Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy IV/4
Kapitola 4. Akademie
 
Akademie znamenala balzám na duši. Honza hned roztál, veškeré trápení se jaksi odsunulo na druhou kolej, důležité bylo studium. Aldus ho seznámil se specialistkou na démonologii Kerosanou, krásnou postarší dámou, která se pohybovala světem s nehranou grácií. Když ji prvně uviděl, zalapal po dechu. Ty oči. Úplně propalovaly duši každého, kdo se s Kerosanou setkal.
 
„Proč na mě upíráš tak nyvý pohled, magiku Vorle?“ ptala se čarodějka a její oči neuhýbaly ani o píď.
„Promiň, paní, nechtěl jsem tě urazit, tvůj pohled mě úplně uzemnil.“
 
Kerosana se usmála.
 
„No, už jsem si zvykla, že tak působím na mužské pokolení. Ty se prý zajímáš o Lopanu a jeho nového obyvatele. Nemám dojem, že se ti dostane nějakého zvláštního poznání. Ano, je to démon. Ovšem démon, který nepochází z tohoto světa. Nic proti němu nezmůžeme, to je holá skutečnost.“
 
„Paní, mám určité důvody, pro něž se musím pokusit něco vymyslet. Nevysvětluj si to špatně. Já ctím tvé znalosti a schopnosti. Prostě bych se rád na celou věc podíval trošku jiným pohledem. Nechci se vzdávat, pokud chápeš.“
 
„Nechápu a nemohu chápat. Nikdo z bílé rady ničeho nedosáhl. Pokud jsem dobře obeznámena s tvým vzděláním, jde o plod soukromé edukace. Nepopírám entuziasmus tragicky zesnulé kolegyně Dragoberdy, ale bez studia na akademii může jen stěží magikus uspět. Pravda, ty jsi porazil jistého černokněžníka, to nelze popřít. Jenže co dál? Zmizel jsi ze světa, žádné další zprávy o tvém působení nejsou známy.“
 
„Ano, máš pravdu, paní. Co se týče studia, rád bych si nyní své znalosti obohatil, proto jsem přijel do Zarethusy.“
 
„A ty si myslíš, že Lopanský černý šílenec bude čekat, až něco nastuduješ? Jsi bláhový a bláhová je tvá naděje. Svět se řítí do zkázy. Můžeme jen doufat, že konec nepřijde v brzké době. Dlouho to však trvat nebude.“
 
Honza se nedal odradit. Usídlil se v knihovně a pilně studoval všechny poznatky o případech magického šílenství a o možnostech obrany proti jeho síle. Studenti kolem něho procházeli mlčky, většinou věděli o jeho boji s Drenevanem a měli z něho trošku strach. Naproti tomu profesoři se na svého mladého kolegu dívali trošku skrz prsty. Jediný Aldus ho chápal.
 
Uplynul měsíc, zprávy z Huary hovořily o obléhání a pádu Hostonu. Král Laten byl mrtev. Jeho dcera Lusana utekla do hor na neblahý Belev a vládla odtud zbytku království. Černí šílenci však přeťali její spojení se severní částí země a postupně obsazovali další území až ke hraniční Kaleně.
 
„Profesore Aldusi, myslím, že nadchází čas, kdy budu muset opustit hájemství akademie a vydat se do Huary,“ řekl Honza smutně, když navštívil svého staršího přítele.
„Našel jsi alespoň něco povzbudivého v našich knihách, kolego?“
„Mám jistý plán, je ovšem na ostří nože. Proto o něm nechci s nikým mluvit, asi by ti připadal šílený.“
 
„Nu dobrá, nebudu ti bránit ani vyzvídat. Pokud si myslíš, že je třeba jít, musíš jít. Jsi magikus a jako takový musíš jednat svobodně. Přesto bych ti rád nějak pomohl, nějak podpořil tvé snažení. Co mám udělat?“
 
„Modlit se, pane Aldusi. Ke všem bohům, co znáš.“
 
Sníh v horách se metl přes cestu, Honzův grošák se brodil závějemi a zvolna scházel do údolí. Tentokrát tu nebyl žádný Tobas a na pasece nečekala žádná Dina.
 
Když dojel k řece Adamě, otočil koně doprava a pokračoval proti proudu řeky. Nejel po obchodní stezce, prodíral se obecními cestami a nocoval v bídných hospodách. Qakeria možná platila za centrum magie, prostý člověk zde však žil nevalně. Možná na západě bylo lépe. Východní vysočina příznivostí neoplývala, hlavně v zimě ne.
 
Po čtyřech dnech dojel Honza na úpatí hor u trojmezí a začal stoupat nahoru nejbližším údolíčkem. Grošák klouzal na ledu, který pokryl potok, v těchto místech už neexistovala žádná civilizace, jen tvrdá příroda.
 
V malém průsmyku mezi dvěma vysokými horami tábořila vojenská jednotka. Když Honza po noci strávené s vojáky projevil zájem pokračovat dolů do Huary, byl ode všech zrazován, dívali se na něho jako na šílence.
 
Bylo to šílené. Koník se trmácel přes vývraty, klopýtal na kamenité cestě, zima zalézala až do morku kostí. Honza v sobě roznítil speciální magickou ochranu, která mu kupodivu pomáhala snášet strasti putování.
 
Dojel do vsi a tam to uviděl. Muže i ženy s divokým pohledem a trhanými pohyby. Když se na něho jedna žena upřeně zadívala, zakolísal v sedle, celý mozek se mu obrátil naruby. Chvíli nevěděl, kdo vlastně je.
 
„Vítej, už jsi náš,“ řekla žena a křivě se usmála.
 
Dostal nevalnou polévku a místo na spaní v chalupě u brodu. Bylo zde podivné ticho, ano, úplně zde chyběly děti.
 
Probudil se náhlým puzením. Hlas v jeho hlavě ho podněcoval, aby vstal a šel do hor. Nemohl tomu odolat, bylo to velmi silné. Ostatní lidé z vesnice už taky stáli na nohou, v rukách třímali sekery a mířili jihozápadním směrem. Poddal se hlasu, vytáhl meč a kráčel do kopce s nimi.

(mapa Westery)
Léta Páně 2019, dne 21.2. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
22.2.2019 | 10:19    Doremifa

...tedy vzhůru.