Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy IV/5
Kapitola 5. Vesnice
 
Sníh se metl silou, která všechny srážela do závějí. Pokyny v mysli na chvíli zakolísaly. Neznámá síla si začala uvědomovat, že poslala své figurky do beznadějného boje s přírodou. Přišel nový pokyn. Zpět. Hlasy vesničanů v bouři zněly jako cvrlikání ptáků. Honza byl napůl zmrzlý, když před sebou uviděl první chalupu vesnice.
 
Oheň v peci se rozhořel, vesničané se hrnuli k teplu, naráželi jeden do druhého a hlasitě se smáli. Tohle není správný postup, uvědomil si Honza, sedl si do kouta a začal si mnout prsty na rukách. Nejhorší nebezpečí omrzlin bylo zažehnáno. Od pece se ozval ryk. Jeden vesničan se díval na svou ruku, která sebou mlátila v křečích. Náhlé ozáření teplem mu způsobilo nepřirozené zčervenání kůže. Řval a mlátil rukou do zdi, krev začala stříkat do všech stran.
 
Příšerná scéna se opakovala. Přišel myšlenkový pokyn. Bylo to něco nového, znamení naprostého zmatku. Neznámá síla nedokázala pochopit, co se děje. Honza se soustředil a vyslal proti síle myšlenku.
 
‚Kdo jsi?‘
 
Nápor cizí síly ustal. Nastalo zmatené vyčkávání. Bylo vidět, že i popálení vesničané propadli zmatku. Dívali se na sebe a jedna žena začala vykřikovat něco o svých mrtvých dětech.
 
‚A kdo jsi ty?‘ ptal se hlas v Honzově hlavě.
‚Jsem poryv větru v bouři, tříska uprostřed rozbouřeného oceánu.‘
 
Vesničané se začali probírat jako ze zlého snu. Stáli a dívali se na sebe, ženy se rozbrečely, muži se k nim přidávali.
 
„Zabili jsme je! Zabili jsme vlastní děti! Nemáme právo žít!“ křičela jedna z žen.
 
Otevřela dveře a vyběhla do sněhové vánice. Vyběhli všichni, Honza seděl v koutě na zemi a snažil se splynout s okolím.
 
‚Co jsi zač?‘ ptal se důrazně hlas v jeho hlavě.
 
Jen těžko se dalo vzdorovat. Honza si vydechl, soustředil se a vyslal další myšlenku.
 
‚Jsem ten, který přichází v temnotách,‘ odpověděl hlasu.
 
Hlas v jeho hlavě se dal do křiku. Bylo to několik hlasů, které se navzájem překřikovaly. Pak vše utichlo. Usnul.
 
Probudil se zimou. Dveře zůstaly otevřené, oheň v peci už vyhasl, zář podvečerního slunce dopadala do místnosti, všechno bylo zbarvené do červena. Honza vstal a vyšel ke dveřím. Na dvorku ležela přes sebe těla vesničanů. Někteří měli useknutou hlavu, jiní byli pobodáni noži nebo podřezáni. Někteří ještě drželi v mrtvých rukách nůž, který si sami vrazili do srdce. Procházel kolem všech domů. Všude stejný děsivý obraz. Nikdo nepřežil.
 
Vrátil se do prázdného domu, rozdělal oheň v peci, ohřál si trochu mléka a usedl ke stolu. Hlas se neozýval. Cítil ještě jeho pachuť, vnímal otevřená dvířka své mysli, nebyl zcela svým pánem. Uvědomoval si to, pil mléko a spřádal další plány.
 
Grošák ve stáji trpěl hladem, nikdo ho neobstaral. Honza našel nějaký oves a seno, dal to koni a sám obcházel kolem. Probouzelo se ráno dalšího dne, mrtvoly na zemi byly dokonale zmrzlé a pokryté jinovatkou. Vyšel ze stáje a obešel znovu vesnici. Na palouku před hospodou objevil zetlelé zbytky malých tělíček.
 
Bylo mu zle. Svíjel se v křečích. Hlas v jeho mysli vystřídala kakofonie příšerných varhanních píšťal, které trhaly veškeré myšlenky. Jen s námahou to překonal. Posadil se na zem před domem, nabral rukou sníh a přejel si s ním po tváři. Příjemně to chladilo, cítil, jak se mu opět navrací jasná mysl. Disharmonické zvuky se ztratily, hlas se vrátil.
 
‚Jsi tam?‘ ptal se hlas nějak nesměle.
‚Proč se o mě staráš, bastarde?‘ odpověděl Honza myšlenkou.
‚Jsem pánem světa, každý je můj bojovník. Ty však vzdoruješ, co jsi zač?‘
‚Jsem tvoje špatné svědomí.‘
 
Hlas se odmlčel. Honza vstal, vešel do domu, našel nějaký starý chléb a doplnil síly jeho konzumací. Potom vyšel ven, zamířil ke stáji a vyvedl grošáka na cestu. Nasedl a vydal se dolů údolím. Slunce stálo na jihu a pokoušelo se prozářit svým slabým zimním svitem tichou mrazivou krajinu. Kůň s jezdcem projížděl pod zářivě modrým nebem a nesl se k severu.

(mapa Westery)
Léta Páně 2019, dne 24.2. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
24.2.2019 | 17:56    JC senior

Obdivuji tvoji fantazii a literární vytrvalost.  Tvé příběhy jsou spíše romány než povídky.
Zaujmou...
*