Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Zapeklité cesty Zemí Koruny České, 2. část
Druhá část je na rozdíl od první části napsána ve formátu klasické prózy, přestože za všechny postavy píší rozliční autoři (přátelé a hráči), kteří se baví psaním v Renesanční království (www.renesancnikralovstvi.com).
 
Zatímco v první části jsme čtenáře seznámili o spletitém problému kolem vraždy Jeho výsosti Flamendra, krále Zemí Koruny České, druhá část nás zavede nejprve do hlubokých hvozdů pod horu, v níž spřádá plány Daemon Asmodeus, bytost pocházející z jiných sfér. Daemon baží po moci a chce postupně získat vlastní armádu, s níž by dobyl svět. Zajímá se o tábor dezertérů, který se zformoval na hranicích mezi Čechami a Polskem po prohrané válce o Nový Targ, a zejména o jednoho muže, který se v něm nachází. Ten muž byl ve válce zraněn a blouznící na hranici mezi životem a smrtí podlehl Daemonovým slibům o veliké síle a slávě, když zlovolný Pán noci a vlků vstoupil do jeho snů.
Druhá část příběhu se odehrává ve chvíli vraždy krále Flamendra, a to v době, kdy měl Asmodeúv sluha Bumbich najít hvězdu, jež před časem proťala nebe, meteor a pozůstatek starého světa, jež v sobě nese sílu ničit samotné bohy. Avšak Bumbich, jak je silný, tak bývá často nespolehlivý a cesta se mu zřejmě zdála tuze dlouhá…
 
Postavy ve druhé části:
Bumbich – starodávný služebník starých bohů, vytvořený za účelem těžby nerostného bohatství hluboko pod povrchem země, nyní pod vlivem Daemona Asmodea. V jeho těle dlí dvě mysli a na první pohled by si jej někdo mohl splést s trpaslíkem.
Daemon Asmodeus – Bytost z jiných sfér, vypuštěná ze svého vězení – magické knihy nalezené v hlubokých stokách pod Brnem.
Arandor Řezník – mocný bojovník, zběh, vždy se přikláněl spíše ke zlu než k dobru
Strážci – dezertéři
Velemir – důstojník, dezertér
Nemeth – dezertér
Matouš Pětioký – zvěd, pravá ruka velitele královských vojsk Jindřicha Berky
Robert – dezertér
Lesia – lékařka
Rytíř Slavibor – šlechtic, který zběhl a byly mu zřejmě zabaveny statky (ač o tom v této době neměl ani páru)
 
 
Část 2.: Tábor dezertérů
 
Bumbich úplně, ale úplně ztratil pojem o čase. Namísto hledání padlé hvězdy se jaksi „zapomněl“ kdesi hluboko v podzemí…
‘Tys tomu teda dal! Pustit se do rubání a rubat celý věky namísto cesty za padlou hvězdou!’ začal Bumbichovi nadávat jeho druhý hlásek.
Bumbicha to vytrhlo ze slastného přemýšlení o ničem, zatímco rubal další štolu hluboko v podzemí. „Aj! Ale že sme toho narubali, co?“
‘Copaks už zapomněl, jakýho teďka máme pána? Taky to může bejt poslední rubání v našem životě!’
„Ale kuš! Nemaluj pána na zeď…“
‘Hleďjo, pán se dlouho neozval, to znamená, že tě už nepotřebuje! Si myslíš, že tě nechá dělat jenom to, co chceš?’
„Ehem…“ zaskočilo Bumbichovi.
‘Udav se!’
„A tos mě nemoh probrat dřív?!“ obořil se Bumbich na druhý hlásek.
‘Sem snad tvoje máma?’ kontroloval druhý hlásek.
„Hele, tak schválně... HALÓ, PANÉ, slyšíš mě?!“
 
Daemon Asmodeus na sebe nenechal dlouho čekat. „Co řveš!?“ ozval se v okamžiku. „Mám pro tebe jinou práci nežli to blbé rubání. Půjdeš k polské hranici do jednoho tábora marodérů. Setkáš se s mužem, který si říká Řezník, a přivedeš ho ke mně.“
 
Bumbicha rychlá odpověď tak překvapila, že si hrcnul na zem.
‘Téda, nechce nás potrestat!’ radoval se druhý hlásek.
Bumbich v ruce žmoulal krumpáč a pohledem klouzal střídavě na něj a na stěnu rozkopané štoly. „To se asi zdá jenom tobě, dyť zase nebudu moct rubat!“
‘Helecse, ale uděláš to, že jo?! Kam bych šel, dyby ti pán rozemlel tělo…’
„Ty máš teda starosti, ale co bude s touhle chodbou? Sem si myslel, že až ji dorubu, tak ji napojím na tu, co sem rubal před tím, a začnu kopat další v opačným směru, dokavaď se nenapojí na tu, co jsem udělal ještě před tím, kde sem pak chtěl vyrubat ten velkej prostor…“
‘Helecse, slyšels, co říkal, že jo, víš přece, že nás Pán voba slyší?’
„Ajajaj, Pane, já sem to tak nemyslel,“ syknul Bumbich někam do neurčita.
‘Tak vstávat a hybaj, nechci tady uschnout na věky! A říkal něco vo řezníkovi, maso mám rád, se alespoň pořádně nadlábnem…’
„No, jó, porád, alespoň že tak, dyť už du…“
 
Zatím v táboře dezertérů náměsíčný Arandor zabil velitele a dál střídavě bdí a propadá nebezpečným snům…
… Arandor Opretý o lôžko v stane veliteľa prepadal do väčšej a väčšej beznádeje. Hlas, ktorý bol jeho súčasťou, mlčal. Arandor si pretrel zakrvavenou rukou tvár aj vlasy. Ešte si to plne neuvedomoval, ale na tom hlase bol istým spôsobom závislý. Každou chvíľou tŕpol, či niekto do stanu nevstúpi a neodhalí ho, bez toho tajomného našepkávania stratil svoje veľké sebavedomie. Znovu si pretrel tvár rukou, bolo mu akosi čudesne horúco, strašne sa potil. Kvapky potu mu stekali z čela a ťažšie sa mu začalo aj dýchať. Tvár mu pobledla a cítil sa byť strašne unavený. Po chvíli sa mu začala samovoľne triasť pravá ruka, keď sa jej dotkol ľavou rukou .... ustalo to. Ale za ďalší moment triašku pochytilo celé telo, prevalil sa bokom na zem a z úst mu začala vytekať biela pena.
Daemon Asmodeus pevně usazený v Arandorových snech, si ho bedlivě prohlížel. Nebyl si jistý, zda je to stvoření ještě člověkem. Ale ještě to zkusil: „Tvá zuřivost je slepá, člověče. Jestli se nenaučíš ji ovládat, brzy si tě najde smrt. Tady jsi ztracen. Komu chceš velet, koho vést? Musíš jít do města, musíš se naučit intrikovat a ovládat sám skryt. Nevím, jestli to dokážeš, ale dám ti šanci. Přijdou za tebou dva. Jeden malý, druhý skrytý v jeho hlavě. Povedou tě, naučí...“
Arandorovo telo malo stále triašku, z úst sa valila pena, no myseľ mal zahmlenú, akoby bol v sne, v preukrutnom sne, kde počul výkriky zabíjaných, výkriky mučených, tie obrazy boli ako živé, množstvo hláv narazených na kôl, ale neboli to hlavy ľudí, nepatrili do tohto sveta alebo žeby to bola dávnoveká minulosť, ktorú žiaden tvor či strom nezažil? Nevedel to, ale bol uprostred toho všetkého riava krvi sa valila po ceste, neľútostné postavy rabovali, plienili a zabíjali, nebrali ohľad na nikoho a on, toho všetkého bol svedkom. V hlave mu vírili slová démona, doliehali akoby z diaľky, akoby z iného sveta. Na chvíľu zaváhal, obzrel sa pred seba, zbadal tam bunčuk s trojhlavým byvolom. Zrazu ho však jedna z tých temných postáv oslovila, nebol to však jazyk žiadneho národu sveta, bolo v ňom cítiť temnotu, zlobu, hnev a smrť. O to viac bol prekvapený, že všetkým tým slovám rozumel, vzápätí sa pozrel na svoju dlaň. A jeho schránka z mäsa a kostí sa v stane zavraždeného veliteľa Igrisho začalo ešte viac triasť.
 
A na cestě k táboru…
Bumbich to nad povrchem nesnášel. Cestou z Úkrytu ve skále to byly jenom samé lesy nebo otevřená obloha. Ještě, že se nemohl ztratil. Cítil přítomnosti pána, jako by mu ukazoval směr.
Cesta trvala několik dní. Na cestě našel chcíplého jelena.
‘Hele, bašta, upozornil ho druhý hlásek.’
Bumbichovi vůbec nevadilo, že jelen ležel už nějakou dobu a slušně zapáchal. Nemá totiž čich ani chuť, už dáno o ně přišel v hlubokých dolech, vystaven jedovatým výparům a nebezpečným plynům. Hlavně, že maso pěkně odstáté a křehké… naložil ho na rameno.
Navečer, když spočinul u potůčku, pustil se do jídla. Spořádal polovinu jelena, když dosyta naplněn a unaven z putování touhle proklatou divočinou, položil se do jehličí a začal chrnět.
I vzbudil ho šelest. Otevřel oči a spatřil medvěda.
‘Chce nám sežrat maso! zděsil se druhý hlásek.’
Bumbich na nic nečekal, vymrštil se a bacil medvěda krumpáčem.
Medvěd zařval a postavil se na zadní.
Medvěd koukal na Bumbicha, Bumbich na medvěda, když v tom, jako by snad medvěd vycítil přítomnost démonovu, rozhodl se pro útěk. Kdyby však utíkal jenom tak…
… medvěd chňapnul po jelenovi a uháněl se zdechlinou v tlamě, až kolem jehličí létalo.
‘Bere nám baštu!’
Bumbich zařval a jal se medvěda pronásledovat. Mužíkův sluch není jenom tak ledajaký, stopování neznal, řídil se právě podle sluchu, který měl nadměrně vyvinutý.
A tak, když se po nějaké době medvěd zastavil a pustil jelena, aby se dal do hodování, z křoví vykoukl i Bumbich. Na nic nečekal, skočil k medvědovi a znovu ho bacil krumpáčem. Medvěd vyskočil, jako když ho na nože bere. Nechal jelena na zemi a začal znovu prchat.
Bumbich se rozhodl, že toho medvěda nenechá odejít jenom tak. Vždyť mu skoro zbaštil večeři! Co kdyby se večer zase vrátil?!
Medvěd, jako by tušil, že tomu zase neuteče, začal šplhat na mohutný rozvětvený strom.
„A mám tě!“ vykřikl Bumbich. Popadl medvěda za nohu, aby mu neutekl, a tahal ho dolů. Rozmáchl se krumpáčem, aby ho řádně vytrestal.
Když tu z dálky uslyšel hlasy. Ta chvíle nepozornosti stačila, aby se medvěd vyškubl a vystoupal o jednu větev výš.
Bumbich se na medvěda zamračil. Zkusmo párkrát krumpáčem udeřil do stromu a hned mu došlo, co by měl udělat. Radostí zavýskl: „Bude se rubat!“ a už vymýšlel, jak celý strom podkope.
… zase ty hlasy z dálky…
‘Helecse, ten tábor už by tady asi někde měl bejt. Neměli bysme se zdržovat,’ ozval se v Bumbichově v hlavě druhý hlásek, jak to dělává často a rád.
Bumbich se zarazil. Znovu se podíval nahoru na medvěda, jak ten vytřeštěným zrakem hledí na Bumbicha, a podrbal se ve vousech. "Potvoro jedna chlupatá nenažraná..." odfrknul si. Naposledy udeřil krumpáčem do stromu. Sebral jelena a šel se podívat, co je to za hlasy.
A vskutku, tábor! Bumbich tušil, že je na místě. Snad jenom temné síly mohly za to, že cestou nenarazil na žádnou hlídku, pokud na cestě vůbec byly.
Na jednom rameni jelena, na druhém krumpáč, došel na dohled od tábora a zavolal: „Hele, nemáte tady řezníka?"
 
Daemon Asmodesu to nevydržel a v Bumbichově hlavě se ozval třetí hlas, tentokrát Asmodeúv: „Ne řezníka, ale Řezníka!“
 
Dvaja mladí muži, ktorí mali práve hliadku na južnej strane tábora, pribehli k Bumbichovi. Vytasili meče a nedôverčivými pohľadmi si ho premerali.
„Kto k čertu si?“ opýtal sa prvý z mužov.
„Si Poliak alebo Čech?“ opýtal sa hneď na to druhý z mužov.
„Hovor! Lebo inak si na tvojej mrcine pochutnajú mrchožrúti!“ doplnil ho prvý.
 
‘No dyť říkal, řezníka…’ odpověděl démonovi druhý hlásek namísto Bumbicha.
‘Poljakalebočeh? Kdo to je?’ ozval se zase druhý hlásek…
Bumbich se to pokusil vyřešit po svém: pustil jelena a plácl se do hrudi: "Já se menuju Bumbich. Du sem až vod Brna a hledám řezníka. Prej by tady u vás v táboře měl bejt.“
 
Muži v jednom momente pozerali na Bumbicha, vzápätí zas na seba, a potom znova na neho.
„Si tu sám?“ opýtal sa ho po hodnej chvíli jeden z nich.
„Máš pri sebe aj nejaké zbrane?“ doplnil ho otázkou druhý z nich.
 
Bumbich vyvalil na vojáky bulvy, až mu málem pukly. „Jasně, že mám zbraň. Beze zbraně ani ránu,“ zamával ve vzduchu krumpáčem. „Lepčí krumpidlo nikdo nemá! S tím můžete rubat hlava nehlava!“
…ale to už do druhé ruky znovu popadl zbytek jelena: „Sem tady jenom já, mý druhý já…“ a aby náhodou nenaštval svého Pána, podíval se někam do nebe a nezvykle uctivě dodal… „a taky je taky s náma náš Pán… víte, von nás pořád hlídá…“
 
Muži si boli viac než istý, že ten človek, ako to vlastne človek bol, je trochu mimo. No napriek neprestali byť ostražití.
„Ten krompáč, mi pekne daj.“ riekol prvý zo strážcov a už sa jednou rukou načahoval po zbrani Bumbicha.
„Nerob žiadne hlúposti, rozumieš?“ doplnil ho druhý, ktorý mal stále vytasené ostrie.
 
‘CÓŽÉÉÉ?!’ zařval v Bumbichově hlavě druhý hlásek.
Ustoupil o krok nazpátek od nenechavých rukou vojákových: „Tak to teda ne! Tohle je moje krumpidlo!“ znovu s ním zamával ve vzduchu.
Vojáci si jistě museli všimnout, že ač je Bumbich nízký - zřejmě jim nedosahuje ani po prsa - je opravdu dosti rozložitý a jak máchal krumpáčem, lehce, jako by to bylo pírko, pletence mohutných a tvrdých svalů vzdouvaly se pod špinavou halenou.
„Úplně stačí, dyž mi zavoláte toho řezníka! Helec, chlapi, žádný problémy, jo?!“
 
Obaja strážcovia namierili ostrie proti malému a zavalitému mužovi.
„Pôjdeš pred nášho veliteľa a potom sa uvidí, čo s tebou urobíme. Ale teraz polož ten krompáč!“
„Nemáš proti nám šancu, krpec.“ hlesol druhý muž, ktorý sa na Bumbicha neustále uškŕňal.
 
„COŽÉ?! JAKÝHO VELITELÁ?!“ zařval Bumbich, kterého už úplně dožralo, že zase melou o tom krumpáči. „JÁ CHCI ŘEZNÍKÁ!“
Aby si uvolnil druhou ruku, zastrčil jelena za opasek, kde visel za krk, polovinou těla na zemi. Bumbich se připravoval se k boji…
‘… helec, tohle bysme asi neměli…je tady všechny zabíjet…’ vykvíkl Bumbichovi v hlavě druhý hlásek.
Bumbich stáhl oči do štěrbin, jak urputně přemýšlel. V tom ho něco napadlo. Zašklebil se a sklonil krumpáč k zemi. Nato odsekl: „Tak si toho řezníka nechejte…“ a začal ustupovat k lesu, jehož hranice ležela nedaleko tábora. Při tom bedlivě sledoval, co na to strážci. Svým nadmíru bystrým sluchem kontroloval, aby se náhodou něco nesemlelo za ním...
 
…zatím na jiném místě na hranicích tábora…
 
Už druhým dnem Matouš Pětioký, vyzvědač a pravá ruka velitele české armády Jindřicha Berky, kroužil kolem tábora marodérů, plížil se po okolí, počítal lidi, zbraně i stany i hlídky. Nebylo to k ničemu. ‘Frajtr potroublej, kdo se v tý kupě lidí a stanů má vyznat? Všici si choděj ledabyle jak chcou, nějaká ta hlídka občas... nic tu nemá pravidelnost... mít tak dvacet zabíječů ve zbroji... na koních, projeli by táborem jak nic..’. Mumlal si zrovna Pětioký, jak si dával dohromady všechny poznatky, aby je později Maršálovi sepsal, jak ležel kousek od táboru skrytý, když v tom uviděl jak se na kraji tábora něco děje. Nějaké dítě... ale co by za děcko máchalo takovým krumpáčem? Atmosféra tam očividně zhoustla, překulil se na záda a sáhl po malém samostřílu a na zem vedle sebe si položil pás s několika šipkami, okamžitě svou malou kuši natáhl a založil do ní šipku, zatímco druhou si dal do úst, pevně jí stiskl zuby a namířil směrem k těm strážím. ‘Jestli se začnou rubat, nebylo by od věci jich pár trefit ..’ Pomyslí si a tiše leže v trávě se zatajeným dechem pozoruje co bude dál.
 
…a u brány…
 
„Podpísal si si rozsudok smrti, krpec,“ odhodlane a s poriadnou dávkou namyslenosti riekol strážnik s úšklebom na tvári a prikročil smerom k Bumbichovi. Druhý strážnik zostal stáť na mieste, premýšľal, či má zburcovať ďalších mužov alebo sa pustiť to toho piadimužíka s krompáčom. ‘Nevyzerá na vojaka, ale čo ak nás má odlákať? Čo ak to je všetko lesť?’ Preletelo mu hlavou a začal krátkymi krokmi ustupovať, potom sa otočil a rozbehol sa smerom do jadra tábora.
 
… ve velitelském stanu…
 
Medzitým sa Arandorovo telo zmietalo triaškou a kŕčmi vo veliteľovom stane, hneď vedľa mŕtvoly velitela. Tvár mu pobledla a oči potemneli, ba dostali krvavo-červený nádych. Svojou mysľou však nebol prítomný, ňou sa nachádzal v akomsi inom svete, možno to bola spomienka a možno len neskutočne živý sen. Nevedel si to vysvetliť, ako sa tam dostal, možno to bol vplyv samotného démona a možno to bolo niečo, čo mal v sebe odjakživa, ale len teraz sa to prebudilo z driemot ... a možno to bolo úplne niečo iné, čo mu vtedy ani na um nezišlo.
Dlaň, ba celú pravú pažu mal neľudsky sfarbenú na zeleno. Rovnako na tom bola aj ľavá ruka, ktorá držala zbraň podobnú meču. Postava pred ním zopakovala slová v tom svojom čudnom jazyku, ktorému však Arandor rozumel. Z jeho hrdla sa vydrali slová, ktoré ani nemal na jazyku, no napriek tomu ich povedal. Postava pred ním pobehla o kus ďalej a Arandor sa pozrel znovu okolo seba, vyzeralo to tak, akoby bol v akejsi usadlosti, mnoho z nich už ochutnal oheň, na zemi sa ležalo nespočetné množstvo mŕtvol. O kus ďalej jeden rovnako sfarbený ako on, napichoval hlavy na koli, už na prvý pohľad bolo zrejmé, že túto činnosť robí s potešením, ani Arandor si nemohol pomôcť a na jeho tvári sa objavil úsmev. Tu však strhol pohľad vpravo, kde sa jedna bytosť podobná človeku rozbehla preč, zrejme s úmyslom utiecť, ale bez šance dve vysoké zelené postavy ho rýchlo dohonili a šečnými zbraňami mu uštedrili niekoľko smrteľných zranení, a aj potom, čo telo utečenca ležalo na zemi v kaluži krvi, sa zbrane jeho vrahov nezastavili, rozštvrtili ho na naozaj drobné plátky. V tom si Arandorov zrak všimol, že sa na celé toto divadlo prizerá asi tucet vzlykajúcich osôb, ktoré boli spútané a ležali alebo kolenačky sedeli na prašnej zemi. Aj napriek tomu vraždiacemu besneniu navôkol sa tu Arandor cítil skutočne ako doma, alebo to bolo práve kvôli tomu? V tom mu v hlave skrslo niekoľko otázok: ‘Kde to vôbec som? Čo sú tie postavy zač? A čo to všetko má znamenať?’
 
… a u brány…
 
Bumbich horečně sledoval vojáka: ‘Vždyť von de za náma… nechce nás nechat odejít!’ zaskuhral nešťastně druhý hlásek. Tím jaksi padl Bumbichův geniální nápad – totiž prokopat se tajně v noci do tábora zespoda.
Bumbich se zastavil a na okamžik znehybněl.
‘Hele, chtěli sme to vyřešit po dobrým, to nikdo nemůže popřít…’
… nechal vojáka udělat ještě jeden krok o něco blíž...
... a mocně vyskočil do výšky, až se taková mrštnost mohla zdáti nepřiměřená… Bzuuuuuuum… ostrá špice krumpáče přesně a s drtivou silou zamířila na vojákovu hlavu…
 
Matouš Pětioký dál pozoroval situaci, když v tom viděl, jak se situace na okraji tábora zvrhává, všiml si, že jeden utíká .. v tom Pětioký viděl něco, co nemohl okomentovat jinak než "Óoo kurrva .." ohromen tím co právě ten prcek s krumpáčem dělá. Zhluboka Pětioký vydechl a na mušku si vzal toho, který utíkal směrem k táboru, olízl si ret a drnknutí tětivy šipka vystřelí. Pětioký okamžitě, aniž by sledoval jestli trefil, znovu nabíjí samostříl.
Matouš je schopný střelec ležící v klidu, ale přesto trefit smrtelným zásahem běžícího není snadné. Rozhoduje hod kostkou:
 
1- Šipka strážného usmrtí
2-Šipka strážného mine - šipky si nevšimne.
3-Šipka strážného zraní
4-Šipka strážného usmrtí
5-Šipka strážného zraní
6-Šipka strážného mine a všimne si, že je po něm stříleno.
 
Strážnik niečo také od malého a zavalitého chlapíka nečakal, pri jeho výskoku zmeravel a už nijak nereagoval. Špica krompáča sa mu rovno zaborila do hlavy ... z úst, z nosa, z uší a aj z novovytvorenej diery na hlave mu vytryskla spŕška krvi, podlomili sa mu kolená a už sa váľal v prachu.
Druhý strážnik sa v istý moment obzrel za seba a videl, ako sa z jeho druha vytratil všetok život, pri tom výjave vypleštil oči. Zakopol a padol na kolená, práve vtedy mu ponad hlavu preletel šíp, ktorý sa zaboril do zeme len pár metrov od neho. ‘Do riti, to bolo skutočne o fúz!’
Na nič viac nečakal, vyšvihol sa na nohy a ozlomkrky utekal ďalej, pričom z plných pľúc začal revať: „POPLACH!!! Útočia na nás!!! Útočia na nás!!!“
6-Šipka strážného mine a všimne si, že je po něm stříleno.
 
"Kurvasmrt ..." procedil Pětioký přes zuby a s již nabitou kuší pohotově posílal za utíkajícím strážným další šipku a vzápětí sáhl po své dýce a pásu se šipkami, který sbalil a začal se překulovat a plížit trávou tak, aby co nejdříve zmizel ze směru, ze kterého střílel.
Pětioký střílí další šipku, ale stráž už o něm ví a utíká daleko od něj.
 
1 - Šipka strážného usmrtí
2 - Šipka mine
3 - Šipka mine
4 - Šipka strážného zraní
5 - Šipka mine
6 - Šipka mine
 
Bumbich vůbec neměl radost z toho, co musel udělat. Kdyby vojáka nezabil, ale zkusil utéct, tak jako tak by začali prohledávat les a jistě by ho našli.
‘To je ale bordel. A můžeš si za to sám. Škoda, že tě to kopání nenapadlo dřív, než si došel k táboru,’ vyčetl mu druhý hlásek.
Bumbich mlčel, věděl, že hlásek má pravdu. Kdo by si ale pomyslel, že vojáci budou takhle vyvádět kvůli řezníkovi? Myslel si, že se nějak domluví. Otřel krumpáč do trávy.
‘To je už DRUHEJ na tomhle světě!’
Bumbich nerad vzpomínal, jak zabil svého předchozího pána, i když měl zpočátku radost, že se mu něco takového vůbec podařilo. Přechytračil ho, protože nevěděl o Bumbichově fenomenálním sluchu, tedy věděl, že slyší dobře, ale ne, že tak moc dobře. To si Bumbich nechával pro sebe. Jesua pouze věděl o tom, že Bumbich vidí ve tmě.
……………………..
Démon, který má teď na Bumbicha vliv a je jeho novým pánem, na něj před touto výpravou dlouho nepromluvil. Dlouho si Bumbicha nevšímal a nechal ho rubat celé měsíce. Čím déle o svém předchozím pánovi přemýšlel, zatímco rubal štolu, tím víc se hádal se svým druhým hláskem. Když se přistihl, že mu je do breku, radši začal na nic nemyslet. A tak tomu bylo, než se v podzemí znovu ozval démonův hlas, a poslal Bumbicha do tohoto tábora, aby našel řezníka.
Démon Asmodeus se podle Bumbicha až tak moc nelišil od starých bohů. Ti však obývali pevná těla. Žádného neviděl změnit se v mlhu, přestože konali jiné zázraky. Byli známí tím, že spolu hráli hry, pomocí nevybíravých skutků dosahovali cílů a zapisovali se černými skvrnami do historie světů. Se svým bývalým pánem se Bumbich těchto hrátek nemusel účastnit. Tento se mu ale zdál přesně takový jako staří bohové. Cítil v sobě část jeho charakteru.
……………………
Bumbich hleděl k táboru. Se vzrůstajícím neklidem poslouchal, jak se ležení probouzí k životu. Co slyšel, se mu vůbec nelíbilo.
Měl před sebou dvě volby. Buď se skrýt v lese a čekat, jestli ho najdou nebo ne, a pak se zkusit podhrabat. Jenomže s Bumbichovými zálesáckými schopnostmi to vypadá na první možnost. Tak jako tak bude muset bojovat a znovu zabíjet, dokud nebude sám zabit. Při té myšlence se otřásl. A jak velký trest padne na Bumbichovu hlavu, když se nechá po lesích lovit jako zvěř a vrátí se s prázdnou?
Zapřemýšlel o poslední možnosti. Pokud se démon alespoň trochu podobá starým bohům, zemřu v bitvě a třeba mě už za odměnu mé statečnosti nikdy neprobudí… Bumbichovi zajiskřily oči - poslední smrt. Třeba moje tělo spálí a už nebude Bumbicha. Tvář nabrala skoro toužebný výraz.
‘Budeš muset zabíjet… ale za poslední smrt to stojí.’
„Zemřeme teda v bitvě,“ rozhodl se Bumbich.
Druhý hlásek mlčel. Bumbich to vzal jako souhlas.
Po chvíli se stejně ozval, co by to bylo za hlásek, kdyby mlčel, že jo? ‘Pán si tohle určitě nenechá ujít…’
„Pravda,“ řekl a doufal přece jenom v malou možnost, že tohle přežije, a dokonce se mu podaří splnit úkol. Avšak věděl, že sám to dokázat nemůže.
Pevně stiskl krumpáč. Spěchal k táboru a udělal přesně to, co dělávali válečníci starých bohů. Mluvil ke svému pánovi, by si jej všiml. Někdo by to mohl považovat za modlitbu:
„Hele, víš, pane, selhal sem. Vopravdu mě to fakt štve. Když ale voni chtěli můj krumpáč. Moje všechno. Hele, to určitě chápeš, že jo pane, že sem jim ho nemoh dát. Co dyby mě chtěli zabít, ani bych se nemoh bránit…“
…odkašlal si, nějak mu z toho v krku uvíznul knedlík...
„No pane, takže se nebudu skrejvat po lesích jako nějakej zbabělec. Vevnitř je hodně těchhle lidí a mrtvej nepřítel - dobrej nepřítel, že jo? Než umřu, ukážu ti aspoň, že to bude stát za to… teda, když mi nepomůžeš…“
Připravil se k boji - do druhé ruky čapl půlku jelena namísto štítu.
Prošel bránou.
 
Ani druhý šíp netrafil utekajúceho strážnika, upaľoval, čo mu sily stačili. Netúžil po tom, aby ho trafil prípadný tretí šíp. Pribehol pred Velemira a únavou padol na kolená. Len veľmi sťažka dýchal, aj preto chvíľu trvalo, kým sa jeho slová predrali cez ústa.
“Útočia z juhu, jeden polovičný s krompáčom a druhý s kušou, kdesi v kroví. Vyzerá to na Čechov, pane."
3 - Šipka mine
 
“Do čerta s kráľom a jeho prisluhovačmi!" Zaklial Velemir a urobil krok vpred. Zadíval sa na južnú stranu tábora, odkiaľ sa rútil zakrslý piadimužík, no nikto za jeho chrbtom. Velemir v tom cítil akýsi úskok.
,,Neméth, zober si tucet chlapov a choď k západnej strane tábora. Ty, Spytihnev, vezmi desať chlapov a presuň sa na severnú stranu. Imrich, nestoj tam len tak a zabi toho trpaslíka!"
Posledné slová smeroval k mužovi s kušou, ktorý hneď aj namieril na približujúceho sa Bumbicha a vystrelil.
 
… ve velitelském stanu…
… ozval se Asmodeus a našeptával blouznícímu muži: „Na co čekáš Arandore Řezníku? Venku začíná bitva. Ten, na kterého jsi čekal, je tu.“ Nelidské postavy jako by také slyšely ten hlas. Zastavily se v půlce svých pohybů, upřely pohled na Arandora. Z okolních lesů připlazila se lezavá hustá mlha. Ohně pohasly, ozvalo se mnohé vlčí zavytí. Byli vpravo, byli vlevo. Byly to desítky hladových vlků. Z tlam pára, oči lačnící po krvi. A na nebi, nad hlavami vojáků, počal se formovat třepotavý obraz zkázy...
 
Pětiokému ležícímu opodál od tábora se zjevil zvláštní úkaz, když spatřil trpaslíka, jak třímajíc v rukou vyběhl s krumpáčem do tábora. Chvíli nevěřícně díval, kroutil hlavou, a ještě více se divil, když se rozhodl trpaslíka následovat. ‘Něco takovýho si nesmím nechat ujít…’
Zhluboka se nadechl a cítil ve vzduchu, cosi zlověstného, temného. Něco, co se mu velmi zamlouvalo. Pohladil rukojeť meče u svého boku a vložil šipku do samostřílu, rozhlédl se okolo a znovu se nadechl, přivíraje oči chvíli čerpal kouzlo momentu. V tom uslyšel volání z tábora, otevřel oči a rychlými, ale nenápadnými přískoky se vydal k táboru, aby mohl tomu odvážnému trpaslíku pomoci.
 
Takový štěstí! upozornil vzrušeně druhý hlásek Bumbicha, když se družina vojáků rozdělila a nechala střelce a velitele, který vojákům dal příkazy, zcela samotné.
Do dráhy střely Bumbich nastavil jelena. Ale ten byl už starý, maso křehké. Šíp s mlasknutím projel mrtvým zvířetem, a přestože trochu zbrzděn, zakousl se Bumbuchovi do ruky. „JAU, to štíplo!“ ulevil si a jelen mu vypadl z ruky. Udělal skok a ještě jeden a už byl skoro u mužů. Krumpáč se mihl v širokém oblouku a nabral veliký kus zeminy vedle Bumbicha. Sprška hlíny a ostrých úlomků kamene vyprskla vojákům do tváří. Byl to solidní "výkop". S krumpáčem to umí lépe než kdokoli jiný.
 
Podaří se Bumbichovi muže oslepit?
1) Oslepen střelec
2) Oslepen Velemir
3) Oslepeni oba
4) Oslepen střelec
5) Oslepen Velemir
6) Žádný z nich nebyl oslepen
 
Zemina síce vyletela naproti vojakom, ale zasiahla ich maximálne do hrude, nie však do tváre. Imrich šikovne nabil kušu aj namieril na piadimužíka, ale skôr než tak urobil, zaútočil naňho muž, ktorý dovtedy unavene ležal na nohách. Obrátil sa k útočníkovi a sediac na zemi sa ho pokúsil bodnúť ostrím svojho meča.
,,Ááááá, tu máš!!!"
6) Žádný z nich nebyl oslepen
 
Matouš Pětioký si zatím hledal místo k další střelbě… Přískok, pět, deset, dvacet kroků, ohlédnout, vydechnout a znovu přískok ... opakoval si v duchu Pětioký co se naučil už jako mladý, aby se pohyboval co nejméně hlučně a nápadně. S kuší zacházet uměl dobře, rozhodně více než s mečem, proto se musel naučit tak dobře se skrývat a rychle se hýbat. Veden zvědavostí a dychtivou touhou po boji se takto dostal až na kraj tábora, schoval se za jeden ze stanů a namířil kuši. Raz, dva, tři .. výdech .. šeptl pro sebe a už už chtěl vystřelit, když v tom ke dvěma dezertérům přiskočil ten trpaslík .. ‘Kruciprdel, co to sebou táhl?’
.. který se ocitl přímo před hrotem šipky. Rychle sjel prstem ze spoušti a vyčkávaje v úkrytu těkal očima po táboře, čekal, až bude moci vystřelit.
 
Velemir zostával v pozadu, nehrnul sa do útoku, čakal na ďalších mužov, ktorí sa ponáhľali na miesto zhromaždiska. K starostiam z útoku sa pridal aj akýsi čudný pocit, ktorý naňho doliehal z okolitých lesov cez vytie vlkov. Čo to sakra má znamenať? Nejaký vnútorný pocit mu hovoril, že to neprirodzené mnohonásobné vytie akosi súvisí s útokom na tábor, pevne preto uchopil rukoväť meča a vyčkával.
 
‘To je ale smůla,’ vyprskl Bumbichův druhý hlásek poté, co se mu střelce ani velitele nepovedlo oslepit. ‘Takovou smůlu snad můžeš mít jenom ty, Bumbichu…’
Smůla to sice byla, v Bumbichovi se ale vzedmul příval jistého uspokojení - blízko ucítil sílu svého pána a slyšel vlky výt. ‘Je tady s náma, je s náma!’ nabyl druhý hlásek nové sebejistoty.
Bumbich na nic nečekal, vidouc, že se střelec chápe po meči - a dokonce (cože to?) se otáčí kamsi jinam… na někoho jiného?! – "UÁÁÁÁÁ" Bumbich ke střelci přiskočil a bzuuuuuum, rozrazil mu krumpáčem lebku, jen to křuplo.
Neměl čas se pořádně rozhlížet a prohlédnout si případného spojence, který chtěl na střelce zřejmě také zaútočit. Určil si hlavní cíl: velitele tábora. Ten stál o něco dál.
Bumbich přiskočil k veliteli, krumpáč připravený k úderu.
 
Velemir je jistě ostřílený válečník, proto je dosti možné, že nebude překvapený jako voják u brány a tedy nebude snadným cílem.
1)Velemir bude překvapen, cos tím udělá?
2)Velemir bude připraven odrazit útok
3)Velemir bude překvapen, co s tím udělá?
4)Velemir bude připraven odrazit útok
5)Velemir bude překvapen, co s tím udělá?
6)Velemir bude připraven odrazit útok
 
Pětioký znovu zhluboka vydechl a kuší zamířil na toho, co stál poněkud bokem od bojujícího trpaslíka. ‘Střelu určitě čekat nebude.’ Pomyslí si Pětioký, olízne si ret a vyburcován svými předchozími neúspěchy spouští spoušť ve chvíli, kdy k harcéru přiskakuje trpaslík .. "No to snad ..." vytřeští oči a zapomínaje na znovu nabití jen očima visí na letící šipce.
Pětioký střílí na Velemira, ale jeho předchozí neúspěchy ho trochu uhnaly v míření a Bumbich mu téměř vlétl do rány. Bude Pětioký kromě velmi neschopné pomoci Bumbichovi nakonec nebezpečnější než nepříteli?
 
1) Šipka zasáhne Velemira
2) Šipka mine
3) Šipka zasáhne Velemira
4) Šipka mine
5) Šipka zasáhne Velemira
6) Šipka zasáhne Bumbicha
 
Na západní straně tábora… Velemirův žoldák Robert nebyl žádný posera. Když však zahlédl smečku opravdu obrovských vlků, jak přeskakuje palisádu, zbledl jako stěna. „Co to… to přece, vždyť něco takového… vlci by si do ležení netroufli!“ V jedné ruce křečovitě svíral meč, druhou ukázal místo, kde před chvílí viděl míhající se chlupatá těla. Ale už tam nebyla! Kde jsou?! Nebyl to jenom přelud?! Jsem blázen? Vytí však slyšel nadále. Pokřižoval se: „Jáh nám pomáhej...“
 
Jeden z vlků mihl se jak stín za vojákem Robertem a skočil na něj...
1) Strhne ho k zemi.
2) Robert se útoku vyhne.
3) Strhne ho k zemi.
4) Robert se útoku vyhne.
5) Strhne ho k zemi.
6) Robert se útoku vyhne.
 
Tři vlci začali kroužit v nepravidelném kruhu kolem Bumbicha, další část smečky dorážela na Velemirovi muže. Zatím jednalo se o ojedinělé výpady...
 
Strhnou vlci někoho z Velemirových mužů?
1) Ano.
2) Ne.
3) Ano.
4) Ne.
5) Ano.
6) Ne.
 
Velemir si pomyslel: Na svoje rozmery sa ten chlapík pohybuje obratnejšie ako dievka v posteli. Pomyslel si Velemir, keď sa Bumbich poľahky dostal k Ignácovi a následne až k nemu, zo zamyslenia ho vytrhol až samotný útok. Nestihol odraziť blížiaci sa krompáč, zasiahol jeho ruku, ktorá držala meč, no v momente nárazu krompáča do ruky, meč vyletel a dopadol o poriadny kus ďalej. Velemir po útoku nestratil duchaprítomnosť, no vedel, že je zle. Zranenú ruku si pridržiaval a pomaly ustupoval, ale vzápätí ho do hrudníka zasiahla šípka a rázom sa ocitá na zemi bezmocný ako novorodenec.
1) Velemir bude překvapen, cos tím udělá?
1) Šipka zasáhne Velemira
 
… zatím ve velitelském stanu…
Po démonových slovách sa jeho sen rozplynul a konečne nabral vedomie. Posadil sa a utrel si z úst bielu penu, no vzápätí na to už stál na nohách a vzal pošvu s mečom, ktorej majiteľom bol Igrish.
,,Dúfam, že ti nebude vadiť, ak si to požičiam."
Sarkasticky sa prihovoril k mŕtvole veliteľa táboru. Meč vytasil a pošvu hodil na lôžko. Ráznym krokom vyšiel zo stanu, pred ktorým stál chrbtom k nemu zavalitý muž s obojručnou sekerou, zrejme jeden z osobných strážcov Igrisha. Na nič nečakal, mečom prebodol nič netušiaceho muža od chrbta. Arandor sa hneď po preliatí krvi cítil silnejší, zhlboka sa nadýchol a vytiahol meč z rany.
„Čo si praješ, aby som urobil, pane?“
Opýtal sa svojho vnútorného našepkávača a zatiaľ stojac na mieste sa rozhliadol po tábore.
 
‘Co si myslíš? To co jsi měl udělat dávno. Zbav se Velemira, převezmi moc v táboře. Zachraň toho malého paskřivce. Ač zdá se neužitečný a slabý, není tomu tak. Pak se pohnete na jih a najdete bohatého zemana jménem Gutberg.’
Mihotavý obraz zkázy na obloze nabral docela jasných tvarů. Kdo se nahoru podíval, ten viděl…
 
Velemir a jeho muži, stráž tábora, Matouš Pětioký, voják Robert, rytíř Slavibor budou poděšeni:
1) Ano.
2) Ne.
3) Ano.
4) Ne.
5) Ano.
6) Ne.
 
…v stane u Lesii, niekde na západnej strane tábora…
 
„Ďakujem za ošetrenie, madam.“
Povedal Slavibor ošetrujúcej Lesii,
„Určite sa zajtra zastavím, na to sa spoľahnite.“
Zľahka sa usmial, no idylku prekazil hurhaj, ktorý doliehal z tábora do stanu. Slavibor sa pozrel smerom k východu, no potom zrak odvrátil a pozrel sa na Lesiu.
„Zostaňte prosím tu, madam. Zistím, čo sa deje.“
Vytiahol meč a vyšiel zo stanu von.
 
... a bitva v táboře…
 
Šipka Bumbichovi proletěla kolem ucha. Překvapeně pohlédl za sebe, kde spatřil nějakého muže, jak se krčí za stanem.
Hele, se tváří, jako by snad vůbec nestřílel na toho velitele!
Bumbich si odfrkl, teď o tom neměl čas přemýšlet.
Velitel na zemi se nehýbal. Chtěl by mu přiložit hrot ke krku a vyhrožovat ostatním mužům, že ho zabije. Ale tím by jim dal akorát dost času se zformovat. Bumbich věděl, že nesmí váhat, pokud má mít šanci uspět. Pán mu pomáhá, šance tu je. Proto musel udělat to, co by udělal válečník starých bohů.
Skočil na nehybné tělo. Švihnul krumpáčem a uťal Velmírovi hlavu. Uchopil ji za vlasy a zvedl nahoru. Krev zkropila Bumbichovu hlavu i ramena. Ve vítězné zběsilosti zařval tak strašně, že by to dokázalo pohnout i otrnulým mužem. Dával tím všem na vědomí, že zabil jednoho z nepřátelských velitelů.
Potom pohodil hlavu k nohám okolních mužů. Zašklebil se jako všichni čerti a hnal se k nejbližšímu z nich.
 
Keď muži uvideli, ako Velemir prišiel o hlavu, dostali preukrutný strach.
“Utekajte!!!" zarevali skoro zborovo a už utekali na všetky svetové strany, s výnimkou juhu. Nenašiel sa nikto tak smelý alebo šialený, aby riskoval život s premožiteľom Velemira.
 
…ve velitelském stanu…
 
„Tvoje slová sú mi rozkazom,“ odvetil hlasu a zadíval sa na výjav na oblohe. Akosi ho ten obraz utvrdil v poslušnosti a aj tie posledné myšlienky vzdorovať hlasu v hlave sa rozplynuli. Bez zbytočného otáľania sa vybral smerom, kde sa nachádzal Bumbich. Isteže, nebyť vútorného hlasu, tak by v tom huriavku okolo nedokázal tak ľahko zistiť, kam má ísť. No Arandor to vedel s takou istotou, že by na tom nič nezmenila ani piesočná búrka. Kráčal rozhodne a naproti už videl utekajúcich mužov, nevšímavo prešiel popri nich a pokračoval ďalej k Bumbichovi, ktorého už čoskoro aj uvidel.
 
Matouš Pětioký se zaradoval. Neskutečný pocit zadostiučenění se rozezněl v Pětiokém, když zjistil, že se správně trefil. V tu chvíli se vděčností podíval na nebesa, to, co v nich ale viděl s ním otřáslo jako nic. V tu chvíli procitl, blížící se vlci a jejich vytí Matouše uzemnili lépe jako sebehlubší a sebetvrdší rána. Zničehonic procitl jak utíká za kopec, kde nechal svého koně, v tu chvíli se mu před očima zjevil obraz toho trpaslíka s useklou hlavou toho, kterého úspěšně trefil.
Hlava mu třeštila jak běžel tmou a lapal po dechu, jako by jej cosi škrtilo. Vyhoupl se do sedla svého koníka a věnoval poslední pohled tomu podivnému táboru. ‘Tábor dezertérů v Polsku rozprášen trpaslíkem s krumpáčem a vlky…’ přemítl v hlavě, co řekne, až se vrátí do Brna .. ‘ale tohle mi nikdo neuvěří .. ani Berka a ten miluje dobré příběhy…’ s hořkostí zamumlal pro sebe a popohnal svého koně, aby byl co nejdříve v Brně.
 
Vojáku Robertovi ztuhla krev v žilách, když spatřil výjev na obloze. Ani se nestihl otočit, když za sebou uslyšel zavrčení. Jenom zakřičel: "Utíkej… chrchr hr hehrher…" zachrchlal, když mu zuby vlka velké jako prsty prokously krk. Zaryl nehty do hlíny, noha sebou párkrát cukla a bylo po něm.
 
Daemon Asmodeus byl potěšen, jak krutý a nebojácný je ten malý skřet. Jeho moc rázem vzrostla a něco z prastaré síly přelilo se do krve jeho uctívačů. ‘Arandore Řezníku! Cesta je otevřená! Vládci padají jak loutky! Přichází čas, spěchej!’
Bumbich a Arandor se cítí být silnějšími a rozhodnějšími:
1) Ano.
2) Ne.
3) Ano.
4) Ne.
5) Ano.
6) Ne.
 
Vojáci před Bumbichem prchali, a tak je musel honit. Po chvíli ale už nebyl tak rychlý. Jednoho by to unavilo i bez šípu v ruce. Rád by si vybral cíl, který nemusí nahánět.
V ten okamžik si povšiml statného muže s mečem. Kráčel rázně a sebejistě přímo k Bumbichovi.
‘To bude určitě nějakej velitel, dyž se nebojí!’ zahlaholil druhý hlásek.
Bumbich stiskl krumpáč a rychle se k němu blížil.
Bumbich se cítí silnější?
2) Ne.
 
S mocnejúcim Asmodeom aj Arandor zmocnel, nerozmýšľal nad tým, prečo tomu tak je. Kráčal naproti Bumbichovi, hrdo so vztýčenou hlavou.
“Ty si ten malý paskřivec, ktorého posiela pán?"
Opýtal sa aj napriek tomu, že vo svojom vnútri poznal odpoveď na túto otázku.
Arandor se cítí být silnějšími a rozhodnějšími:
5) Ano.
 
Rytíř Slavibor na vlastné oči videl ako vlčia potvora trhá Roberta, pozrel sa na oblohu, aby požiadal Jáha o silu, no na oblohe uvidel niečo iné, ako očakával. Nezľakol sa, práve naopak utvrdilo ho to, že nepriateľ stelesnením zla. Pokľakol na jedno koleno, držiac sa obidvomi rukami rukoväte meča, pričom jeho čepel bola zarazená do prachu zeme. Na hruške Slaviborovej rukoväti bol veľmi umne vytepaný symbol Aristoteliánskej viery. S primknutými očami sa nahlas modlil.
,,Nie všetko, čo je dovolené je správne.
Nie všetci môžeme všetko.
Neučíme sa pre školu, ale pre život.
Plávame nie vďaka vínu, ale vode.
Nie nás, Pane, nie nás, ale svoje meno osláv."
Pobozkal hrušku rukoväte a odhodlane sa postavil, zhlboka sa nadýchol a bez štipky strachu sa rozbehol proti vlčej beštii, ktorá hodovala na tele Róberta.
Velemir a jeho muži, stráž tábora, Matouš Pětioký, voják Robert, rytíř Slavibor budou poděšeni:
4) Ne.
 
…na západní straně tábora…
Obrovský černý vlk s vervou trhal Roberta. Zkrvavenou mordu zabořenou do masa, vztekle třásl jeho tělem.
Vlk zabrán do kořisti je méně všímavý ke svému okolí. Podaří se Slaviborovi napadnout vlka dříve, než ten si rytířova útoku všimne?
 
1) Ano
2) Ne, vlk se útoku vyhne
3) Ano
4) Ano
5) Ano
6) Ne, vlk se útoku vyhne
 
Lesia nestihla ani reagovat a už videla len rytierov chrbát. ‘Čo sa to tam len deje? Určite može za to ten muž, ktorého som zachránila. Teraz skántri všetkých v tábore vrátane mňa.’
 
Slavibor zaútočil prekvapivo a rýchlo, čepeľ jeho meča prenikla do tela obrieho stvorenia, ktoré v očiach rytiera bolo nositeľom skazy ako bájne draky z legiend o svätom Jurajovi. Ostrie preniklo naozaj hlboko, tesne nad úpon stehnovej kosti. Meč prudko vytiahol a tromi veľkými krokmi od beštie ustúpil, aby ho prípadne nechňapla do svojej papule.
Podaří se Slaviborovi napadnout vlka dříve, než ten si rytířova útoku všimne?
3) Ano
 
Jeden z rytířů, jež nesl jméno Slavibor, vrhl se na vlka a v rozmachu ho zabil, až krev do výšky vystříkla. Vůdce smečky zavyl. Jeden z jeho druhů padl. Vycenil tesáky, chuť zabíjet dosáhla šílenství. Volným krokem došel k vrahovi. Oddaná jeho fena po boku. Znali se, rádi společně lovili člověka. Ona vyrazila zprava, on přímo na hruď...
1) Roztrhají ho na cucky.
2) Uhne.
3) Roztrhají ho na cucky.
4) Uhne.
5) Roztrhají ho na cucky.
6) Uhne.
 
Slavibor v poslednej chvíli uhol dvojici vlkov. Rukoväť meča uchopil do oboch rúk a pozeral sa do očí tých diabolských beštií.
,,Nech Jáh vedie moje kroky temnotou,
aby som sa nenakazil ich besnotou.
Osloboď duše hriešnych z pazúrov pekelníka,
keď umrú rukou bojovníka."
S týmito slovami sa Slavibor vrhol na dvojicu vlkov, nehľadiac na to, či zahynie alebo nie.
2) Uhne.
 
Vlkům jako by na životě nezáleželo. Vrhali se na muže stále častěji a zuřivěji...
 
Slavibor a dva vlci:
1) Zvítězí nad nimi.
2) Prohraje.
3) Zvítězí nad nimi.
4) Prohraje.
5) Zvítězí nad nimi.
6) Prohraje.
 
Jeden z ozbrojenců a dva vlci:
1) Prohraje
2) Prohraje.
3) Zvítězí nad nimi.
4) Prohraje.
5) Zvítězí nad nimi.
6) Prohraje.
 
Aj keď Slaviborovi nechýbala odvaha, proti dvojici krvilačných beštií nemal veľkú nádej na úspech. Skôr než sa na ne zahnal, ten väčší z vlkov skočil a zahryzol sa mu priamo do krku. Zo smrteľného zovretia tesákov sa mu už nepodarilo uniknúť, hoci sa ešte snažil bojovať, ale všetko bolo márne, krčná tepna už triskala ako gejzír práve objaveného prameňa. Celý čas, čo mu tá beštia gniavila krk, vrieskal od bolesti. Napokon sa jeho hlas pominul a statočný rytier zostal ležať bez akýchkoľvek známok života.
Slavibor a dva vlci:
2) Prohraje.
 
Černý vlk, který trhal Roberta, ležel bez života na zemi. Kdo jej poté spatřil, mohl vidět, jak tělo práchniví, až začalo se rozpadat. Po chvíli z vlka zbyl jenom prach, vítr ho rozfoukával do všech stran.
 
Németh už nestihol pomôcť Slaviborovi, no pokúsil sa jeho smrť aspoň pomstiť. Beštiu, ktorá rozdriapala mladého rytiera, bodol nekompromisne do hlavy. Jeho meč prešiel tkanivom obrovského vlka ako nôž maslom. Stihol ho pohotovo z rany vytiahnuť, skôr než sa druhá beštia odlepila od zeme a skočila proti nemu. Síce ho beštia povalila na zem, no stihol jej mečom urobiť v bruchu obrovskú dieru. Po súboji zúfalo fučal, vlk totiž celou svojou váhou ležal priamo na ňom, aj preto si myslel, že sa každú chvíľu udusí.
Jeden z ozbrojenců a dva vlci:
5) Zvítězí nad nimi.
 
Bumbich se hnal naproti tomu smělému muži, když tu uslyšel, jak na něj promluvil. Běh se pomalu změnil v loudání a válečné běsnění v obou Bumbichových duších utichalo.
‘Jak nám to řek?! Paskřivec!?’ vyprsknul rozmrzele druhý hlásek. Ale Bumbich se nemohl nějak moc zlobit, byl celkem nadšený, že našel, koho hledal, a že se mu podařilo splnit úkol, tedy skoro…
Zastavil se před Arandorem a máchl zkrvaveným krumpáčem, až muže krev pokropila: „Já sem Bumbich. Ty seš řezník? Posílá mě pán, abych tě přived do Brna. Tak co teď?“ rozhlížel se kolem sebe a poslouchal zvuky bitvy.
 
“Řezník, mäsiar, blázon, maniak či šialenec, prezývajú ma naozaj všelijako."
Zastavil sa a uškrnul sa.
“Teraz pobijeme všetkých, čo nám budu odporovať, a zvyšok prinútime, aby sa k nám pridali. Čím viac verných služobníkov Pánovi do Brna privedieme, tým mocnejší bude. Takže zajatcov sa neopováž zabiť."
Bez ďalších zbytočných slov zamieril na západ tábora, kde plánoval nájsť ženu, ktorá ho priviedla späť k životu.
 
Voják Robert otevřel oči. Nad sebou spatřil oblohu, mraky, kolem sebe slyšel hlasy. Chtěl si povzdechnout, ale namísto toho se z rozsápaného hrdla ozvalo hluboké zamručení. Podepřel se lokty, aby se rozhlédl kolem. K tomu se však nedostal - jeho zrak utkvěl na jeho vlastním těle. Zasychající krev, břicho rozpárané, kličky střev ležely rozházené kolem. Asi by byl zděšený, kdyby necítil takový klid.
Pohlédl na své ruce, na mnohých místech přes roztrhanou kůži prosvítaly kosti. Rány už nekrvácely, krev zasychala, černala a tuhla v žilách. Necítil bolest, pouze zvláštní uspokojení, které si nedokázal vysvětlit.
Nahmatal na zemi část svých útrob. Přitáhl si je k sobě a začal je cpát nazpět do břicha. Při tom se rozhlížel kolem a došlo mu, že tam možná necpe své vlastní útroby, ale některého z padlých spolubojovníků kolem. Přestal. Sledoval, jak se začínají probouzet ostatní jeho padlí druhové.
Postavil se na nohy. Hlavu nedokázal pořádně narovnat, jak ji roztrhané krční svaly nezvládaly podepřít - alespoň na chvíli, než krev zcela zatuhne. Na vratkých nohách udělal kulhavý krok. Zapotácel se ve větru, avšak jenom na okamžik a našel stabilitu. Sehnul se pro meč, který ležel kousek od jeho nohou a zůstal stát. Očekával příkazy, věděl od koho. Viděl toho muže žhnout světlem, ten muž byl středobodem jeho univerza. Jeho pánem a velitelem. Chtěl se mu ohlásit, z rozedraného hrdla se však pouze ozvalo: „Chrrraach,“ avšak nějak věděl, že mu jeho pán bude rozumět.
Ti, kteří byli zabiti v bitvě poblíž Arandora Řezníka, povstávají z mrtvých, by mu v boji sloužili.
 
Arandor získává další přízvisko: Arandor Řezník, Buditel mrtvých
Léta Páně 2017, dne 2.7. věnováno autorem Firren
Share
  
4.7.2017 | 12:41    Tessa

Aha, děkuji za vysvětlení. Já se na Renesanční království koukla, ale bez registrace se nelze dostat dovnitř a podívat na fórum.Hodně mě to láká, a asi by mě taková hra hodně bavila, akorát mi chybí čas. Ale registrovat se a pak být "mrtvou duší" se mi nechce.No, možná to někdy zkusím...za dlouhých zimních večerů...Úsměv
4.7.2017 | 11:21    Firren


Omlouvám se za „rozkouskování“, celý příspěvek mi komentář nepobral
4.7.2017 | 11:20    Firren


Přesto jsme se k tomuto zveřejnění rozhodli, protože právě na literárních serverech bychom mohli najít pár lidí, které by takové psaní (hraní) mohlo zajímat a my jsme rádi za každého človíčka, který se přihlásí a zahraje si s námi
4.7.2017 | 11:20    Firren


Ona druhá část, která se odehrává psaním na fóru do jisté míry ovlivňuje chování postav právě v IG. Například, když česká armáda bojovala v Polsku, současně na fóru probíhal příběh, který popisoval ono tažení.
V Renesančním království je spousta vláken, významné šlechtické rody mají svá vlastní vlákna, ve kterých rozvíjejí svůj příběh, další vlákna mají radní, kteří diskutují nad chodem města nebo nad diplomacií, některá vlákna jsou v podobě hospod, kde se hráči prostě setkávají a povídají si třeba o nesmyslech.
Postavy též mezi sebou mohou uzavírat sňatky a vytvářet na rody, které zase mají jisté bonusy ve hře.
Jak jsem již psal, není to primárně určené k tomu, aby příběhy byly předkládány lidem zvenčí, hráči prostě nějakým způsobem popisují život své postavy a hrají za ní, občas dochází i k vtipným interakcím, když hraje pár hráčů, kteří se třeba navzájem nepochopí
4.7.2017 | 11:19    Firren

V Renesančním království je Evropa rozdělaná na státy a města, nejvíce lidí hraje ve Francii, cca 12 tisíc, mají cca 20 měst, v našich zemích máme jedno město, kterým je Brno, hraje ho cca 130 lidí, kteří s emohou po světě pohybovat, navštěvovat jiná města, z toho asi 20-30 hráčů hraje aktivně u nás na fóru, fórum je druhou součástí hry. Hra je totiž rozdělena na IG (in game) – každá postava má vlastní statistiky – sílu, inteligenci a charisma, které ovlivňují chod IG záležitostí (síla se uplatňuje při turnajích na kolbišti nebo když jdou postavy do války a bojují proti jiným postavám, charisma je třeba na to, aby hráč mohl lépe obchodovat na trhu (hráči s větším charismatem mají přednost při nákupu zboží), inteligence je třeba pro zastávání úřadů. Pokud zastáváte nějaký úřad, můžete ovlivňovat chod města, hlasujete o diplomatických mezinárodních otázkách, atd. Inteligence je třeba, pokud chcete studovat, například, pokud studujete námořnictví a časem si postavíte loď, můžete cestovat po řekách a mořích a loď je lépe ovladatelná. Tedy jistým způsobem se jedná o RPG.
4.7.2017 | 11:19    Firren


Hody kostkami jsou zde hlavně pro oživení děje, například v tomto příběhu každý z píšících rozvíjí příběh a není předem určená dějová linka, nikdy tedy není jisté, jak to nakonec dopadne, záleží pouze na hráčích (autorech), jak se k tomu postaví.
Možná bych trochu mohl popsat www.renesancnikralovstvi.com, abyste si udělali představu, jak to vlastně celé funguje.
Musím nejprve poznamenat, že se nejedná primárně o fantasy hru. Vlastně byla zamýšlena jako historická hra a v jiných vláknech fóra zase jiní hráči hrají příběhy, které se sice víceméně prolínají, ale snaží se držet historických reálií.
 
4.7.2017 | 11:19    Firren

Jde o to, že příběh není primárně určený k tomu, aby byl předkládán čtenáři, ale k tomu, aby si zahráli „hráči“, kteří se příběhu účastní. Některé jiné příběhy v jiných vláknech fóra hry Renesanční království jsou zase postavené tak, že jeden hráč, který je současně vypravěčem, vede například družinu k nějakému cíli a klade jim do cesty nástrahy, dá se říci, že to může být obdobou Dračího doupěte či jiné hry na hrdiny s tím rozdílem, že hráči nesedí kolem jednoho stolu, ale každý za svým počítačem a píše, co jeho postava dělá.
4.7.2017 | 11:19    Firren


Děkuji za komentář a zvídavé dotazy, zkusím na ně odpovědět
4.7.2017 | 11:18    Firren


Děkuji za komentář a zvídavé dotazy, zkusím na ně odpovědět
3.7.2017 | 16:09    Tessa

Přiznávám, že minulá první část tohoto zapeklitého příběhu mě nezaujala,přesněji řečeno zdrhla jsem z půlky a už se nevrátila.
Tady jsem se zkusila začíst, a přestože většinu příběhu tvoří bitka v táboře dezertérů (mmch,místy zbytečně ukecaná), dostalo se mi dávky solidní fantasy.
 
Co mě ale rozčiluje, jsou ty číslované dějové"rozcestníky".Chápu je jako pomůcku pro autora,který v ději navazuje a může si vybrat některou z možností, v konečném textu, který předkládáte čtenáři, jsou ale akorát na obtíž a zdržovačku. Nebo to chápu špatně a mají nějaký jiný význam?
 
Myšlenka psaní společného příběhu více autory a předávání štafetového kolíku děje se mi líbí velice, a mít víc času, přidala bych se k vám. Kolik vás tohle psalo? Já odhaduju tři .
A jak zvládáte držet "story arc" - nosnou linii, aby se příběh neroztříštil na fragmenty, které budou sice samy o sobě dobře napsané, ale v konečném výsledku to bude ke čtení únavné? Dělá vám někdo showrunnera nebo prostě čekáte, že to nějak dopadne samo?
3.7.2017 | 12:47    Firren

Děkuji moc za publikování. Snad si někdy najdeš čas a při čtení se pobavíš :)
3.7.2017 | 11:05    hanele m

he he, koukám to zas vyšlo na mne - nestíhatelku četby delších prozaických děl - ale já se jednou vzchopím a doženu to!