právě proto) nezapomněl, jak v muži dokáže vřít krev, ocitne-li se tak blízko ženě.

    „Přej si,co chceš,“ řekl chraptivě, „ a já ti to splním. Když pak ty splníš moje přání…“
    S tím počítala. Četla v něm jako v otevřené knize, cítila jeho touhu. Musela hrát jeho hru -  až do hořkého konce, bude-li třeba.
    „Zítra…“ zajíkla se, „bude na náměstí exekuce.“
    „Ano,“ souhlasil. „Nějaký Zdeněk, syn krčmáře od Zeleného věnce. Létal na Petrovy kameny, obcoval s čarodějnicemi a vyráběl ďábelské amulety, které tajně roznášel po domech, aby lidem způsobily nemoci snětivé a horečné a přivolaly noční běsy, které pak nešťastníky v křečích zkroutily, až byli zemřeli. Tyto amulety měly podobu pekelných tvorů, které zrozeny byly z žen nečistých a satanova semene,“ citoval kat část obvinění, které zaslechl, když je Boblig diktoval písaři.
   „Nic z toho neudělal,“ řekla Johanka klidně.
Mistr ostrého meče jí neodporoval. Viděl už desítky vězňů přiznat se ke zločinům, které hraničily s naprostým nesmyslem, a dobře věděl, že pokaždé z nich mluví bolest a jen málokdy vina. Pokrčil rameny.
   „Bude upálen, tak zní rozsudek. Oheň očistí jeho tělo i duši.“
   „Ale předtím bude strašně trpět. Prosím tě, zbav ho nelidského utrpení, ty přece víš, jak.“
   Jistěže to věděl. Ale uškrtit odsouzeného tenkým řetízkem dřív, než mu začnou plameny olizovat kůži – to mohl přikázat pouze inkvizitor jako zvláštní milost. A pokud se Zdeňka týkalo, kat žádné takové instrukce neobdržel.
   „To nemohu,“ zavrtěl hlavou. „Pokud nepřikáže pan z Edelštadtu, nemohu.“
   „Můžeš,“ namítla Johanka. „Stačí, když bude na hranici vlhké klestí. Než se oheň rozhoří, můžeš předstírat, že přidáváš suché třísky. Ve stoupajícím dýmu nikdo neuvidí, co ve skutečnosti děláš.“
   Odkud tohle mohla vědět? Přesně tak se to dělalo – tajně a pod clonou kouře, aby shromážděný dav neměl pocit, že odsouzenec unikl příliš snadno zdlouhavé a bolestivé smrti a jeho hněv se neobrátil proti popravčímu.

    Ani teď se s ní nepřel. Místo toho řekl stručně:
    „Co za to?“
    „Dostaneš tohle,“ vylovila zpod pláště plný měšec, který ukradla před dvěma dny  z Adalbertovy tajné skrýše. Je ale krádež za účelem dobrého skutku vůbec krádeží?
    „ A mě,“ dodala, když viděla, že mistra popravčího pytlík stříbrňáků nijak neoslnil. Zhluboka se nadechl a chřípí se mu rozšířilo jako hřebci, když ucítí říjnou klisnu. Ano, tohle byla ta správná nabídka.
    „Dobrá,“ řekl rychle, snad aby si to ještě nerozmyslela, a natáhl se po ní. Couvla a v ruce se jí jako kouzlem objevil Matyldin oblíbený dranžírák.
    „Nepospíchej, pane,“ usmála se, když zahlédla jeho překvapený výraz. „Tohle,“ hodila mu měšec a on jej obratně chytil, „ je jen záloha. Zbytek, až vykonáš akt milosrdenství. Večer pak přijdu a už tady s tebou zůstanu. Jak dlouho budeš chtít.“
   „A když nepřijdeš?“
   „Tví pacholci mě jistě snadno najdou a přivedou. Jmenuji se Johanka a bydlím v krčmě u Zeleného věnce. Ale já přijdu. Jsem jenom žena, ale slovo držím jako muž, to mi věř.“
    Věřil jí. Byla nebojácná, když přišla orodovat ke katovi za svého… – co vlastně ten kluk pro ni znamenal?A nebylo to snad jedno? -  a zdála se být i čestná.  Přikývl.
    „Souhlasím. Ale vyberu si ještě jednu zálohu,“ a než stačila zareagovat, držel ji v objetí a divoce líbal. Jen taktak se mu stačila vytrhnout.
    „To stačí,“ řekla zadýchaně. Nestačilo mu to, ale zítřejší večer byl koneckonců blízko. Čekal na tuhle chvíli tak dlouho, počká ještě pár hodin.
    „Budu mezi diváky, tak se mě nepokoušej podvést,“ dodala a vyklouzla ze dveří.

    Stála v davu, jak slíbila, dost blízko hranice, aby si jí kat všiml, když vlekl nahoru to, co zbylo ze Zdeňka.
Vyhublé tělo s vyvrácenými klouby a zanícenými ranami od spálenin. Z chlapcových tváří zmizelo všechno maso a pod kůží se prořezávaly obrysy lebky s hluboko zapadlýma očima, ze kterých sálalo šílenství. Ale přesto Johanka cítila, že tam je – ten milý prostoduchý hoch se zázračnýma rukama a darem fantazie, jen hluboko skrytý na neznámém místě před světem, který mu tak strašně ublížil.
Bezhlese plakala a oběma rukama si k břichu tiskla špičku Matyldina nože. Blížila se nejtěžší chvíle jejího života. Jakže to babička říkala?
Můžeš zachránit toho, kdo právě zemřel – když zemřeš současně s ním. Modli se přitom a pros Boha. Vyslyší-li tě, přijme tvou duši jako oběť a tu jeho vrátí zpět. Rovnováha bude zachována. Ale dobře si to rozmysli. Tvá oběť musí být určena člověku, který si to opravdu zaslouží, jinak bude zbytečná.
    Neměla si co rozmýšlet. Matylda s Adalbertem uprchli z města a bylo jen otázkou času, kdy si pochopové z Bobligova příkazu přijdou i pro ni. Třebaže byla v jeho očích prostoduchou holkou, která nemá o kouzlech ani ponětí. Jenže to byly i ty ženy před ní. Žádná z nich neměla Johančino nadání, ale stejně musely zemřít. On to nepoznal. Nepoznal skutečnou čarodějku, i když stála před ním, ale nadělal čarodějnice z těch, které jimi nebyly. A nic nepomohlo, že byly bohaté, právě naopak.
    Zdálo se, že neexistuje síla, která by mohla Bobligovo řádění zastavit. A bez Zdeňka by stejně neměl její život žádný smysl. Ani na okamžik nepochybovala, kdo z nich zaslouží žít.

    Kat přivázal Zdeňka k silnému kůlu, který trčel z hranice. Utáhl řetězy, které jediné držely jeho tělo vzpřímeně. Zavířily bubny a Boblig osobně přečetl obvinění i rozsudek. Pak jeden z katových pacholků zapálil hranici. Avšak místo plamenů se vyvalila jen mračna dýmu.
Dav nespokojeně zamručel. Ale to už mistr popravčí šplhal nahoru s planoucím povříslem a hrstí borových štěpin. Položil všechno k odsouzencovým nohám a na okamžik zmizel ve sloupu kouře. Johanka spíš tušila, než viděla, jak se tenký řetízek ovinul kolem Zdeňkova hrdla, ale tu bolest, když se mu zařízl do kůže, ucítila sama. Slila se dohromady v palčivý gejzír s její vlastní bolestí, jak jí  nůž zajel až po střenku do útrob. Z posledních sil jej táhla vzhůru – k srdci.
    „Promiň, mistře, lhala jsem ti. Večer určitě nepřijdu,“ byla poslední Johančina myšlenka, než se zhroutila k zemi. V davu, napjatě civícím na plápolající hranici, si toho nikdo nevšiml.
 
Léta Páně 2016, dne 5.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
6.6.2016 | 12:44    Doremifa

...jedním dechem, autore. Ale kam se nám poděl ten druhý příběh?
5.6.2016 | 16:44    hanele m

jsem to vpustila a přepadla mě návštěva, tak jsem se ani nedala do dohánění  čtecích restů, ani koment nenapsala - napravuji a napravím ještě víc! Stydím