Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Procházka po jiné planetě
Procházka po jiné planetě
 
Milý čtenáři, začítáš se právě – jak si již asi počínáš uvědomovat – do mírně experimentální povídky. Následující řádky Ti názorně předvedou, jak neuvěřitelně magickou moc mají slova nad Tvou myslí – neodtrhneš-li hned teď zrak od pramínku černého textu na bílé stránce, odnese tě jeho proud dál a dál, do neznámých řek příběhů, a tehdy bude již jeho proud příliš silný a nebude pro Tebe cesty zpět – slova Ti podtrhnou nohy, „podemelou Tvoje oči,“ jak se zpívá v písničce o modrooký holce, a ať mají Tvé oči jakoukoli barvu, budou lapeny v pasti. Potom, aniž bys to čekal, se lineární struktura textu změní, zaoblí, zatočí a z řádků se stane vír. Vidíš? Řádky se kroutí, slova Ti letí před očima, vír, zpočátku se mohl zdát téměř nehybný, teď zrychluje, písmenka tiše šustí po papíře kolem dokola jako hejno mravenců, jako malé černé rybičky, až jejich hemžení protrhne ve středu stránky otvor. Není to tak docela otvor v papíře – kdybys byl otočil stránku, nic neuvidíš – je to totiž trhlina v samotné matérii reality. Tak je to, ta dírka, zatím docela malinká, vede někam docela jinam, do jiného světa. Navzdory tomu, že každý vědec by Ti potvrdil, že něco takového zkrátka nejde, takovéhle trhliny, otvory a brány vytváří úplně každá kniha, kterou jsi kdy četl... jen o tom většinou nepíšou, totiž autoři ostatních knih, aby Tě nevyděsili, otevřou Ti bránu, nějakou ozdobnou metaforou či jinou lacinou cetkou odvedou Tvoji pozornost a než se naděješ, chňap! popadnou Tě a vtáhnou do jiného světa, než bys řekl švec, a tak se nestihneš ani podivit, jaké čáry a kejkle to s Tebou provádějí. To já Ti docela upřímně ukazuji vír, který Tě strhává, černobílý vír a duhovou skulinu v jeho středu, která se rozšiřuje, když se na ni upřeně zadíváš, je větší a větší – nebo možná jsi Ty menší a menší, milý čtenáři, scvrkávám Tě v malinkatého trpaslíka a táhnu Tě uchem jehly, jako příslovečného velblouda, dírkou menší než tečka za větou, která Ti teď ale musí připadat jako ohromný tunel umotaný z duhy a tekutých opálů, a touhle překrásnou pestrou bránou letíš, plaveš, padáš, marně se snažíš zpomalit nebo udržet rovnováhu, jsi v mé moci, padáš a netušíš kam, neboj se, milý čtenáři, nechám Tě dopadnout do měkkého, užij si tu jízdu, vždyť jedeš časoprostorovým vírem, jako by to byl tobogán, no není to legrace?
   Hop! přistál jsi v mechu tak hlubokém, že ses do něj zabořil po kolena. Měkký dopad, jak jsem slibovala, a ten mech je docela suchý, ne, nenateklo Ti do bot, jsi zabořený v mechu jako v tom nejluxusnějším koberci, jaký si lze představit, a ten mech je nachový, vespod temně fialový a voní trochu jako levandule nebo mateřídouška, ale docela jinak, mimozemsky. No ano, jsi na jiné planetě! Vzhlédni a podívej se! Stojíš v háji žlutých lišejníků. Mají mohutné kmeny a větví se trochu jako obrovské parohy, místo větví mají sametové výrůstky pokryté shluky pohárků, temněji žlutých, jsou pružné jako houba a mírně se pohupují ve větru a ano, trochu i voní jako houby. Za nimi se táhnou další, kam až dohlédneš, mnoho různých druhů, některé jsou střapatější a některé mají tenké výrůstky, podobné spíš obřímu jehličí, a některé jsou zelenomodré a některé jsou cihlové a některé jsou hnědofialově skvrnité. V jejich korunách se míhají malí tvorové, jsou moc daleko na to, abys je viděl, a moc rychlí, ale slyšíš je mimozemsky cvrkat, příst, prskat a švitořit. Když se otočíš kolem dokola, uvidíš, že na jedné straně prosvítá mezi lišejníky světlo. Vydej se tam, chceš-li. Alespoň se rozhlédneš, co je za lesem. Opatrně! Mech je pružný jako matrace, vyžaduje zcela zvláštní, houpavý způsob chůze. Ale jestliže zpočátku párkrát spadneš, než tomu přijdeš na kloub, nic se neděje. Je to měkčí pád než skok do kupky sena, je to spíš jako spadnout do obrovské hromady peřin, které hebce šustí a jak už víš, voní po mateřídoušce nebo levanduli. Nejspíš se Ti zachce do toho mechu spadnout schválně, jen abys věděl, jaké to je. Jen do toho! Jsi tu pro svou vlastní zábavu a potěšení, dělej, co Tě jen napadne! Je příjemně teplo, jako v ten nejkrásnější podzimní den, a vzduch je průzračný jako někde na horách. Klidně si odlož svetr, máš-li nějaký, a můžeš si zout boty a chodit po mechu bos. Jestli se Ti chce, vylez třeba na lišejník! Je pružný jako houba, ale drsnější a neboj, unese Tě. Je plný vhodných úchytů, jako kdyby byl k lezení stvořený, plný záhybů a otvorů a dutin, do kterých se dá vlézt, a v některých pohárcích jsou kapky rosy, která chutná jako docela slabá houbová polívka. Je to osvěžující, máš-li žízeň, ochutnej! Můžeš se posadit na jednu z nejvyšších větví, dívat se na nebe, které má trochu nazelenalý odstín, ale plují po něm oblaka stejných tvarů jako na Zemi, a poslouchat hlasy těch hbitých tvorů. Ale asi jsi zvědavý, co je za lesem. Tak zase slez, a když mineš pár posledních lišejníků, uvidíš to na vlastní oči: krajinu, která se táhne do nedohledna, vysoké oblé kopce, nachové louky – místy skvrnité tam, kde se mech mísí s nazelenalou trávou a zelenorůžovým křovím – lesy lišejníků v barvách žluté, modrozelené, cihlové a fialové, tu a tam rozeklané skály a v údolí pod Tebou jezero nebo rybník, nazelenalé od toho, jak odráží nebe. Na vzdálenějším kopci se pase stádo nějakých velkých tvorů, vypadají jako bizoni, ale na hřbetě se jim táhne řada rohů – po způsobu stegosaura, ale jsou to menší rohy, spíš jako býčí nebo antilopí. Podél toho rybníka v údolí se táhne cesta. Vida, myslíš si asi, cesta, tedy civilizace! A patrně jsi zvědavý, jaká, a vydáš se z kopce k rybníku a cestě. Mineš křoví. Jsou to keře s tmavozelenou kůrou a listy, podobnými kontryhelu, které jsou uprostřed světle zelené a na okrajích sytě růžové. Na keřích roste ovoce, v hroznech, jako rybíz, a duhově se blýská, jako opály. Je jedlé, utrhni si! Chutná asi jako angrešt, ale má hustější dužinu, spíš jako meruňka, a uprostřed má tři malé pecičky podivného tvaru. Jestli Ti zachutnalo, natrhej si trochu do kapes a ujídej je cestou do údolí.
   Stezka, kterou ji viděl z kopce, vypadá docela obyčejně. No, na takové cestě toho nemůže být mnoho mimozemského. Dej se po ní vlevo, kolem rybníka. Není to tak docela rybník, když budeš chvíli upřeně pozorovat hladinu, zjistíš, že se pod ní sice míhají stíny jakýchsi tvorů, ale že ti tvorové připomínají spíš... ptáky. Mají veliký zobák a jsou trochu jako tučňáci, nebo jako potápky, až na to, že skoro nikdy nevyplouvají na hladinu. Kolem rybníka roste šustivé červené rákosí a na něm usedají vážky se třema očima a barevnými křídly, jako mají motýli.
   Hned za zatáčkou dojdeš do dalšího háje lišejníků. Je to spíš taková alej. Brzy narazíš na rozcestí a také na rozcestník. Je to kamenný sloup s vyrytými šipkami – je zábavné, jak jsou některé věci na všech planetách stejné – a nápisy v písmu, které Ti pochopitelně nic neříká. Poradím Ti: dej se rovně. Cesta stoupá do mírného svahu, po jedné straně ji lemuje potůček a po obou stranách lišejníky, tu a tam prostřídané keři. Zase to jsou ty zelenorůžové keře s opálovými plody. A tuhle ten s velkými střapatými fialovými listy má plody docela jiné, velké zelené borůvky. Ty, které na sobě mají žluté skvrny, jsou už zralé, jiné nejez. Jsou docela kyselé a příjemně trpké a osvěžující – trochu jako grep, i když zároveň malinko voní po kdoulích. Jsou výborné na žízeň, ale můžeš se také klidně napít z potoka, voda v něm je pitná. Před Tebou vyvstal háj zlatorůžového kapradí, jemného jako mimózy, a z něj – na rozdíl od pozemského kapradí – vyrůstají na vysokých stoncích velké bílé květy, podobné květu mučenky. To kapradí je bylinou, která se tu používá jako koření – možná už zdálky cítíš jeho jemnou vůni, podobnou rozmarýně a saturejce, ale až k němu dojdeš, můžeš si jeden list rozemnout v prstech a přivonět zblízka. Křoví kapradin je Tvým očím úplně neproniknutelné, a tak do poslední chvíle netušíš, že je za ním mimozemská vesnice. Ty kapradiny, to už je něčí zahrádka. Za ní objevíš několik chalup a podivíš se, jak moc připomínají pozemské chalupy. Jsou stejně hranaté, mají okna a dveře a střechu, a přestože jsou zdi omítnuté bleděmodře, okna a dveře mají trochu jiný tvar a střechy jsou z barevně glazovaných tašek, připomínajících šupiny, tolik věcí Ti tu jistě připadá důvěrně známých! Chalupy, dvory, kůlny, záhonky, nejrůznější kárky a nářadí, stáje. Po dvoře běhají kachní chůzí dvojnozí hlodavci, podobní králíkům, a v klecích švitoří velké okřídlené ještěrky, takoví dráčci – to byli ti tvorové, které jsi viděl v lese lišejníků, nebo alespoň jejich divocí příbuzní. A na záhoncích roste samá podivná a cizí zelenina.
   Konečně z jedné chalupy vyjde mimozemšťan a uvidí Tě. Je to humanoid, má dvě nohy a dvě ruce a... no dobrá, má tři oči. Jeho kůže je místy nazelenalá, místy narůžovělá, trochu jako ty keře v kopcích. Má šest prstů na rukou a dva z nich jsou delší než ostatní. Na hlavě má čapku, na sobě vyšívanou košili a tmavé kalhoty. Je bos. Měří si Tě stejně užaslým pohledem jako ty jeho. Říká něco svým, Tobě pochopitelně zcela nesrozumitelným, jazykem. Domyslíš si, že Tě buď vlídně zdraví, nebo se ptá, kdo jsi a co tu děláš. Nejlepší bude, když zdvořile pozdravíš a představíš se. Nebude Ti rozumět ani slovo, ale pochopí z toho, že Ti nerozumí, a začne se domlouvat posunčinou. Ukáže na sebe a řekne Ti své jméno (Zní asi Xůřaři; nejsi si jistý, zda jsi mu dobře rozuměl) Opíše rukou kruh a pojmenuje vesnici: Zyša. Pozve Tě dál.
   V mimozemské chalupě sedí u kulatého stolu dvě mimozemšťanky a tři malá mimozemšťaňátka. Všichni na Tebe valí oči a Xůřaři jim to vysvětluje (Možná říká: „Ženo (ženy?), vedu hosta k obědu.“ Děti, uklidněné jeho hlasem, začnou brebentit a udělají Ti místo na lavici, aby Ti bylo jasné, že si máš sednout mezi ně. Hned jak se posadíš, začnou Tě zvědavě pošťuchovat a klást Ti nesrozumitelné otázky. Můžeš se jim představit, to je snadné a získáš na oplátku jejich jména: Ollaš, Zyla, Xůla. Ženy se jmenují Řima a Řayala (mlčí a upírají na tebe vážné trojoké pohledy, zatímco je děti představují.) Prohlížíš si jejich vyšívané oblečení, záclony na oknech, tkané obrazy na zdech, lustr s olejovou lampou, ubrus na stole, kachlová kamna, malovanou skříň s lidovými motivy lišejníků a dráčků, hračky – dřevěné kostky, hlavolamy a figurky pohozené v koutě – a všechno je to domácky milé, jakoby důvěrně známé a zároveň mimozemsky jiné, a asi nevíš, co si o tom myslet.
   Xůřaři nosí na stůl oběd. První chod se podává ve velké konvici se širokým hrdlem a nalévá se do hrnků, ale nenech se tím zmást, není to čaj, ale polívka. No, alespoň je to slané a kořeněné a plavou v tom listy těch zlatostříbrných kapradin, kousky lišejníku a nějaké kostičky jakési kořenové zeleniny. K tomu patří miska smetany, jíž si můžeš polévku dochutit. Je to, jak si asi domyslíš, smetana z mléka těch rohohřbetých bizonů, které jsi prve zahlédl v kopcích. Po polévce následuje lehký salát z ovoce, které už znáš. Nakonec Xůřaři nese na stůl veliký tác s něčím, co vypadá jako roláda. Je to těstovité – jako knedlík – a zatočené do několika vrstev, ale ty vrstvy jsou proložené plátky masa, sýra a všelijaké místní zeleniny, a krom toho namazané jakýmsi džemem... ne, on je to spíš kečup, je to zavařenina z ovoce, ale slaná a kořeněná a chutná jako omáčka. Xůřaři se vrací s talíři, pojmenovává Ti roládu (čiricamári) a když ji krájí na plátky, činí tak s pyšným výrazem kuchaře, který podává na stůl sváteční jídlo. Možná to je sváteční jídlo, možná mají dnes nějaký svátek, nebo někdo z nich slaví narozeniny, kdoví, beze znalosti jejich jazyka se to asi nijak nedozvíš. Xůřaři dá sobě a Tobě po pěti plátcích, ženám po čtyřech a dětem po třech. Je to moc dobré, jako knedlík a pizza a špíz nebo něco takového. Přestože zelenina a koření mají nezvyklé chutě, nejspíš Ti to zachutná a po procházce na čerstvém vzduchu Ti nepochybně vyhládlo.
   Oběd je zakončen velkou mísou a sběračkou a malými miskami. Asi už se domyslíš, že jestliže tu podávají polévku v konvici, v polévkové míse bude zase čaj, a máš naprostou pravdu. Nabírá se sběračkou a kupodivu chutná dost podobně jako čaj pozemský – je to vývar z nějaké místní byliny, je příjemně hořký a tudíž dobrý na trávení a má sytě modrou barvu, která Ti nejspíš trochu zabarví jazyk.
   Po jídle se Xůřaři natáhne do křesla a Tobě nabídne druhé křeslo. Děti zalezou do kouta ke hračkám, ale jsou úplně potichu. Ženy vezmou ze skříně hudební nástroje – jeden strunný, podobný loutně, a jeden podobný rákosové píšťale s chrastivým hlasem – a začnou zpívat a hrát mimozemské písně. Xůřaři blaženě přivře všechny tři oči, Řima a Řayala hrají jednu písničku za druhou, a jsou to písně čím dál tišší a něžnější, až cítíš, že se propadáš do dřímoty...
   Probudíš se až navečer a překvapí Tě, že jsi ještě pořád v mimozemské světnici. Xůřaři je pryč, asi něco dělá na zahrádce, děti taky nikde. Řima teď sedí ve druhém křesle a něco vyšívá, zatímco Řayala uklízí nádobí a tiše si brouká jednu z těch mimozemských písní. Vstáváš, děkuješ za oběd, přestože víš, že Ti neporozumí, a zároveň víš, že Ti rozumí úplně dokonale, protože co jiného bys mohl říkat jiného než že děkuješ a že se loučíš? Obě Tě vyprovodí ke dveřím a jednohlasně se s Tebou loučí. Zahlédneš ještě Xůřaři, přikrčeného v záhonku jakýchsi velkých fialových brambor či čeho vlastně, zamáváš mu a rozloučíš se i s ním. Slunce, či spíše místní hvězda, mohl by to být třeba Altair, ale taky to je třeba hvězda v úplně jiné galaxii a na Zemi pro ni nemáme jméno, zapadá za nachové mechové kopce a ty v podvečer ještě více voní po mateřídoušce. Odcházíš z vesnice, je jedno na kterou stranu. Je jen třeba, abys zmizel za zatáčkou, aby místní obyvatelé neviděli, jak zmizíš úplně. No ano, je čas jít domů, znovu Ti svými kouzelnými slovy roztočím magický vír, nejprve duhový, vtáhnu tě do něj, podivná planeta, kdoví jak se jmenovala, Ti mizí před očima a už zase padáš, ano, kupodivu zase jedeš po tobogánu dolů, dolů a dolů, barvy víří, až se změní v bílou a černou, rybky a mravenci písmenek se rozutečou na svá místa a najednou jsou to jen písmenka v řádcích, stojí a koukají na Tebe jakoby nic, vždyť se nic nestalo, jsi tam, kde jsi byl předtím, a boty máš na nohou, jako bys je nikdy nezul, a všechno oblečení, které jsi snad prve pohodil v lišejníkovém lese, máš zase na sobě, a kdyby se Ti zachtělo najít nějaké zrcadlo a vypláznout na sebe jazyk, nebude ani trochu modrý po mimozemském čaji. Opálové plody zmizely z Tvých kapes, ale vzpomínka – to je to jediné, co Ti tahle procházka může zanechat – na jedno milé odpoledne na úplně jiné planetě Ti zůstane tak dlouho, jak jen Ty sám budeš chtít.
Léta Páně 2016, dne 26.11. věnováno autorem Nyneiva
Share
  
30.11.2016 | 21:53    JC senior

To je víc než než jen zábavné čtení v obalu mimozemšťanů. Nabízí pohled do ráje, který není rájem i pohled do pekla, které není peklem.  Na obloze něco svítí a na něčem, po čem lze se pohybovat, se vaří oběd. Reinkarnace Země. 
27.11.2016 | 10:42    Tessa

Jo,slova mají opravdu magickou sílu, čerpanou z nekonečného zdroje fantazie.
Užila jsem bezdějovou návštěvu té cizí planety, a pak se bez problémů vrátila do své reality. Ovšem tohle byl sice velmi sugestivní, nicméně krátký text.
 
U knížek, zvlášť těch ne příliš útlých v pase, mívám větší problém. Vracet se např. ze starověkého Říma (kam mě vtáhla Loukotková, Sienkiewicznebo teď nově Lindsey Davisová) bývá někdy o život -to když člověk vstoupí do silnice a jaksi tam nečeká víc než jezdce na koni a povozy tažené mulami.  Pak stojím v supermarketu před regály se s hygienicky balenými potravinami a na patře mám přitom chuť a vůni jídel, která jsem "ochutnala" kdysi a kdesi.
Tak trochu jsem se pokusila zachytit takový zážitek v povídce "Město, odkud neodešli". Jestli máš chuť, najdi si ji v mém profilu. (Teď mě napadá, že se tam tehdy možná i mihnul Doktor, ale já ho , jsouc slepá, holt nevidělaSmích).
Ale zpátky k tvé povídce - dík, že to byli humanoidi a že byli přátelští...
27.11.2016 | 10:13    Nyneiva

A jé, chyba, a to jsem měla text za opravený, a stejně jsem jej ještě před odesláním prošla... jistěže je jedno z těch "jiného" navíc, omlouvám se.
 
O děj jsem se ani nepokusila; záměrně jsem se soustředila na to, jak co nejsilněji zprostředkovat zážitek, vlastně takovou falešnou vzpomínku... Někdy si vzpomínám na místa z knih, které jsem četla, a je to, skoro jako kdybych tam vážně byla, ty vzpomínky se příliš neliší od vzpomínek na skutečná místa, která jsem navštívila strašně dávno, a tak mě napadlo, že by se daly z literatury uhníst libovolné zážitky a rozdávat lidem. Takový hokus pokus.
 
27.11.2016 | 0:16    Doremifa

...rozhodně zajímavý způsob návštěvy cizí planety. Já osobně dávám přednost nějaké dějové lince, nicméně věřím, že povídka si najde čtenáře dychtící po cestopise v tak nezvyklém a barvitě vylíčeném prostředí.
 
Malá technická:"...Ti rozumí úplně dokonale, protože co jiného bys mohl říkat jiného než že děkuješ..."
můžu odstranit jedno "jiného", pokud tam nepatří. Pokud je tu správně, nic jsem neřekla :).