Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Hrdinou proti své vůli
Taková malá povídka o tom, jak je snadné stát se hrdinou a jak je nesnadné tím hrdinou být. Nebo tak nějak podobně.)
Šel jsem ten večer konečně udělat tu věc, o kterou jsem usiloval. Šel jsem zabít pana Července. Červenec byl hajzl. Měl fabriku na výrobu jistých polotovarů pro armádu, jak se slangově říkalo, která vynášela dost na to, aby si zaměstnanci mohli žít na vysoké noze, pobírat plat, o kterém se nikomu ani nesnilo a mít pana Července za toho nejlepšího šéfa pod sluncem. Jenže to by nesměl být starý Červenec lakomec, který umí jen hrabat a hrabat. Své zaměstnance vykořisťoval a hřešil na to, že jeho továrna byla široko daleko jediná, která dávala lidem práci. Zaměstnanci o práci přijít nechtěli, ale i tak se našli takoví, kteří se sem tam ozvali nahlas. Tam tamy se ale takovým prostředním, jakým továrna je, šíří velice rychle. Takový zaměstnanec, na kterého se poté ukázalo prstem, dostal nejen padáka, ale také pokárání a jako by toho nebylo dost, jeho fotka visela celý měsíc na nástěnkách všude po městě. Pod fotkou vždy stálo jeho jméno i adresa. Takovou ostudu si většina lidí dovolit nechtěla, protože městečko žilo prakticky jen a pouze z vůle starého Července. A tak ti, kteří byli takto stigmatizováni, neměli už moc šancí uplatnit se a nejlepší pro ně nakonec bylo odstěhovat se z města někam hodně daleko. A já ten večer chtěl toho starého ocasa poslat tam, odkud se nikdo nevrací. 
Pracoval jsem v jeho továrně jako noční hlídač. Protože se Červenec bál o svou továrnu jako o nic na světě, museli jsme u sebe nosit osobní zbraň a v centrále jsme měli ještě pár samopalů a brokovnic. Většina z hlídačů byla vysloužilými vojáky, byl mezi námi veterán z Iráku, toho jsem měl strašně rád, ale jednou přišel do práce později, než měl. Vymazali jsme záznamy z kamery tak, aby to nebylo poznat, ale stejně následoval vyhazov. Láďa se na mě za to zlobil, protože si myslel, že jsem ho práskl právě já. Ani ve snu by mě nenapadlo podrazit kamaráda. Ale to už Láďovi asi jen tak nevysvětlím, před pár dny se i s rodinou odstěhoval zpátky na sever, blíž k jeho rodině. Snad se mu zase bude dařit. 
Má cesta do práce ubíhala strašně pomalu. Pamatoval jsem si téměř každý svůj pohyb. Každý vjem. Zarostlý člověk, který mě prosil o pár mincí. Mladší holka, co se na mě usmála. Vůně kvetoucích třešní. Jaro a všechny jeho půvaby způsobovaly, že jsem se cítil hrozně sklíčeně. 

Za vrátnicí jsem se ocitl ještě než zapadlo slunce. Byl jsem tady o něco dřív, ale občas jsme takto chodívali, když jsme potřebovali vyplnit vršící se papíry. Práce hlídače v této továrně zahrnovala spoustu papírování. Příjezdy, odjezdy, příchody, odchody, kdo kde a s kým a proč. 
Bylo toho někdy až moc. 
Věděl jsem, že ve čtvrtek bude Červenec ještě u sebe v kanceláři. V pátek totiž probíhaly uzávěrky a následně rozbor strojů, které dělali lidi v pátek, sobotu a neděli. S operátory se údržbářská sekce potkala jen málokdy. Červenec si tak prostě chtěl ohlídat, že všechno proběhne podle plánu a nikde nevyvstane nějaký problém. Kdyby nebyl tak arogantní a hamižný, možná by byl docela dobrý šéf. 
Plán jsem měl jasný. V 17:54 nezamířím chodbou dolů do suterénu, ale rovnou ke dveřím šéfovy kanceláře. V tu dobu proběhne mnou naplánovaný výpadek kamerového okruhu právě nahoře v kancelářích. Přiložím čip ochranky k venkovnímu zámku, otevřu dveře, vejdu, střelím Července do čela, zavřu dveře, sejdu zadním schodištěm do přízemí a to celé mi musí zabrat maximálně pět minut. Po tu dobu kamery nebudou fungovat. V 17:59 projdu chodbou ke dveřím svého pracoviště, kde vystřídám denního hlídače pro sekci F, Honzu. Výpadky se občas dějí, není to nic neobvyklého. Pak se uvidí, za jak dlouho se na mrtvolu přijde. 
Proč to všechno vlastně? Červenec nechal před měsícem vyhodit mou matku. Pracovala jako údržbářka mašin, takže směny pátek, sobota, víkend. V neděli omylem nenamazala část stroje a ten se pak v pondělí zadřel, čímž zastavil výrobu na celý den, protože bylo potřeba ho vyměnit. Červenec byl vzteky bez sebe. Seřval matku od hlavy až po paty a donutil ji podepsat papír, ve kterém se zavazovala nahradit úhrady škody a ušlého zisku. Matka byla psychicky labilní už předtím, ale co následovalo po vyhazovu, to byla noční můra. Po městě vylepené plakáty s její fotkou a jménem i adresou, lidé si na ni ukazovali. Často jsme na dveřích domu nacházeli zaschlá vajíčka. Matka to nesla tak těžce, že jsem se o ní začínal skutečně bát. To nejhorší přišlo právě před dvěma dny. Ráno jsem se vrátil z práce, a místo, abych rovnou skočil do postele, musel jsem zavolat havrany. Koroner se mnou sepsal papíry a já jsem, pořád otupělý, nebyl schopný uvěřit, co se to vlastně všechno stalo. Ale už tehdy jsem věděl, že Červenec to nepřežije. Nedovolím, aby takové prase běhalo po světě jen tak, už ne. 

V sedmnáct padesát čtyři jsem vzal za kliku jeho dveří, v ten samý moment vytáhl z pouzdra zbraň a prudce otevřel. Na zemi ležel Červenec, evidentně se dusil, a u něj na kolenou nějaká hodně mladá holka jen v kalhotkách. A do toho já s pistolí v ruce. 

"Konečně, tak mi pomozte, on se začal dusit", zařvala jako lev ta nahá holka. Já byl v šoku, protože mi to totálně rozhodilo rytmus. Svědka jsem nepotřeboval. Byl to sice ubohý plán a já vlastně počítal s tím, že mě nakonec dopadnou, ale takhle jsem to udělat nechtěl. A taky nezabiju někoho, kdo s tím svinstvem, které Červenec představuje, nemá nic společného. Tohle je jen nějaká mladá holka, asi milenka. Zastrčil jsem pistoli do pouzdra a zavolal vysílačkou Honzovi, aby přivolal naše zdravotníky a sanitku. Potom jsem si klekl k Červencovi a byl u něj tak blízko, že mi krev bušila do spánků a pěnila. Podíval jsem se do očí té vyděšené holky a to mě zlomilo. Bylo v nich všechno. Od strachu po naději. Naději, že jsem tady a ten chlípný dědek jí tady nechcípne. Určitě netoužila po vysvětlování nějakému komisaři. 
"Obleč se a vypadni. Já už to tady nějak udělám." 
"Ale. " 
"Bez ALE to půjde snadněji." 
Poslechla, oblékla se a zmizela ze dveří tak rychle, že mi to za chvíli připadalo, jako by tady ani nikdy nebyla. 
"Tak, a co teď s tebou, tlusťochu", uvažoval jsem nahlas. Zabít ho, to už nestihnu, moje hodiny právě ukazovaly 18:00. Červenec dál chroptěl, asi měl infarkt. V tu chvíli dorazila ambulantní jednotka zdravotníků, přítomna 24 hodin v továrně. Převzali si ho do péče, já jsem udělal prostor. Šel jsem pak pomalu do kanclu, kde na mě čekal Honza. Vyptával se. Že prej v kancelářích proběhl výpadek, ale už předtím haprovalo pár kamer. Uvědomil jsem si, že jediná místnost, kde kamery nejsou, je právě Červencova kancelář. 
Za půl hodiny dorazila policie. Vyptávali se mě na podrobnosti. Řekl jsem jim, že jsem šel za šéfem pro nějaké papíry, a tak jsem ho tam našel, jak leží na zemi a chroptí. Taky měli otázky ohledně mé matky, jaký to na mě mělo vliv, jak to všechno beru, zkrátka jsem u nich byl podezřelý. Řekl jsem jim, že to vypadalo na infarkt a že s tím já nemám a nezmůžu mít nic společného, ani kdybych chtěl.Samozřejmě, že to nebyla tak docela pravda, ale to jim říkat nemůžu. Vypadali zklamaně, potom mi ale potřásli rukou a vyjádřili upřímnou soustrast ohledně mé matky, načež se oba zaměřili na Honzu a záznamy z kamer. 

"Co já teď budu dělat. Asi to prostě odložím na jindy", mluvil jsem si pro sebe v kanclu, když jsem po odchodu Honzy osiřel. Ten nebyl moc nadšený, že musí v práci zůstat, dokud si policie neprojede záznamy. Nakonec si vyžádali i pevné disky. Dostali je. Uvidí na nich, jak jdu po chodbě a těsně před dveřmi šéfovy kanceláře nastane výpadek. Teď ale budu muset odstranit stopy po tom, že byl naplánovaný. 



Červenec měl skutečně infarkt. Ale zotavil se, a do dvou měsíců nám zase ztěžoval život. Pozval si mě na kobereček, byl to zrovna zase čtvrtek večer. Mluvil se mnou o mé matce, že je mu to všechno vlastně líto, protože já jsem mu život zachránil. Jako by mu v nemocnici vyměnili mozek. Nebo spíš srdce. Mluvil vlastně hrozně pokorně. Potom mi oznámil, že budu vyhlášen zaměstnancem roku, má fotka bude po celém městě viset jako ukázka muže, který i přes nepřízeň osudu zachránil život muži, který vzal de facto život jeho matce. 
Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem jen přikývl a když mě ze své kanceláře propustil, dokázal jsem si na chodbě jen zapálit. 
Svůj útok jsem odkládal, hledal jsem zase co nejvhodnější den a jako nejpříhodnější se mi jevil opět čtvrtek, jenomže to by bylo moc náhod za sebou, bál jsem se toho. I když je možné, že souvislosti jsem viděl pouze já. Každopádně jsem prozatím nic neudělal. 
Lidé mě začali poznávat, všichni mě měli za hrdinu, ale mně se ty jejich obdivné pohledy hnusily. Pak tady byli zase takoví, kteří na mě doslova plivali, protože jsem "zachránil" život někoho, kdo se k nim zachoval podobně jako k mé matce. Nemohli mi přijít na jméno. 
Mstili se skrze mě za svá příkoří a dokonce mi vyčítali i neúctu k matce. V podstatě jsem začínal chápat, že mají pravdu. 
A dostávalo mě to pod tlak. 

Ve čtvrtek večer jsem prošel bránou a zamířil jsem si to do kanceláře Července. Přiložil jsem čip k zámku a otevřel jsem zprudka dveře. Seděl tam sám u stolu, v rohu stála nahá mladá dívka a oblékala se. Vytáhl jsem zbraň a zakřičel jsem: "TO MÁŠ ZA TO VŠECHNO, TY NESMRTELNEJ HAJZLE!" 

Namířil jsem si na spánek a stisknutím spouště jsem v šéfově kanclu dodal vyšší smysl života uklízečce.
Léta Páně 2017, dne 22.5. věnováno autorem Radim V.
Share
  
23.5.2017 | 0:34    Doremifa

...dostat nápad na téma pro povídku je jenom půl povídky. Druhá půlka je o práci. Dát jí záživnost, čtivost, dynamiku, poutavost, napětí, úlevu... povídka je děsně těžkej literární útvar. Pořád musíš mít na paměti odměnu pro čtenáře, zábavu. Pro tu si přišel. Tvoje stůně přehršlí informací, které děj neposouvají, ale brzdí. Měla by se prořezat, provzdušnit, zbavit se zbytečných zájmen, která děj zatěžují neobratností hlavně v první polovině. Ten, tu, to, takový, toho, kde...jukni na text. A mrkni, jak píšou renomovaní povídkáři. Tady třeba Tessa. Nemyslím psát jako oni, ale hledat inspiraci pro svůj šmrnc.