Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Hedvičino letní dobrodružství
Pokud jste začali číst moje vyprávění a očekáváte pornografickou povídku, tak vězte, že budete zklamáni. Tedy jak se to vezme, ona to trochu pornografie je, ale taková… řekněme sociální. Ostatně co jiného se také může přihodit osamělé ženě před čtyřicítkou? Před nějakými deseti lety jsem si stále říkala: „Jen klid, nic jsi nezmeškala.“ Pak se rok s rokem sešel a já jsem stále sama, bez manžela, bez dětí, pilně pracující moderní žena.
 
Spolužačky ze školy byly už dávno vdané. Některé stihly i rozvod a další svatbu, ty nejúspěšnější to zopakovaly několikrát po sobě. A samozřejmě houf dětí. Když jsem se ohlédla, viděla jsem jen ty štastnější, uprostřed milujících rodin, nikoliv ty osamělé s pěti dětmi, pro které bylo slovo „alimenty“ jen neznámým pojmem, žijící z ruky do úst, od výplaty k výplatě, nebo od sociálních dávek k sociálním dávkám.
 
I moje matka měla poněkud zdeformované vidění:
 
„Tak co, Hedviko, kdy už budu babičkou?“, ptávala se čím dál častěji a za příklad si brala zas své spolužačky.
 
„Taková Hanka, však víš, Matoušková, ta už má dvě vnučky a teď bude mít vnoučka. A já pořád nic.“, říkala, aby bylo jasně vidět, že se cítí být poškozenou na svých právech.
 
Potíž je, že k tomu, abych se i já stala matkou a moje matka zas babičkou, abych se vdala a měla šťastnou rodinu, k tomu jsou prostě třeba dva lidé. Jeden by byl, tím myslím sama sebe, ale druhý, ten se zatím nenalezl. A vlastně ani nevím proč. Nemyslete si, že jsem nějaká obluda, široká tak, že ani nedohlédnete, která si už ve svém věku nasazuje každé ráno do pusy místo zubů klapačky. Vlastně jsem prý i vcelku hezká žena, na pohled mladší, než ve skutečnosti, jak mi už vícekrát kdosi řekl.
 
A tak, když jsem se na začátku letošního léta seznámila s Pavlem, brala jsem to jako jakési znamení. Něco v duchu toho přísloví, sedávej panenko v koutě, najdou tě, nebo jak to vlastně je. Pavel byl velmi inteligentní, vysoký, sice nebyl příliš štíhlý, ale z některých požadavků už musím ve svém věku a stavu slevit. Byl však milý, vtipný, společenský. Zkrátka ideální muž.
 
Z jeho vyprávění jsem pochopila, že se zabývá sociologií. Studuje ji, přednáší. Imponovalo mi, že začne-li hovořit, nerozumím mu takřka ani slovo. A přitom se nedá říct, že bych byla hloupá. Jen jsem asi plula na obláčku a vysnila si svého prince.
 
„A vůbec, nechceš si mě vzít?“, zeptala jsem se spíš v žertu.
 
Bylo vidět, že jej otázka zaskočila. Narovnal se v křesle, odsunul svůj laptop, a celou si mě přeměřil. Od hlavy k patě a zas zpátky. Nechtěla jsem jej přivádět do rozpaků a ta chvilka mlčení, která nastala mi napověděla, že se mi to patrně i povedlo. Vcelku rychle se však vzpamatoval:
 
„Ale jo...“, řekl a znovu se sklonil nad laptop, který měl na kávovém stolku před sebou.
 
Vyprskla jsem smíchy.
 
„To je teda odpověď – ale jo.“, smála jsem se, ale svým způsobem mě to uklidnilo, zbavilo nervozity.
 
Mrkla jsem mu přes rameno:
 
„A co v tom počítači vlastně pořád studuješ?“
 
Bleskově laptop sklapl:
 
„To nic, jen jsem si něco připravoval na zítřejší přednášku. Budu už muset jít, musím se zastavit ještě u bratra.“
 
To mi na něm v té době také imponovalo. Ta jeho starost o rodinu a dementního bratra, který žil v útulku a Pavel se o něj chodil starat, navštěvoval jej, hrál s ním jednoduché hry, aby si v rámci svých omezených možností zachoval jistou duševní svěžest. Bylo to krásné a já si začínala být každým dnem jistější, že jsem našla toho pravého muže pro svůj život.
 
Za několik dní se u mě Pavel objevil s pugétem růží. Skoro se mi zastavil dech, neboť květinu jsem již léta nedostala a pokud jde o růže, ty miluji.
 
„Nádhera.“, řekla jsem a políbila jej.
 
„Zdaleka nejsou tak krásné, jako ty.“, pronesl dvorně.
 
Pravda, někdy to s těmi komplimenty přeháněl a někdy mi přišlo, že je má vyčtené z knížek. Takový Cyrano by se za ně nemusel stydět. Ale vcelku hezky se to poslouchalo a ještě hezčí bylo, začít tomu věřit. Bože, tak jsem pro něj ta nejkrásnější, nejmilejší, prostě ta „NEJ“?
 
Neskončilo to ale jen růžemi. Z kapsy saka vylovil malou krabičku a otevřel ji. Dva prstýnky. Teď už se mi zastavil dech doopravdy.
 
„Je ti dobře?“, zeptal se, neboť nepochybně zpozoroval moji drobnou indispozici.
 
„A...ano, jistě.“, dostala jsem ze sebe jen nepříliš přesvědčivou odpověď, ale dech se mi vrátil, takže kolaps přestal hrozit.
 
Chtělo se mi jásat, chtělo se mi tančit, chtělo se mi zpívat, chtělo se mi pít. Chtělo se mi asi tisíc různých věcí, měla jsem prostě pocit krásného lidského štěstí a toho citu, o kterém píší básníci básně, lásky. A to jsem si myslela, že něco takového mi již nebude dáno prožít.
 
Nakonec vytáhl Pavel zpod kabátu krabičku kostkového cukru. Dal mi ji do ruky a usmál se, když zpozoroval můj nechápavý výraz.
 
„To je bonboniéra pro tchyni, víš? Až půjdu žádat tvoji matinku o tvou ruku, abych nešel jen tak.“
 
Rozesmála jsem se. Je to sice letitý vtip, ale teď přišel vhod. Však jsem už říkala, že Pavel měl i smysl pro humor.
 
Když jsme se dosmáli, odnesl cukr do kuchyně a ubezpečil mě, že pro matinku přinese vhodnější pozornost. I když ono by to asi bylo jedno, matku je těžké obdarovat, neboť je cukrovkářka, nic sladkého nesmí, alkohol také nesmí, nekouří, co ovdověla. To si nevykládejte špatně a nehledejte v tom dvojsmysly, můj nevlastní otec byl silný kuřák a každá ta cigareta byla jedním hřebíčkem do jeho rakve. Jakmile jej pochovala odložila matka zapalovač i cigarety a více se jich nedotkla.
 
A tak jsem se začala vznášet na obláčku. Plánovat nový život a snad i rodinu. Bylo léto, svítilo slunce, vše bylo zalité barvami a já šťastná. Nejšťastnější na celém světě. Ani varování své matky jsem nebrala příliš vážně. Patrně u ní převážily ochranitelské pudy nad touhou mít vnoučata a tak mi říkala:
 
„Hedviko, drahoušku, je to sice hodný hoch, ale jak dlouho se znáte? Co o něm víš?“
 
Objektivně vzato to byla rozumná slova, jen se mi nechtělo naslouchat, ale copak se mi divíte? Nedivíte, že ne? A pokud se nedivíte, je to pro mě doklad toho, že nejsem až tak abnormálně nemožná, jak jsem si jednu chvíli také myslela. Anebo jsme abnormálně nemožní všichni. Ne, to ne, vy čtete moje vyprávění, takže jste rozumní a inteligentní lidé se svatou trpělivostí, pokud jste dočetli až sem. Anebo možná jen zvědaví, jak to s tou Hedvikou dopadne?
 
Asi týden potom, co mě požádal o ruku, zrušil Pavel naši schůzku. Omlouval se, nestíhá, má přednášku, navíc mimo Prahu. Večer se již nevrátí, protože je ekolog, nemá auto a jezdí jen vlakem. A ty bohužel tak pozdě již nepojedou. Říkal, že jej to mrzí, vynahradí mi všechno tisíckrát a takové podobné řeči vedl, jak se obyčejně vedou, když je třeba něco okecat.
 
„A co kdybych za tebou přijela?“, zeptala jsem se.
 
Trochu jej to zarazilo, v telefonu bylo slyšet jen jeho dech. Dneska si živě představuji, jak usilovně asi přemýšlel, než přiškrceným hlasem řekl:
 
„A...ano, to by možná šlo, ale musela bys spát se mnou v hotelu.“
 
Zajásala jsem. Samozřejmě, že hotel není problém, ačkoliv jsem již vyslechla mnoho povídaček o švábech pod postelí a infekčních chorobách, co si lidé po pobytu v takovém zařízení přivezli. Takže jsme se vcelku rychle domluvili. Od čtyř hodin bude přednáška, vyzvedne mě krátce předtím na vrátnici kulturního domu, přednášku nějak přetrpím, alespoň získám ucelenější přehled o jeho práci a strávíme společný, romantický večer. Úžasné!
 
Hedviko, Hedviko, jak jsi stará, tak jsi blbá, chtělo by se mi dneska říci, když si vzpomenu na tehdejší události. Moc jsem se těšila, což samo o sobě není dobré znamení, protože člověk je pak zbytečně zklamaný, když se všechno zhatí. Moje těšení mě navíc přivedlo do takového stavu, že jsem ani ráno nemohla v klidu dopít kávu. Tak moc se mi chtělo vyrazit na cestu. Jenže schůzka byla domluvena na čtvrtou odpoledne. Bože, kolik je hodin? Osm? Teprve osm? To se přeci nedá vydržet. Nervozně jsem pobíhala po bytě a snažila si ukrátit čas. Tak kolik je nyní? Cože? Uteklo jen dvanáct minut? To čekání mě zničí.
 
Nezničilo. Prostě jsem nečekala, šla na nádraží, vyrazila o několik hodin dřív a na vrátnici toho vesnického kulturáku byla už před polednem. V Praze mi to přišlo jako dobrý nápad, ale nyní se ukázalo, že jsem jen změnila místo čekání. Na druhou stranu v neznámém místě se čeká lépe, lze objevovat nepoznané. Tak co se tu vlastně děje? Přejela jsem očima nástěnku vedle vrátnice, kde byly uvedeny všechny akce na příští měsíc.
 
Vida, takže dnes tu má zamluvené dva sály Společnost pro moderní rodinu, četla jsem si na vývěsce. V sále „A“ jsou pokročilí, tam se asi právě něco děje...a v sále „B“ byla ráno přednáška pro začátečníky, přednášel nějaký PhDr. Richard Tupý a odpoledne bude druhá začátečnická… Oči mi rychle přeběhly text. Je to tu, přednáší PhDr. Pavel Drahota. Nojo, ale co teď? Co dělat do těch čtyř hodin, Pavel tu patrně není a postávat na chodbě mi přišlo docela únavné. Tak co se jít podívat na pokročilé? Hlavu mi snad neutrhnou, napadlo mě a pousmála jsem se nad představou, jak by mi ji trhali. To jsou zas myšlenky!
 
Opatrně jsem vešla do sálu. Nechtěla jsem budit pozornost. Nakonec, nemám zde co dělat, ale moje snaha být nenápadnou vyšla samozřejmě naprázdno. Dveře vrzly, byla jsem prozrazena a oči přednášejícího mě propíchly jako šíp.
 
„Tak jen pojď, sestro.“, řekl otcovsky ten podivně vyhlížející mužíček, který tu držel řeč k asi patnácti ženám sedících kolem něj v půlkruhu. I jejich hlavy se otočily mým směrem a já začala litovat, že jsem někam lezla. Teď se tak propadnout!
 
Usedla jsem také na židličku a opět se snažila být úplně nenápadné a naslouchat tomu, o čem bude řeč. Překvapilo mě to. Vlastně to nebyla přednáška v pravém smyslu slova, mluvilo se sice o rodině, ale působilo to na mě dojmem, že všichni, co tu sedí, jsou jedna velká rodina. A ten přednášející, to je nějaký jejich guru, ke kterému se modlí, vzývají jej a do truhličky na stolku po jeho pravé ruce mu vhazují bankovky.
 
„Co je to blbost?“, uklouzlo mi tak nějak mimoděk z úst, když guru pronesl jednu ze svých nosných myšlenek. Opět jsem byla středem pozornosti a opět se mi to nelíbilo. Guru se na mě zaměřil:
 
„Ty jsi sestro dosud neznalá, navštěvovala jsi už kurs pro začátečníky?“
 
Zavrtěla jsem hlavou a guru zvedl ruku, což mě zachránilo, protože ostatní ženy již vstávaly ze židliček, které braly do rukou a chtěly je nepochybně použít jako nástroj k útoku na moji osobu.
 
„Je to démonka! Zabijme ji!“, vykřikla obézní matrona a ostatní přítomné ji přizvukovaly.
 
Guru tu měl patrně nejvíce rozumu:
 
„Uklidněte se sestry, ta žena je jen na začátku své cesty, nepoznala blaženost našeho života, nepoznala klid naší mysli. Jistě ji mezi sebou rády uvítáte...Jen později, prosím, sedněte si.“
 
Zapůsobilo to, rozezlené ženy si opět sedly na židličky. Pak se guru obrátil na mě:
 
„Odpoledne jsou přednášky pro začátečníky, sestro, jdi tam, tam odpoví na tvé otázky. Jsme šťastní, že jsi mezi nás zavítala.“ Mrkl na ženy kolem sebe: „Jsme šťastní, že sestry?“
 
„Jsme šťastní, šťastní.“, opakovaly po něm ženy, začaly se na mě usmívat a projevovat mi svoji přízeň. Jedna po mě dokonce hodila květinu, vytaženou z vázy. Vodou mi trochu zacákala rifle, ale to byla nejmenší nehoda, která mě tu patrně mohla postihnout.
 
„Tak já nebudu rušit, nashledanou...“, vykoktala jsem a vyběhla na chodbu. Srdce se mi znovu rozbušilo až v momentu, kdy za mnou zapadly dveře sálu.
 
„Kurva...“, bylo moje první slovo, které jsem pronesla nahlas, bez ohledu na to, zda mě někdo slyší, či nikoliv. Aby bylo jasno, taková slova obvykle nepoužívám, jen v momentu krajního rozrušení, ale to byl právě tento moment, kdy jsem jen o vlásek unikla tomu, aby mě rozzuřené ženštiny bacily židlí do hlavy.
 
Teprv za okamžik jsem se vzpamatovala. Na chodbě stála nějaká vcelku zachovalá žena, přibližně mého věku a usmívala se:
 
„Je vám něco?“
 
Patrně měla obavy o mé zdraví, možná jsem vypadala až příliš rozrušeně:
„Ne, není… Nemáte cigaretu, prosím?“
 
Obyčejně nekouřím, ale ta potřeba uklidnit se byla silnější. Ano, nasát ten nechutný dým do plic, to pomáhá. Za několik okamžiků jsem zas byla tou Hedvikou, jak ji všichni znají.
 
„Co je to tu za šílenou sektu?“, zeptala jsem se usměvavé ženy, Ilony, jak se později ukázalo.
 
„Já pořádně nevím, byla jsem ráno na přednášce, ale mám z toho v hlavě guláš. Proberu to s přítelem. On je přeci jen… Je sociolog.“, odpověděla. Zbystřila jsem:
 
„Počkejte, můj přítel tu přednáší začátečnický kurs...“
 
Nyní zbystřila i Ilona:
 
„A jak se jmenuje?“
 
Hlavou mi proletěla hromada myšlenek:
 
„No...Pavel...Pavel Drahota.“
 
Bylo vidět, že se Iloně zjevně ulevilo. Povzbudivě se usmála:
 
„Aha, ten jeho kolega, co tu bude odpoledne. No vidíte, to je náhoda, že jsme se takle seznámili. Já tu čekám na Richarda Tupého, to je můj přítel, ráno měl přednášku, už jsem tu neměla být, za chvíli mi odjíždí vlak, ale doufám, že ho ještě na moment chytnu.“
 
A pak se to stalo. Ozvala se rána, neboť kdosi otevřel kopancem dveře na chodbě. Obě jsme se tím směrem otočily.
 
„Pavle!“, zvolala jsem a radostně mu vyběhla v ústrety.
 
„Richarde!“, zvolala Ilona a následovala mě.
 
Rozpačitě jsme se zastavily až několik kroků od něj. Tak Pavel nebo Richard? Každopádně ten chlap, na kterého jsme si obě dělaly nároky, tu bezradně přešlapoval, v jedné ruce držel plechovku s pivem a v druhé bagetu. Ukousnutý kousek se snažil co nejrychleji sežvýkat, aby mohl něco říct. Těch několik okamžiků patrně využil na to, aby hledal co nejpravděpodobnější výmluvu. Jenže to by musel být geniální. A to nebyl, takže se vzmohl jen na nehrané překvapení:
 
„Ilono, co tu děláš? Už ti odjel vlak...Hedviko, říkali jsme ve čtyři… Bože...“, nestihl doříct, z každé strany mu přiletěla facka. Jedna byla ode mě, druhá od Ilony. Bohužel silový efekt dvou proti sobě jdoucích facek se patrně vyrušil, protože Pavel stál jak přibitý a nebyl schopen slova.
 
„Richarde! To je úplný, úplný konec! A ty peníze na svatební cestu, ty mi vrátíš!“, ječela Ilona. Pak po něm mrštila prstýnek. Byl úplně stejný, jako ten můj, toho jsem si stihla všimnout, než se po zemi někam odkutálel.
 
„Tak Richard nebo Pavel? A koukám, že i prstýnek jsi nám dal stejný...“, řekla jsem a s kyselým úsměvem mu ten svůj vtiskla do ruky.
 
Stále nebyl pořádně schopen slova. Pak se ale přeci jen trochu vzpamatoval:
 
„Já už ty peníze nemám, zaplatil jsem...“, nedořekl, přiletěla další facka, tentokrát jen od Ilony.
 
Potom se podíval na mě:
 
„Prosím tě, lásko, vždyť víš, co ty prstýnky stojí, když jsem všem dal stejný, měl jsem množstevní slevu, já vás miluju obě...“, a přiletěla facka ode mě.
 
Vlastně to nebyl Richard ani Pavel. Ani Tupý, ani Drahota. Když jsme posléze byli s Ilonou na policii, zjistili jsme, že jej mají nějaký čas v merku i celou tu jejich Společnost pro moderní rodinu. Ve skutečnosti se jmenoval Daniel Hrubý, zaměstnáním sňatkový podvodník, který svoji živnost povýšil na novou úroveň.
 
Osamělé ženy zpracovával tak, aby se staly členkami Společnosti pro moderní rodinu, kterou si založil s jedním svým kumpánem. Tam pak odevzdávaly velkou část svých příjmů a nechávaly se balamutit řečmi o skupinovém manželství, které je však u nás nelegální. Začátečnický kurs sloužil jako jakási „přípravka“ a přednášky pro pokročilé, to už bylo bohapusté vymývání mozků.
 
A teď mi řekněte, jak je možné, že já, inteligentní žena, jsem mu sedla na lep a nechala se tahat za nos? I ten dementní bratr byl vlastně vymyšlený. Neexistoval. Když říkal, že jde za bratrem, šel obyčejně za Ilonou nebo jinou obětí. Alespoň se tak vysvětlilo, proč mě nikdy nechtěl vzít do toho útulku pro retardované s sebou. A přes všechny náznaky, co velely k opatrnosti, stačila ještě chvíle sladkého oblbování a také bych mu dala peníze na svatební cestu. Nebýt té jedné malé náhody, že se Ilona v tom hrozném kulturáku zdržela déle, než měla, a já naopak dorazila dříve. To jediné mě zachránilo.
 
Takže výsledek mého letního dobrodružství? Mám novou kamarádku, jmenuje se Ilona. Jsme vlastně skoro identické. S tím rozdílem, že ona má z předchozího manželství malou holčičku. Vídáme se často. Evička, tak se její dcerka jmenuje, mi už říká teto. A jsme vlastně vcelku spokojené. Pokud nám to vydrží, tak se na jaře vezmeme. Co to říkám… Chci říct, že půjdeme do registrovaného partnerství a bez chlapů se už obejdeme. Tedy skoro… Nakonec i moje matka bude spokojená, neboť získá vytouženou vnučku.
 
A ti čtenáři, kteří si po přečtení názvu mé zpovědi, brousili zuby na pornografii, mohou nyní popustit uzdu své fantazii a představit si, co s Ilonou v noci děláme! No jistě, vybarvujeme antistresové omalovánky, abychom ten šok s Pavlem – Richardem nějak rozchodily.
Léta Páně 2016, dne 29.12. věnováno autorem Jan Vopička
Share
  
30.12.2016 | 19:28    hanele m

zrovna si oddechuju v nemocnici a tvá povídka mi zpestřila jinak celkem nudný den, díky  Pašák
30.12.2016 | 17:18    Dota Slunská

Ahoj, rovněž tě vítám na LW. Čtenáři povídek se zaradují. Nejprve formální věc, v posledním odstavci jsem opravila přivl. zájmeno „mé", tak si to kdyžtak v orig. verzi pouprav. Pak bych vyhodila čárku před „zdaleka nejsou tak krásné jako ty", pokud tedy nechceš, třeba jen ironicky, zpochybňovat její krásu:D. Jinak to bylo pohodové a zábavné čtení a dočetla jsem až do konce.
30.12.2016 | 16:51    Jan Vopička

Díky za uvítání :-) Tak já jdu zkusit vložit něco dalšího :-))
30.12.2016 | 10:10    Doremifa

...zaujalo mě, že povídka je psaná v ich formě ženského rodu. Udělala to, co od povídky čekám. Pobavila. Přimlouvala bych se za kosmetický prostřih, aby získala na dynamice.
Fajn.
Vítej na LW a ať se Ti tu líbí Úsměv
29.12.2016 | 22:03    Sendy

Vítám tě na LW. 
Povídku pouštím pro další čtenáře. Já se vrátím, až si nebudu muset víčka špendlit k obočí, abych neusnula. :-)