Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
K vodopádu
První text z cesty do Nikaraguy, ještě jijch pár bude :)
    Procházet tropickými sezonními lesy v období sucha může vzdáleně připomínat naši českou zimu – většina listí je ze stromů opadaná. Jsou tu však dva důležité rozdíly: zaprvé, druhy dřevin jsou od těch našich zcela odlišné a zadruhé – teploty šplhají přes hranici 30 ˚C. V Nikaragui zrovna období sucha nedávno nastalo, i přesto však některé druhy rostlin okolo nás kvetou. Jedním z nich je mohutná Tabebuia ochracea neochrysantha, zde známá pod místním názvem Corteza amarilla se svými krásně žlutými květy, jež na ní visí jako nějaké zářivé trubky.
Cíl naší dnešní procházky je dojít k vodopádu a trochu se u něj v tom parnu osvěžit. Cesta trvá o něco déle, než by trvala „běžným turistům,“ protože jako studenty tropického lesnictví Mendelovy univerzity nás pochopitelně fascinuje každý nový druh stromu, keře či květiny, jejž potkáváme. Nemluvě o zástupcích tropické zvířeny. Nad hlavami nám poletují zelení papoušci rodu Aratinga, jeden z asi 17 poddruhů krásné modrobílé americké sojky chocholaté (Cyanocitta cristata), jejíž hlavu zdobí tmavá chocholka, či všudypřítomní kondoři.
Další zajímavostí – tentokrát opět z říše rostlin - je pryšec. Ty u nás sice rostou poměrně běžně, avšak rozdíly jsou patrné: naše pryšce jsou pouze bylinného charakteru, zatímco tady rostou ve formě stromů. Stejně jako naše pryšce produkují bílý latex, takže stačí zlehka naříznout kůru a z rány ihned začíná vytékat tekutina napohled podobná mléku (na rozdíl od něj však jedovatá).
Zrovna procházíme lesem okolo potoka, když vzduch prořízne zvuk, který jsme tu již dříve slyšeli, akorát z dálky. Zní to skoro jako řev King Konga. Všichni obracíme oči vzhůru do korun stromů, odkud řev vychází. Opice. Nejsou to sice obří gorily, ale ani žádné malé opičky. Ve větvích jich sedí okolo deseti. Některé sedí, jiné lezou korunami nebo olamují a pojídají zelené konečky mladých větviček. Jak jsme později zjistili, jsou to vřešťani pláštíkoví (Alouatta palliata), dorůstající délky 70 cm. Údajně nejhlasitější savci světa – a vůbec bych se tomu nedivil. Slýcháme je po večerech, nad ránem i přes den při práci na plantáži. Zde jsou známí pod jménem Mono Congo. Dlouho je pozorujeme, stejně jako oni nás. Občas je někdo ze skupiny podráždí napodobováním jejich řevu. Vřešťani odpovídají. Zarážející je nadměrná velikost jejich šourku, pohupujícího se v rytmu chůze. Vždyť se jim to musí zamotávat do větví!
Poté, co se patřičně vynadíváme a vynafotíme, pokračujeme dál podél potoka. Další zastávka přichází zanedlouho. U cesty totiž stojí obrovský strom, u kterého se samozřejmě musíme všichni vyfotit. Za chvíli konečně slyšíme hukot padající vody. Vodopád. Abychom k němu došli, musíme nejdřív po kamenech přeskákat přes potok. Ve stínu stromů aspoň není takové horko, jako když jsme pochodovali na přímém odpoledním slunci. Postupně se nám odkrývá kýžený výhled. Stromy se rozestoupí a před námi se objevuje volná plocha. Na jejím konci majestátně stojí skála a seshora se spouští za silného hučení provazy vody. Nejdřív vše fotíme, pak jdeme do plavek a
hurá do vody. V tom vedru to přišlo tak akorát včas. Na chvíli se z nás opět stávají malé děti, šplícháme po sobě vodu z potoka, hlasitě se smějeme (což děláme rádi a často) a všechno je tak, jak má být. Stoupáme si pod proud padající vody a necháváme ji nás masírovat. Slast. Na mírně bolavá záda je to přesně to, co člověk potřebuje. Po hodné chvíli vodních hrátek ti zvědavější z nás šmejdí po okolí a koukají, co kde roste nebo běhá. Všechno ovšem neurčíme, na to je toho příliš moc.
Nezbývá nám než se osušit, posilnit na zpáteční cestu a vyrazit. Neradi bychom se vraceli za tmy, kdy začínají být pořádně aktivní nejrůznější hadi a štíři. To by bylo nemilé setkání. Dnešní odpolední procházka se každopádně povedla.
Jedním
Léta Páně 2017, dne 13.3. věnováno autorem Šimon
Share
  
18.3.2017 | 19:56    livebet

nejdřív se kapku omluvím, že tohle první jsem si přečet až jako druhýSmích
Ale stejně, můj názor se nemění. Je to deníček, možná dobrý na ten "fejsbůk"
Ale jinak...
Víš co? Já tě tady kritizuju a  žádnou prózu jsem tady nepublikoval. A že mám napsanej "dobrejch povídek", jak mi tvrdí kamarádi. Nechápu Mám k psaní respekt a tak nejdu ven s nečím , co není pro mě stopro.. Ale to neznamená, že ti nefandím, protoře prozy je tady poskrovnu a dobrá je vzácná jako by teď Sparta dala gólÚsměv
 
16.3.2017 | 10:41    Tessa


OK, Šimone, chápu, že ses chtěl podělit o zážitky z cest. Ale jestli někdy chceš vydat knížku (sorry, ale „Něco jako knížka“ neexistuje), pak musíš zvažovat, kde věci zjednodušit a kde naopak detaily a fakty nešetřit. A kde jinde by sis to mohl nejlp vyzkoušet i s odezvami od čtenářů než na literárním webu?
Pro mě (a řekla bych, že pro většinu lidí tady) je pojem tropické lesnictví natolik neznámý a exotický (bodejť, když studenti jezdí na praxi do pralesa Úsměv), že třeba zrovna tu by se hodilo pustit nějaký ten informační chlup.
Doufám, že nebereš tohle moje pitvání tvých textů osobně, přečetla jsem si je opravdu se zájmem, a těším se na další.
Máš-li chuť, pošli pár fotek i popisky na admin.litweb@seznam.cz, pokusím pořešit jejich velikost a vložit je.
 
15.3.2017 | 21:52    Dota Slunská

Ahoj a vítej na LW! Téma mě nalákalo. Jak již zmínila Tessa, popis prostředí by mohl být detailnější, sem tam nějaká zajímavost by textu jistě prospěla, ale i tak jsem se ráda probrouzdala netradičním prostředím. Co se týče gramatiky a stylistiky, zmínila bych dvě maličkosti, a to „keře a květiny, jež! potkáváme" a pak bych místo mírně neobratného „necháváme ji nás masírovat" navrhla pěkné české „necháváme se jí masírovat". A teď jdu na další část. :)
15.3.2017 | 17:34    Šimon

Dobrý den,
já to neberu tak úplně jako cestopis. Jen bych byl rád, kdybych někdy v budoucnu dal svoje texty z cest (až jich bude víc) dohromady a napsal něco jako knížku :) tam bych případně tyhle informace dal, ale tady mi o takové věci nešlo, takže stačí ono pouhé "my" :) jsme studenti něčeho, co by se dalo zjednodušeně nazvat tropickým lesnictvím, tak jsme měli praxi v Nikaragui na týkové plantáži :) fotky jsem samozřejmě nahrát chtěl, ale ač jsem se snažil ty fotky ořezat tak, aby splňovaly maximální velikost, stejně se tam nevešla ani jedna... určitě to nějak zmenšit jde, ale nejsem technický typ a v tomto se nevyznám :) 
 
Šimon
 
P.S.: Sendy, omlouvám se. Že se zveřejňuje jeden text denně, jsem nevěděl :)
15.3.2017 | 17:20    Tessa

Ejhle, cestopis, po dlouhé době! zaradovala jsem se po přečtení prvního odstavce. Moje potěšení ze čtení a nových informací poněkud narušila chybějící faktografie, kterou bych u podobného žánru očekávala - klasické kdo, kde, co , jak a proč (klidně mohlo být uvedeno v pěti větách jako anotace). Čili - kde se vzali studenti Mendelovy unversity v Nikaragui (prázdninová expedice? studijní pobyt?), kolik jich bylo (kluci? holky? parta ze školy nebo sehnaná přes sociální sítě?), případně drobná poznámka o dvou třech výrazných osobnostech (pouhé "my" je nicneříkající). Nikaragua je velká a o vodopády v ní není jistě nouze- takže, kde se nachází ten váš?
Odstavec o koupání je vcelku "o ničom" a v kontrastu s těmi předchozími nadupanými  odbornými informacemi.
K cestopisu patří i fotky (pro nás, co se do těch krajů nikdy nedostaneme), a vy jste přece fotili o stošest. K textu se u nás dá sice vložit pouze jedna fotka, ale i tak by bylo fajn se o nějaký ten obrázek podělit.
15.3.2017 | 13:03    Sendy

Pouštím pro čtenáře. Já se vrátím.
Jen poznámka - platí tu pravidlo jeden autor jedno dílo denně.
Nicméně pustím tentokrát i zbytek vložených, protože tu ostudně visela od 13.3. Omlouvám se a vítám tě.