Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Historická nutnost 16
Věci minulé a budoucí
Emil stál uprostřed náměstí, kolem proudily davy lidí. Náměstí bylo pochopitelně jiné než v 10. století, ovšem určit, ve kterém století se ocitl, to nedokázal. Šel po náměstí ve svém středověkém oděvu a hledal příležitost, jak si opatřit dobovou měnu. Našel obchůdek, který se zabýval starožitnostmi, vešel dovnitř a pozdravil starou němčinou. Obchodník se na něj podíval a odpověděl na pozdrav.
 
„Pane, jsem cestovatel v čase a právě jsem se vrátil z minulosti. Potřebuji nějaké peníze, mohu vám nabídnout starožitné mince.“
„Ukažte. To je velmi staré, odhaduji to na 11. nebo 12. století.“
„Skoro jste se trefil, 10. století. Mimochodem, můžete mi říci, jaký je teď rok?“
„2891, přirozeně. Máte komunikátor, abych vám mohl ty mince proplatit?“
„Nic takového nemám. Chápejte, byl jsem ve středověku, co bych tam s takovými věcmi dělal?“
 
„No to je ovšem problém, pane. Když si cestujete časem, je to vaše věc. Ale peníze bez účtu, to je problém.“
„Přece musí existovat nějaká hotovost.“
„Patrně ano, ale já se o moderní peníze nestarám, takže je ani nevlastním. Musíte do banky založit si účet, jinak od vás nemůžu nic koupit.“
 
Emil pokrčil rameny a vyšel z krámku. Banka se nacházela nedaleko, někde v místech, kde stál v roce 935 Emilův dům. Vešel dovnitř suverénně a nedbal na podezíravé pohledy strážného. U jednoho okénka bylo volno, tak se k němu postavil.
 
„Dobrý den, pane, budete si přát?“
„Potřebuji založit účet a nemám žádnou hotovost ani jiný účet, ze kterého bych tam poslal vklad.“
„To není problém. Vystavím vám kreditní kartu. O způsobu splácení dluhu, který vám na ní vznikne, si můžete rozhodnout sám.“
 
Za pár minut měl Emil kartu a vracel se do antiku. Obchodník tentokrát nic nenamítal a připsal Emilovi na účet za dvě mince z 10. století poměrně slušnou sumu. Co dál? Nějak se bude muset dopravit do Olomouce. Jediné, co Emila napadlo, byl vlak.
 
***
 
Dlouhá cesta příjemně ubíhala. Vlaky se zdály rychlé a dobře na sebe navazovaly. Před večerem byl Emil v Praze, přestoupil na ostravský rychlík a kolem 8. hodiny večerní vystoupil v Olomouci. Rozhodl se, že do druhého dne přespí ve městě, moderní hotel se nacházel kousek od nádraží. Ráno se vydal zpátky na nádraží a příměstským vlakem dorazil do Hrubé Vody. Za celou cestu se nikdo nepozastavoval nad jeho oděvem.
 
Tábor základny AL v Hrubé Vodě vypadal jinak než ve 25. století, místo bungalovů zde vyrostla různě zprohýbaná moderní budova. Emil se ohlásil ve středisku, kde probíhalo jeho školení. Byl odveden k šéfovi agentury s označením AL012.
 
„Vítám vás doma, poutníku, co vás přivádí na naši základnu?“
„Jsem agent MX851 a vydal jsem se na cestu v roce 2419 z pověření agentury AL.“
 
Agent AL012 se poradil s počítačem a snadno našel záznam o Emilově cestě.
 
„10. století, doba knížete Václava? Dobře, proč se vracíte sem?“
„Měl jsem jisté problémy, můj stroj času se porouchal, musel jsem použít mašinu narušitele časové linie, kterého jsem eliminoval.“
„Eliminoval? Kde ho máte?“
 
„Bohužel jsem jej musel zabít. Středověk není procházka růžovým sadem a on se právě pokoušel zabít Boleslava.“
„Knížete Boleslava? Kdy se to stalo?“
„28. září 935 nad ránem.“
„Takže pokud dobře počítám, to bylo ‚ono‘ 28. září?“
„Ano, pane, kníže Václav byl zabit o pár minut později.“
 
„Takže kdyby zemřel Boleslav před tím … to dává smysl. Myslím, že vám nikdo nebude smrt narušitele vyčítat. Máte pro nás ještě jiné zprávy?“
„Ano, měl jsem tu dobu prozkoumat. Pořídil jsem si zápisky, tady je mám. Jen nevím, v jaké době je mám předat. Nyní, nebo ve svém roce 2419?“
„Můžete je předat nyní. Počítač zjistil ve zpětné poště, že váš návrat dnešního dne má být považován za oficiální.“
 
***
 
Předání informací o době vlády dobrého knížete Václava zabralo několik dní. Emil je strávil v rozhovoru s pravděpodobnostním počítačem agentury AL, který záznam všech zjištěných skutečností prováděl. Když bylo vše hotovo, nabídl počítač Emilovi zveřejnění zjištěných informací ve formě historické monografie. Emil neměl nic proti, a tak se z něj stal historik. Ještě téhož dne dostal několik pozvánek z různých univerzit, aby tam přednášel.
 
„Počítači, vyhledej mi na netu záznam o profesorovi, který prováděl průzkum 10. století a říkal si Děpolt.“
„Pan profesor Zdeněk Zahradníček z Karlovy univerzity, vydal zprávu ze své cesty v roce 2887.“
„Můžeš mě s ním spojit?“
„Jistě, hned to bude.“
 
„Zahradníček, prosím,“ řekl muž na obrazovce, který jen vzdáleně připomínal starého zbrojíře.
„Tady agent MX851, vzpomínáte si?“
„Ano, jistě. Praha, rok 929. Nebo to bylo 930?“
„To je jedno, sám si nevzpomínám. Vrátil jsem se před pár dny. Nechal jsem počítač sestavit monografii, třeba si ji budete chtít přečíst.“
 
„Vy jste Emil Klos?“
„Ano, už to tak vypadá.“
„Tu monografii jsem už četl. Je to výtečná práce, za kterou se skrývá mnoho osobních prožitků. Víte co? Zvu vás k sobě na universitu, co říkáte?“
 
Emil souhlasil, a tak se druhý den vypravil do Prahy. Měl na sobě už moderní oděv a své středověké šaty s sebou nesl v kufru, protože je hodlal ještě použít. Profesor Zahradníček jej přivítal s celou suitou svých kolegů. Rozběhla se improvizovaná konference o době knížete Václava. Všichni měli spoustu dotazů, mnozí obdivovali Emilovu odvahu pustit se do tak vzdálené doby sám a bez jakýchkoliv moderních prostředků.
 
Když profesor a Emil osaměli, chvíli se na sebe dívali a pak propukli v osvobozující smích.
 
„Vzpomínáte, jak jsem vás držel pod krkem, profesore?“
„Na to se nedá zapomenout. Rozhodně máte lepší postavu na 10. století než já.“
„No co se týče výšky, tak jste tam zapadl lépe vy, profesore, já jsem čněl nade všemi, tedy kromě knížete, samozřejmě.“
 
„Párkrát jsem knížete viděl. Byl to správný chlap. Ale já jsem se specializoval na obyčejné lidi, protože na těch stojí úspěch každé společnosti. Věděl jsem, že se určitě najde někdo, kdo se přičlení k vládnoucí třídě, to není žádný problém, žít si jako pán.“
 
„Nebylo to zase tak snadné. Musel jsem si hrát na chudého syna Bavorského vladyky, kterého předešel s dědictvím jeho bratr. Měl jsem štěstí, že mě kníže přijal do své družiny, jinak bych se těžko protloukal.“
„Ale jste tady, v pořádku, a vydal jste práci. Nevěděl jsem, že jsme kolegové a dokonce ze stejné doby. Co znamená to MX?“
 
„To znamená agenturu na přelomu 20. a 21. století. Nejsem historik a nejsem z této doby. Jen se to tak nějak seběhlo, protože z vaší doby pocházel narušitel časové linie, kterého jsem včas zastavil.“
„Takže jste nakonec našel svého narušitele. To je dobře. A je taky dobře, že jste ho zavčas zastavil. Co chtěl vlastně provést?“
 
„Zabít Boleslava.“
„Aj, to by bylo mrzuté, celé dějiny národa by byly naruby. Sehrál jste svou roli výtečně, pane Klos, co budete dělat teď? Vrátíte se do 21. století?“
„Vrátím, ale jen nakrátko. Můj domov je v Řezně. V roce 935 mě tam čeká milující žena a dvě děti.“
„To myslíte vážně? Chcete opustit civilizaci a vrátit se do té divoké doby?“
„Myslím to naprosto vážně, profesore, ale tohle si raději nechte pro sebe, nevím, jak by na to nahlížela časová policie.“
 
Ještě chvíli si Emil s profesorem povídal, a pak se vydal zpět do Olomouce, aby navštívil své rodné století. Pečlivě nastavil stroj času, postavil se na Horní náměstí ke sloupu Nejsvětější Trojice a stroj aktivoval.
Léta Páně 2018, dne 1.10. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
3.10.2018 | 8:42    JC senior

To není jen próza na pokračování, to je román, podávaný po kapkách.
Po maxikapkách. Ale sklenice zdaleka ještě nepřetéká.
2.10.2018 | 14:32    Sendy

Já to jednou dočtu. Snad. Fakt.