Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Nerozhodná
Já bývám k smrti unavena
často se budím s představou
že všechny dobré skutky ve mně
s mým probuzením odplavou
 
A jaro už mě nenaplní
jaro už nemá žádných sil
nepookřívám na výsluní
paprsek jak by z ledu byl
 
Studené dnešky, chladné zítřky
do toho pouze skon a zmar
zastaví to snad jen skok z výšky
 
jenže to člověk ztrácí tvar….
Léta Páně 2018, dne 8.11. věnováno autorem Milada
Share
  
11.11.2018 | 8:56    Špáďa

Byť osud vždy rozhodne za nás, je nutné s ním se rvát.
9.11.2018 | 17:13    JC senior

Jaro má sílu vždy,to jen my ji občas ztrácíme.
**
9.11.2018 | 16:22    Milada

Doremifa - no jo, když s takovou představivostí "básník" nepočítal. Tessa - záměr to nebyl. I když...
9.11.2018 | 9:18    Tessa

Dilema přímo hamletovské - být plackou (v) bez vědomí nebo člověkem s vědomím, že všecko stojí za prd...dokud se situace nezmění a je zas dobře?
Básnička začíná tak nějak nijace, skoro plačtivě a pak prásk - pointa jako hrom (zvedla mi koutky, ač to možná nebyl autorský záměr).
9.11.2018 | 1:35    Doremifa

...ta básnička se mi líbí, koresponduje mi s podzimní melancholii, až na poslední verš,který se mi zdá příliš brutální (vidím tu placku a vidět jí nechci)