Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Pelikáni, žabka a noční vzrůšo
Třetí text z Nikaraguy.
   Je poslední den našeho pobytu v Nikaragui. Zítra letíme domů. Musíme tedy využít poslední možnost zajet si tu na výlet. Jedeme jako vždy dvěma terénními auty - tři z nás se musíme vézt na korbě, dovnitř se totiž všichni nevejdeme. Mně to ale vůbec nevadí, protože na korbě jezdím ze všeho nejradši. To takhle stojíte vzadu, držíte se rámu a auto jede hrbolatým terénem, až to drncá a nadskakuje. Vítr vás šlehá do tváří, ovšem teplý vítr, a vůbec celkově je teplo a modré nebe. A vám je krásně. Cítíte se svobodní a volní. Všechno je správně. Všechno do sebe zapadá.
Jedeme na pláž – ale tentokrát ne na turistickou, komerční pláž, na jaké jsme byli posledně, ale na divokou. Bez jakýchkoliv restaurací, obchůdků a služeb. Je mi sice líto, že se kvůli zranění na noze (viz kapitola El machetero) nemůžu jít vykoupat, ale ihned po příjezdu mě tato myšlenka opouští. Pobřeží je totiž plné zajímavých rostlin, živočichů i věcí, a tak budu mít o zábavu postaráno.
Zatímco ostatní dovádějí ve vodě, já jdu na průzkum okolí. Nejzajímavější z živočichů, které jsem během tohoto výletu potkal, jsou pochopitelně pelikáni hnědí (Pelecanus occidentalis) - nejmenší druh tohoto notoricky známého rodu. Ovšem co se týče podivnosti, první místo jednoznačně patří zobounům americkým (Rynchops niger), zvláštnímu druhu ptáků se spodní částí zobáku výrazně delší než vrchní. Celá skupinka těchto opeřenců jen tak tiše postává u ústí řeky vlévající se do Tichého oceánu. Ani se nepohnou, jako by to bylo jakési podivné sousoší. Jejich černé oči skrývá stejně tmavý vrchol hlavy. Na první pohled to tedy vypadá, jako by byli bez očí. A k tomu ten neobvyklý zobák!
Když dál procházím podél oné řeky, vidím, že se okolo mne začínají objevovat mangrovy. Azonální ekosystém plný spletitých kořenů různých druhů mangrovníků rostoucích na pomezí sladké a slané vody. Mezi nimi žije velké množství drobných i větších živočichů, počínaje malinkými rybkami, konče tygry a krokodýly, vyhledávajícími tyto oblasti kvůli kořisti. Já tu potkávám akorát velké množství motýlů poletujících všude okolo mne. Jeden z nich mě velmi zaujal. Velikostně patří mezi ty větší ze zdejších motýlů a má oranžová křídla s černými pruhy. Vyfotit se mi ho bohužel nepodařilo, doma jsem si ho pak zařadil alespoň do rodu. Měl by to být jeden z druhů monarchy (Danaus sp.).
Zajímavého je tady toho hodně, ale na všechno nezbývá čas. Protože se chceme vrátit dřív, než zapadne slunce a nastane úplná tma, je třeba vyrazit na zpáteční cestu. Abychom se dostali k autům, musíme přebrodit řeku. Samozřejmě nechci, aby se mi namočil obvaz chránící mé zranění před pískem a jinými nečistotami. Snažím se tedy hledat místa vystupující nad hladinu vody, jako jsou kameny či písek. Jenže co se nestalo – po došlápnutí na jedno takové „bezpečné“ místo se mi noha (naštěstí ta zdravá) zaboří až po koleno do písku. Snažím se ji vydolovat. To se daří, ovšem moje žabka zůstává nenávratně utopena ve zrádném písku. Co se dá dělat. Sundám si tedy i
tu druhou (přece nebudu chodit s jednou botou) a spěchám za ostatními do auta. Nevadí, vždyť teď stejně celou cestu pojedeme a zítra už letíme domů.
Jízda na korbě je zase skvělá, jako vždy. Až do určité chvíle. Najednou si všimnu, že naše první auto, jež jede před námi, pomalu zastavuje na kraji silnice. Něco tu smrdí. Doslova. Zjišťujeme, že prý hoří spojka. Asi, nevím. Nevyznám se v tom. Po chvíli opatrně znovu vyjíždíme. Jde to. Asi dobré. V Diriambě auto ovšem necháváme, protože nebudeme zbytečně riskovat. Teď totiž přijde ta horší, hrbolatější část cesty. Auto budeme potřebovat zítra ve 4 hodiny ráno, až pojedeme na letiště do Managuy. Všichni se tedy namačkáme do jednoho a pokračujeme v cestě. Už je skoro tma. Hvězdy začínají svítit. Nádhera. V tom něco hrkne. A znovu! Najednou stojím našikmo. Auto zastaví a vidím, že levé zadní kolo je pryč. Upadlo. Všichni vylézáme a díváme se, co se stalo. Matky od kola cestou musely odpadat, protože tam chybí. Vedoucí naší praxe zůstávají na místě a snaží se situaci nějakým způsobem vyřešit. My, studenti, se zatím vydáváme pěšky na cestu k základně. Odhadem tak dvě až tři hodiny chůze. Za úplné tmy – naštěstí máme mobily, kterými si můžeme svítit. Já jdu samozřejmě bosky, nebudu chodit s jednou botou. Malé kamínky mě píchají do chodidel, potkáváme různé pavouky a štíry. Skvělé dobrodružství na závěr pobytu!
Po asi kilometru chůze se za námi objevují světla a blíží se k nám. Auto. Naše to být nemůže, to by tak rychle neopravili. Ale jak se sem dostalo jiné, když to naše blokuje celou cestu?! Otázka, která pro mne i po návratu domů zůstává nezodpovězenou záhadou. Auto má velkou korbu obsazenou několika Nikaragujci. Zkoušíme stopovat – úspěšně. Kostrbatou španělštinou se jim snažíme vysvětlit naši situaci. Pochopili a jsou ochotni nás zavézt, kam až to půjde. Paráda! Krátí nám cestu víc, než jsme čekali. Během jízdy se s nimi dále domlouváme. Nakonec nás zavezli asi čtvrt hodinky chůze od naší základny. Skládáme dohromady córdoby, nikaragujské peníze, co nám zbyly, a dáváme je za odměnu našim zachráncům. Poslední část cesty už docházíme vesele. Zvládli jsme to.
Nějakým zázrakem se našim vedoucím podařilo sehnat nové auto a to staré opravit, takže další den do Managuy jedeme ne dvěma, ale dokonce třemi auty. Luxus přicházející po největším dobrodružství tohohle výjezdu.
Léta Páně 2017, dne 13.3. věnováno autorem Šimon
Share
  
16.3.2017 | 14:41    Šimon

Jasný, to byl jen takový popis mangrovů obecně :) V Nika tygři nejsou, jen pumy a jaguáři :) 
16.3.2017 | 9:04    Tessa

Správný postřeh, Doto, tygři v Americe nežijí. Takhle ho asi nazývají místní, ve skutečnosti půjde o jaguára.
 
A mangrovníky, ten úžasný ekosystém, bych si přála jednou vidět na vlastní oči (no, evidentně zůstane u přání).
15.3.2017 | 22:03    Dota Slunská

Tygr v Nikaragui? To mi vysvětli...
15.3.2017 | 13:06    Sendy

Lidé, čtěte.