Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Kapsy plné kamení
...ta povídka je tady v některém z občasníků, ale já bych ji chtěla mít na stránce.
     
 
           ...někdo moudrý řekl, že setkání člověka s divokým zvířetem
může být pro člověka fatální, ale většinou je tragické pro zvíře.

     Pro tyto dva příběhy jsem si sáhla do jámy vzpomínek, zasypaných hromadou většinou neškodných banalit. Možná tam mohly zůstat.

     Můj děda byl kovář. Ale celý život dělal hajného na Šumavě. Chlap. Persona. Ikona mého dětství. Pamatuju si ho v dlouhém zeleném hubertusu se zlomenou flintou přes rameno a  s hrstí vyklepaného tabáku v každé z jeho hlubokých kapes. V něm se válely kousky čokolády a polorozbalené, umolousané bonbóny pro nás, děti. Moc toho nenamluvil, vždyť se jmenoval Ryba (jedním z jeho pra...prastrýců prý byl Jakub Jan Ryba), ale když mluvil, měl hlas jako Zeus. Hluboký, hřmotný a dunivý.
     „To se člověk může umluvit a stejně mi do hájovny budou lidi nosit opuštěné kolouchy", zlobil se každé  jaro. V jednom roce se s kolouchy roztrhl pytel. Sešli se mu doma hned tři. Jeden, hodně slaboučký, uhynul brzy. Druhá byla vitální srnečka Čiplenka a třetí drobný, čerstvě narozený Honzík. Toho mamka vypiplala i přes dědovy pochyby na láhvi kozího mléka.

Čiplenka s Honzíkem rostli v hájovně spolu. Zatímco z Honzy se stal mazel a za mamkou chodil, kam se hnula – jednou prý skočil otevřeným oknem ze sadu do kuchyně na stůl, když slyšel její hlas – Čiplenka si zachovávala odstup od lidí a přirozenou plachost. Děda se domluvil se správcem obory a ten si pro ni přijel. S Honzou to tak jednoduché nebylo. Svým přátelským vztahem k lidem se zdál pro les nepoužitelný. I když měl naprostou volnost, zůstával v hájovně a vyrostl z něj statný srnec. Mamka měla nohy samý šrám, jak si o ni vytloukal paroží.
Chodila do Kolince do školy a Honzík ji doprovázel. Když se vracela, čekal na ni na kraji lesa. Idylka.
Nakonec se stejně musel rozhodnout. A rozhodl se. Jednoho dne tam nebyl a domů už také nepřišel. Všichni říkali, jak jsou rádi a všichni to tajně obrečeli. Mamka chodila do školy dál sama.
 
Několik měsíců po jeho odchodu, zahlédla na protějším svahu pod lesem pást se stádečko srnčí zvěře. Jen tak zavolala tím směrem „Hóónzóó“. Jeden kus zvedl hlavu, zavětřil a dlouhými skoky k ní uháněl. Ano, Honzík. Doprovodil ji domů, ale v hájovně už nezůstal. Ještě několikrát ho pak v lese zahlédla a potom se po něm slehla zem. Nebyl. Děda jí dlouho nechtěl říct to, co se dozvěděl ve vsi. Jak se v hospodě jeden známý pytlák vychloubal, že dostal srnce šesteráka, který mu přišel čuchnout až k laufu. Snadno. Honzík považoval lidi za kamarády.

Mamka, ta hodná holka z hájovny, si naplnila kapsy kamením a vytloukla mu všechna okna. 

     V důchodu se děda s babičkou odstěhovali do chaloupky ve stejně titěrné vsi, jenom o pár kilometrů dál. Jezdili jsme tam na prázdniny, dokud oba žili. Potom vlastně také...
Jednou přiběhl upocený chlápek do stavení a „hajnej, pojďte honem se mnou, kosím louku pod Komorama a za kosou mi zůstal kolouch“. 
No, honem? Děda už chodil špatně i s holí. Neřekl ani slovo, jen mu cuklo ve tváři, sevřel rty a sáhnul pro lovecký tesák. Vyběhla jsem za nimi.

Všechno se zdálo být malebné. V oceánu syté zeleně leželo klidně hnědočervené srnče. Když jsme doběhli, zvedlo se a udělalo pár potácivých krůčků k dědovi, jako kdyby vědělo, ke komu a ...nám se sevřelo srdce.
Jeho krásné, útlé, srnčí nožky byly nad kopýtky uťaty. Děda pustil hůl a padl na kolena. Přitiskl srnče k sobě a plakal. Plakal tak, jako jsem chlapa nikdy plakat neviděla.
Ani jsem si nevšimla kdy... srnčeti klesla hlava a on ho něžně položil do trávy.


     Někdy je prostě po kapsách málo čokolády...
 
 
 
Léta Páně 2019, dne 28.1. věnováno autorem Doremifa
Share
  
31.1.2019 | 13:46    Doremifa

...děvčata, děkuju
31.1.2019 | 11:22    rezka

život ve své malebnosti i krutosti  ...
 
30.1.2019 | 19:29    Dota Slunská

Bohunko, já nemůžu mluvit...
30.1.2019 | 18:08    Doremifa

...Ivuško, Jiří, dík za čtení a vlídné slovo
30.1.2019 | 9:12    JC senior

I zvěř má svoji smrt. Jednou ji přivede nešťastná náhoda, jindy chamtivost nebo frajerství.
Jako bývalý myslivec jsem si taky někdy přál mít "plné kapsy kamenů...."
29.1.2019 | 16:12    básněnka

Nedivím se té hodné holce, že to udělala..vlastně člověk občas pociťuje jen bezmoc...díky za příběh
29.1.2019 | 15:24    Doremifa

...děkuju, Tess.
28.1.2019 | 22:49    Tessa

Se srdcem sevřeným pouštím tuhle povídku na sklo.
S obrázkem křehkého zmrzačeného mláděte vpáleným pod víčka jdu spát.
Tahle tvá vzpomínka je teď i mou.