Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Strýc Otto se žení
„Tu máš, Jendo, jez!“, přikázal mi strýček Otto a na talíři přede mnou přistál flák uzeného bůčku.
 
„Včera jsem ho udil, dal jsem tam trochu jalovce a...“, příliš jsem strýcův výklad o tom, jak si vedl během uzení neposlouchal. Věřil jsem jeho dlouholeté praxi výrobce uzenin a ačkoliv mi kdysi kdosi vyprávěl cosi o jedovatosti jalovce, nepředpokládal jsem, že bych se měl otrávit. Nakonec i strýc Otto se s chutí zakousl do masa. Tuk mu stekl ze rtů do plnovousu, ve kterém se zachytilo i několik drobečků chleba. Ten se tu ostatně používal spíš na otírání rukou, než jako příloha. Strýc byl totiž názoru, že nejlepší přílohou k uzenému bůčku je uzená krkovice a za nejlepší dezert pokládal klobásy z divočáka.
 
Prohlížel jsem si jej. V rukou velkých jako lopaty se ztrácela vidlička, kterou napichoval kusy svého bůčku, máčel do hořčice a s chutí dával do úst. Usmíval se, ačkoliv to nebylo příliš vidět, neboť bujný plnovous vcelku úspěšně skrýval emoce. Ano, vypadal vlastně tak trochu jako ten Krakonoš z pohádky, až na širák na hlavě. Ten neměl. A Krakonoš se také neoddával žranicím, byl skromný, patrně i pracovitý, nepil. Takže ty vousy byla asi jediná podobnost.
 
Přistihl jsem se při tomto dětinském rozjímání o svém strýci, který mi tu celé odpoledne podstrojoval a trochu jsem se zastyděl. Žije tu sám, takřka na samotě vlastně odjakživa. Minimálně od doby, co pamatuji, protože teta zmizela již před dávnými lety. Její tvář se mi nevybavovala a těch několik fotografií bylo již příliš starých. Vlastně pro mě neexistovala, snad tehdy odešla s nějakým milencem, nevím, strýc o ní nevyprávěl. Na vesnici pak rozšířil historku o tom, že zemřela, když byla u své neteře v zahraničí. Nikdo se na nic nevyptával, takže nemusel příliš fabulovat. Prostě zemřela a ačkoliv nezemřela ve skutečnosti, tak pro naši rodinu mrtvá byla.
 
Ženská ruka ale v strýcově příbytku zjevně chyběla. Pod stropem kuchyně visely pavučiny, podlaha byla matná a oknem sem pronikalo jen nepatrně světla. Nebylo to proto, že by venku byla tma, ale okna patrně již řadu let nikdo neumyl. A přitom mi to přišlo všechno zvláštní a divné. Ottovi vlastně není ani šedesát, ale kdyby se oholil, hádali byste mu určitě o deset nebo patnáct let méně. Vypadá dobře, neboť nikdy nic nedělal, kromě těch svých uzených pochutin. A ty mu šly obstojně, takže byl i kvalitně živený a jeho statná postava mohla dojít zalíbení u lecjaké ženy. Pravda, čas od času trochu popíjel, ale copak se tolik mastného dá sníst bez úhony a nepít pivo? A byl to vlastně sport, neboť prvně na toalety odcházel strýc až po dvanáctém půllitru. Což je vlastně také úctyhodný výkon prokazující jeho kondici.
 
„Proč se vlastně, strýčku, neoženíš?“, zeptal jsem se trochu mimo téma a přerušil tak Ottův monolog o nejlepším dřevě na uzení, chladném dýmu a dalších věcech, kterým za mák nerozumím. Bylo zjevné, že otázka jej zaskočila. Ale vcelku rychle se vzpamatoval.
 
„Je mi šedesát, tvoje teta, moje družka, nestála za nic, myslíš, že jsem ve věku, abych si někoho hledal?“, probodl mě očima a pak si začal nehtem malíčku lovit v zubech zaseknutou flaksu.
 
„Snad kdybys používal párátka místo nehtů, nějaká by se našla...“, zažertoval jsem.
 
„Párátkem uloupnu i kus zubu! Tomu ještě nerozumíš, v tvým věku jsem měl taky všechny zuby svoje…“, odvětil pohotově strýc a na chviličku se odmlčel. Potom, když se úspěšně dorejpal v zubech, pokračoval: „A koho bys mi vlastně doporučil? Chytrolíne… Blažkovou? Jak se vlastně jmenuje, Karolína, myslím… Tak tu? Víš, že má váhu prasete před porážkou?“
 
Usmíval jsem se, neboť se mi zamlouvalo, jak se strýc rozpovídal a začal probírat všechny ty rozvedené nebo svobodné ženy z vesnice. A vdovy samozřejmě. U těch nezapomněl zdůraznit, kolik už utrápily manželů. Tahle dva, další jednoho, amatérka, takže strýček by aspiroval na to, aby jí vyrovnal skóre.
 
Nicméně Karolíny jsem se zastal: „Nepřeháněj to, váha prasete před porážkou...“, zapátral jsem v paměti ve svých školních znalostech: „...Kolik? Kolem metráku?“ Blažková by zas nebyla tak špatné „teta“, uvařila by, vysmejčila, postarala by se. Strýc měl ale jiný názor.
 
„Jo, to máš sice pravdu, ale ona má váhu toho prasete, co loni zabíjel starej Koudelka a to mělo dva a půl metráku… A jak bylo Karolíně podobný! A krom toho, víš, kolik jí je?“ To jsem nevěděl, ale strýček to věděl vcelku přesně: „Chodil jsem s ní do školy, ona byla o třídu níž...a takovou bábu bys mi chtěl nasadit do chalupy?“
 
Teď už nešlo se nesmát.
 
„Tak jasně, že bábu ne, podej si třeba inzerát. Mladší, svobodná, movitá… odpovědi zasílejte pouze s fotkou.“, mrkl jsem na strýčka, na kterém ale bylo jasné, že chce toto téma našeho rozhovoru již ukončit.
 
„Inzerát, v tom městským plátku, viď? Aby si na mě báby ukazovaly jak na tržišti. Radši jez, počkej, zkus tenhle kus krkovice.“
 
Jakmile mi doplnil jídlo na talíři, vrátil se strýc ve své řeči opět k tomu, jak nejlépe roztopit udírnu a až do večerních hodin jsme se již k ničemu jinému nedostali. Bylo vidět, že je ve svém živlu. Jisté stopy v něm ale náš rozhovor o ženách přeci jen zanechal. Když mě pozdě večer vyprovázel k brance ze dvorka, zastavil se a zatahal mě za klopy kabátu.
 
„Nemysli si, že jsem nějakej morous, zalezlej tady v noře. Já bych vůbec nebyl proti tomu se ještě oženit, ale copak na mě, v mém věku ještě čeká nějaká… Copak na mě vůbec ještě někdo čeká?“
 
Znělo to až trochu depresivně. Strýc chvíli mlčel a pak pokračoval:
 
„Žádnou bábu, obludu, širokou, že ani nedohlídnu, vždyť bych se musel stydět na náves… A myslíš si, že jiná na mě čeká? To hochu taky poznáš, až budeš starší. Přijdou díry v zubech, v nich se budeš vrtat nehtem a samota… No nic, tak jdi a přijď zase.“
 
Pak jsme se rozloučili. Ještě chvíli jsem sledoval strýce přes plot, jak se pomalu vrací do svého domku. Jeho postava působila v šeru smutným, moc smutným dojmem. Nikdo jej nečekal, zas bude celý večer sám, otevře si své pivo a po půlnoci usne u televize. Tak jako každý den. Je mi jej líto, ale nevím, co pro něj učinit. V okně kuchyně se objevilo modré světlo, které „signalizovalo“ puštěnou televizi a také to, že jsem se patrně v strýcově večerním programu nemýlil.
 
Během dní, co následovaly po mé návštěvě u strýce, jsem postupně vypudil depresivní myšlenky z hlavy a Ottu jsem měl opět za rozšafného pivníka s dobrým apetitem, který nezkazí žádnou legraci. Byl jsem proto překvapen, když při našem příštím setkání nasadil vážný výraz, rukou si hladil plnovous, vyklepával z něj drobky a pak ke mně promluvil:
 
„Jendo, asi máš pravdu, já vím, že tu žiju jako jezevec a ty léta, co tu tvoje teta není, jsou krušný.“
 
Nečekal jsem, že by s něčím takovým přišel. Zíral jsem na něj, nevěděl, co říct, ale strýček pokračoval sám. Vlastně ta myšlenka s podáním inzerátu nebyla zas tak zavrženíhodná, za jakou ji označil při naši poslední žranici. Jen by se vše muselo zařídit tak, aby se nic nedostalo do rukou sousedů, těch místních babek, které by jej sice asi uhnat chtěly, ale které pokládal za „nezpůsobilé“ pro nějaký rodinný život. Nic mě nenapadalo, tvářil jsem se bezradně, ačkoliv strýček zjevně očekával nějaký nosný návrh. Sám byl sice toho názoru, že zkušenosti a znalosti se získají nejlépe věkem a praxí, ale nyní doufal v moje schopnosti. Ty sice nebyly léty prověřené a zocelené praxí, ale tím spíš věřil v jejich inovativnost.
 
„Tak snad by sis mohl dát inzerát na seznamku… Na internet...“, navrhl jsem nakonec. Nebylo to příliš inovativní, ale co může kdo chtít, když mě překvapí nepřipraveného s neočekávaným požadavkem.
 
Strýc měl bohužel o významu slova „internet“ jen mlhavou představu. Někde to už slyšel, ale neměl příliš jasno o co se jedná.
 
„A nevyfoukne mi to peníze?“, ptal se nedůvěřivě. Pak pokládal řadu otázek, ze kterých bylo zřejmé, že i mlhavá představa je značně deformována. Dal jsem mu tedy do ruky tablet, což byla chyba, protože strýček velkým palcem, ve snaze kliknout na jednu z ikon, promáčkl ochranný kryt. S omluvami mi přístroj vrátil.
 
„Víš, já si Jendo myslím, že to musíš zařídit sám. Ty jsi dost chytrej, skoro, jako bys byl můj vlastní syn. Tak podáš inzerát, projdeš to… pak si vybereme a já se s tou paní sejdu. A pak se uvidí. Na tyhle titěrnosti...“, ukázal na tablet: „...mám slabý oči, blbě na to vidím...“
 
Usmál jsem se: „A naopak hodně silné prsty, viď, strýčku?“
 
„Chceš pohlavek, klacku?“, zeptal se v žertu a rozesmál se. Tím bylo vlastně všechno domluveno a začala celá ten podivná historie ženitby mého strýce. A musím s jistou dávkou pýchy přiznat, že můj podíl na ní byl vcelku velký. To jsem samozřejmě ještě netušil, jak vše dopadne. Nechci ale čtenáře příliš napínat, tedy ani ty vytrvalé, kteří dočetli až sem, takže se pokusím vše podat maximálně stručně.
 
„Letos ti bude šedesát, viď, strýčku.“, zeptal jsem se během tvorby strýcova profilu na internetové seznamce. Přikývl, ale pak řekl: „To je takovej blbej věk… musí se to tam psát?“
 
„Musí...“, odvětil jsem nesmlouvavě.
 
„Napiš tam čtyřicet dva let.“, pravil strýc odhodlaně. To mě přeci jen vyděsilo. Začínalo to vypadat, že pochopil základní principy fungování internetu velmi rychle a přesně. Zkrátka nevěřte nikomu a ničemu. A lžete jak zjednaní.
 
„A ženu do čtyřiceti let, že hledám.“, pokračoval dál strýček, jako by byl starý seznamkový matador, ačkoliv ještě před několika minutami neměl o existenci seznamovacích serverů ani páru.
 
„To nejde...“, protestoval jsem, neboť i lhaní má své meze. Ubrat si rok, dva, tři, budiž, ale ubrat si dvacet let? Vždyť se to pak na té schůzce musí poznat a okecat to nepůjde. Strýc se zatvářil zklamaně, bylo vidět, že jeho pokus o fixlování s věkem byl motivovaný tím, aby se na něj nelepily ženy typu jeho sousedky Karolíny, o které už byla řeč. Ale musel jsem sám uznat, že Otto vypadá zachovale:
 
„Tak si ostříhej ten šílenej lesnickej plnovous… A napíšeme padesát let, tomu by se snad dalo věřit.“, řekl jsem a tím ukončil přetahování o strýcův věk. Strop na věk hledané partnerky jsme pak po krátkém dohadování nastavili také na padesát, což jsem zdůvodnil tím, že chci aby inzerát vypadal alespoň na oko solidně.
 
Když jsme byli hotovi, třásl mi strýc nadšeně rukou, děkoval mi a neustále tvrdil, že naše rodinná krev se nezapře. Pak mi ještě slíbil, že mě učiní univerzálním dědicem, protože na vlastní potomky už nepomýšlí, zvlášť, když jsem odmítl ten věkový limit pro hledané partnerky stanovit na čtyřicítku. To byl spíš žert, nicméně uzená rolka, kterou strýc vyndal z tašky, a podal mi ji jako „honorář“, to žert nebyl. Voněla fantasticky a já si ji hned načal. A potom jsem již osaměl.
 
Několik příštích týdnů se nedělo vůbec nic. Snažil jsem se plnit to, co jsem strýci slíbil, kontroloval odpovědi na jeho inzerát, ale vesměs vše zavrhl už podle fotografie. Znám totiž jeho požadavky a čím dál víc jsem začínal mít strach, že se skutečně nenajde nikdo vhodný. Někdo, kdo by nepřipomínal tu Karolínu, na kterou měl takovou pifku. Snad to nakonec opravdu nevyjde, stýskal jsem si a koukal do notebooku. A pak…
 
„Přeji vám hezký večer.“, byla zpráva, která se mi objevila v chatovacím okně seznamky. Nic jsem si od toho nesliboval, takových přání jsem již dostal dvanáct do tuctu. Nebo lépe řečeno, dostal je můj strýček, kterého jsem zde zastupoval. Profil strýcovo nové obdivovatelky jsem tedy otevřel bez zvláštního nadšení a letmo jej pročetl. Tak vida, Maruška. Vím, že toto jméno se strýčkovi vždy líbilo, ale to samozřejmě nestačí. Fotografie… Tak, je vcelku pohledná, vlastně není až o tolik starší, než já. Má tu psáno čtyřicet dva let. Teď je otázka, jak stará je to fotografie. Třeba je aktuální.
 
S novou adeptkou na svoji „tetu“ jsem prohodil několik vět. Vlastně to byla vcelku příjemná dáma, začínal jsem chápat, že nějaká Karlína ze sousedství jí nemůže konkurovat. Tedy za předpokladu pravdivosti všech uvedených údajů. Nebudu napínat čtenáře, zkrátka tato žena „sítem prošla“. A na fotografii se zamlouvala i strýčkovi. Už se viděl, jak s takovou dámou jde do hospody a místní štamgasti mu ji budou závidět. Nakonec i hospodský bude slintat. No, hlavně, aby mu neplival do piva.
 
Nadešel tedy den první schůzky. Strýc byl neklidný jako maturant před zkoušením, ale zjevně na sobě zapracoval. Plnovous byl oholen, také zánovní oblek z něj udělal zcela jiného člověka. Lehká vůně deodorantu podtrhovala novou identitu. V kapse saka byla dokonce malá krabička se zubními párátky, kterými se mi strýc pochlubil. Bylo dobře „našlápnuto“, přesto si přál, abych jej na schůzku doprovodil.
 
„Nepůjdeš se mnou, jen počkáš, abys mě pak odvezl domů.“, pravil strýc, ale bylo mi jasné, že nejde o roli řidiče. Nakonec mohl jet do města vlastním vozem. Spíš mu šlo o psychologickou podporu.
 
„Ona ta její fotografie také nemusí být aktuální.“, naznačil jsem opatrně fakt, na který se strýček také musí připravit. Nechtěl jsem, aby byl příliš zklamaný. Odkýval mi to:
 
„Vím, vím, proto jsem ji taky pozval na zahrádku do restaurace U Sudu… Víš, jak je tam dobře vidět z parku přes ulici, ne?“
 
Nevěděl jsem, ale záhy mi smysl strýcových myšlenek došel. Z tašky vytáhl dalekohled, patrně vyhraný v kartách na místním lesníkovi.
 
„Už to chápeš, Jendo? Z parku dalekohledem uvidíme zahrádku, jak na dlani. Když to bude ona, půjdu tam a ty na mě počkáš, když nebude...“
 
Byl jsem v šoku, strýc se choval tak, jako by na schůzky s ženami ze seznamek chodil sedmkrát v týdnu. Na druhou stranu jistá dávka obezřetnosti je na místě, to jsem chápal, takže jsem svolil i k tomuto poněkud nezvyklému postupu.
 
Toho dne bylo krásné odpoledne, sluníčko svítilo, všude mnoho lidí, kteří si chtěli zpříjemnit den procházkou. V parku jsme tedy nebyli nápadní a zahrádku před restaurací jsme skutečně krásně viděli. Strýček přiložil k očím dalekohled. Zdálo se mi sice, že nás kolemjdoucí pozorují, ale je trestné sledovat zahrádku hospody dalekohledem? Podle mého není.
 
„To by mohla být ona, ne?“, zeptal se strýc a podal mi dalekohled, abych se také podíval.
 
„Asi… těžko říct, mně teda nepřijde moc podobná té fotce.“
 
Strýc si opět vzal dalekohled a zaostřil:
 
„Ale sedla si ke stolu, který jsem objednal.“, řekl a zatvářil se bezradně.
 
Bylo mi jasné, že nyní nastal klíčový okamžik. Samozřejmě, ta dáma nemusí vůbec vypadat tak, jako na fotografii, může to být někdo úplně jiný, kdo ví, jak je fotka stará a nakonec, my jsme také lhali. Vlastně jaké lhali? Jen jsme neuváděli některé údaje zcela přesně.
 
„Když už tu jsme, tak tam jdi, podívej, Blažková to není určitě...“, mrkl jsem na strýce, který nejistě přešlapoval a v rukou mačkal svůj dalekohled. Bylo vidět, že moje poznámka o Karolíně ho trochu povzbudila:
 
„To je fakt, ta by seděla na dvou židlích...“, na tváři, která již nebyla zakryta vousem, se mu objevil úsměv.
 
Pak se na mě strýc podíval:
 
„Jdu. Počkej tu na mě, tu máš dalekohled.“, vrazil mi jej do rukou a odhodlaně vykročil přes silnici.
 
Následující události nabraly velmi rychlý spád. Ještě jsem viděl strýce, jak kráčí po přechodu a vstupuje na zahrádku. Pak jsem přiložil k očím dalekohled. Přeci jen vzdálenost byla dost velká, abych si mohl být pouhým okem jistý vším, co se děje. Strýc už stál u stolku, který zarezervoval, a kde již byla i dáma, se kterou se měl seznámit. A pak…
 
Pak jsem uviděl, jak strýc začal divoce gestikulovat. Smysl jeho gest jsem nechápal a ani jsem neměl čas o něm přemýšlet, protože mi právě kdosi vytrhl z ruky dalekohled.
 
„Tak a máme tě!“, ozvalo se mi za hlavou, kdosi mě strčil do zad a začal mi kroutit ruku, ve které jsem měl před momentem strýcův v kartách vyhraný dalekohled, za jehož bezvadné vrácení jsem ručil. Nyní mi to ale bylo vcelku jedno, vůbec jsem nechápal, co se děje. Během několika vteřin mě dva uniformovaní strážníci vláčeli ke svému autu a nezacházeli se mnou příliš vlídně. Že jde o policejní vůz jsem pochopil až v momentu, kdy jsem seděl uvnitř. Teprve tehdy jsem se zmohl na nějaké nepříliš důrazné protesty, které však nejblíže sedící policista utišil rýpnutím pomocí pendreku.
 
Ono se totiž ukázalo, že v místě, které jsme si se strýčkem vybrali k sledování zahrádky, se již nějaký čas pohybuje zvrhlý voyer. Vedle restaurace U Sudu byl totiž ještě jeden podnik, ten nesl výmluvný název Peříčko, a onen zvrhlík sledoval dění v podniku dalekohledem z parku. Přesně tak, jako my se strýčkem. K tomuto poměrně nevinnému přečinu nešťastníka se přidružily i další zvrhlosti, o kterých je lépe mlčet, a tak se tento člověk stal cílem pro městskou policii. Ta si bohužel myslela, že jej v mé osobě lapila. Nakonec se to vysvětlilo, pánové se mi dokonce omluvili a v dalekohledu přeleštili čočky, ale když jsem se vrátil zpět do parku, nebyl už na zahrádce u restaurace vůbec nikdo. Tedy přesněji řečeno, lidí tam bylo dost, ale strýček i s onou dámou byl v trapu.
 
„Kde jsi, co se děje?“, křičel strýček do telefonu, neboť měl pocit, že do mobilních aparátů je nutno mluvit jasně a hlasitě. To byl patrně nějaký zažitý zvyk z dřívějších časů. Nebyl jsem si plně jist, zda mu budu schopen svoji nehodu uspokojivě vysvětlit, chtěl jsem tedy alespoň vědět, jak vlastně dopadla schůzka, kterou absolvoval. A bylo jasné, že to zas nebude schopen vysvětlit nějak stručně a souvisle on.
 
„Přijedu k tobě.“, řekl jsem a zamáčkl telefon. Přišlo mi to v tomto momentu jako nejlepší řešení, takže asi za půl hodiny jsem viděl svého strýce v kuchyni jeho domku. Působil dojmem parního kotle, který se již každým momentem chystá explodovat. Bylo mi zkrátka jasné, že schůzka dopadla prachbídně.
 
„To byl nápad! Taková pitomost! A vydědím tě!“, hlomozil strýc tak hlubokým hlasem, že se hrnečky na poličce daly do pohybu. Snažil jsem se tedy vyzvědět, co se vlastně stalo.
 
„Strýčku, to víš, byl to pokus, tak se to nepovedlo...“
 
„Neodmlouvej! Shrnu to, fotka byla kdo ví koho, té ženské je padesát pět let… Slyšíš dobře, padesát pět, není to hnusný?“
 
Zkusil jsem strýčka upozornit, že i on si ze svého věku deset let ubral a zprvu chtěl dokonce dvacet. Že to tedy té dámě nemůže tak dalece vyčítat. Ale neslyšel na to.
 
„Nepřerušuj mě! Maruška...no vlastně Marie to byla ve skutečnosti...“, strýc trochu zvolnil tempo své řeči, bylo ale zjevné, že je vyloženě nespokojený, alespoň tak se mi to jevilo, pak se ale z ničeho nic rozesmál. A ve dveřích se objevila žena. Hádáte dobře, Maruška. Čtyřicet dva let ji skutečně nebylo. Několik vrásek na obličeji, přesto nevypadala zle, dokonce mě napadlo, že by se k strýci hodila. Alespoň vzhledem. Usmála se.
 
„Chtěla jsem tě trochu vytrestat za to tahání za nos.“, řekla mi. Pak se podívala na strýce: „I když vlastně nevím, kdo si to zaslouží víc.“ Potom strýce objala: „Ale myslím, že tebe si už ztrestám sama a víc, tak jako kdysi, před lety.“
 
Bože! Jak se to jen může stát? Takové náhody nejsou a nemohou být… A přesto se to stalo, strýc Otto se za nedlouho oženil. Vzal si Marušku. Tu Marušku, kterou před lety před celou vesnicí „pohřbil“, když mu utekla.
 
„A když jsi to, Jendo, takle hezky zařídil, tak si zkus také lámat hlavu s tím, jak svou tetu oživíš před sousedy.“, řekl strýc, předal mi v novinách zabalenou uzenou krkovici a ubezpečil mě, že mě ze závěti skutečně nevynechá. Já jen doufám, že podobných zážitků již budu ušetřen, i když se svým strýcem si nemohu být nikdy jist.
Léta Páně 2016, dne 30.12. věnováno autorem Jan Vopička
Share
  
30.12.2016 | 21:00    Jan Vopička

Kdepak, naopak, stydím se :-) Na nesprávný pravopis mám pifku a toto mi nějak ušlo, nevím proč, byl jsem přesvědčený, že tu přímou řeču píšu správně. Nyní mi to nedalo a šel jsem si to ověřit. Tak díky :-)
30.12.2016 | 20:19    Tessa

S chutí jsem se začetla, pak se to začalo trochu táhnout a já nudit, následně to oživil policejní zásah, ovšem pointa se trochu rozplizla do neurčita. Čili - škrtat určitě a ne trochu, ale dost. Je to stejný případ jako předchozí text. Povídky by měly odsejpat, a jsou-li (nebo mají-li tendenci být) vtipné, pak o to víc.
 
A bacha na pravopis přímé řeči: koncové uvozovky zásadně až ZA interpunkčním znaménkem! Pokud je za přímou řečí ještě sloveso (řekl, odpověděl apod.), končí oznamovací věta jedině čárkou, případně třemi tečkami (ovšem ne obojím zaráz!), tázací věta pouze otazníkem a rozkazovací pouze vykřičníkem. Tečka se píše tehdy, když žádné sloveso nenásleduje.
Takže ne toto -  „Přijedu k tobě.“, řekl jsem a zamáčkl telefon.
ale toto - „Přijedu k tobě," řekl jsem a zamáčkl telefon.
 
Doufám, že jsem tě neznechutila, ale když už sis dal tolik práce s tak dlouhým textem, je škoda dělat v něm pravopisnej maglajz.
 
 
30.12.2016 | 19:56    hanele m

taky jsem se vcelku - a celou dobu - bavila, hlavně když ho sbalili i policajti, chudáka - a že známost na inzerát  bude zmizelá teta, mě napadlo hnedle, asi máme podobné myšlenkové pochody  Pohoda
30.12.2016 | 17:37    Dota Slunská

Povídky o strýcích jsou oblíbené. V podobných situacích mi vždy vytane Šimkův  a Grossmannův strýc Baloun či Urban. Leč jsou některé popisné pasáže poměrně důkladné, neztrácí na vtipu. Nicméně i zde by se dalo trochu krátit, aby povídka dostala ještě větší údernost. Rozuzlení se trochu rozplizlo, škoda, že se tam ještě nevešla nějaká vtipná hláška nebo zábavná historka z tetina a strýcova mládí, jež by příběh zajímavě orámovala. Upřímně ale musím říct, že jsem se zasmála. Několikrát i nahlas.