Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
Podívaná pro bohy IV/7
Kapitola 7. Skutečný protivník
 
Přiblížil se hustý les. Jezdci zamířili na nejbližší pěšinu a v řadě za sebou pokračovali mezi stromy. Honza ležel spoutaný a bezvládný přes hřbet koně, klátil se do rytmu jeho rychlého kroku a myslel na nejhorší. Prohrál. Pán černého šílenství se nedal tak snadno zastavit. Bylo to opravdu beznadějné, čarodějové na akademii měli pravdu. Co mohl čekat? Útočit s pár chudáky na sídlo nepřítele? Dívat se, jak umírají nevinní zotročení lidé? Být otrokářem, který tyto lidi posílá na smrt? Všechno špatně.
 
Přijeli na mýtinu. Vedoucí jezdec seskočil z koně, přistoupil k Honzovi a shodil ho na zem jako balík. Ležel pod vysokým rozložitým dubem, vítr vál mezi bezlistými větvemi a nastalo najednou úplné ticho.
 
Vzduch okolo stromu se zavlnil. Objevila se průzračná postava, která jen stěží připomínala člověka. Pohlédla na Honzu a vojáky, kývla rukou a vojáci odjeli. Zůstali zde sami. Pán černého šílenství a Honza.
 
„Tak tady tě máme. Jak jsi mi to říkal? Bastarde? Tak jak se ti teď daří, bastarde?“ smál se nepřirozeným smíchem průsvitný muž.
 
Honza mlčel. Věděl, že jeho život skončí, pán černého šílenství ho jistě zabije. Zablesklo se.
Les zmizel, kolem byla najednou podivná krajina složená z množství vysokých budov, mezi kterými se jako na běžícím pásu posunovala na vysokých estakádách podivná vejcovitá vozidla. Vzduch šuměl hlukem velkoměsta. Pán černého šílenství stál nyní před Honzou v plné kráse. Byl to vysoký humanoid s velkou hlavou a dlouhýma rukama.
 
„Vítám tě na Alcerii, čaroději,“ řekl černý pán. „Já jsem Krosten. A ty?“
„Vorel. Honza Vorel.“
 
Pouta se najednou rozplynula. Honza se protáhl a vstal. Krosten nad ním stál a podivně se usmíval.
 
„Skončil jsi, Vorle. Projevil jsi však neobvyklou míru odvahy a umu, proto tě nestihne smrt. Odvedu tě nyní do našeho zoologického koutku. Silný jedinec vaší rasy nám zatím chybí, takového jako ty potřebujeme pro chov.“
 
Honza jen pokrčil rameny.
 
„Nebráníš se? Žádná kouzla? Vidím, že jsi dostal rozum.“
„Krostene!“ ozvalo se zpoza Honzových zad.
 
Honza se obrátil. Stála tam žena podobných rysů jako Krosten a ruce měla v bok.
 
„Ano, paní,“ hlesl pán černého šílenství.
„Jsi hlupák, Krostene, když sem přivádíš čaroděje Vorla, jediného skutečného protivníka.“
„Je silný, má paní. Bude dobrým otcem našich homo.“
 
„Krostene, velká rada hry se usnesla, že tvoje mise probíhá neobvyklým způsobem. Jsme zvědaví na tvé činy, chceme vidět skutečný boj. Nejen krvavé šarvátky mezi hlupáky, skutečný boj! Dáš svému soupeři ještě jednu šanci, sázky jsou vysoké a zdaleka ne všechny počítají s tvým vítězstvím. Nyní se vrať do hry.“
 
Žena luskla prsty a Krosten se rozplynul.
 
„Nic neříkáš, homo?“ ptala se žena Honzy.
„Co mám říkat? Jsem ve vaší moci.“
 
„Ano, máš pravdu. Já si ale nepřeji tvou smrt. Vrátíš se do hry. Když uspěješ, staneš se vládcem svého světa. Jakmile hra skončí, nebudeme již mít důvod ve vašem světě zůstávat. Takže se snaž. Buď všechno, nebo nic.“
 
Žena luskla prsty, zablesklo se a Honza spadl na zem. Ležel na podlaze svého salonu ve Widolenu.
 
Na krku mu stále visel medailon od Devany. Stiskl tlačítko. Ozvalo se šumění moře, ne, to nebyl jen zvuk. Honza stál na břehu moře, vlny se dotýkaly jeho chodidel, slunce hřálo, zimní oblečení bylo pro toto místo naprosto nepatřičné.
 
„Vítám tě na Erasei, Honzo,“ řekla Devana, která se náhle objevila pár kroků napravo.
„Devano, viděla jsi, co se se mnou stalo?“
 
„Viděla. Konečně jsem viděla svět tvého protivníka. Jsou opatrní, používají fázově posunutý přenos, takže jsme k nim nemohli. Tebe ale přenesli bez posunu, patrně omylem, to teď nebudeme řešit. Honzo, oni nemají právo plést se do našeho světa. Je to pro ně jen podivná partie, jakási hříčka s osudy lidí. Nyní se otevírá cesta k záchraně světa, stojíš na prahu cesty k vítězství.“
 
„Já? Nezdá se mi. Myslel jsem, že se teď iniciativy chopíte vy.“
 
„Už se stalo. Pronikli jsme do mysli jednoho Alceriana, shodou okolností je to hlavní radní hry. Rozhodl o tvém setrvání ve hře. Takže hra pokračuje. I my jsme nyní zvědaví, jak si poradíš. My se nesázíme, takové hlouposti necháváme lidem a jiným podobným rasám. Je to ale povzbudivý obrat, když se objeví skutečný protivník, v tom mají Alceriané pravdu. Už dlouho jsme neměli skutečného protivníka, všechno tak nějak zamrzlo v předem vytyčených kolejích. Alceriané jsou protivníci na úrovni. Na úrovni lidí. Proto musejí hru dohrát lidé, proto ji musíš dohrát ty.“
 
„Devano, víš, že nejsi o nic lepší než ti Alcerianští darebáci? Budete se královsky bavit a my budeme umírat. Styď se!“
„Nějak jsi vyrostl, Honzo. Neříkal jsi mi onehdy, že mě uznáváš jako bohyni? Jsi jen člověk, na to nezapomínej. Teď se vrať a konej svou povinnost.“
 
Opět záblesk, opět temnota večera ve Widolenu. Reblena právě procházela kolem salonu. Když se Honza objevil na chodbě, vyjekla úlekem.
 
„Klid, Rebleno. Právě jsem se vrátil. Jsem unavený a mám hlad. Dovezl Helder moje knihy od pana Zarathorna?“
 
„Jistě, pane, všechny tvoje knihy jsou v pracovně. Mám ti jídlo přinést do salonu?“
„Ne, přines mi to do pracovny. Ještě si musím něco najít v knihách.“
 
Služka odešla, Honza se obrátil a vešel do setmělé pracovny. Zapálil louč a začal se probírat svazky na stole. Jeden vytáhl a dal ho do čtecího stojanu. Když hra, tak hra.

 
Léta Páně 2019, dne 3.3. věnováno autorem Pavel D. F.
Share
  
3.3.2019 | 12:34    Doremifa

...jedeme dál