Cesta do Jarany uběhla bez větších potíží, město se dočkalo obnovy, když se hranice od jeho okolí odvrátila daleko na jih. Honza seděl dlouho v šenku zájezdní hospody a poslouchal drby ze světa. Ty necelé tři roky mimo znamenaly ztrátu kontaktu s realitou a kromě jiného se také podepsaly na jeho magických schopnostech. Tuto okolnost zatím nechával na později, orientace ve světě byla nyní nejpřednější.

Mnozí cestovatelé si povídali o vývoji obchodu na Kaleně, padaly zmínky o dalekých zemích i o bezprostředním okolí města. Situace v Huaře byla pochopitelně na pořadu dne. Zvěsti se nesly různé. Obchodníci vyprávěli o divokých obrech, bláznících lidech, nemrtvých, létajících příšerách, špatném ovzduší, dracích, pochodujících stromech, mluvících medvědech a mnohých jiných divných věcech. V každém případě platil fakt, že hranice byla neprodyšně uzavřená a přes Siavský průsmyk nepronikl nikdo v žádném směru.

Ráno přejel Honza přes nový most, klenoucí se jen kousek od původního brodu, a mířil poměrně rychle k jihu. Nocoval v zájezdní hospodě nedaleko Remadenu. Na tohle místo neměl dobré vzpomínky, takže většinu noci probděl. Zdály se mu ošklivé sny, ve kterých viděl zmučenou Dragoberdu a vítězně se smějícího Drenevana.

Další den večer dojel do Glorei a zaklepal na dveře domu čaroděje Zarathorna.

„Vítám tě, synu, pojď dál. Kde jsi byl tak dlouho?“

„Doma, pane Zarathorne.“

„Ve svém rodném království? Ano, chápu. Teď se vracíš, v tento nedobrý čas. Nevím, zda to byl dobrý nápad.“

„Zarathorne, Devana mě požádala o pomoc v boji proti zlu v Lopanském hvozdu.“

„Devana? Bohyně Devana? Ty rozmlouváš s bohy?“

„Jenom s ní. Kdysi jsme se setkali na cestách. Co se to tam na východě vlastně děje? Slyšel jsem ledacos, je mi ovšem jasné, že nejméně polovina těch zkazek je výmysl vyděšených lidí. Možná máš lepší informace.“

„Vorle, Lopanský hvozd, nebo nyní celá západní Huara, je prokleté místo. Řádí tam mocnost bez těla a beze jména. A není to jen tak jednoduché. Tato mocnost ovládá lidi i zvířata, která s ní přijdou nějakým způsobem do styku. Když to začalo, poslal do hvozdu král Laten početné vojsko, aby učinilo přítrž všemu špatnému. Místo toho vojáci zmizeli v lese a zlu podlehli. Stala se z nich horda šílených jezdců, kteří napadají další lidi, vesnice, usedlosti, celá města. Stále se to šíří. Pokud přijde člověk do styku s lidmi nebo zvířaty ovlivněnými černou mocí, stane se i z něho šílený bojovník.“

„Nějaká nákaza?“

„Patrně. Jenže nejde o nákazu v běžném smyslu slova. Jde o nákazu mentální. Začali jsme tomu říkat černé šílenství. Nakažený je hotový berserk. Bojuje bez ohledu na vlastní bezpečnost, nezná strach, mohou z něho padat cáry masa, může být prošpikován šípy, dokud není zničen životně důležitý orgán, stále bojuje, stále vraždí. A koho nezabije, toho posedne černým šílenstvím. Prý se to šíří pohledem. Obránci si zakrývají oči, což ovšem značně snižuje jejich bojeschopnost. Naše země je chráněna díky početnému vojsku v průsmyku Siava. Zatím odrážejí útoky černých šílenců, mrtvoly na druhé straně průsmyku už tvoří hotové hory. Ty hory se stále posunují k západu. Pokud se černým šílencům podaří dostat do otevřené krajiny, nic je nezastaví. V Huaře prý už stojí na břehu Prety, Hoston padne každým dnem. Díky mostu, řeka je, jak se zdá, překážkou, kterou nedokážou černí šílenci překročit. Nedokážou plavat ani řídit čluny.“

„A létající příšery nebo draci?“

„Nic takového, alespoň jsem o tom neslyšel z hodnověrných úst.“

„Pokud ti černí šílenci podlehnou v boji a pokud jich podlehne dost velký počet, musí se nakonec jejich síla vyčerpat.“

„Zatím prý stačí obnovovat své síly na nově dobytých územích. Zdá se, že ta zlá moc velice dobře ví, co se děje. Hraje si s námi takové velké šachy. Nikdy nepošle do boje příliš velké hordy. Spoléhá na to, že se připojí další bojovníci z nově posedlých.“

„A čarodějové?“

„Ano, jistě. Svolali jsme bílou radu západu, pokusili jsme se podpořit vojáky magií. Bez úspěchu. Černí šílenci mají nějakou magickou ochranu, která působení jakýchkoliv kouzel účinně maří. Taky jsem byl na Siavě, osobně jsem se pokoušel používat ta nejsilnější zaklínadla. Zachránilo mě jen to, že jsem se nacházel od černých šílenců dostatečně daleko. Kdyby mě posedlo to šílenství, stal bych se strašnou zbraní. Jednomu kolegovi se to stalo. Než se nám ho podařilo zabít, zlikvidoval přes třicet našich vojáků.“

„To je smutné. Nevím, co mám dělat. Devana na mě spoléhá a já jen stojím v zázemí jako nějaký pitomec.“

„Vorle, pokud si s tímhle nedokážou poradit bohové, potom je náš osud zpečetěn. Můžeš dělat všemožné kousky, stejně ti to nic nepomůže. Obávám se, že svět, jak ho známe, je ztracen.“

Honza pobyl u Zarathorna jen den, potom zamířil dál k jihu. Do Zarethusy. Projel jižní Felicianou jako vítr. Zastavil se jen na noc, protože musel šetřit koně. Za průsmykem Lian potkal početnou vojenskou výpravu Qakerijských bojovníků, kteří táhli k trojmezí. Qakeria sbírala veškeré síly do průsmyků Ratosy.

Simodam vypadal ještě ubožejší než obvykle. Nálada byla na bodu mrazu. Nevyhnulo se to ani zájezdní hospodě při cestě do Zarethusy. Honza si povzdechl při vzpomínce na medvědí hostinu sponzorovanou nadšenou Devanou – Dinou.

Přehradní hráz se vypínala nad údolím, začal padat sníh, mladý grošák jen těžce oddychoval na cestě do kopce a Honza byl taky na pokraji sil. Stráže v obou bránách ho nechaly projet bez větších potíží. Zartahorn stačil poslat holuba, Honza byl očekáván.