Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Osud

Já byla hrozně šťastné dítě
nevím, kdy se to zlomilo,
vím jen, že těžko přesvědčím tě,
ne, vždycky to tak nebylo.

Osud si s námi občas hraje
a zkouší, kam až může jít,
já toužím dál, znát cizí kraje,
já toužím zpívat… on jen klít.

Dívám se mlčky po hřbitově
a každý z hrobů nějak znám,
odmítám dusit city v sobě,
odmítám ztratit cestu k nám.

On kašle na má odmítání,
dál přidá hřebík do víka,
chybí tu už i místo k stání
a život běží… utíká…

Minuta běží po minutě,
života zbývá sotva půl,
když zastavíš se, obejmu tě,
když usměješ se, prostřu stůl.

Chci aspoň ještě malou chvíli
unikat svému osudu,
buď se mnou, nežli ztratím síly,
snad zítra…kdoví, nebudu…
 
Léta Páně 2017, dne 25.6. věnováno autorem Milada
Share
  
27.6.2017 | 13:12    JC senior

Je v básni příběh, (dobře napsaný!!) který nekončí a nemá skončit, vždy může vyjít nové slunce, byť pod mrakem minulosti.
*
26.6.2017 | 17:50    krizekkk

Já su vlastně takové velké děcko, tak Ti rozumím.
Osud není...
Mrk
26.6.2017 | 9:06    hanele m

neznáme nikdo sudbu svoji
- ta jízda na hřbětě osudu! - 
tak každý z nás se občas bojí:
co když tu zítra nebudu?