Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Dobrou noc, Tino
Další z mých fanfikcí na téma Doctor Who.

 
Občas se mi o ní zdá.
 Jak se zčistajasna vynoří uprostřed oblohy a v kotrmelcích se řítí dolů. Přímo na mě. A já tam stojím - přesně jako tenkrát -, s očima dokořán a neschopná pohybu, a jen čekám, až mi to nadělení spadne na hlavu. Ale ona - přesně jako tenkrát - udělá těsně nad zemí elegantní kličku a dosedne kus ode mě. Tak jemně, že ani nezvlní trávu.
A pak se dveře té modré budky rozlétnou…

Nemám čas reagovat. Jakoby někdo zevnitř vykopl velkého ježka - ostnatá koule mi přistane na obličeji a vsákne do něj.
Bolest je to nezměrná… a vždycky mě probudí. Vteřinu trvá, než dozní ve všech nervových synapsích, a v tom kratičkém okamžiku kdesi hluboko pod ní prokmitne zvláštní směsice pocitů – euforie spojená s touhou po krvi. Zuby mi zatrnou, prsty se zkřiví jako pařáty, ale než se vzchopím, abych vyrazila tu žízeň utišit, je po všem. Mělo by mě to děsit, ale ve skutečnosti mě naplňuje divoká radost.
Ještě, že on to neví.
Doufám, že to neví.
Protože nepochybuju, že by se vrátil a přes všechnu svou laskavost by mi druhou šanci už nedal.

Ve skutečnosti se můj sen s realitou shoduje jen do chvíle, kdy ta koule vyletěla ven. Profičela kolem mě a zmizela v lese za naší loukou. Teprve pak mě tělo začalo zase poslouchat.
No, poslouchat – zatímco pud sebezáchovy v jedné části mozku ječel: Vypadni odsud! Utíkej!, ta druhá naopak přiměla nohy, aby nabraly směr k budce.
Nápis  POLICE  PUBLIC CALL  BOX  mě trochu mátl, ale rozhodně nebyl podivnější než způsob, jakým sem ta věc přicestovala.
Když jsem však pootevřenými dveřmi nahlédla dovnitř, pochopila jsem, že to nejzáhadnější se skrývá právě tam.
Jestli mi ve škole něco nešlo, byla to fyzika, ale i já jsem věděla, že není možné do  takhle mrňavé budky nacpat prostor zvíci tanečního sálu. Ne na Zemi.
Hlavou mi rázem proletěly všecky ty povídačky o setkáních třetího druhu, o únosech lidí a pokusech, které na nich mimozemšťané dělají. Možná, že to zas takové povídačky nejsou a že Fox Mulder má pravdu. Možná, že je fakt na čase vzít do zaječích.
A pak jsem uprostřed té místnosti, pod něčím, co vypadalo jako velký počítač nebo snad řídicí pult, zahlédla dvě bezvládná těla. Takhle z dálky vypadala načisto pozemsky.
Jestli opravdu byli uneseni… musím je odtamtud dostat.

Nebuď pitomá! vřískl můj pud sebezáchovy. Půjdeš tam sama, a dopadneš stejně blbě jako všichni ti vymaštěnci v hororech a detektivkách, cos kdy viděla.
Na tom něco bylo. Zaváhala jsem -  a vtom se zevnitř ozvalo zasténání.

Ale oni potřebují pomoc.
Tak ji zavolej. Máš mobil, ne?
A co když bude pozdě? Jdu tam a hotovo!
Jak je ctěná libost. Ale až umřeš, vzpomeň si, že jsem to říkal. Nezodpovědná ženská, s IQ tykve…
Sklapni!

Ke svému zděšení jsem zjistila, že první z těl je jen hromada páchnoucí hmoty ve tvaru lidského trupu. Ale ten, co ležel vedle, byl bezpochyby člověk. Štíhlý, tak pětatřicet, asi úředník, protože měl na sobě oblek, rozdrásaný stejně jako jeho obličej. Když jsem k němu poklekla, malátně pohnul hlavou.
„Jen klid,“ řekla jsem, „dostanu vás odsud, bude to dobrý, seženu doktora…“
Otevřel oči.
 „Já jsem Doktor,“ zamumlal. Pokusil se usmát, ale vyšel z toho jen bolestný úšklebek.
„To je sice fajn, ale v tomhle stavu se těžko ošetříte sám. Musíme vypadnout, než se vrátí majitel týhle podivnosti. Můžete vstát?“
„Dej mi chvilku.“
Namáhavě zvedl ruku, luskl prsty – a dveře se s prásknutím zavřely.
Vyskočila jsem a rozběhla se k nim. Zamčeno.
Neříkal jsem to? pravil pochmurně pud sebezáchovy. Ale ty nikdy neposloucháš…

Sklapni!!!


Vrátila jsem se zpátky. Stejně nebylo kam utéct.
Doktor se mezitím vydrápal na nohy a přejel si dlaní po obličeji. Jen jsem zírala, jak se hluboké krvácející  šrámy zacelují v tenké jizvy, které vzápětí blednou a mění se v neporušenou kůži.
Přede mnou stál pohledný tmavooký muž, který by se dobře vyjímal na obálce jakéhokoliv módního magazínu. Lepší mimikry si snad ani zvolit nemohl.  Jak asi ve skutečnosti vypadá tvor, co se skrývá uvnitř?
„Takže ještě jednou. Já jsem Doktor a ty…?“
„A není to jedno? Říkejte mi, jak chcete.“
Jak chcete je docela dlouhé, nezdá se ti? Budu ti říkat Jak. A můžeme si klidně tykat.“

Paráda. Klidně tykej svému emzákovi… dokud z tebe neudělá kaluž sajrajtu na podlaze své bizarní lodi.

„Jasně. Takže - babičko, proč máš tak veliké zuby?“
Nechápavě se na mě podíval. Pak zavrtěl hlavou. „Není to, jak si myslíš.“
„Přesvědč mě. A jmenuju se Tina. Proč jsi zavřel ty dveře, Doktore?“
„Abych nás ochránil před Tenkookým. Předpokládám, že je tam někde venku.“
„Jestli vypadá jako velkej smotanej ježek, tak ano, je venku, někde v lese, řekla bych.“
„Může vypadat jakkoliv,“ zamumlal Doktor.  „Promiň,“ vytáhl z kapsy jakousi stříbrnou věcičku a namířil ji na mě. A je po všem…
... ale nebylo. Jen bliklo modré světýlko a Doktor se zamračil.
„Takže jsi skutečný člověk…“
„A cos čekal, když jsi přistál na Zemi? Godzillu?“
„No, mohlas být třeba Zygon.“
„Nebo ty.“
„To ne, žádní další Páni času už nejsou. Já jsem poslední.“ Po tváři mu přelétl stín, ale možná se mi to jen zdálo.
Otočil se k velkému monitoru.

„Tak – kdepak to jsme? 21. století, Evropa, to souhlasí, Česká republika…? Hm, deset milionů obyvatel, nic moc, ale jako zárodek globální pandemie bohatě postačí.“
„Počkat! Jaké pandemie? Máš v úmyslu to tu zamořit nebo co??“
„Já ne. On. Ale je to stejně moje chyba. Měl jsem ho prokouknout, i když byl od pravého Midragogga k nerozeznání. Většinou neberu stopaře, ale on byl spíš trosečník. TARDIS ho zaměřila na jednom opuštěném asteroidu, z jeho lodi zbyl jen záchranný modul. Slíbil jsem mu, že ho vezmu na jeho domovskou planetu, ale potřeboval jsem se předtím zastavit tady na Zemi, v Londýně. Souhlasil, ale pak na mě zničehonic zaútočil. Opustil ukradené tělo a pak …no, každopádně neuspěl. Jenže při tom došlo k odchylce z kursu. Škoda jen, že nás to nehodilo na nějaký neobydlený ostrov. Bylo by snazší ho chytit, kdyby neměl k dispozici žádnou inteligentní bytost.“
Ne, že bych věděla, o čem to vlastně mluví. Ale měla jsem nejasný pocit, že ať je tenhle Tenkooký kdokoliv, máme problém. Všichni ti lidi venku, Doktor, a koneckonců i já.

„A tady ten,“ ukázala jsem na žalostné pozůstatky, „byl Midragogg…?“
Doktor přikývl.
 „Nejmírumilovnější stvoření ve vesmíru. Tenkoocí stojí přesně na opačném pólu. Neustále migrují, a jako tlupa barbarů rozvracejí všecky civilizace, na které narazí. Jednoduše donutí obyvatelstvo, aby se samo vyhladilo. Přes oční nerv vklouznou do mozku a uvolní všecky civilizační zábrany. Nakažení se napřed začnou chovat divně, a když je pudová agresivita ovládne úplně, obrátí ji proti druhým i sobě navzájem. Z negativní energie, která se při tom běsnění uvolňuje, Tenkoocí žijí. A když nezbude žádná živá duše, prostě táhnou dál. Vlastně táhli. Před několika lety byli na základě protekčního zákona vydaného Stínovým prohlášením zlikvidováni. Provedli to Judooni, kteří jediní jsou proti Tenkookým přirozeně imunní. Ale tenhle musel nějak uniknout a skrývat se. A já ho teď přivezl na Zemi...." v očích se mu blýsklo.
"No nic, musím to napravit, než se spustí řetězová reakce násilí. Ty zůstaň tady, v TARDIS budeš před ním v bezpečí.“
„TARDIS je tvá loď, to jsem pochopila, ale nechat mě tu nemůžeš. Jdu s tebou.“
„To teda nejdeš.“
„To teda jdu. Znám všecky lidi v širém okolí. Ty nepoznáš, jestli se chovají divně. Já jo.“

Kráčeli jsme po louce k lesu. V dědině pod námi vyhrávala hudba, a i odsud shora bylo vidět hemžení lidí.
„Co se to tam děje?“ zeptal se Doktor.
„Co by – kácení májky. Támhle, vidíš? Ten opentlený smrk…“ukázala jsem na něj ve chvíli, kdy se máj zachvěl a poroučel k zemi. „Všichni se sejdou, tancujou a zpívají, pijou a cpou si břicha.“
„Pohanské zvyky mají výdrž napříč staletími, co?“pousmál se Doktor.
Nekomentovala jsem to.
Dál jsme šli mlčky až k úvozové cestě, která mířila mezi letité duby.
„Tohle je hodně hluboký les,“ řekla jsem. „Jak myslíš, že tu Tenkookého najdeme?“
„Nemám tušení.“
Pod hustými korunami panoval příjemný chládek a ospalé ticho začínajícího léta.
Doktor se občas zastavil a tou stříbrnou věcí, které říkal sonický šroubovák, proskenoval nejbližší okolí.
Bez úspěchu.

Najednou se z houští vedle cesty vynořila postava nabalená i přes panující teplo v prošívané bundě a neforemných teplákách.
„Zkusím se zeptat…“
„Ta ti nic neřekne, Doktore. To je bláznivá Lojzka. V létě v zimě šmajdá po lese a nosí domů ptačí vejce, prašivky, šišky a sněhový koule. A mluví akorát sama se sebou.“
 S ostatníma jenom, když ji slušně nepozdraví. To je pak sprostá jako dlaždič a nadávky za člověkem pokřikuje hezky dlouho…ale o tom jsem se Doktorovi radši nezmínila, místo toho jsem uctivě řekla:
„Dobrý den, paní Malá!“
Doktor jen mlčky kývl na pozdrav. A sakra…
Ale Lojzka, místo aby na něj vyjela, zacvrlikala: „Dóóbrý deen,  jojo, ten je dobrej,  moooc dobrej…“ hýkavě se rozesmála a proběhla kolem nás stylem i rychlostí závodního koně.
„Tohle dělá, když má dobrou náladu. Vidíš sám, je úplně mešuge.“

Když jsme ušli dalšího půl kilometru, došlo mi konečně, co bylo na bláznivé Lojzce neobvyklého.
Došlo mi to při pohledu na rezavého psíka, který vždycky oddaně běhával za svou praštěnou majitelkou, a který teď visel oběšený na haluzi nad pěšinou.
Ztuhla jsem hrůzou, zatímco Doktor bleskově přeřízl šňůru a položil ubohé zvíře do trávy. Uvolnil smyčku, ale už bylo pozdě. Srdce netlouklo a nevidoucí oči na nás hleděly s němou výčitkou.
„Mrzí mě to,“ řekl. „Mám nepříjemný pocit, že už to začalo.“
„Kdo mu to mohl udělat?“ vydechla jsem. „Ty myslíš…?“
Přikývl.
„ Ne, to není možné, ona ho zbožňovala, nikam se bez sebe nehnuli, ona by přece…“ hlas mi poklesl.
Zamyšleně se na mě podíval. „Kam bys řekla, že měla namířeno?“
„Lojzka? Určitě do vesnice. Miluje slavnosti, protože jí vždycky nějakej blbeček poručí pivo, a pak se všichni baví tím, jak se motá po návsi a huláká. Je to nechutný.“
Doktor mě popadl za ruku.
„Poběž! Jestli se opozdíme, bude to tam víc než jen nechutné.“

Než jsme se dostali z lesa, sotva jsem popadala dech, zatímco Doktor zvládal utíkat a ještě vysvětlovat.
„Tenkoocí využívají toho, že násilí funguje na principu sněhové koule – stačí uvolnit jediný kamínek a nabalí se na něj celá lavina, kterou už nikdo nezastaví.“
To je fakt, vzpomněla jsem si na právě dočtené Nezbytné věci od Stephena Kinga. Jestli to Doktor včas neutne, naše dědina dopadne stejně jako městečko Castle Rock. A nejen ona.
„ Násilí Tenkookému dodává energii,“ pokračoval Doktor, „ a zároveň ho nutí střídat hostitele, takže bude přeskakovat z jednoho člověka na druhého, dokud se všichni neutopí v krvi. Musím ho najít a zneškodnit…“
„Jak?“
„Uvidíš.“

Viděla jsem. A už bych to nikdy nechtěla vidět znova.
Hudba nehrála, ale i kdyby, nářek a vzteklý křik by ji přehlušily jako nic.
Náves se změnila v bojiště.
I Doktor zřejmě pochopil, že v takové skrumáži nemá šanci Tenkookého lokalizovat.
„Děti!“ vykřikl. „ Jsou tam děti!“
Podívali jsme se na sebe a vrhli se do té vřavy. Můj pud sebezáchovy se zavrtal do hlubin nevědomí, předstíraje, že nikdy neexistoval.

Popadla jsem první děcko, na které jsem narazila, čtyřletou Kovářovic Adélku, a snažila se ji odnést z dosahu pěstí a rukou třímajících láhve od piva a šprušle vytrhané z laviček.
Lidský instinkt chránit mláďata se Tenkookému ještě nepodařilo zlomit, do mrňat zatím nikdo netloukl.
Zatím.
Posadila jsem vzlykající holčičku do první tiché uličky mezi domy. „Zůstaň tady, hned budu zpátky.“
Když jsem se vracela, zahlédla jsem na okamžik Doktora – v jedné ruce držel blikající sonický šroubovák, druhou se snažil odrážet rány, které na něj pršely. Jeho obličej vypadal mnohem hůř než před půlhodinou v TARDIS.

Zrovna jsem se shýbala pro dalšího prcka, když vtom mě drapl kdosi zezadu za vlasy a škubnutím narovnal. Zaječela jsem, otočila se - a hleděla do prasečích oček Francka Mareše.
 To, co jsem v nich uviděla, mě kupodivu nevyděsilo, ale naplnilo tichou zuřivostí. Holky se mu vyhýbaly obloukem, moc dobře si všechny pamatovaly, jak skončily ty dvě, co ho kdysi v žertu provokovaly. Ale žádná se ho neodvážila udat, a kde není žalobce, není ani soudce…
„Neopovažuj se!“zasyčela jsem na něj, ale on se jen ušklíbl.

Najednou stál vedle nás Doktor s napřaženou paží. Modrá špička soniku mířila Franckovi doprostřed čela.
„Mám ho! To je on! Běž od něj, Tino!“
Už jsem to nestihla.

Cosi mě udeřilo do obličeje a vsáklo se do něj.
Bolest to byla nezměrná – avšak odezněla ve vteřině.
Zhluboka jsem se nadechla a chřípí mi naplnil opojný pach, něco ve mně vykřiklo, zajásalo a roztančilo se. Zuby mi zatrnuly a dlaněmi projel křečovitý záškub. Moc víc si toho nepamatuju, jen vím, že jsem vrhla na Francka a rvala a trhala a zalykala se. Byl to úžasný pocit - závrať letu i střemhlavého pádu zároveň.
A pak jsem náhle ležela na asfaltu, Doktor mi klečel na hrudníku a opíral sonický šroubovák o kořen mého nosu. Tvář měl bledou, ale odhodlanou, a oči plné bolesti, když říkal: „Promiň, Tino, nemůžu jinak. Sbohem…

 V témže okamžiku prasklo nebe.

Hromový hlas rozvibroval vzduch i okenní tabule a všichni strnuli uprostřed pohybu. Ale nebyl to Bůh, který by shlédl na Zemi, nýbrž obrovitá kosmická loď.
„Jménem Stínového prohlášení, okamžitě přestaňte!!“
Náves byla zničehonic plná tvorů podobných opancéřovaným nosorožcům, a nikdo jim nekladl odpor. Ani Doktor, kterému sebrali sonik a zkroutili ruce za zády.
Na mých zápěstích cvakla pouta.
Odvedli nás stranou a jeden z nich, co vypadal, že tomu všemu velí, na mě namířil cosi, co vypadalo jako legrační taser. Nebála jsem se, v těle mi pořád ještě kolovala ta divoká radost a moje rty pořád chutnaly po mědi.

„Tenkooký, podle paragrafu 3C -12000-MX4 Stínového prohlášení o skryté genocidě na planetách páté úrovně, jsi odsouzen k smrti. Exekuce bude vykonána ih…“
„Počkat!“vykřikl Doktor. „To nemůžete, vždyť zabijete i ji!“
„Tato lidská žena není důležitá,“pravil nabubřele tlustokožec. „A ty to dobře víš, Pane času, neboť by zemřela tak jako tak i při tvém zásahu. Avšak tvůj čin by byl pouhou vraždou, kdežto toto je výkon spravedlnosti Stínového prohlášení podle paragrafu…“
„Za to můžu já, že se Tenkooký dostal sem na Zemi.“
„Ano, tvá nedbalost byla zaznamenána a bude ti přičtena k tíži před tribunálem…“
„A co paragraf o ochraně rukojmí?“skočil mu Doktor znovu do řeči. „ Ona přece je jeho rukojmím nebo ne? Poslyšte, veliteli, dejte mi hodinu, přijdu na to, jak ho odstranit, aniž by zemřela.“
Nosorožec výhružně zamručel.
„Máš třicet pozemských minut. Pak bude exekuce vykonána.“

„Tino, musím zpátky do TARDIS, ale vrátím se. Všecko bude v pořádku, slibuju. Věříš mi?“
Věřila jsem mu.
Že by mě neváhal zabít, jen aby zastavil Tenkookého.
Že teď udělá všecko pro to, aby zlikvidoval jeho, ale ne mě.
Jenže vtom jsem si uvědomila, že tím přijdu o svou nově probuzenou rozkoš ze zabíjení, rozkoš silnější než všecky drogy světa - a místo odpovědi jsem Doktorovi plivla pod nohy.
Sklopil hlavu. Pak se nadechl, možná chtěl něco říct – jenže to mě už výstřel z nosorožcovy zbraně srazil na zem a do bezvědomí.

Nevím, jak to Doktor nakonec provedl, ani vědět nechci, ale zvládl to.
A pak odešel z mého života i se svou podivnou modrou lodí.
Občas lituju, že mě nevzal s sebou. Občas se mi o ní zdá…  

                                            ………………………………

Byl to průsvitný krystal, drobounký jako špendlíková hlavička, avšak zevnitř nekonečně větší, který Doktor opatrně vložil do telepatické matrice. Ve světě, který teď pro ni bude generovat TARDIS, zůstane navždy v bezpečí. Před Judoony i sebou samou.

„Dobrou noc, Tino.“
 
Léta Páně 2016, dne 20.11. věnováno autorem Tessa
Share
  
20.11.2016 | 20:33    JC senior

Tak jsem dočetl. Povídka nezklamala.
Vlastně zklamala. Proč z jiných galaxií na Zemi přicházejí jen bytosti s negativními, až zločinnými záměry. Snad jen ten Doktor je výjimka. Ale bude stačit na vymýcení zla?
**
20.11.2016 | 20:04    JC senior

Má-li být příběh napínavý, nemůže to být miniatura.
A tento příběh vyžaduje delší čtení protože je napínaavý.
Ještě jsem nedočet... ale dočtu a vrátím se.