Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Sherlock kontra Hamlet
Jednou jsem vám takhle koukala na Hamleta a hned potom na Sherlocka (v obou případech s B. Cumberbatchem) a něco mi v hlavě udělalo cvak. Nechtěla jsem se s tímhle nikde chlubit, ale po poslední epizodě Sherlocka, která mě zklamala, jsem zkrátka dostala chuť udělat... něco.
 „Pochopil bych, že nevíš, jestli Země obíhá kolem Slunce nebo ne, ale jak, Sherlocku, jak můžeš nevědět, o čem je Hamlet?“
Namočil jsem se do toho záměrně. S vědomím, že možná budu litovat.
„K čemu by mi bylo dobré to vědět?“ pokrčil rameny, v očích ten vzdálený pohled znuděných ledových propastí.
„Protože...“ zhluboka jsem se nadechl a věděl jsem, že z deseti tisíc možných konců téhle věty na mého přítele zabere jeden jediný: „Protože je to detektivka! Poslouchej, Hamlet je princ, jeho otec umře, jeho matka se brzy nato provdá za...“ Přerušil mě zvednutou rukou. Teprve potom se na mě podíval. V očích měl pobavení. „Spoilery, Johne! Kdy že je to představení, na které nechceš vracet neskutečně drahý lístek, koupený pár dní předtím, než se s tebou rozešla… přítelkyně?“
Jistěže to uhodl. Vydedukoval. Ale zapamatovat si její jméno, to už na jeho obří intelekt bylo příliš.
Tak jsme šli na Hamleta, já a Sherlock.
 
Ještě ani nedozněl potlesk, když prohlásil – zbytečně nahlas – „Je to úplně jasné! Udělal to Fortinbras!“
Měl jsem něco podobného čekat. Bože, možná jsem to čekal, možná mě opravdu těšila představa, že Sherlock si Shakespeara interpretuje po svém. Teď jsem ale dotčeně hekl: „Cože?“
„Fortinbras, který na konci získá dánský trůn! Je jasné, že to plánoval! Starý král, Hamlet, porazil jeho otce. Mladý Fortinbras se chce pomstít, ale silou nic nesvede – ne, dokud ho hlídá strýček norský král, který se s Dánskem kamarádí. Zvolí lest.“
Měl jsem dojem, že nás slyší i klanící se herci na jevišti. Publikum kolem nás poslouchalo docela určitě. Sherlock se nijak nesnažil tlumit hlas.
„Ale krále přece zabil jeho bratr! Sám se k tomu přiznává! V monologu! To neukecáš ani ty!“
Přilil jsem olej do ohně.
„A co by tím získal? Podle všeho se smrtí krále Hamleta Dánsko ocitlo na pokraji občanské války. Jak rychle se Laertes stal vůdcem povstalců? Do pěti minut po Poloniově smrti? Ne, cosi shnilého bylo ve státě Dánském už od samého začátku, a pokud nebyl Claudius úplný idiot, věděl to a nevraždil by bratra, který to celé drží pohromadě jen silou své osobnosti. K čemu by mu byl trůn a královna a bohatství, když by riskoval revoluci, která ho o to všechno připraví? Ne.“
Zrychlil, až ani jeho jazyk málem nestíhal držet krok s tryskem jeho myšlenek, a do toho začal divoce gestikulovat: „Máš pravdu, v monologu přiznává vinu. To ale ještě neznamená, že to byl on, kdo králi podal jed. Já vím, že to říká duch, ale duch lže, k tomu se ještě dostanu. Co když to bylo takhle: mladý Fortinbras získal od Claudia informace, které potřeboval k provedení vraždy. Králův zvyk odpočívat v jistou dobu v zahradě, sám. Rozmístění hlídek v Elsinoru. Tajný vchod, možná, i když to už zní kapku melodramaticky...“
„Ne, vážně?“ děl jsem, ale mého sarkasmu si jako obvykle nevšiml.
„Zkrátka, Claudius, ať už v opilosti nebo za peníze, vyzradil informace, které Fortinbrasovi umožnily vraždu krále Hamleta. Je pravděpodobné, že si Claudius neuvědomoval, co má Fortinbras v plánu, a až ve chvíli, kdy král zemřel, zjistil, že velká část viny leží i na něm.“
Zamračil jsem se: „To… kupodivu dává smysl,“ musel jsem uznat.
„Dál. Svatba Claudia a Gertrudy.“
„Ostudné,“ pokýval jsem hlavou.
„Prozíravé. Sňatek z rozumu, nic víc,“ mávl nad tím rukou.
Cože?“
„Král je mrtev. Claudius už ví, že je za tím Fortinbras. Proč? Chce dánskou korunu. Jak? Země je na pokraji občanské války, král, který to všechno držel pohromadě, mrtev, dědicem je mladý naivní studentík, chytrý, ale trochu emo, zkrátka ne právě rozený státník. Komu svěřit vládu? Když se jí ujme králova vdova, v lidech to velkou důvěru nevzbudí, když králův bratr, lidé na to budou koukat podezíravě, říkat si: a proč vlastně není králem mladý Hamlet? Něco s ním není v pořádku? Ale královna a králův bratr, spojení v rychlém a nejspíš jen platonickém sňatku, jen naoko předstírající náklonnost – kvůli médiím – no, není to ideální, ale je to asi nejstabilnější řešení, jaké za daných okolností mohli vymyslet.“
Tohle odhalení mi vyrazilo dech. Znal jsem děj Hamleta už od školních let, ale teď jsem na to všechno zíral novýma očima. Sherlockovýma proklatě ledově modrýma očima. Publikum kolem nás napjatě poslouchalo, Sherlockova dedukce se stala součástí představení, neplánovaným epilogem. Přestože potlesk ustal, herci zůstali na jevišti. Taky to chtěli slyšet.
„Fortinbras vidí, že plán se mu hroutí. Vyvolat v Dánsku politickou nestabilitu není tak jednoduché. Vrací se na Elsinor s novým plánem: poštvat mladého Hamleta proti jeho strýci. Tady totiž Claudius a Gertruda udělali chybu. Nezasvětili Hamleta do svých plánů, předstírali i před ním, že smrt jeho otce byla jen nehoda, kousnutí hadem – mimochodem, víš, kolik smrtelně jedovatých hadů se přirozeně vyskytuje v Dánsku? S jedem, který zabíjí téměř okamžitě? Ani jeden. Kdyby Hamlet studoval přírodní vědy, musel si dát dvě a dvě dohromady. Ale odbočuji. Fortinbras se rychle zorientuje v situaci a přijde s iluzí: duchem.“
„Tak moment!“ protestoval jsem.
„Pst!“ umlčeli mne diváci v řadě za mnou.
„Existuje několik způsobů, jak vytvořit relativně uvěřitelnou iluzi ducha. Zvlášť v noci, v mlze, za špatného osvětlení, a se správným publikem. Podobu a řeč zesnulého krále by zvládl s dobrou maskou i špatný herec. Napadá mne, zda herci, kteří potom dorazí na Elsinor, nepřijeli vlastně už dřív – jejich načasování je krajně podezřelé. Tedy herec, iluzionista, pouťový kouzelník se znalostí základních triků s kouřem a zrcadly, temná mlžná noc, pověrčiví strážní, a Hamlet, od otcovy smrti s nervy tak napjatými, že kdyby k němu přišel člověk v prostěradle s vystříhanýma dírkama pro oči, byl by mu nejspíš uvěřil, že je to duch jeho tatíka.“
Sherlock se odmlčel, aby se konečně nadechl. Z publika se ozval tichý smích.
„Protože Hamlet není tak mimo jen z otcovy smrti. Tuší, že se kolem něj dějí věci, o kterých neví, tuší, že mu jeho blízcí lžou, ale nechápe, proč. Duch mu podá vysvětlení, a Hamlet se ho chytí, rád, že mu něco z těch bizardních událostí konečně dává smysl. Duch – a jeho prostřednictvím Fortinbras – z Hamleta udělá zbraň a namíří ji na Claudia.
Jenže ani Hamlet není úplně hloupý, podezírá ducha, nevěří jeho svědectví. Hraje o čas, předstírá šílenství, dokud se vhodně nezjeví herci a nevnuknou mu nápad, jak usvědčit vraha. U soudu by mu takový důkaz neprošel, mimochodem. Cože, král viděl představení a v jednu chvíli vstal a odešel? Ale ano, Claudius si uvědomuje svůj podíl viny na bratrově smrti a je vyveden z míry; Gertruda si uvědomuje, že lhát Hamletovi byla chyba, když jí v ložnici vyjeví, co všechno si myslí o jejím a Claudiově vztahu, a je šokována, když Hamlet zavraždí Polonia. Tady už přestává legrace. Claudius a Gertruda se pokusí vraždu ututlat a poslat Hamleta do Anglie, než utichne celý ten mediální povyk a všechno se trochu uklidní.
Jenže ono se to neuklidní. Takřka odnikud přichází Laertes v čele vzbouřenců, kteří jej chtějí prohlásit králem. Jak jsem říkal, ta vzpoura se v Dánsku už nějakou dobu chystala, ale není vám podezřelé, jak rychle se Laertes dostal do jejího čela? A kde přišel ke smrtelnému jedu, který potom tak pohotově použil proti Hamletovi? I tady tuším Fortinbrasův vliv… a Hamlet, na cestě do Anglie přepadený piráty, kteří k němu byli tak laskaví a svezli ho domů do Dánska, aby se mohl zapojit do posledního dějství tragédie? Ale no tak, netvrďte mi, že někdo z vás věřil, že je to náhoda...“
Publikum zalapalo po dechu.
„...ale od chvíle, kdy Laertes vejde na Elsinor, všechny plány letí z okna. Ofeliina smrt, konfrontace Hamleta a Laerta, jed, který zasáhl oba, víno, kterého se napila královna: nic z toho se nedalo předvídat. Fortinbras mohl jedině doufat, že když se všichni tihle lidé ocitnou na jednom místě a v jednom čase, jeho pikle uzrají a něco se semele. Fungovalo to perfektně, dovoluji si tvrdit, že nad jeho očekávání. Když nakonec vstoupí na scénu, přichází jako vítěz. Ta hra by se vlastně měla jmenovat Fortinbras, ne Hamlet. Fortinbras, aneb jak pomstít otcovu porážku a získat dánský trůn.“
Ozval se potlesk. Tleskalo publikum, tleskali herci na jevišti, kteří se proměnili v publikum. Sherlock vstal a uklonil se. Bylo vidět, že mu to dělá dobře, být středem pozornosti. Být Sherlock Holmes.
Bože, myslel jsem si, on to vyřešil. Vyřešil Hamleta. Teď zbývá jen zavolat Lestradovi, aby vlezl do knížky a zatknul fiktivní postavu.
Zavřel jsem oči. Sherlockův popis Fortinbrase - chytrého zločince mi připomněl Moriartyho. Ještě mi chvíli potrvá, než se vzpamatuji z té konfrontace u bazénu. Za zavřenýma očima jsem totiž spatřil poslední scénu z Hamleta, všichni mrtví, jenže v mojí verzi vypadala Gertruda jako paní Hudsonová, pohár s jedem jí vypadl z ruky, Claudius jako Mycroft, na trůně, oči vytřeštěné do prázdna, celý od krve, a Laertes, to byl Greg Lestrade, mrtvý na podlaze před trůnem, a do místnosti někdo vcházel, temná silueta, a byl to Moriarty s tím šíleným svitem v očích, Moriarty, který zvítězil ve hře, a uprostřed vší té zkázy jsem byl jediný živý já, Horacio, s Hamletovým-Shelockovým tělem v náručí.
Po zádech mi přeběhl mráz. Jako kdybych měl divnou předtuchu…
„Johne. Na co myslíš? Ptal jsem se, kam půjdeme na večeři.“
Probral jsem se ze zamyšlení a viděl jsem, že Sherlockovo kouzlo pominulo, představení definitivně skončilo a diváci i herci vstávají, šustí po kapsách lístky ze šatny a v tichých polohlasých rozhovorech plynou k východu. Sherlock na mě čekal, v modrých očích snad mírnou zvědavost, ale ani stín znepokojení. Proč také.
„Nevím,“ odpověděl jsem už klidně. „Zkus vydedukovat, na co mám chuť.“
Pousmál se, pátravě se na mě zadíval.
„Pizzu.“
„Jen hádáš.“
„Tak máš chuť na pizzu nebo ne?“
„No, teď, když o tom mluvíš...“
Usmál se, jako kdyby na světě nebylo žádné zlo a žádný Moriarty, protože zase jednou něco uhodl. Sherlock Holmes a Hamlet, myslel jsem si ještě vycházeje ze sálu. Jak jen mě mohlo napadnout dát ty dva dohromady.
Léta Páně 2017, dne 17.1. věnováno autorem Nyneiva
Share
  
17.1.2017 | 23:05    Nyneiva

Sendy: Omlouvám se za případnou újmu způsobenou noťasu. Jako též celoživotní fanynka Shakespeara tvrdím: kdyby se veliký bard měl vrtět v hrobě pokaždé, když si na jeho díle někdo hraje s interpretacemi, bylo by dnes místo jeho odpočinku vyhlášeným epicentrem zemětřesení.
A proč by Fortinbras nemohl být bloud? Ve hře toho o něm není řečeno o mnoho víc než to, že by rád začal válku, a to mi připadá jako zřejmá známka bloudství...Smích
17.1.2017 | 22:54    Nyneiva

JC: Ne, chyba je zcela na mojí straně. Většina povídky je sice celkem univerzálně sherlockovská, i když vyžaduje i znalost Hamleta, ale v posledním odstavci už jsem si hrála s postavami ze seriálu. Sice se všechny vyskytují i v původních povídkách, ale způsob, jakým jsem je použila, byl plný narážek na seriál, takže to samozřejmě dává smysl jen tomu, kdo viděl.
Poznámka pro ty, kdo viděli: ale že ty postavy docela sedí? Mimochodem, Anderson a Donovanová by byli dokonalí Rosenkratz a Guildenstern, a Molly Hooperová by byla samozřejmě Ofélie.
17.1.2017 | 22:40    Sendy

Sherlockem nepolíbená celoživotní fanynka Shakespeara říká: Shakespeare se vrtí v hrobě, až se mu z toho scvrklý žaludek obrací, z emo mladíka jsem si prskla na monitor, což může být pro můj umírající noťas smrtelné, a ani Fortinbras by nebyl takový bloud, aby spoléhal na náhodu... Smích
No tak fajn. Bavila jsesm se.
17.1.2017 | 22:15    JC senior

Až do "... a zatknul fiktivní postavu" jsem se bavil.
Pak jsem se v textu zcela ztratil. Problém je ale na mé straně.
17.1.2017 | 17:33    Tessa

A já si furt říkám,co mě celej život podvědomě táhne k Británii...ostrovní kouzlo to je! Dík, Bohunko, žes tomu dala názevÚsměv
 
Ten skok "s ohněm v zádech"byl fakt mimo realitu, ale mně kupodivu víc vadily ty popravy nevinnejch lidí, co prováděla Euros. Přišlo mi, že takhle šílenej snad nebyl ani Moriarty, i když v epizodě The Great Game k tomu měl slušně našlápnuto. No a taky to utopený dítě ve studni.
Ségra-psychopatka mi k těm dvěma prostě nesedla.
Na druhý straně to byla možná názorná ukázka, jak může člověk s brilantním mozkem a  naprostým emocionálním deficitem skončit. Svým způsobem varování pro Mycrofta (protože Sherlocka stačil John už aspoň trochu polidštit).
17.1.2017 | 16:58    Nyneiva

Zapomněla jsem na avíza...
17.1.2017 | 16:24    Nyneiva

Děkuji za chválu a potlesk. I když tohle je jedna z těch povídek - určitě to taky znáte - která se napsala víceméně sama, a tak vůbec nemám pocit, že ta chvála náleží mně.
Tesso: Přemýšlela jsem o tom celých několik vteřin. Opravdu po způsobu sherlockovském.
Tennantův Hamlet je vskutku ze všech Hamletů nejhamletovatější, ale z těch mnoha rozličných verzí, které jsem kdy viděla, je Cumberbatchův na druhém místě.
Doremifo: Pravda, už ani nevím, proč jsem tam dala zrovna slůvko kontra, snad že Sherlock s Hamletem - či spíše jeho tradičním výkladem - nesouhlasí, anebo snad že Sherlock přistupuje ke hře jako k případu, k intelektuálnímu souboji.
Ostrovní kouzlo to přesně vystihuje. Taky už jsem si toho všimla.
Poslední (nejspíš opravdu poslední) díl mě sice všechno to, co tebe, ale navrch mě ještě naštval a znechutil. Ta pocta Doylovi by byla vyšla lépe, kdyby konec nepůsobil tak uspěchaně, a opravdu hodně mi vadil ten kaskadérský kousek se skokem z okna, po kterém se Sherlock i John měli probudit v nemocnici (ne že bych jim to přála), a ne si jít hrát na piráty bez jediné modřiny.
17.1.2017 | 14:47    Doremifa

...ta povídka vlastně ani není kontra. Jak Shakespeare, tak Doyle mají něco společné. Neumím to pojmenovat a tak to nazvu ostrovním kouzlem. Všimněte si, že všichni ostrovní spisovatelé ho mají. Herriot, oba Durrellové, Jerome Klapka Jerome, sestry Brontëovy... a je jedno jsou-li povídkáři, humoristé, nebo dramatici. Poslední díl (a myslím, že už žádný další nebude) mě ohromil, dojal, nadchnul, vykolejil...Mary Watson to řekla ve svém rozloučení a byla to ta největší, nejnádhernější pocta Doylovi, jakou může autor (scénárista) složit autorovi předlohy. 
 
Povídka bezvadná - potlesk.
 
 
17.1.2017 | 13:22    Tessa

Jasně, že nepokazila, jen mě nikdy nenapadlo podívat se takhle pod povrch (jo, to jsou ty proklatě modrý oči!). Je vidět, že jsi o tom přemýšlela.
Hamleta s Cumberbatchem jsem neviděla, ani to v plánu nemám. Pro mě zůstává nejuvěřitelnějším princem dánským David Tennat (a Sherlockem samozřejmě Benedict).
Bohužel se mi asi nepodaří poslední epizodu narvat do třinácté komnaty a zapomenout na ni, ona je pro mě v jistým slova smyslu nezapomenutelná. Bohužel. Ale třeba časem hrany otupí, kdoví.
17.1.2017 | 13:15    krizekkk

Autorko, piš, piš, piš. Plyne to.
Já si vzomínám, jak jsem v pubertě seděl v kdejakém koutku a hltal příběhy S.Holmese a doktůrka Watsonů a jak mi fantazie horečně pracovala. Doyle měl úžasný vypravěčský talent. Proto je nesmrtelný. Mrk
17.1.2017 | 13:13    Nyneiva

Myslím, že já se pokusím předstírat, že se ta poslední epizoda nestala. Možná že se to všechno Sherlockovi jen zdálo - nebylo by to poprvé! - a když si z ní udělám takovou třináctou komnatu a nechám ji zamčenou, časem se mi možná podaří na ni zapomenout.
Snad jsem ti, Tesso, nějak nepokazila dojem z Hamleta, to bych nerada! Ale může za to Sherlock, vplížil se mi do hlavy a donutil mě podívat se na Hamleta těma svýma proklatě modrýma očima... pro mě už taky Hamlet nebude to, co dřív... a místo toho, abych si tohle "odhalení" nechala pro sebe, ještě ho tu šířím...
17.1.2017 | 11:11    Tessa

Po poslední epizodě Sherlocka (a odhalení všech tajemství Holmesovic famílie) mi došlo, že Sherlock pro mě už nikdy nebude stejný jako dřív.
Po přečtení téhle povídky jsem zjistila, že ani Hamlet ne.
 
Parádní kousek, tahle povídka (když cokoliv čtu, představuju si to jako film. No, tady jsem žádnou imaginaci nepotřebovala - oba z těch řádků vystupovali sami jako živí).