Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Bosé nohy v jehličí
Fantasy povídka z roku 2006.
Doposud nepublikováno.
Vůbec se mi nechtělo domů. Stál jsem pod stromem a poslouchal ševelení kapek deště v jeho větvích. Celé dopoledne jsem se procházel lesem. Bylo pod mrakem a silně voněla pryskyřice. Pak začalo pršet. Věděl jsem, že bych měl jít na autobus. Než se vlakem a dalším autobusem dokodrcám domů, bude večer. Nechtělo se mi nikam chodit.
 
Ještě ve mně doznívaly nedávné události. Člověk nematuruje každý den, byla to událost, na kterou se nezapomíná.Vůbec jsem se netěšil do další školy. Věděl jsem, že mám povinnost vůči rodičům, že se ode mě očekává dosažení titulu. Připadalo mi to tak malicherné. Před dvěma týdny jsem se rozešel ze svou dívkou Martou. Najednou jsme si nějak nevěřili. Byla to rána pod pás. Jak se ve svaťáku učit, když má člověk před sebou tvář své bývalé lásky? Zvládl jsem to. Nakonec všechno zvládnu, i tu lékařskou fakultu. Dostojím svým závazkům, potáhnu rodinné dědictví dál, možná se taky stanu primářem na interně jako otec, možná budu mít milující ženu, jakou je má matka. Možná.
 
Déšť ustával, už se objevily první paprsky slunce. Škoda, že je kolem poledne, na pořádnou duhu bylo slunce příliš vysoko.
 
Vyšla z podrostu, její bosé nohy klouzaly po jehličí, do kroku si zpívala nějakou zvláštní písničku. Když mě uviděla, zastavila se a úsměv jí zmizel ze rtů.
 
„Kdo jsi, mládenče?“ zeptala se tiše.
„Martin. A ty?“
„Devana.“
„Zvláštní jméno. Jsi odtud?“
„Já jsem odevšad, Martine. Máš bílého koně?“
„Ne, to nemám,“ řekl jsem a usmál se.
 
I ona se usmála. Sáhla si do světlých vlasů a pročísla je prsty.
 
„Ty jsi nejspíš křesťan, že je to tak?“
„Ano, dnes se to už nenosí, ale jsem pokřtěný.“
„Mnoho věcí se už dnes nenosí,“ řekla smutně.
 
Ozval se štěkot psa a stále sílil. Oba jsme se ohlédli. Po cestě se hnal velký vlčák a běžel přímo na Devanu. Nevím, co mě to napadlo. Najednou jsem se přistihl, že stojím tomu zvířeti v cestě a ruce mám rozpažené. Pes se na mě ohlédl a chtěl mě oběhnout. Skočil jsem mu do cesty. Ohnal se a jeho zuby mi roztrhly rukáv od bundy. Stál přede mnou a vrčel. Pak se vzepjal a srazil mě do jehličí. Tlamou se hrozivě blížil k mému hrdlu. Ohnal jsem se a viděl, jak visí na mé levé ruce. Ucítil jsem prudkou bolest, jeho zuby stiskly maso až ke kosti. Vedle mě byla silná ulomená větev, cítil jsem ji, jak jsem padal. Chytil jsem ji a praštil psa přes hlavu. Pustil se, zakňučel a dal se na útěk.
 
Devana se ke mně sklonila a prohlížela si moji levou ruku, ze které crčela krev.
 
„Bestie, pokousal mě. Jestli byl vzteklý, mám se na co těšit,“ ulevil jsem si.
„To nebude problém,“ řekla Devana. „Postavil ses mu, když mě chtěl napadnout, jsem ti zavázána. Vstaň a pojď se mnou.“
„Je mi zle, Devano. Mám mžitky před očima. Ta ruka šíleně bolí, musím si ji zavázat, jinak vykrvácím.“
 
Smutně se na mě podívala.
 
„Máš pravdu, chyť mě za ruku.“
 
Najednou se kolem mě rozprostírala tma. Myslel jsem, že upadám do mdlob. Tmu však prozářilo bílé světlo zářivky. Devana stála opodál a něco kutila na velkém stole. Stůl v lese? A zářivka? Pěkný nesmysl. Pak se mi však opět zamlžil zrak a já konečně omdlel.
 
Probral jsem se na bílém lůžku. Okno bylo otevřené dokořán, slyšel jsem křik racků a příboj. Ano! Pravý mořský příboj. Podíval jsem se na levou ruku. Byla obvázaná jakýmsi pevným elastickým obvazem, necítil jsem žádnou bolest. Na zápěstí jsem zpozoroval červenou tečku, jako po píchnutí injekční jehly. Posadil jsem se a prohlížel si místnost. Záclony v okně povívaly v mírném větříku, který voněl mořem, na vedlejší stěně byly dveře kryté rákosovou rohoží. Stěny kolem svítily jasnou modrou barvou. Pod oknem stál čtyřhranný květináč, ze kterého vyrůstala podivná žlutá růže. No alespoň to vypadalo jako růže.
 
Odkašlal jsem si a postavil se na zem. Měl jsem bosé nohy, boty někam zmizely. Rohož se zavlnila a do místnosti vstoupila Devana. Měla na sobě stále ty volné zelené šaty, jako když jsem ji potkal v lese. Ve vlasech však měla zlatou korunku. Byla krásná jako jedlička.
 
Přistoupila ke mně, chytila mě za levou ruku a prohlížela si obvaz. Ve druhé ruce měla nějaký přístroj, jehož určení jsem nebyl schopen odhalit. Přiložila ho k obvazu a přejela nahoru a dolů. Viděl jsem blikající světélka, snad nějaký displej.
 
„V pořádku,“ řekla tichým hlasem.
 
Potom mě políbila. Všechno probíhalo jako ve snu. Její pevná ňadra, chtivá ústa, bílé lůžko, ohnivé obětí a pak splynutí dvou lidí, které omámila náhlá láska. Nezažil jsem nikdy takové milování. Devana byla něžná a obratná, cítil jsem, jak ve mně pomalu probouzí vzrušení, trvalo to celou věčnost.
 
A pak jsme leželi vedle sebe, těžce oddychovali a poslouchali zpěv moře. Konečně mi došlo, že na Svatém kopečku žádné moře není. Posadil jsem se a vyhlédl z okna. Slunce bylo vysoko, bílá oblaka stála, jakoby byla přivázaná.
 
„Co se děje?“ zeptala se Devana.
„Nic, jen mi přijde divné, kde to jsme. Od nás je k moři strašně daleko, jak jsi mě sem dostala?“
„Martine, jsme ještě mnohem dál. Tohle je Erasea, nejtajnější místo všech vesmírů.“
„Erasea? Nikdy jsem o takovém místě neslyšel.“
„A ani neuslyšíš. Víš, tady zůstat nemůžeš. A já bych ve tvém světě uvadla.“
 
„To mi říkáš jen tak? Po tom všem?“
„Byla to jen naše velká chvíle, to všechno jsme prožili pouze pro své vzájemné potěšení. Nevyčítej mi to, nejsem jako ty.“
„Nemyslím si, že bys před chvílí byla nějaká zvláštní. Já jsem se do tebe zamiloval, Devano. Copak to nechápeš?“
 
Smutně se usmála.
 
„Mnoho mužů se už do mě zamilovalo, s některými jsem nějaký čas žila. Jenže oni vždycky nakonec zestárnou a vyčítají mi mé stálé mládí. Nemohlo by to fungovat. Jsi ještě příliš mladý, najdeš si dívku ze svého světa a budeš s ní žít. Já bych byla jen zátěž.“
 
„Proč? Kdo jsi?“
„Nevěřil bys mi.“
„Nejsem žádný hlupák, Devano. Máme dvacáté první století, nějakou tu extravaganci zvládnu.“
„Ty máš dvacáté první století. Je to pro tebe jen číslo. Já už žiji daleko více století, tisíciletí, nejsem člověk, Martine.“
„To nechápu. Jsi krásná mladá žena. Copak jsem se úplně zbláznil?“
„Nezbláznil. Vnímáš jen to, co vidíš. Nedokážeš nahlédnout za hranice věčnosti.“
„Proboha, Devano, kdo vlastně jsi?“
 
„Pro kterého boha, Martine? Myslíš Demiurga, nebo někoho z nás? Martine já jsem Devana, bohyně lovu, jak mě uctívali dávní Slované. Jdi v pokoji a nezapomeň. I když budeš jakkoliv vzdálen, já nikdy nezapomenu na tvoji odvahu. Už musíš jít, čas se nachyluje, správná chvíle pro otevření multidimenzionální brány je tu.“
 
Ucítil jsem závan větru a najednou jsem opět ležel na jehličí. Sám. Vstal jsem, chodil po okolí, volal jméno své nové lásky a byl naprosto zničený.
 
Když mě našli ti dva staří manželé, skoro jsem brečel.
 
„Co se ti stalo, chlapče?“ zeptala se stará paní.
„Já ztratil lásku!“ vykřikl jsem.
„To je smutné. Žádná si nezaslouží, abys pro ni truchlil, pokud tě opustila. Pojď, půjdeme spolu,“ řekl starý muž.
 
A tak jsem šel. Prošli jsme kolem ZOO a pak jsem už seděl v autobuse. Lidé se po mně ohlíželi. Já totiž nechal na Erasei kromě své lásky i boty.

 
Léta Páně 2018, dne 1.11. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
10.11.2018 | 16:17    Pavel D. F.

Přesně tak, bohyně si chtěla pohrát. Už ji asi nudil život v samotě na planetě Erasea, tak se vydala na lov k nám na Zemi, kde v ni ale už nikdo nevěřil, tak si musela ctitele získat úskokem. K Devaně se ještě vrátím v některých dalších povídkách i v novele, kterou bych tu taky rád časem uveřejnil.
2.11.2018 | 18:27    Doremifa

...hm, lesní setkání s tajemnem. Jen nechápu, jak to, že bohyně, tedy kvalifikovaná bohyně, nedokázala zabránit útoku psa. Možná si s naším mladíkem ve své vševědoucnosti chtěla jenom následně pohrát. :)