Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Řezbář 5/5
  
* * * * * * * * * *
 
    Dokonáno jest.
    Vojtěch Podolský hleděl na svůj podpis, jakoby ta křivolace načmáraná písmena viděl poprvé v životě, jakoby se vzpíral uvěřit tomu, co před pár vteřinami udělala jeho pravice. Právě stvrdil souhlas s odpojením svého syna Zdeňka od podpůrných přístrojů a s darováním orgánů pro účely transplantace. Srdce, ledviny, játra.
    „Váš syn poskytne jiným lidem neocenitelný dar - druhou šanci na život. Vím, že to nijak nezmenší váš zármutek, ale jeho smrt tak nebude zbytečná,“ řekl primář tiše, ale Vojtěchovi se naopak chtělo křičet: Kde je nějaká spravedlnost? Proč má žít někdo, kdo si beztak chlastem zničil játra sám? Proč nedostane druhou šanci Zdeněk?
    Protože žádná neexistuje.
Všechno mu vysvětlili do posledního detailu. Primářova slova poletovala kolem  Vojtěchových uší jako dotěrné mouchy a on se vší silou bránil porozumět jejich smyslu, ale přesto  mechanicky přikyvoval. Bylo to jako zlý sen, ale on věděl, že spásné probuzení z něj už nikdy nepřijde.

   „Je mi to líto, ale Zdeněk už de facto nežije,“ řekl lékař. „ Jeho tělo funguje už jen na vegetativní úrovni. Jako rostlina - bez známek vyššího vědomí. Bez známek jakéhokoliv vědomí, myšlení nebo inteligence. Nic z toho už neexistuje. Zdeňkův mozek byl nenávratně poškozen a nevykazuje žádnou zjistitelnou činnost…“
   „A co když to prostě zjistit neumíte? On žije, ale vy se to nedozvíte! A zabijete ho!“chytl se  Vojtěch nepatrné jiskřičky naděje.
   Primář to čekal. Slyšel podobná slova tolikrát, že mohl přesně předvídat, kdy přijdou.
   „Ujišťuji vás, že naše přístroje jsou maximálně citlivé a přesné. Zaznamenají každý , i ten nejmenší záchvěv nervové činnosti… pokud tam ovšem nějaký je. A není-li, jsme bezmocní. Plicní ventilace udržuje sice srdce v činnosti, ale puls je jen zdánlivým příznakem života. Jestliže odpojíme nucené dýchání, srdce se zastaví. Bude to klidné a bezbolestné.“
   „Chci ho ještě vidět,“ řekla zničehonic Marta, „ ještě předtím, než…“
   „Samozřejmě,“ odpověděl primář. Možná až příliš rychle a s neskrývanou úlevou, že ta nejobtížnější část jednání je u konce.

    Tichá místnost byla najednou plná lidí.
     Marta shlížela na Zdeňkovo tělo, aniž se aspoň pokusila jej dotknout.
Je jako kus ledu,pomyslel si primář, ale neodsuzoval ji. Možná pro ni bylo lepší obrnit se hradbou z ledu, jen aby nemusela vpustit do svého vědomí tu zničující realitu. Ale jednou i ta nejpevnější hradba roztaje. Primář byl rád, že v té chvíli bude někde jinde.
     Vojtěch naopak své city neskrýval. Klekl si u lůžka a přitiskl si chlapcovu ruku na tvář. Mezi nehybnými prsty kapaly na pokrývku otcovy slzy.
    „Říkáte, že to bude bezbolestné,“ obrátila se Marta k primáři, „ ale stejně to bude … vražda.“ V bledé tváři jí plály oči jako dva ohně, když vypustila z úst to slovo.
    „Chápu, že to tak cítíte. Můžeme vašeho syna dál udržovat v tomhle stavu, ale budeme jen čekat na zázrak, který se nikdy nestane. Každý takový den stojí desetitisíce…“
   „… a o peníze jde přece až v první řadě, že?“ vpadla mu do řeči.
   „To ani ne,“ řekl klidně.    „Jde o něco jiného. Je to jako když někdo zablokuje tísňovou linku. Jsme malá nemocnice. Jiný člověk bude muset možná zemřít jen proto, že mu nebudeme moci poskytnout pomoc, kterou v dané chvíli potřebuje.“
    „To je vydírání!“
    „To je realita, paní Podolská. Ale ještě máte možnost svůj souhlas odvolat.“

    Nedodal ovšem, že o patro výš je v pohotovosti operační tým, že na heliportu sedí za kniplem bílé helikoptéry pilot, připravený okamžitě odstartovat s odebranými orgány, že kdesi daleko čekají tři lidé, zda jiskra naděje, která jim svitla, znovu nepohasne.
     O tom se zmínit nesměl. To by opravdu bylo vydírání.
     Marta stočila pohled zpět k synovi. Nadechla se.
     „Já..“ začala, ale větu už nedokončila. „Co to tu smrdí?“ vykřikla místo toho. „Jako by se něco pálilo!“
     „Nic necítím,“ řekl primář. Tak přece ta její hradba nebyla moc pevná. Jen se snaží odvést pozornost, ale hysterický záchvat je na spadnutí.
   Pak ho ale do nosu udeřil pach spáleného masa. Kruci, ona má pravdu! Že by zkratovala některá z elektrod upevněných na pacientově kůži? Nesmysl, nic takového se přece stát nemůže. Tak odkud to jde?

     Vzápětí se rozběhla křivka EEG a začala na obrazovce vykrajovat charakteristické zuby. Zdeňkovy ruce prudce vylétly ke krku, přitom se z nich vyškubly jehly s kanylami a ranky začaly okamžitě silně krvácet. Chlapec se zmítal na lůžku jako šílený v marné snaze strhnout si z hrdla neviditelné škrtidlo. Kapky krve létaly na všechny strany a vytvářely na podlaze i přikrývce abstraktní rudý vzor.
    Všichni stáli jako zkamenělí, jen Marta zaječela: „Doktore, tak dělejte něco! On umírá!“
    Ale než se lékař stačil pohnout, Zdeňkův obličej zbrunátněl, oči mu vylezly z důlků a jazyk z úst. Netrvalo ani vteřinu a zmodral. Křivky na všech monitorech se svíjely v hektických křečích a do toho ke všemu začal ječet alarm.
    Srdeční zástava, to tu ještě chybělo! zasténal v duchu primář, ale sotva otevřel ústa, aby vydal příkaz k resuscitaci, všechno se vrátilo do normálu.
Srdce tlouklo klidně a pravidelně, puls i krevní tlak se uvelebily na běžných hodnotách. Ale nejkrásnější byla křivka EEG, signalizující bdělý a plně funkční mozek. Jediné, co přetrvávalo, byl pach spáleniny, nutící ke zvracení.
Jestli předtím lékař vypustil z úst slovo zázrak, tak se právě stali jeho svědky.  Ale nic z toho Marta nevnímala.
V jejích nervech přetížených stresem konečně došlo ke kolapsu. Strhla si z tváře roušku a vyběhla na chodbu. Zaslechli, jak dáví a přitom hlasitě pláče. Vojtěch se zvedl z podlahy, a zatímco se ke Zdeňkovu lůžku sbíhali lékaři i sestry , přivolaní poplachem, vypotácel se ven. Objal svou ženu kolem ramen a nechal své i její slzy odplavovat  hrůzu posledních dní a minut. Primář se rychle ujistil, že pacientovi nic nechybí, přenechal ho v péči ostatních a pak přistoupil k oběma manželům.
    „Nevím, co na to říct, ale vypadá to, že Zdeněk je zpátky.“
    Vojtěch Podolský k němu obrátil mokrý obličej.
     „Opakujte to ještě jednou!“
     „Probral se. Je to neuvěřitelné, ale jeho mozek znovu pracuje.“
     „Ale on přece… viděli jsme to na vlastní oči. Snad mi nechcete tvrdit, že se vám takhle probouzejí pacienti z kómatu?“
      „Takhle ne,“ připustil rozpačitě primář. „Ale to, co se stalo v případě vašeho syna…“
      „Ten papír!“ přerušil ho Zdeňkův otec.
    „Jistě,“ lékař vyndal z kapsy pláště podepsaný dokument a podal mu ho. Sledoval , jak se útržky potištěného listu snášejí měkce  k zemi a myslel na tři neznámé lidi, kterým právě zhasla jiskra naděje. Jeden život za tři. Nikde neplatí rovnice míň než v medicíně. Zde se nedá počítat, lze jen doufat.
   „Ještě nemáme vyhráno, ale přesto věřím, že teď už je Zdeněk z nejhoršího venku.“

   Neměli vyhráno.
   Dokud se nesmířili s tím, že jejich syn, nadaný matematik a programátorský talent, už nikdy nedokáže sečíst jedna a jedna. Že prakticky přestane mluvit a pokud něco řekne, bude to zvláštní archaickou češtinou prokládanou německými výrazy. Že ho budou znovu učit jíst příborem, používat sprchu a záchod, oblékat se a přecházet ulici. Že ho nikdy neopustí panický strach z aut, zvonících telefonů a televize.
   A že se mu pod rukama budou rodit podivuhodná stvoření, vytažená na světlo z obyčejného špalíku dřeva.
 
 
* * * * * * * * * *

    Jarmark byl v plném proudu.
Předhradí okupovaly desítky stánků s keramikou, pletenými košíky, výrobky z kůže i oceli. Prodávalo se zde víno z arcibiskupských sklepů, čerstvě upečený chléb i placky a právě stlučené máslo. A také vonné svíce, bylinné čaje a masti a talismany pro štěstí. Mezi tím vším se proplétali dospělí i děti, obdivovali zboží, a ti mazanější se pokoušeli smlouvat o ceně.
    Opodál, stranou největšího mumraje a ruchu seděl na třínohé stoličce mladý muž, jenž vypadal, jako by sem spadl z jiné doby.
Ale nebyl to jeho fialový kabátec a kožené škorně, ani sametový baret s bažantím pérem, co k němu přivábilo několik dětí. Byla to lehkost, s jakou měnil kousek lipového kmene ve vzpínajícího se koně s křídly. Pegasa, chystajícího se vzlétnout, ale upoutaného k zemi neúprosnými zákony gravitace. Tvora, který se touží přiblížit výšinám, ale nesmí.

     Během chvilky byla práce hotova. Řezbář, aniž zdvihl oči, podal figurku nejbližšímu dítěti, a sáhl po dalším špalíčku. Nečekal, že dostane zaplaceno, a také nedostal. Zaslechl jen radostný výkřik nad nečekaným dárkem, pak děti odběhly a on si začal pozorně prohlížet ten kousek materiálu, který mu ležel na dlani.
    „Kdepak jsi? Tak se přece ukaž, neboj se mě, já ti neublížím,“ promlouval v myšlenkách k neživému dřevu. Nezvedl hlavu, ani když ucítil, jak na něj padl něčí stín. Lidé nebyli důležití, jen dřevo a tvorové, kteří se v něm skrývali.
    „Tady je,“ ozval se znenadání jasný hlas a drobná dívka mu vzala špalíček z ruky. Dřepla si k němu .
   „Podívej, tady,“ pohladila prstem jemnou kresbu dřeva. „Vlaštovka, tu má křídla, ocas, zobáček - a nese v něm květinu.“
    Pohlédl jí do očí, blankytných jako nebe. „Johanko?“
    „Je to růže, nese stolistou růži. Vidíš to taky?“
    „Vidím, Johanko,“ usmál se. „Hned ji z toho dřeva pomůžu, ať může letět.“
    „Jmenuju se Jana, ale Johanka zní líp. Klidně mi tak můžeš říkat. A vyřezávej už. Čas běží a čeká nás ještě spousta práce.“
    
    
 
 
Léta Páně 2016, dne 6.6. věnováno autorem Tessa
Share
  
10.6.2016 | 10:18    básněnka

myslím, že to je povídka ve stylu co ti sedí, četla jsem a spadlo mi málem hledí, ne nejsem rytířkou, jen sci-fi se mi líbí, pěkně napsaná, pro mne nemá chyby...
8.6.2016 | 21:16    Anna Marie

Já to tušila, přesně takový konec jsem si přála. :)
8.6.2016 | 17:44    Tessa

Dík, Jiří, za tu baladu.Velmi výstižná.  Avšak temnota je pouze jednou stranou tohoto příběhu. Tou druhou je láska a nezištná oběť, ta nejvyšší, která někdy - zachce-li se Bohu - může způsobit zázrak.
 
Děkuju všem, kdo vytrvali ve čtení až do konce...
8.6.2016 | 17:23    JC senior

Ten žebřík měl vést k výšinám
zde však spouští do hlubiny
a odnáší si káždý sám
těžký kámen cizí viny
Poslední list kopretiny
marnost i když nepřiznáš,
séměm ďábla rodíš syny
a s temnem hraješ mariáš
 
Kde plamen prosvětluje chrám
tam nikdy nesvětí se křtiny
jen kouřem začernalý trám
zná pach spálené rohoviny
Postavy či lidské stíny,
chlév, kde vládne Augiáš
skřet a kat co není líný
tu s temnem hrají mariáš
 
Bez portrétu prázdný rám
nahota bez krinolíny
dobro záminkou je k mstám
Zde nehraje se na hrdiny,
v očích jen vyhaslé stíny
němý dav co čestná stráž
Zvony nebo kovadliny
s temnem hrají mariáš
 
Ortel nikdy není jiný,
ať na hranici skomíráš!
Snad ví jen Bůh trojjediný
kdo s temnem zde hrál mariáš
*
7.6.2016 | 12:07    Doremifa

...ano, jsou věci mezi nebem a zemí a nemusíme všemu rozumět, stačí žasnout.
6.6.2016 | 21:43    Tessa

Není. Když Múza stávkuje, nastupuje holt šuplík...Ó Bóže
6.6.2016 | 17:06    hanele m

jak jsem tak párkrát nakoukla - ne že bych se chtěla vyvléct ze čtení, ale nečetla jsem to už ve tvé knizepovídek ? a nebo je to déjà vu  Pohoda