Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Zvony I.
Temné, starý Londýn připomínající město. Zkušený vyšetřovatel a neznámý vrah. A k tomu ti podivní kněží...
 
Už hodně stará povídka, vlastně první opravdová povídka, kterou jsem napsal. I po letech má ale něco do sebe, a tak ji sem dávám.
Zvony. Již více než měsíc ho budily za chladných podzimních nocí z klidného spánku; pokud tak spánek městského hlavního vyšetřovatele lze vůbec nazvat. Od té první noci však stejně spal stále méně a postupem času mu onen nesnesitelný podlézavý zvuk bijících zvonů pronikal i do snů, přestože venku byl zdánlivý klid.
 
Zvony jednou za čas prolomily ticho uprostřed noci a zanechaly celé město v bdělé hrůze. Pegoras na zvonění reagoval citlivěji než většina ostatních. Věděl totiž, že je volán do služby. Vždy, když se rozezněly, však každý měšťan ihned věděl, oč se jedná; že se TO zase stalo. Další oběť. Městské stráže se po čase zdvojnásobily, avšak nepomohlo to ničemu jinému, než rychlejšímu nalezení toho, co se každý bál objevit. Žádná vražedná zbraň, žádný zločinec, žádné stopy. Jenže toto „nic“, co zbylo po neznámém „Nočním přízraku“, jak byl mnohdy nazýván, dokázaly jasně zastínit pozůstatky jeho oběti. Pegoras každou noc již jen čekal na ten zvuk, který ho opět donutí vyrazit do nočních ulic. K vyšetřování téhle hrůzu nahánějící odpornosti se nikdo neměl. Ani Pegoras. Jenže vzhledem k tomu, že jej hrabě považoval za nejlepšího vyšetřovatele ve městě, padla volba na něj. Vskutku hořké plody léty odváděné dobré práce. Těch let ostatně bylo už příliš mnoho.
 
Tuto noc ho opět zvony vyhnaly z tepla a bezpečí domova do chladivé temné noci. Ani se nenamáhal zapalovat petrolejku na nočním stolku. Nepotřeboval více světla, než kolik mu poskytovaly lucerny v ulici pod ním a dorůstající, varovně mlčící měsíc na bezmračné obloze. Své věci, pokud v nich rovnou neuléhal, měl připravené na židli hned vedle postele. Zvyk, který si vybudoval během své dlouhé detektivní praxe. V onu pozdní hodinu reagoval již automaticky a bez rozmyslu, ve spánkové otupělosti. Kdyby nad tím ale přemýšlet začal, zřejmě by se nikdy nedonutil vůbec vstát. Namáhavě se zvedl, přehodil přes sebe bytelný černý kabát, popadl na židli položenou koženou brašnu a vyrazil vstříc pochmurnému nočnímu městu.
 
Přestože vždy nosil dýku u pasu, nikdy se nedokázal zbavit nepříjemného, svědivě dotírajícího pocitu ohrožení, když se ploužil nocí tmavými uličkami. Věděl své. Zabedněná okna dávala jasně najevo strach, který tu začal panovat. V ulicích rozvěšené pochodně a lucerny komíhaly se stíny chrličů trčících z rohů mnoha domů, čímž ještě více rozptylovaly již tak roztěkanou Pegorasovu mysl.
 
Konečně. Vzdálené kroky slibovaly blížící se stráž. Doprovod v takovou chvíli přijde vhod. Pegoras stejně nevěděl kam přesně jít - které z oněch temných zákoutí posloužilo „Nočnímu přízraku“ jako místo činu tentokrát. Šel tedy jako vždy k budově radnice doufaje, že cestou jej někdo odchytne. Povedlo se. Stráže se ho ochotně ujaly a měl tak ozbrojený doprovod až na místo.
 
Kluzká dlažba, navlhlá po jemném mrholení, odrážela ostrý zvuk dopadajících těžkých bot strážných v pravidelném rytmu. To, spolu s větším pocitem bezpečí, pomohlo Pegorasovi nevnímat okolí a více se soustředit. Obrazy, zvuky, myšlenky. Vše se mu honilo hlavou jako nekočírované spřežení. Ač nerad, vybavoval si dřívější oběti a místa, na nichž přišly o život. Spíše než oběti, dalo by se říci to, co z nich zbylo.
 
Obrázek byl prakticky vždy stejný. Temná část slepé uličky, skromně osvětlená poblíž stojící lucernou; k tomu malý hlouček stráží a postav oblečených v dlouhých pláštích s nasazenou kápí. Tuto skupinku většinou doplňovali štěkající a čmuchající psi. Ti však působili nanejvýš zmateně a vystrašeně. Marně se snažili zvětřit pachatele, a pokud ano, vřeštěli jako šílení.
 
Oběť skončila vždy rozdrásána a rozmetena po okolí. Mnohdy celá část ulice nesla známky té události. Identifikovat napadeného nebývalo snadné, zpravidla se totiž útok zjevně zaměřoval nejprve na hrdlo, přičemž jeho brutalita a intenzita se mnohdy projevila i na celém obličeji.
 
„No prosím, vítáme našeho stálého hosta!“ vyhrkl ironicky muž v kápi.
Takoví tam okouněli hned tři. Postávali a cosi si občas zašeptali, do tváře jim přes kápi nebylo téměř vidět, což alespoň každého poblíž ušetřilo pohledu na jejich úšklebky zkřivené tváře. Knězi. Jejich přítomnost na místě činu nebyla bohužel nijak neobvyklá - měli by místo zbavit zlé aury; podle Pegorase k ní spíš přispívali.
„Tak copak zjistíte tentokrát? Stále stejné provedení, zjevně stejný pachatel...“ zasípal kněz. Jeho hlas zněl jako vichřice za okny a prorážel potemnělou atmosféru onoho místa.
„Opravdu?“ zarazil ho s předstíraným údivem Pegoras. „Taková dedukce… vy jste sem asi vážně museli spadnout až ze samého nebe! Nejspíš na hlavu.“
Sarkasmus mu vždycky šel; dokonce měl po těch létech ve službě pocit, že snad už ani jinak mluvit neumí. Na tuhle sortu ale nic jiného neplatilo.
„Nechte si své narážky, nejsme tu od toho, abychom poslouchali vaše hloupé vtipy,“ opáčil až výhružně muž s kápí.
„Pak by mě tedy zajímalo, od čeho tu vlastně jste?“ snažil se Pegoras vypadat zaujatě.
„Krom běžného postupu,“ kněz se odmlčel a přiblížil se. „Cítím, že zde jde o cosi nelidského, temného… Tohle není obyčejný zabiják.“
„To je klidně možné a jsem polichocen obohacením případu o vaše pocity, vyšetřování ale zvládnu i bez nich. Jste tu zbyteční, pánové. Nevím, co tu ještě pohledáváte.“
Kněz byl na odchodu a jen se otočil.
„Je v obecném zájmu, abychom byli u všeho, víc k tomu netřeba dodávat.“
 
Pegoras si myslel své. Nelidský zabiják, řekl si v duchu a s ironickým poloúsměvem zakroutil hlavou. Knězi na to svým způsobem přitakal, ale vlastně ani nevnímal, co mu to ten podivín v kápi vykládá a nezáleželo mu na tom, stejně jako na tom, co na to sám odpoví. Šlo mu hlavně o jejich rychlé vyklizení a pokud možno uštědření políčku. Neměl rád kněze, spíše ho vždy děsili, již jako malého. Nevěřil jim a držel si od nich odstup. Kdo ví, co možná dělají skrytě před zraky lidí. Proslýchají se jen různé nepodložené, často strašidelné historky. Nikdo nad nimi nemá kontrolu, dokonce ani hrabě a vlastně ani samotný král. Neměli zásadnější důvod jim nevěřit a mnohdy velmi uvítali jejich pomoc při konfrontaci s jim neznámými silami.
 
Kroky vzdalujících se kněží pomalu utichaly. Pegoras se musel přemáhat, aby ohledal místo činu. Věděl, že to bude stejné jako vždy. To marné pátrání po sebemenší stopě, zatímco celé okolí vyhlíží tak strnule a temně. Krev obarvila kamenné fasády domů i jemným deštěm namoklou dlažbu z kočičích hlav. Nyní již ale pomalu stékala a našla si na zemi úzkou cestičku ke kanálu. Pegoras se pozastavil a zahleděl se na krev, jež postupně mizela ve stokách. Zaváhal. Jeho pohled zůstal zaměřený na kanál, z něhož se ozývalo pro něj až příliš hlasité kapání, rozléhající se s malou ozvěnou v prostorách pod ulicí. Dech se mu zpomalil a zrak jako by ho táhl stále blíže a hlouběji pod povrch. Poté, po chvíli strnulosti, se opět probral a raději pokračoval dále v průzkumu.
 
Svou brašnu položil na chodník a začal se v ní přehrabovat. Poblíž stojící lampa odhalila zvědavým strážným lesknoucí se předměty, byť nerozeznali jaké. Pegoras si natáhl kožené rukavice a vzal kus látky. Zrakem i hmatem zkoumal místa zjevně potřísněná krví. Snažil se najít na zemi alespoň nějakou stopu vraha. Nakonec se vrátil k brašně a vytáhl jakési kleště. Přiklekl k torzu těla a začal jej ohledávat.
 
Hlava byla značně zohavena, opět. Rozsah poranění na krku vylučoval použití jakéhokoli nástroje. Že vražda patrně není dílem člověka, ostatně naznačovaly také četné povrchové i hluboké rány na velké části těla. Snad od drápů či zubů; žádné ve městě či jeho okolí žijící zvíře by něco takového ale nikdy nemohlo dokázat. Pegoras marně tápal a jeho chuť se vším seknout rostla.
 
Odporný zážitek, brodit se vším tím svinstvem, myslel si v duchu. Ačkoli toho už viděl a zažil hodně, tyhle případy byly velké sousto i pro otrlé jedince. S trochou jemu vlastnímu cynismu se utěšoval tím, že to alespoň nebude muset uklízet a seškrabávat z ulice. Cítil, jako by v něm i onen cynismus stále rostl s každým dalším případem. Snad mu to pomáhalo překonat hrůzy, kterým musí neustále čelit. Snažil se zachovat si i v takových situacích alespoň špetku - přestože dosti černého - humoru. Zároveň však dobře věděl, že je to jen zoufalá snaha oprostit se od faktu, že s tímto zvěrstvem nedokáže nic udělat.
 
„Tak co, našel jste něco?“ zeptal se po chvíli zvědavě jeden ze strážných.
Pegoras vstal a povzdechl.
„Pravděpodobně ne o moc víc než vy.“
Sundal si rukavice a ještě jednou se rozhlédl. Okolí zůstávalo stále ještě ponořené do plíživé tmy. Nechtěl se zde zdržovat déle, než je nezbytně nutné.
„Doprovodíme vás domů, pane,“ nabídli se oba strážní.
Pegoras se nadechl a náhle se zarazil. Myšlenka zdánlivého bezpečí domova mu přišla vhod, leč do svítání by stejně nebyl schopen usnout. Namísto toho mu hlavou proletěl shluk myšlenek a pocitů, jimž se tak trochu bránil, ale sotva je mohl nevnímat. Znal to velmi dobře a věděl, že je má následovat.
„Ne,“ otočil se na ně s neustále zadumaně sklopeným zrakem. „Doprovoďte mě jinam… ke kostelu.“
Strážní se na něj udiveně zahleděli. I jeho samotného až zamrazilo. Ta představa se mu zdála poněkud děsivá, ale nutkání bylo silnější. Skoro ani nevěděl, proč to řekl, kde se to šílené vnuknutí vzalo, přesto cítil přesvědčení, že by se měl jít podívat právě tam, a to i navzdory temné noci. Instinkt. Poruší tím své nepsané pravidlo, že se na kněze zaměřovat nebude, právě z důvodu své zaujatosti a neschopnosti vidět je čistě. V hlavě se mu ale stavěl obraz, jejž nešlo ignorovat.
 
Výrazy údivu z tváří strážných nemizely, leč netroufli si odporovat a vydali se s Pegorasem vstříc dusivě tichým a stíny protkaným uličkám města. Onen údiv měl své opodstatnění. Okolí kostela se snažil každý po setmění vyhýbat. Kolovaly legendy o zvláštních zvucích i úkazech, někdy dokonce o zmizelých lidech. Nikdo z kněží se je nesnažil vyvracet, snad jim vyhovoval klid, který díky tomu měli, ať už byla pravda jakákoli.
 
Brzy se zpoza střech vynořil temný obrys kostelní věže. Přes zamčenou bránu a vysoký špičatý plot se těžko dalo dostat dál. Další problém představovali také strážní. Nikdy by ho nenechali proniknout do kostela ani okolní pozemek se hřbitovem.
„Dobře hoši, nyní potřebuji klid,“ řekl s vážným výrazem. „Vaší pomoci si velmi cením, měli byste ale nyní být raději na místě činu a strážit okolí. Já si již poradím.“
„J-jak myslíte pane,“ vyhrkl ze sebe jeden z mužů s pochybovačným pohledem. „Jste si jistý, že nechcete naší ochranu? Není tu bezpečno.“
„Ano, to vím lépe než kdokoli jiný. Přesto jsem si jist a vím, co dělám. Žádný strach.“
Pegoras se snažil naladit konec věty do smířlivého tónu a pousmát se, což mělo urychlit odchod straží. Povedlo se.
 
Počkal, až se za ním pomalu odcházející muži přestanou zvědavě ohlížet, načež se podíval na vrchol kostelní věže. Temná silueta čnící proti hvězdnaté obloze, doplněna na ní shlížejícím měsícem, mu nenavozovala ani v nejmenším dobré pocity, stejně jako to, co nyní hodlal udělat. Nezbývalo však času nazbyt, tato noc ještě zdaleka nebyla u konce...
 
Léta Páně 2016, dne 26.8. věnováno autorem MarkuSnakus
Share
  
2.9.2016 | 16:26    MarkuSnakus

Moc díky za zastavení a zpětnou vazbu! Tu povídku jsem jen po létech oprášil a opravil pár chybek, jak vidno, něco mi přece jen uniklo:-). Dnes už bych to (ač ne o mnoho zkušenější) napsal jinak, ale nechtěl jsem to úplně předělávat. Zkrátka takhle jsem to onehdy napsal a teď zas píšu něco jiného.
Co se týká pokračování - v tom je ten háček. Teď už ho mám alespoň vcelku vymyšlené, ale pořád ne napsané, jelikož jsem se pak věnoval zase jiným nápadům. Beru to ale jako motivaci k dokopání se k tomu:-).
31.8.2016 | 17:04    Shimmir

Zajímavá povídka s pochmurnou atmosférou. V 9. odstavci bych ale použil kněží místo knězi.
A v téhle větě ti vypadla předložka na: Nikdy by ho nenechali proniknout do kostela ani okolní pozemek se hřbitovem.
Jinak dobré! Mrk
26.8.2016 | 22:01    Dota Slunská

Ahoj a vítej na LW! Přečetla jsem až do konce (což je dobré znamení:)). Kromě proškrtání přívlastků, jak pravila Tessa, bych si ještě více pohrála se zájmeny to/tuto atp., někde ubrat, někde vyměnit za konkrétní výrazy (stejně jako to, co nyní hodlal udělat).
Budu se těšit na pokračování.
 
26.8.2016 | 8:55    Tessa

Jesti je to prvotina, pak se zatím zdá být dobrá. Drobné proškrtání přívlastků by sice neuškodilo (mimochodem množné číslo od kněz je kněží, ne knězi), ale atmosféru to má, a hlavně - zajímá mě,jak to bude dál.
 
A jinak - vítej na Litwebu, povídkářů je nám tu třeba jako soli, tak doufám, že jich máš v šuplíku či v hlavě dostatek pro dychtivé čtenářeÚsměv
26.8.2016 | 1:44    Doremifa

...iluze starého anglického města je nahozená dost přesvědčívě. Děj se troch vleče, nicméně je poutavý, poněkud předvídatelný v načrtnutých kulisách (naskočil mi Arthur Conan Doyle-Pes baskervillsky) a budu jenom potěšená, pokud se to ukáže jako lichý odkaz na nabízející se předlohu. Má zvědavost byla probuzena, těším se na pokračování.
 
Vítej.