Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Zlatý slavík Franty Knoblocha
Franta Knobloch je znamenitý zpěvák. Vedle toho také skládá hudbu, píše písničky, dokáže improvizovat na různé hudební nástroje. Dalo by se říct, že umí všechno a umí to dobře. Je to vlastně takový renesanční člověk dnešních dní. Bohužel si to myslím jen já, takže má Franta jednoho fanouška a to je poměrně málo. Místo koncertů v naplněných halách tak musí objíždět vesnické veselice, kde imituje populární zpěváky. Při několika takových akcích se pokoušel prosadit i s vlastní tvorbou, ale zanechal toho od té doby, co utrpěl úraz od letícího popelníku. Další popelník navíc zasáhl a poškodil buben doprovodné kapely, jehož opravu jsme pak museli zaplatit, takže na konci toho nešťastného večera jsme byli ještě o pár kaček chudší než na začátku.
 
Já jsem vlastně takový Frantův manager. To jsem raději zprvu neříkal, protože by to mohlo budit dojem, že jej chválím jen v rámci svých pracovních povinností. Ale co je to za práci? Vždyť bychom si s Frantou těmi odrhovačkami nevydělali na slanou vodu natož na vodku, kterou se rád napájí. Takže krom toho, já jsem programátor a Franta popelář. Ono to vypadá nesourodě, ale známe se už od základní školy a tehdy mezi námi takové stavovské rozdíly nebyly.
 
„A teď bude, přátelé, následovat malá pauza,“ řekl Franta do mikrofonu, když dozpíval nějaký ze songů Jiřího Korna. Seskočil z pódia a už seděl na židličce vedle mě, kde měl vodku. Tedy panáka nalitého a flašku otevřenou.
 
„Dneska dobrý, moc dobrý,“ povídám, abych mu zdvihl náladu, neboť vidím, že je vyloženě otrávený. Dokud po vás chtějí, abyste zpívali Korna nebo Gotta, tak to ještě jde. To Franta snese, ale když pak místní pivník, posílený metrem piv, objedná Anetu Langerovou, tak začíná jít do tuhého. Samozřejmě, Franta je profesionál, odzpívá cokoliv, ale zuby u toho skřípe.
 
„Nemám hity…“ řekl mezi druhým a třetím panákem vodky. To byla samozřejmě pravda, vlastní tvorba selhala a na nějakého profesionálního textaře nemáme. A krom toho veškeré režie, problémy a starosti. Dávno jsem si lámal hlavu s tím, jak to všechno obejít a zajistit Frantovi nějakou zkratku v kariéře, které by ho rovnou od popelnic zavedla na výsluní hudební scény. Bohužel až do minulé neděle mě nic extra přínosného nenapadlo, ale v neděli, po vepřovém bůčku, mimochodem znamenitě upečeném, a pěti Plzních, když už jsem tak hezky podřimoval, se dostavila myšlenka, která vlastně zapříčinila vše, co následovalo v dalších dnech.
 
Pokud jste programátorem, dovedete si většinu problémů převést na systém nul a jedniček. Vlastně i tu Frantovu muziku a to jeho zpívání. Nuly a jedničky. Teď mě napadá, že to platí i v přeneseném smyslu slova, ale nechci se do toho moc zamotat, abyste neztratili nit. Prostě obrazně vzato jsme teď ta nula, co se chce stát jedničkou. A aby se jí to povedlo, tak mistrovská mysl programátorova, což jsem já, sestaví tak dovedný systém nul a jedniček… Stíháte to ještě sledovat? Zkrátka my si ty písničky nechápe psát počítačem. Ono je to stejně pořád na jedno brdo. Něco o lásce, něco o zklamání, něco ještě o něčem jiném. Takových textů si vyrobíme do zásoby větší množství a k nim vygenerujeme muziku. Ono je to zase jedno, všechno už tu někdy bylo a vrací se v nějakých obměnách, Franta by k tomu měl asi vědečtější výklad, ale pro mě je podstatné, že vezmeme třeba takového Čajkovského a z jeho díla si vygenerujeme deset hitovek. Co deset, sto hitovek. A na Frantovi pak bude, aby všechno odborně nazpíval.
 
„Je to blbost,“ pravil Franta, když jsem mu svoji vizi vysvětlil. Ale bylo to hlavně tím, že si něco tak velkorysého nedovedl vůbec představit. Nakonec jsem jej přesvědčil několika vzorky vygenerovaného textu a stejně stvořené muziky.
 
„La...tralala...“ pobrukoval Franta z not. Já notám nerozumím, vůbec nevím, jak to z nich vyčetl, přinesl jsem mu to tak, jak to vyběhlo z tiskárny.
„Hele, ono je to fakt dobrý, je mi to nějaký jako povědomý… Ale dobrý,“ řekl nakonec. Potom pročítal texty: „Nojo… Tak nakonec, v tom se trochu poznávám, tohle bych napsal taky, slušný, jo, slušný.“
 
„Samozřejmě tě budeme uvádět jako autora hudby i textu,“ ujistil jsem jej, čímž byl Franta pro celou věc definitivně získán. Co si budeme povídat, kdybychom psali, že produkujeme počítačem generované písně, působili bychom spíše dojmem estrádních hochštaplerů, než seriozních umělců.
 
A tak jsme si jednoho krásného dne pronajali nahrávací studio, neboť Franta byl názoru, že i pro zahlcení internetu jeho hity je třeba pořídit kvalitní nahrávky. Ono to mělo něco do sebe, ale abychom na ten jeden nahrávací den měli, musel doma rozbít prasátko. A to by nebylo ještě to nejhorší, pokud by se nám opravdu povedlo něco nahrát. Jenže už kolem poledne byl můj zpěvák totálně nalitý, stále ladil hlas a do odpoledních hodin jsme měli jednu jedinou písničku.
 
Chudák Franta, neunesl tu odpovědnost a perspektivu budoucí slávy. V ruce držel flašku, zíral na mě velkýma, černýma očima, vydechoval výpary a bylo zjevné, že dneska už by nedal ani tu vesnickou tancovačku. Tak co teď? Pokud budeme nahrávat stejně efektivně i nadále, tak přijdeme na buben. Asi jsem to nevzal za správný konec. V té řadě jedniček a nul jsme stále příliš blízcí nule. A velice mě to mrzelo, ale musel jsem objektivně říct, že nejslabším článkem řetězu je nyní moje eso, Franta Knobloch.
 
„Ty vole, já jsem konzervatorista, to není žádná prdel, to po mě nemůžeš chtít, abych to sekal jak Baťa cvičky, deset písniček za odpoledne...“ hudroval Franta, když jsem mu vytkl jeho slabý výkon. Měl pravdu, zpěv na konzervatoři skutečně v mládí studoval a kvalitní výkon chce čas. A čas jsou peníze, což v našem případě jednoznačně platilo. Jenže nám se nedostávalo ani peněz ani času a já musel s politováním přiznat, že i těch deset písniček za odpoledne by bylo málo. Takže nakonec existovala jediná cesta. Když už si generujeme texty i hudbu, budeme si podle stejného algoritmu generovat i zpěv.
 
Franta protestoval: „Jak chceš do toho svýho stroje vložit lidskej prožitek? To srdíčko, city?“ Neměl jsem na to odpověď, ale doufal jsem, že to všechno půjde převést do dvojkové soustavy. A šlo. Ze všech možných zpěváků, úspěšných na hudební scéně, jsme udělali jednoho, počítačového, umělého. A toho jsme pojmenovali Franta Knobloch. Abych byl tedy přesný, nakonec jsme pro Frantu zvolili umělecký pseudonym. To má dneska kdekdo a uznejte sami, to jméno Knobloch nezní právě vhodně pro velkou pěveckou hvězdu. Takže přátelé, představuji vám Reného Jasného.
 
Jste překvapeni? Ani se vám nedivím, tuto historku jsem dosud nikomu nevykládal a René Jasný se přeci zjevil z neznáma. Najednou tu byl a jeho písničky byly všude, volně se šířily po internetu, lidé si je stahovali, dokonce si je broukali v metru. Aby ne. Vždyť jsme do toho dali to nejlepší z textu, hudby a zpěvu za posledních alespoň sto let. Celý ten počítačový program se mi nakonec povedlo zdokonalit do stavu, že sám sebe obnovoval a vylepšoval, takže už vlastně nepotřeboval žádnou extra velkou údržbu a „vegetoval“ si sám na internetu. A my s Frantou jsme se hřáli v přízni fanoušků. Teď už na vesnické veselice nejezdil nějaký Knobloch z Prahy, ale mistr Jasný s vlastním repertoárem. Jen ten nešťastný Franta už vlastně vůbec nezpíval, jen otvíral pusu a já to někde vzadu pouštěl z pásky. Ale jak to dělají velcí umělci? Úplně stejně.
 
Protože jsme měli hodně hitů, znal nás pomalu každý a zároveň jsme nasadili nízké ceny, přišly krom vesnických zábav i nabídky na koncerty okresního formátu. A to už začalo jít o hubu. Doslovně, protože jsme přetahovali kšefty zaběhnutým kapelám, měli daleko větší úspěch a podstatně menší režie. Až do té doby, než nám někdo rozřezal během koncertu gumy na autě. Tím nám režie stouply a já se s Frantou dohodl, že se budeme držet zpátky. Trocha skromnosti na začátek umělecké dráhy přeci nemůže škodit.
 
Ale jak chcete být skromní, když zjistíte, že vás nominovali na Zlatého slavíka? Já v tom prsty neměl, to samo. Franta tehdy přiběhl s nějakými novinami a skutečně se v tam v kulturní rubrice psalo něco v tom smyslu, že překvapením letošního roku je René Jasný. Také tam psali, že hlasování pokračuje. A pokračovalo. Nakonec z televize víte, jak to dopadlo.
 
„Ne, já nikam nejdu,“ byla první Frantova reakce, když zjistil, že jsme byli… Vlastně byl pozván mistr René Jasný na vyhlášení cen Zlatý slavík. Jenže ten vlastně neexistuje, takže jsem nakonec musel Frantu přemluvit. Slíbil jsem mu flašku vodky, nějaké chlebíčky a pokud bychom už něco vyhráli, o čem jsem pochyboval, také nehynoucí slávu. Nakonec Jasný měl přeci Knoblochovu tvář, ne? Tak koho by lidé zastavovali na ulici a žádali o podpis na fotce? Frantu přeci!
 
Popravdě jsem ale doufal, že lidé, co v té anketě hlasují, budou rozumní a budou volit tradičně. Franta se mi totiž v poslední době nelíbil. Prostě ho čím dál víc mrzelo, že on sám nesmí přezpívat ani Ovčáci čtveráci a může se jen přiblble usmívat. To není příliš volnosti pro svobodomyslného umělce. Může taky chlastat, ale jen tak, aby se udržel na nohou a dokázal otvírat pusu na playback. Takže zase další omezení. Měl jsem prostě obavu, že by nějaké velké ocenění neunesl. Tím by celý náš projekt padal, protože bychom neměli koho ukazovat.
 
Samozřejmě René Jasný toho slavíka vyhrál. Dosud nikdy nikdo nezískal takový počet hlasů jako on.
 
„Děkuju vám všem, děkuju svým fanouškům, děkuju...“ blekotal Franta, když cenu přebíral. Měl sice připravený krátký projev, ale nějak se zasekl a nedokázal souvisle hovořit. Teprve, když jej moderátor pořadu nakopl, tak se uklonil, rozloučil a odešel. Na jednu stranu to byl fantastický úspěch. Na druhou stranu jsem večer našel Frantu totálně zlitého v jeho hotelovém pokoji.
 
„Prosím tě, ty jsi stvořil monstrum...“ říkal mi a slzy mu tekly po tvářích. Ukázal na sebe prstem: „Hele, tohle jsem já a ne nějakej… Jasný, takový pitomý jméno taky.“ Stalo se přesně to, čeho jsem se obával. Franta už prostě v celé té taškařici nechtěl pokračovat: „Prosím, vypni to, ať mi ten Jasný zmizí ze života.“
 
Prosil jsem ho a vysvětloval, ale nepovolil: „Vždyť to žije vlastním životem! Dělá si to, co chce, ze mě to má jen obličej.“ Měl vlastně pravdu a to v této chvíli ani nevěděl to, co jsem zjistil následujícího dne. Totiž ten náš systém jedniček a nul, ta naše umělá inteligence byla tak dokonalá, že si v té hlasovací soutěži zajistila nominaci a naposílala hlasy sama! Jistě, dostali jsme i nějaké regulérní hlasy. Jeden z nich poslala Frantova manželka a druhý tam v opilosti poslal Franta sám, ale zbytek?
 
„Vypni to,“ trval na svém Franta. Abyste mi rozuměli, pokládal jsem to celé za své mistrovské dílo. Vypínat se mi to nechtělo, natož mazat. Když jsem popustil uzdu fantazii, tak jsem si představil, jak by taková umělá inteligence mohla sama sebe zhmotnit. Vymodelovat v trojrozměrný lidský model, takže by ve finále nebyl třeba ani Frantův obličej. Jasný by mohl mít jiný obličej, obličej nakombinovaný z tváří nejpopulárnějších zpěváků planety. A chodil by tu mezi námi. Byl by poslušný, bez emocí, tvořil by a pracoval. Vlastně by to byl takový zlatý důl. Byl by produktivnější a lepší, než běžné pěvecké hvězdy a přitom by jeho „údržba“ stála zlomek jejich honorářů. A dokud byste si na něj nesáhli, tak by vám ani nedošlo, že to není člověk. Jenže to už je moje fantazie.
 
Frantu jsem nepřemluvil. Nakonec byl to i jeho projekt, musel jsem na něj brát ohled a všechno jsem tedy smazal. René Jasný zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ale nemyslete si, často si zahrávám s myšlenkou, co by se stalo „kdyby“. Nicméně život jde dál. Doslova. Nedávno jsem dostal dopis z prezidentské kanceláře. Myslel jsem si, že si někdo dělá legraci, ale nedělal. Ten nový prezident, pan univerzitní profesor Breburda Alois se mi rozhodl udělit Řád Bílého lva. Upřímně řečeno nevím za co. Zdůvodnění bylo takové povrchní, prý za přínos k vědeckému pokroku. Asi se doslechli něco o mém zlepšováku ořezávátka na tužky. Já si říkal, že s tím musím prorazit, už ve škole to mělo velký úspěch.
 
Jen tak na okraj, pan prezident Breburda je velmi šarmantní člověk. Já ho sice nevolil, ani neznám nikoho, kdo by jej volil, ale příště jej volit budu. Je vysoký jako de Gaulle, s lidmi mluví nenuceně jako Jan Masaryk a do práce prý jezdí tramvají jako Novotný. Jen mě na něj trochu mrzelo, že nikomu ruku nepodal, když nás tam v tom výřadu vyznamenával. Ale to víte, takový příjemný pán, ten má na nějaké vrtochy nárok, ne?
 
Tak to už jsem se trochu zakecal, ale jste první, kterým jsem tento příběh vypravoval.
Léta Páně 2017, dne 15.1. věnováno autorem Jan Vopička
Share
  
16.1.2017 | 0:14    Doremifa

...jo, pobavila jsem se. Dám si bacha, koho budu volit v příštích prezidentských volbách Úsměv